Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Galerie a Architektura: Dějiny (umění) vítězů

Galerie a Architektura

Dějiny (umění) vítězů

Původně měla naši rubriku letos uzavřít dlouho slibovaná recenze na poslední díl „akademických dějin umění“. Dali jsme však, ještě naposledy i s ohledem na naše letní plédování pro korektnější pohled na místní „památky socialismu“ (Listy 4/ 2009), přednost aktuální výstavě a publikaci Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989. Co jsme v létě kriticky nakousli, třeba dojíst. Nejen proto, že v Olomouci se mezi všemi českými městy v naší polistopadové historiografii zatím nejdůsledněji daří vyrovnat (a předehnat?) vlastní tíživou minulost.

Nelehký úkol čeká recenzenta po předběžném přečtení Skleníku – třistašedesátisedmistránkového hustě popsaného katalogu, sborníku vzpomínek a encyklopedie v jednom – editorů Pavla Zatloukala a Ladislava Daňka. Na čtyřech stranách vylíčit toto veledílo není možné. (Nezbývá než doufat, že v blízké budoucnosti se nejen na stránkách Listů objeví další reflexe z pera jiných.) Následující text se proto věnuje příznačným detailům, které by možná zůstaly pod přívalem slov a obrazů nepovšimnuty. A především jisté diferenci v přístupech obou editorů, ba co víc, vytušenému snad jejich sporu, který se promítl do metodiky, intonace a vyznění jejich textů.

