Poslední rozhovor s F. Krieglem

Byl jste v roce 1968 členem toho stranického a státního vedení, které v srpnu, po vojenské intervenci pěti státu Varšavské smlouvy, odjelo do Moskvy k jednání a podepsalo „úmluvu“, jež byla úvodem k dnešní tragické situaci v Československu. (...)

Především jsem ani já, ani Dubček, Smrkovský Černík, Špaček a Šimon, do Moskvy „neodjel“, nýbrž byl tam odvlečen proti své vůli hrubou silou. Za druhé nenazývám tehdejší dokument „dohodou“, nýbrž diktátem. Byl naší zemi vnucen proti vůli naprosté většiny lidu. Moskevský diktát z roku 1968 neměl a nemá povahu smlouvy, protože podle mezinárodního práva smlouva vzniká mezi smluvními stranami jen z jejich svobodné vůle – a tak tomu v Moskvě nebylo. Proto jsem diktát nepodepsal. Ostatní, kteří podepsali, představovali dvě skupiny. Jednu tvořili skuteční ústavní činitelé, kteří byli většinou do Moskvy přivlečeni a kteří podepsali pod násilím. Druhou tvořili lidé, kteří už žádný československý mandát neměli, a kteří byli předem připraveni souhlasit i s okupací ČSSR. Tyto okolnosti nesmí být nikdy zapomenuty.

(...) Jaký byl váš osobní osud po návratu z Moskvy?

Byl jsem okamžitě donucen opustit předsednictvo ÚV KSČ i svou funkci předsedy ÚV Národní fronty. Na jaře 1969 byl jsem zbaven členství v ÚV KSČ a vyloučen z KSČ. V říjnu 1968 mohl jsem ještě s několika dalšími v Národním shromáždění hlasovat proti přijetí tak zvané „smlouvy“ o umístění sovětských vojsk na území Československa, ale později jsem byl zbaven i poslaneckého mandátu. Ztratil jsem i svou práci šéfa kliniky v Thomayerově nemocnici. Byla mi znemožněna nejen veřejná činnost, ale i výkon povolání, a byl jsem postaven pod tuhý a ponižující policejní dozor.

Vy jste však na veřejnou činnost ani za těchto podmínek nerezignoval. Byl jste jedním z prvních signatářů Charty 77. (...)

Při svých politických zkušenostech a poznatcích jsem nemohl nepřipojit se. (...) Naše země má svou tradici nezávislosti. V průběhu staletí hrála důležitou úlohu v evropských dějinách. (...) V takové zemi nemohou a nesmějí být lidská a občanská práva potlačována, aniž by to vzbudilo odpor lidu.

Domníváte se, ze dosavadní činnost Charty 77 byla úspěšná?

Měřit úspěchy a neúspěchy občanské iniciativy je v našich podmínkách obtížné. (...) Politická moc reagovala na Chartu 77 brutálně, a to znamená, že se jí obává. (...) Přes to všechno podepsalo Chartu více než 1000 osob a s výjimkou jednoho nebo dvou případů žádný z nich svůj podpis neodvolal. To by nebylo možné, kdyby za menšinou odvážných tak či onak nestála daleko větší „neviditelná“ část společnosti, která dokumenty Charty čte a rozšiřuje, souhlasí s její kritikou a sleduje její úsilí se sympatiemi. A to není v dnešní situaci málo.

Charta 77 si ovšem klade za cíl dosáhnout dialogu s politickou mocí. Domníváte se, že by současné politické vedení Československa bylo ochotno k takovému dialogu?

Zkušenost svědčí, že se na takovou ochotu zatím bohužel věřit nemůže. Věřím však, že růst uvědomění našeho lidu, rostoucí společenské i ekonomické problémy i vývoj mezinárodní situace dříve či později politickou moc přece jen ke změně vztahu k lidským a občanským právům donutí.

Listy 1/1980, ročník X, s. 54; z digitálního archivu Dušana Havlíčka, který za pravděpodobného autora označuje Jiřího Rumla. Publikujeme – zkráceně – ke 30. výročí úmrtí Fratiška Kriegla.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů