Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Jaroslav Opat: Kniha nejen o Češích v dějinách Evropy

Jaroslav Opat

Kniha nejen o Češích v dějinách Evropy

Letos v září vydalo renomované nakladatelství Verlag C. H. Beck v Mnichově v rámci projektu Die Deutschen und ihre Nachbarn knihu s názvem Tschechien. Autorem je Hans Dieter Zimmermann, emeritní profesor Technické univerzity v Berlíně. Ambiciózní projekt je věnován dvanácti zemím: Belgii a Lucembursku, Dánsku, Francii, Velké Británii, Itálii, Holandsku, Rakousku, Polsku, Rusku, Švýcarsku, Španělsku a Česku. Jeho garanty jsou Helmut Schmidt a Richard von Weizsäcker. Oba v úvodu představují ideový záměr projektu. Konstatují, že národy Evropy vykročily po druhé světové válce z vlastní vůle, bez vnějších tlaků (!) na cestu míru. Proces integrace zahájilo v roce 1950 šest zemí. V přítomné době tvoří Evropskou unii 27 států; další se o členství ucházejí. Nastoupená cesta si žádá cílevědomé ideové a politické vedení. Jedním z předpokladů jsou návraty ke kořenům více než tisícileté historie národů Evropy, jejich vzájemného, byť často konfliktního soužití.

Profesor Zimmermann je rodem Němec, k Čechům a českým dějinám má však vztah nejen úzce odborný. Před desetiletími poznal v Praze životní partnerku, paní Helenku (její otec, antifašista, byl za druhé světové války vězněn v Mauthausenu). Rodina, již spolu založili, žije, pravda, hlavně v Berlíně; častým domovem jí však je i Praha – a české země vůbec. K psaní práce o českých dějinách přistupoval vybaven pozoruhodnou profesionální legitimací. V letech 1999–2007 byl jedním z hlavních iniciátorů edičního programu (v rámci akce Robert Bosch Stiftung) Die Tschechische Bibliothek in 33 Bänden. Náročný program byl zdárně realizován pod záštitou prezidentů České republiky a Spolkové republiky Německo. V roce 2000 udělil Václav Havel prof. Zimmermannovi Řád Tomáše Garrigua Masaryka, v roce 2008 získal Literární cenu Magnesia Litera.

Kniha je psána nejen pro čtenáře německé. Autor předkládá všem zájemcům o české dějiny, o roli Čechů v dějinách Evropy, střední zejména výklad znalecký. Seznam literatury napovídá, o jaké prameny se opíral. Svůj obraz českých dějin od počátků až po naši dobu rozvrhl do 21 kapitol. O jejich obsahu zde jen několik poznámek.

Kapitola první – Malý národ? Zimmermann užil otazník zřejmě provokativně. V obsahu kapitoly jen napověděl, co měl užitím onoho otazníku na mysli. V českých zemích žije v přítomnosti něco přes 10 milionů obyvatel, v sousedním Polsku asi 40 milionů, v Německu 80 milionů. V Evropě však existuje řada států s počtem obyvatel značně menším, než má Česká republika. Přitom ve svých více než tisíciletých dějinách byly Čechy několikrát základem Českého království, státu mnohem většího. A v uplynulých více než tisíciletých dějinách šlo nejednou o události, které svými dopady rámec vlastních Čech přesahovaly.

Druhou kapitolu nazval Objevování národa. Na přelomu 18. a 19. století byli vzdělaní Češi – a Slované vůbec – osloveni filozofií dějin Johanna G. Herdera. Herder v budoucnost Slovanů věřil. Vyzýval je, aby se probudili z duchovního spánku a byli připraveni osvobodit se z pout otroctví. V končinách, jež patřily v Evropě k nejkrásnějším, byli povoláni vytvářet jako lidé svobodní a vzdělaní svět mírové spolupráce. Zimmermannovi, znalému dějin Evropy a světa a sledujícímu současné problémy Evropské unie, zní Herderovy ideje poněkud utopicky. Nicméně konstatuje, že na přelomu 18. a 19. století oslovovaly potencionální národy početně velké, stejně jako malé. Tak jim také rozuměli vzdělaní Čechové. Zimmermann vzpomněl zejména Josefa Jungmanna a Bernarda Bolzana. Pozorný čtenář nepřehlédne, že Zimmermann nesdílí i dnešní pokusy interpretovat Bolzanův zemský patriotismus antipódně k hodnotám obrozeneckého odkazu Josefa Jungmanna.