Příběhy salonního komunismu v Olomouci

Pavel Zatloukal, spiritus agens výstavy, muzea i budoucího ambiciózního projektu Středoevropského fóra – tedy nového hávu, do něhož olomoucké muzeum v následujících letech spolu s právě budovanými sbírkami umění střední Evropy po roce 1945 směřuje vrůst –, se ujal úvodu. Hned na počátku stojí za pozornost jeho smělá výzva: „Autor tohoto úvodního slova – snad pod vlivem pokročilejšího věku a s ním související skepse, snad vlivem jisté omrzelosti pramenící z příliš dlouhého pobývání za valem uměleckohistorické bašty ze slonoviny – má navíc čím dál tím nutkavější pocit, že také dějiny umění by se měly pokorně obrátit od sofistikovaných pojednání (...) k vyprávění příběhů o základních lidských otázkách, leč za pomoci oné báječné zakouzlenosti, jíž se smutkem dovolává řada dnešních filozofů.“ (s. 9) Výzva je o to smělejší, že vyprávění příběhů se musí odehrát na maloměstě, prostoru, kde každý každého úkosem sleduje a povrchně zná, v prostoru plném spletitých a rozporuplných životních příběhů, zájmů, pochybných bojů a pochybných vítězství, jakož i skutečných selhání; konečně v prostoru doby nedávné, která se ještě nestala „skutečnou historií“ (snad se jí stává až nyní), v prostoru, který filozof Miroslav Petříček nazývá dějiny přítomnosti. Úvod do děje začíná jako podrobná historická freska nastupující normalizace, jejích hlavních olomouckých strůjců na poli oficiální dogmatiky a vědy na Univerzitě Palackého Jaromíra Hrbka a Františka Lóna. Následný blok textů pod souhrnným názvem Olomoucká výtvarná scéna 1969–1989, v němž se postupně vystřídají texty Pavla Zatloukala, Ladislava Daňka (resp. Anežky Šimkové), Jakuba Potůčka, Štěpánky Bieleszové, Giny Renotiere a Jiřího Oliče, tedy kunsthistoriků Muzea moderního umění – uvádějí dvě rozsáhlé životopisné fresky Jaromíra Dvořáka a Václava Zykmunda. V nich se Zatloukal odvážně adresně, personifikovaně, nesmírně zevrubně a fundovaně a především se záviděníhodnou heuristickou pílí (tato charakteristika v podstatě platí pro všechny texty P. Z. ve Skleníku) pouští do vlastního výkladu toho, co nazývá (poněkud anachronicky) rozkvětem a soumrakem salonního (sic!) komunismu v Olomouci. Dva ostře rozžaté reflektory nasvětlují akademickou i životní dráhu dvou dialektických materialistů a marxistů, resp. leninistů. Na Dvořákově příkladu se má ukázat dilema akademika, jenž osmašedesátý rok v Olomouci málem využil na jedné straně k tomu, aby naplnil svůj profesní raison d´etre (rehabilitovat Olomouc jako regionální kulturní metropoli), a na straně druhé – jak Zatloukal mezi řádky sugeruje – aby snad pochopil neudržitelnost marxismu jako světového názoru? V obojím však selhal a dal přednost kariéře normalizačního univerzitního aparátčíka. Zatímco Zykmund na své působení na Univerzitě Palackého v 60. letech a na své posrpnové lpění na otevřeném, nedogmatickém marxismu nakonec tvrdě doplatil a svůj pohled na umění a společnost koncem života, mezi sbíráním nedopalků na ulici (ano, i takové anekdoty se čtenář doví), zavrhl. Odhlédneme-li od toho, že s pojmy komunismus, marxismus, dialektický materialismus se tu nakládá snad až příliš nonšalantně, umožňuje Zatloukalova metoda stvořit velmi efektní, působivý, závratný, ano, téměř divadelní scénogram. V literární vědě se mu říká panoramatický obraz doby s vysunutou figurou. Úskalí této metody – nazvěme ji třeba přeneseně historiografickým auteurismem (pojem z filmové vědy, který v autorovi snímku nachází absolutní instanci pro interpretaci díla) – spočívá v tom, že figury musí být vhodně vybrány a nasvíceny s co největší jemností. Tak, aby se doba, jež má být iluminována především, nezahalila do stínů konfúze. Metodologický problém stavění těch dvou figur do opozice spočívá ovšem v tom, že Skleník je výstava výtvarnická a Jaromír Dvořák do výtvarného olomouckého dění mohl zasahovat nanejvýš jen velice zprostředkovaně, svou orientací obecně estetickou, a tak se dostal do Skleníku tak trochu jako náhradník místo nějaké opravdu zlé figury úsilující o výtvarnou normalizaci. V podtextu lze také vycítit Zatloukalův nevyřčený, a přesto frontální útok na marxismus a socialismus coby legitimní myšlenkové směry 19. a 20. století, jeho glajchšaltující (abychom použili dobový jazyk) vidění ideje socialismu. Jak jinak vyložit paušální zatracení literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc (jistě v mnohém problematických) než jako popravu Bedřicha Václavka, marxismu i socialismu an sich. Výtka je o to závažnější, že v katalogu se normalizátorům prostoru pro jejich vlastní vyprávění nedostane. Proti Zatloukalově (ne)snesitelné lehkosti vyprávění z pozice vítěze se nakonec recenzent neubránil nutkavé potřebě proložit svoji stať panoramatickou vysunutou figurou ještě mnohem vyšinutější. Laskavý čtenář snad promine a závěrem pochopí proč.

Albert V. aneb...

Albert V. se narodil roku 1910 v Maršově na Tišnovsku v rodině domkáře a lesního dělníka Josefa V. Nouzi, hlad a těžké živobytí poznal od útlých let. Když mu bylo třináct, jeho otec v devětačtyřiceti letech podlehl zranění, jež utrpěl na frontě I. světové války. Rodina zůstala odkázána na pomoc příbuzných i na dětskou práci početných sester a bratrů. U strýce se v letech 1924–1927 Albert V. vyučí stolařem. Do roku 1929 ve strýcově stolárně zůstane jako pomocný dělník. Poté se pokouší hledat práci v Brně. Je zaměstnáván v různých malých stolárnách, vždy na několik měsíců, propouštěn vždy se stejným potvrzením: „Pro nedostatek práce odchází zdráv, mzdově vyrovnán.“ Roku 1931 ve svých jedenadvaceti letech vstupuje Albert V. do KSČ. V tomtéž roce jako jeho tři bratři, z nichž František V., zedník, se později stane významnou postavou komunistického hnutí na Tišnovsku, organizující stávky a nakonec i partyzánský odboj. Mezi sporadickými zaměstnáními pracuje Albert V. dobrovolně pro stranu, vybírá stranické známky a kolportuje Rudé právo. Čtyři bratři zůstanou svorně komunisty i v době zákazu strany za druhé republiky a za Protektorátu, horoucími komunisty, „v době, kdy to znamenalo věřit, dávat, nic nečekat; krásní tou čistou vírou, jež nechtěla nic pro sebe“ (P. Eisner).

