Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 1 > Jiří Vančura: „Proč nesmíme mlčet“

Jiří Vančura

„Proč nesmíme mlčet“

Za poslední tři staletí se vystěhovali lidé, kteří se nechtěli podrobit rekatolizaci. Odcházeli po Bílé hoře do Saska nebo do Polska, později v podpalubí parníků odplouvali do Ameriky. Minulé století zaznamenává dva odchody, jimiž statisíce občanů odpověděly na události roku 1948 a na vpád v osmašedesátém. Souhrnně, včera jako dnes, je nazýváme emigranty. Byl však Jan Ámos Komenský nebo Tomáš G. Masaryk emigrant? Jako by se z našeho chápání i slovníku vytratilo slovo exil. Exulant odchází, aby zachránil život, ale vždy s předsevzetím, že ze světa, který mu to umožní, bude pomáhal lidem, s nimiž ho spojuje úsilí o lepší budoucnost národa. Domov tyto své vyslance zná a očekává od nich činy.

Tímto číslem si připomínáme výročí jednoho činu: Listy vstupují do 40. ročníku; v roce 1971 vydal Jiří Pelikán poprvé dvouměsíčník s podtitulem Časopis československé socialistické opozice a úvodníkem Proč nesmíme mlčet. Od té doby vycházejí v dvouměsíčních intervalech, jenže nebylo vždy snadné deklarovaný závazek dodržet. Především z finančních důvodů. Vydání prvního čísla umožnil prodej obrazu Soudruh Kriegel, jímž italská levice vzdala poctu Krieglovu statečnému postoji v Moskvě, prostředky na další čísla poskytli převážně posrpnoví exulanti, třebaže jejich začátky nebyly snadné. Skromné zdroje nebyly jedinou překážkou. Těžko si představit, že sazeč, převádějící psané texty do kovové sazby, neuměl ani slovo česky – a přece zásluhou dobrovolných redaktorů ani v prvních ročnících nenajdete literní chybu.

Listy odebírali, četli a vytvářeli především lidé v exilu, tedy lidé s volným přístupem k informacím. Vydavatelé ovšem věděli, že vlastní poslání splní dvouměsíčník, jen stanou-li se čtenáři a spolutvůrci především lidé v Československu. Přes vážné zábrany se záměr uskutečnil. Listy s dalšími exilovými tiskovinami vozili přes hranice západoevropští studenti, oceňující příklad Pražského jara. Vozili je ve skrýších automobilů, a pouze jednou (karavan francouzských studentů v dubnu 1981) se zásilka dostala do rukou StB. Podobně i zasílání domácích textů. Represivní složky se snažily kontakty znemožnit a používaly různé prostředky. Od korumpování italského technika, který redakci zcizil seznam zahraničních odběratelů, až po známý pokus o zastrašení Jiřího Pelikána balíčkem s hořlavinou. Ve druhé polovině 80. let s postupujícím rozkladem systému a jistým ohledem na zahraničí přestaly být Listy objevené při domovních prohlídkách jmenovitým důvodem k policejnímu obvinění.

Pelikánův dvouměsíčník československou opozici nejen informoval, ale také sjednocoval. Časopis, který nemohl vycházet jinde než v demokratické zemi, byl v maximální míře spojen s domácím zázemím. Nikoho kromě jednotlivců z poúnorového exilu nepohoršoval podtitul, hlásící se k socialistické opozici. To spíš ve druhé, domácí polovině dosavadní existence, v letech, kdy se kyvadlo smýšlení i praxe vychylovalo doprava, mnozí toto vlastní určení chápali jako překonané. Nebylo anachronické. Když i mezi těmi, kdo Listy autorsky vytvářeli, převládl názor, že Československo nemůže jen navázat na proces, který se odehrával za Pražského jara, že složení a smýšlení obyvatelstva je už jiné, zčásti poučenější, zčásti zkaženější, Listy směřovaly ke změnám, které přinesl Listopad. Důkazem nad jiné zřetelným je prostor a pozornost, které Listy věnovaly Chartě 77. S výjimkou relací Ivana Medka ve druhé polovině 80. let žádný jiný zahraniční zdroj nepřinášel víc informací o Chartě.

První, exilovou polovinu vydávání Listů s nadhledem politologa, s pečlivostí kronikáře a za pomoci své manželky zaznamenal Dušan Havlíček v knize Listy v exilu. Druhou, současnou polovinu jejich existence čtenáři znají.

Listy před dvaceti lety naštěstí ztratily „monopol“ časopisu, v němž svobodně smýšlející lidé svobodné vyslovují své názory. Přesto obětavost prvních dvaceti let, hledání vývojových alternativ a neúplatnost vůči každé myšlenkové korupci zůstávají naší devizou i pro léta, která je čekají.

Jiří Vančura

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.