V následných kapitolách provází autor čtenáře českými dějinami od legendárních počátků až do druhé poloviny devatenáctého století. Orientačními prameny mu jsou zejména Dějiny národu českého Františka Palackého a díla předních českých kronikářů. Palackého Dějiny jsou Zimmermannovi ein Meisterwerk, výsledek mnohaleté tvrdé práce založené na studiu pramenů. Ocenil i literární jazyk, v němž Palacký Dějiny předkládal. A zmínil se o ideji, v jejímž duchu Palacký prezentoval vývoj česko-německého vztahu v rámci Rakousko-Uherska. Byl to vztah konfliktní. Čechové byli nuceni, zejména po bitvě na Bílé hoře, vyrovnávat se s nervy drásajícími (nervenaufreibenden) zkušenostmi s vládnoucí rakouskou byrokracií. Zřejmě s odvoláním na tuto skutečnost se Zimmermann ztotožnil s Palackého tezí o podstatě neustálého stýkání a potýkání Čechů s Němci ve společných dějinách. Akceptoval i termín Konfliktgemeinschaft, užitý při výkladu těchto problémů českým historikem Janem Křenem.

O Zimmemannově metodickém přístupu k českým dějinám vůbec napovídá hodně kapitola Jan Hus und die Husiten (99–111). V jejím úvodu konstatuje, že česká reformace, zahájená Husem a následným husitským hnutím, byla událostí svým obsahem jedinečnou. Lze ji právem vydávat za revoluci: v duchovním slova smyslu byla první revolucí v Evropě. Její průběh „v malé zemi v srdci Evropy“ ohlašoval změny, k nimž v jiných zemích docházelo později. Zimmermann má tuto skutečnost za podivuhodnou. V Německu vystoupil Martin Luther se svými Tezemi až v roce 1517, více než sto let poté, co Hus skonal v Kostnici na hranici. Sociolog v Zimmermannově mysli zaznamenal i příčiny Husova vystoupení: v Čechách byly sociální rozdíly mezi zesvětštělou církví, životem jejích představitelů v bohatství a nádheře a mezi zbožným chudým lidem zvlášť veliké. Zimmermann oceňuje Husa jako velikána evropských dějin. Českou reformaci ztělesňoval Hus jako nikdo jiný z jejích představitelů. Husova smrt nebyla koncem reformace, nýbrž jejím začátkem. Stala se pochodní, která Husovy stoupence semkla k následování. České země se staly v oné době ohniskem ducha nové Evropy, soudí autor. Dodává ovšem: ideály reformace vyústily také v revoluci, která přinášela i utrpení a hrůzy. Nicméně plamenem Husova ducha byli osloveni i jednotlivci typu Jeronýma Pražského a Petra Chelčického, jejichž duch zůstal negativními jevy husitství nedotčen.

V kapitole Das goldene Prag: Georg von Podiebrad und Rudolf II. oceňuje autor iniciativu Jiřího z Poděbrad, českého krále (1448–1471). Program míru mezi katolickými stavy a utrakvisty, vypracovaný v jeho kanceláří, má za velkorysý, za vůbec první program toho druhu v dějinách Evropy. Vyslovuje politování, že nebyl vládci v okolní Evropě přijat. Malá země nemohla svoji ideu velkým sousedům vnutit. Situace byla přitom tragická, soudí Zimmermann. Skutečnost, že Německo ideové výboje Čechů nepochopilo, přivodila napříště i tam veliké škody.

A poměry v Čechách za Rudolfa II. (1575–1612)? Za Maxmiliána II., Rudolfova otce, se v Čechách podařilo dosáhnout jistého smíru mezi katolíky a protestanty. Mír, jakkoli nepevný, umožnil, že se Praha znovu stala metropolí Evropy, jakýmsi středem světa. S podporou Rudolfa II. pracoval v Praze dánský astronom Tycho de Brahe. Ten si pozval, s císařovým vědomím, z Německa do Prahy Johannesa Keplera. Tato dvojice pak pracovala v Čechách v podmínkách mnohem příznivějších, než v jakých žil a pracoval přibližně ve stejné době Galileo Galilei v italské Florencii. Zimmermann soudí, že spolupráce de Braha a Keplera byla pro moderní přírodní vědy hvězdnou hodinou. Nikde neměli astronomové tak příznivé podmínky jako v Praze. Pravda, v její atmosféře kvetla též alchymie. Ta se stala v 19. a 20. století tématem pro spisovatele. Tak se zrodila dnes známá legenda o Golemovi. V závěru kapitoly představuje autor Rabbiho Löwa, vědce, člověka oblíbeného, svojí přísností však i obávaného. Jako pedagog přemýšlel i o potřebě reformy výchovy dětí. Otvíral tak problém, jemuž se později věnoval Komenský.