Povolení, tolerovaní, či odmítnutí?

Značně střízlivěji stavěný obraz doby předkládá Ladislav Daněk zejména v textech Oficiální scéna aneb Nebezpečné známosti (spolu s Anežkou Šimkovou) nebo Sedmdesátá léta aneb Obnovování nepořádku a Polooficiální a neoficiální scéna aneb Světla v tmách. Zde bytuje pole opatrnosti, věcnosti – a pro někoho možná pozitivismu a suché heuristiky, pro jiné pozorně a důkladně vystavěné analýzy mechanismů fungování normalizační výtvarné scény na maloměstě. Faustovskou otázkou textů je, zdali je možné (a pak tedy kudy) vést demarkační linie mezi tzv. scénou oficiální, polooficiální a neoficiální. Daněk se vyhýbá otázkám etickým (pro někoho možná trestuhodně) a hledá kvalitu. Přesto pokud se čtenář dozví, že „není dnes samozřejmě nic snazšího než ilustrovat pokleslou ideovou služebnost části výtvarného umění normalizačních let plastikami rudoarmějců nebo pomníky komunistických světců“ a že „mnohem závažnější zůstává, jaké hodnoty v této oblasti zbyly po stovkách dalších realizací“ (s. 37), měl by mít i na výstavě možnost to posoudit na originálech. Přehlídka normalizační propagační grafiky to nespraví. Také hlavní antikrist normalizace mezi olomouckými umělci Bohumír Dvorský měl dostat prostor a jeho krajiny tolik milované soudruhem Štrougalem se na výstavě měly objevit. Na faustovskou otázku nakonec Daněk i Šimková (a pak i jinde jiní) cudně i pokorně nenalézají odpověď. Ovšem ve svých textech, a hlavně mezi řádky a v poznámkách se čtenář brzy dovtípí proč. Žádná taková hranice totiž nebyla. Až na výjimky (mezi nepočetným místním undergroundem a částí tehdejší nejmladší výtvarné generace) se totiž naprostá většina autorů řazených k tzv. polooficiální a neoficiální scéně výstavně a hlavně obchodně podílela na provozu, přežívání i životě scény oficiální, a tedy de facto na prodlužování normalizace.

... Život nesalonního...

V roce 1945 Albert V. sebere ženu a své čtyři děti (jedno z nich je dvouměsíční nemluvně) a rozhodne se ucházet o místo zřízence u Krajského lidového soudu v Olomouci. Stolař a komunista Albert V., poslední dny války se skrývající před totálním nasazením, zažívá i po osvobození ústrky. Prezident soudu Č. se ptá, zdali se nestydí se čtyřmi dětmi žádat o místo. To místo nakonec získá, i služební byt s okny do dvora soudní budovy v těsné blízkosti tehdy velmi frekventované šibenice. V únoru 1948 se Albert V. stává členem akčního výboru Národní fronty u Krajského soudu v Olomouci. Zde je komunistů jen hrstka. Albert V. bojuje rozhodující okamžiky své „čisté víry, jež nechtěla nic pro sebe“. Po únoru 1948 se stává předsedou stranické organizace u Krajského soudu. Roku 1952 několik měsíců studuje na Krajské politické škole KV KSČ Olomouc. Čtrnáct měsíců v letech 1953 –1954 se pak účastní uhelné brigády na Dole Petr Bezruč v Ostravě. Věří, že právě zde je jeho místo. Gottwaldova pětiletka přece žádá oběti. Je jediný ze 136 pracovníků soudu, kteří byli vyzváni, aby šli na brigádu do dolů. Tam má hrubý plat 1100,– Kčs, 120,– Kčs měsíčně projezdí za rodinou; proto jeho nadřízený na dole požádá zaměstnavatele, aby obětavého soudruha podpořil, neboť ačkoli je skromný, s penězi vyjde jen stěží. Po návratu se Albert V. vrací ke svému řemeslu a pracuje jako stolař a tesař v Pozemních stavbách. Děti odrůstají, všechny studují střední školy a nastupují na místa technologů, mistrů a účetních. Albert V. obětavě a věrně působící v ZO KSČ; je brzy znám na pracovišti i jinde pro svou sveřepou víru v linii strany.