Době rozkvětu a nadějí v Čechách učinila však na dlouho konec bitva na Bílé hoře. Co jí předcházelo, jaké byly její důsledky, líčí autor v kapitolách Bílá hora: doba Temna, Labyrint světa: české baroko a „Svatá“ židovská obec v Praze. V roce 1627 vyhlásil císař Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské. Jím byla moc stavů silně omezena a postavení českých zemí v monarchii degradováno na provincii. Centrální správa byla přenesena do Vídně. Pro české obyvatele Čech byla Bílá hora porážkou s dalekosáhlými následky. Protestanté byli vyháněni, někteří odcházeli pod rekatolizačním tlakem sami. Na konci třicetileté války bylo v zemi o třetinu obyvatel méně; jejich práva byla silně omezena. Autor uzavírá: pro české obyvatelstvo nastala doba nazývaná právem Dobou temna.

Následující kapitola informuje čtenáře o českém baroku. Zaznamenává i skutečnost, že nádhera staveb byla placena bezohledným využíváním práce porobených sedláků. Jejich stížnosti císaři nebyly zpravidla vyslyšeny, povstání byla vždy potlačena. K charakteristice doby užil autor termínu Jammertal – slzavé údolí. Slzavým údolím byla i pro Jana Ámose Komenského. Komenskému věnoval autor náležitou pozornost a ztotožnil se se soudem Pavla Eisnera: jako čelný představitel české reformace byl Komenský „darem ostatnímu světu“.

Dále nabízí autor svůj pohled na osobnost T. G. Masaryka. Jako myslitel mu je zjevem jedinečným, Einzelgänger. Kapitolu uzavírá autor vypovězením války Srbsku vídeňskou vládou, podepřené vládou v Berlíně, jež kvalifikuje jako rozsudek smrti vynesený nad monarchií samotnými jejími představiteli. Útok proti Srbsku vyvolal řetězovou reakci, jež vyústila v zánik předválečné Evropy. Válka nebyla nutná, její vypovězení byla hloupost, plod nesmyslné ideologie. Důsledky charakterizuje jako katastrofu, jež přivodila nejen zánik staré Evropy; vzešly z ní i dva totalitní systémy: bolševický a fašistický. A role Masaryka za války? Podle Zimmermanna realista zůstal realistou! Krvavý světový konflikt vnímal nikoli jako problém nacionální, ale jako střet dvou mocenských systémů: teokracie a demokracie.

Pět posledních kapitol je v knize věnováno Československu. V šestnácté představuje autor mj. vztah česko-německý v novém státě. Od počátku byl konfliktní, nicméně již ve druhé polovině dvacátých let bylo Československo státem stabilním, podporovaným většinou nejen německého, ale všeho obyvatelstva. V úvodu kapitoly Mnichov 1938: nacionálněsocialistická okupace pak autor konstatuje, že Češi složili zkoušku dospělosti i po roce 1930, v době světové hospodářské krize; na rozdíl od Rakušanů a Němců! Na adresu Němců v předválečných Čechách se Zimmermann ptá, zda pro ně neměla být varováním Hitlerova represivní politika vůči demokratům v samotném Německu hned po nástupu k moci, ale i zavraždění vůdců SA v roce 1934, vlastních lidí? Tato selhání se stala osudnými nejen pro Němce, ale pro celou Evropu. – Češi byli v tomto ohledu naopak příkladní. Příkladem pro okolí se však nestali, dodává autor a kritiku rozšiřuje na demokratické vlády velmocí, jmenovitě Francie a Velké Británie. Zklamání a zloba Čechů z politiky spojenců na Západě poznamenaly nadlouho jejich myšlení a chování.

Ve stanovisku k odsunu Němců z Československa začíná Zimmermann poznámkami o Benešovi. Představuje ho jako postavu tragickou: byl konfrontován s nejhoršími diktátory tehdejší Evropy. Zkušenosti Mnichova a války vedly k tomu, že výhybky k odsunu Němců byly nastaveny již za války exilovou vládou v Londýně, s podporou velmocí antihitlerovské koalice! Po válce vláda v Praze odsun-vyhnání potvrdila Beneš 16. května 1945 „dekrety“ podepsal; s vědomím, že tak činí, maje na své straně podporu spojeneckých velmocí.

A vlastní Zimmermannovo stanovisko? Násilné vyhnání obyvatel ze staletých domovů je a vždy zůstane činem hrůzným. V daném případě je nelze omluvit poukazy na bezpráví páchaná nacismem, od sumy hrůz spáchaných hitlerovským nacismem po uchopení moci v roce 1933 je však nelze oddělit. Meditaci nad vyhnáním uzavírá Zimmermann citací části Prohlášení vlády České republiky k celému problému z 24. srpna 2005.

V úvodu k devatenácté kapitole konstatuje: Bylo-li již za války v exilu rozhodnuto o odsunu Němců, byly rovněž vytvořeny podmínky pro převzetí moci komunisty. Stalo se tak dohodou západních velmocí se Stalinem na jaře 1944, podle níž mělo být Československo osvobozeno a obsazeno (befreit und besetzt) sovětskou armádou. Totalitní komunistické systémy však nevstupovaly po válce ani v těchto zemích do dějin „na věčné časy“. Reálný čas byl neúprosný, základy komunismu pomalu ale jistě nahlodával.

Poslední kapitolu knihy začíná autor otázkou Ist es nicht ein Wunder? – Není to zázrak? Zázrakem mu je rozpad a zánik totalitního systému v Sovětském svazu „bez krveprolévání“. A přibližně ve stejné době se rozpadl blok tzv. socialistických zemí. Důvody zániku totality byly různé. Některé z nich autor letmo vzpomněl. Hlavně však: rok 1989 považuje za „nejšťastnější rok dvacátého století“. Pravda, brzy zaznamenal i zánik Československa.

K perspektivám Čechů a České republiky se Zimmermann vyslovuje optimisticky. Tvrdí: Od časů Jiřího z Poděbrad nežili Češi, s výjimkou dvaceti let republiky Masarykovy, tak svobodně a samostatně jako dnes. Navzdory hospodářským krizím a běžným politickým potížím je Česká republika zemí, která může hledět do budoucna s optimismem. Jako člen NATO a Evropské unie má právo spolurozhodovat o všech podstatných problémech.

V doslovu se Zimmermann vrací k citlivému vztahu Čechů a Němců. Zaznamenává mj. výroky Václava Havla a Richarda von Weizsäckera k hitlerovské okupaci a poválečnému odsunu. Zimmermannovi jsou vzájemné omluvy prezidentů blízké; kritický je k projevům mluvčích sudetoněmeckého krajanského sdružení, kteří podle něj nemají politickou ani morální legitimaci mluvit jménem všech sudetských Němců a vůbec ne jménem osmdesátimilionového německého národa. Oni mluvčí nadto zamlčují, že hlavním zdrojem zla, z něhož problémy vzešly nejen Čechům, ale národům celé Evropy, včetně národa německého, byl hitlerovský fašismus!

Za rozumné mluvčí odsunutých má Zimmermann představitele katolické Ackermann-Gemeinde, založené v roce 1946. Její čelný představitel docent Paulus Sladek pracoval před válkou jako duchovní pastýř studentů Německé univerzity v Praze. Po pádu komunismu vyvíjí Obec v česko-německých vztazích aktivity ušlechtilé, následováníhodné. Doslov končí poukazem na činnost Německo-českého Fondu budoucnosti, financovaného společně Německou spolkovou republikou a Českou republikou. Oba tyto státy jsou na zdravém rozvoji vzájemných vztahů eminentně zainteresovány.

*

Zimmermannova kniha si zaslouží, aby ji mohl číst v mateřském jazyce brzy i čtenář český. Jedním ze svazků už zmíněné České knihovny v 33 svazcích je i první úplné německé vydání Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem. Vyšlo v roce 2001. Zimmermann vydání doprovodil vlastním filozofickým esejem Masaryks Grösse. Titul i obsah eseje napovídá, s jakou ideovou a etickou výbavou autor přistupoval k napsání práce námi zde sledované.

Hans Dieter Zimmermann: Tschechien, Verlag C. H. Beck, Mnichov 2009, 253 stran.

Jaroslav Opat (1924) je historik.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.