Pouť do Canossy

Nejpozorohodnější Zatloukalův text ze Skleníku je Olomoucká galerie aneb Pouť do Canossy. Nejen proto, že se autor vyjadřuje ke svému dlouholetému pracovišti, kolbišti svých profesních bojů, ale přiznejme i pro nesporný vypravěčský talent. Velmi podrobný text je plný překvapivých zvratů, dramatických detailů, osobních odboček, miniportrétů a příznačně dobových existenciálně-groteskních anekdot. Bezděky se však při takto podrobném vyprávění poprvé vkrádá pochybnost – a to i čtenáři dobře znalému místní problematiky –, komu jsou tyto hloubkové studie vlastně určeny? Skutečně fundované a kritické stanovisko je totiž schopen zaujmout jen přímý účastník těchto událostí. A tedy – bratru – lidé spočitatelní na prstech jedné ruky. Ale text je poutavý a čtenář je pravděpodobně, pokud se prokousal až sem (s. 49), chycen do sítí olomouckých osudů umění normalizace, jistě i proto, že text patří k absolutní špičce současné české kritiky a historie umění. Poutí do Canossy je zde míněn případ někdejšího sesazeného ředitele olomoucké galerie Jaromíra Lakosila, který se prý ve snaze zachránit své místo i jistou autonomii galerie vydal za arciknížetem pekel Bohumírem Dvorským, aby onen vyžehlil aféru s obrazem „černých mraků nad korunovačními klenoty“ od Iva Příleského, vystaveným roku 1974 v galerii. Dvorský prý pomohl výměnou za nepsanou dohodu o každoročním odběru jeho děl do galerie. Ponížení pracovníků olomoucké galerie s třetími největšími uměleckými sbírkami v tehdejší ČSR a nepochybný úpadek tehdejšího galerijního provozu, jako by se staly obří trampolínou, z níž se muzeum po Listopadu odrazilo k nebývalému rozmachu. Až za několik měsíců začnou obří míchačky odlévat betonové stěny Středoevropského fóra, první ryzí novostavby galerie umění v českých zemích po 70 letech, doufejme, že definitivně skončí pouť do Canossy i normalizace v Olomouci.

... komunismu v Olomouci

Ani v roce 1968 Albert V. nezaváhá. Plamenně obhajuje vstup vojsk, kolportuje Zprávy a nezlomí jej, ani když na stavbě najde vylepené vlastní portréty s přípisem „zrádce národa“. V lednu 1969 píše podpůrné dopisy Husákovi, Biľakovi a jiným. Pečlivě si schová odpovědi s jejich soudružskými díky. Dne 30. 1. 1973 otiskuje časopis Olomoucký stavbař pod šifrou ZS článek Portrét komunisty: „Soudruh Albert V. přišel do naší redakce a předložil mi spoustu cenných dokumentů, které jsou uznáním toho, že jejich adresát se zasloužil o stranu, o lid, o republiku a že celý život bojoval o lepší příští dny všech členů naší společnosti. Píší mu vedoucí představitelé naší strany, kteří byli v tehdejší době jak se říká v klatbě. Jsou to dr. Gustáv Husák, Vasil Biľak, Alois Indra, kteří spoléhali na podporu takových soudruhů, jako je Albert V., který se ztotožnil s jejich názory, neprodal nikdy lásku k Sovětskému svazu za mísu čočovice, jak to udělali takoví, kteří se národu představovali jako prominenti, aby se jej pak pokusili zaprodat neduživému kapitalismu.“ V témže roce emigruje jeho jediná dcera s členem KAN a synem perzekvovaného olomouckého řezníka, zapáleným antikomunistou, do Belgie a poté do Kanady. Albert V. prožívá hořké chvíle. Po několikaletém mlčení koncem 70. let se do Kanady přece jen vypraví, aby poznal vnoučky. Zde, v lůně nepřátel, na zeťův dotaz, jestli tváří v tvář kanadskému životnímu standardu stále neochvějně věří ve věc komunismu, pouze odsekne: „Něco se pokazilo“. V únoru 1982, den po dvaasedmdesátých narozeninách, umírá Albert V. v olomoucké nemocnici. Nad jeho lůžkem burácí těžké helikoptéry internacionální pomoci. Zanechává manželku, čtyři potomky, sedm vnoučků, malý byt v domě pro zasloužilé straníky v Avionu a sbírečku dopisů, plaket a medailí za zásluhy z laciného kovu z ÚV KSČ.

Epilog

Každá ze statí i dalších částí olbřímího Skleníku, jež tu byly recenzentem vynechány, by zasloužila vlastní recenzi; velmi často plnou jistých chval! Leč není místa. Co říci závěrem? Katalog i výstava Skleník jsou obdivuhodné, monumentální opusy, katedrály heuristiky, hráze proti času a zapomnění. Boje s větrnými mlýny? Možná, ale obsahující ve své základní výbavě oprávněnou naději, že kanonickým sítem vystavěným z očekávatelné ignorance, konvencí, pragocentrismu a lenosti budoucích tvůrců dalších dějin českého výtvarného umění propadne napříště co nejméně pozoruhodných individualit spjatých s Olomoucí. Co ještě? Když před několika lety zemřel přední český filmový kritik Jiří Cieslar, byl otištěn dosti kacířský nekrolog od představitele nejmladší generace filmové vědy Kamila Fily. Nekrolog vyvolal bouři nevole u autorů střední generace, na niž pak Fila reagoval i těmito slovy: „Česká kritika staví svůj epistemologický základ na existencialismu a impresionismu. (...) Po delším průzkumu toho, jak se u nás píše, nemám pochyb o tom, že česká kritika (...) je impresionismem, existencialismem a ‚auteurismem‘ uchvácena.“ V tomto smyslu se obávám, že Skleník bude v Olomouci v budoucnu kriticky nahlížen také jako pole existencionalismu, impresionismu a „auterismu“. Mnohé nasvědčuje totiž tomu, že generace mladších historiků umění (už ve Skleníku zastoupená, ale ještě v pozadí) bude historii umění provozovat kritičtěji; začnou se možná věnovat intermedialitě, intertextualitě či dekonstrukci – i ve smyslu Filova výroku: „Distance a emacipace je základem každé skutečné kritiky. Všechno ostatní je druh náboženství.“ Budiž tedy recenzentovou (a vlastně jedinou hlavní) výtkou autorům střední a starší generace Skleníku, že se – snad až na Ladislava Daňka – poněkud schovali za svými texty a tak trošku mlžili, že jsou nejenom subjekty poznání dané doby, ale mnohdy také objekty; a že se s naprostou většinou umělců a teoretiků – chválených i zatracovaných – až příliš dobře znali a znají. Recenzent závěrem přiznává, že se s účastníky této recenze veskrze dobře zná, často je potkává a dokonce s nimi i spolupracuje. Jediný, koho nemohl poznat (jen jako dítě), byl jistý Albert V.

David Voda

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.