Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 1 > 1989–2009: Kde jsme? A jací jsme?: Přemysl Janýr

1989–2009: Kde jsme? A jací jsme?

V diskusi, vzniklé z podnětu několika spisovatelů, jsme loni otiskli příspěvky Václava Duška, Evy Kantůrkové, Jana Cimického, Václava Dostála, Petra Prouzy a Václava Žáka. Jubilejní rok uplynul, ale důvody k pokračování v debatě nezanikly. -red-

Přemysl Janýr

Co jsme to za národ?

Od vesnických hospod až po intelektuální periodika jako by se roztrhl pytel s národní sebereflexí. Nenechme se mýlit jejími pochmurnými závěry, kdyby vyznívaly příznivě, neměla by sex-appeal. Zvýšená poptávka po kritické sebeanalýze bývá průvodním projevem krize identity.

A pro tu existuje dostatek důvodů. Tristní stav české společnosti po posledním dvacetiletí nelze připisovat komunistům, nacistům, pátým kolonám, habsburskému útlaku, ba ani nepříznivým geopolitickým tlakům. Od počátku samostatné státnosti nebyly vnější i vnitřní podmínky nikdy tak příznivé jako nyní a za promarněné šance nemůžeme činit odpovědného nikoho jiného než sami sebe. Výmluvy na komunistickou diktaturu neobstojí: k nejhorším zločinům došlo před ní a k nejhlubšímu hospodářskému rozvratu po ní. Nehledě na to, že i pro ni jsme se rozhodli sami.

To přivádí pozornost k minulosti: je selhání české společnosti fenoménem posledního dvacetiletí, anebo je důsledkem dlouhodobých opakujících se vzorců? Historická bilance národnímu sebevědomí vskutku nenapomáhá. Pasivita a zbabělost, bezmezná chamtivost, proradnost, korupce, touha po moci, politická krátkozrakost se jí táhnou jako červená nit nejméně od počátků samostatné státnosti dodnes.

Ano, jsou to klišé, jenomže proti nim stojí hmatatelné výsledky. Obecně sdílený pocit, který Václav Havel zpočátku eufemisticky opisoval jako blbá nálada, je jen jedním z nich. Jiným je fakt, že zjevně nejsme schopni vytvořit životaschopný společenský systém na víc než jedno dvacetiletí. Kvantifikovatelný je dlouhodobý relativní ekonomický propad – začínala-li ČSR mezi dvacítkou nejvyspělejších zemí, propadla se dodnes ČR přes odloučení hospodářsky slabších Podkarpatské Rusi a Slovenska do druhé padesátky. Podobný trend sleduje i naše mezinárodní postavení – od klíčové středoevropské mocnosti k nevypočitatelnému evropskému potížistovi. Pro kritickou inventuru národních zájmů a specifik je tedy důvodů víc než dost.

Většina reflexí se v duchu zavedené tradice snaží vystihnout specifické vlastnosti, kterými se česká společnost podle jejich autorů odlišuje od okolních, a popsat je jako konstantní kvality, předurčené populacím v českých zemích do vínku nejspíše sudičkami hned při narození.

Stereotypy však nejsou systematizací, jako že mouchy mají šest nohou a pavouci osm. Vystihují nějaký nápadný, často se opakující vzorec myšlení či jednání, statistický rozdíl. Stereotypy českého smyslu pro humor či německé preciznosti říkají, že se v českém kulturním prostředí vyskytuje smysl pro humor častěji a že Němci častěji vykonávají svou práci precizně. Nevypovídají nic o konkrétních osobách. Jsou v nich statisticky zahrnuti Němci s výborným smyslem pro humor stejně jako Češi bez něho, lajdáčtí Němci i precizní Češi. Liší se pouze v průměrné hustotě výskytu.

Podobně je tomu například s připraveností přivlastnit si cizí majetek. Je-li v Čechách statisticky vyšší než dejme tomu ve Skandinávii (či kdekoli jinde), opět to nic neříká o konkrétním Čechovi či Skandinávci. Statistický průměr zahrnuje i Čechy poctivější, než je skandinávský průměr, stejně jako Skandinávce, kteří jsou velkými zloději i na české poměry. Proti každému takovému stereotypu lze proto oprávněně namítnout, že se stejné vzorce vyskytují i v ostatních společnostech, a že tedy nelze hovořit o nějakých národních specifikách. Na druhou stranu by ovšem měl kritik rovněž vysvětlit, proč se některé vzorce v určitém kulturním prostředí vyskytují nápadně častěji či řidčeji než v ostatních.

Platnost kolektivních vzorců je výsledkem rozhodnutí. Individuálních rozhodnutí; nikdo nemůže za společenství rozhodovat, jak se v konkrétní situaci zachovají jeho jednotliví členové. Každý z nich postrkuje statistický průměr podle vlastní úvahy jedním či druhým směrem. Výsledná hodnota závisí na hodnotových představách, kterými se členové ve svých individuálních rozhodnutích řídí. A hodnoty definitivně nejsou vrozené vlastnosti, nýbrž kulturně osvojené, individuálně zpracované a v čase proměnlivé vzorce, vyjadřující subjektivní chápání vztahů mezi jednotlivcem a jeho sociálním prostředím.

Zůstaneme-li u příkladu českého zlodějství, můžeme jeho příčinu vymezit jako představu, že získávání prospěchu za cenu poškození druhých je zavedenou normou, kterou se řídí naprostá většina společnosti, a že teprve odchylka od ní zasluhuje zvláštní pozornosti. Dlužno dodat, že takovou představu podporuje nejen specifická historická zkušenost, ale i celkový stav současné západní civilizace.

Kdo nekrade, okrádá rodinu, zní příslušný normotvorný princip. Zároveň ovšem vyjadřuje, že získávání prospěchu na úkor druhých není považováno za všeobecnou normu per se, ale až teprve v závislosti na identitě poškozených. Na rozdíl od formulace Kdo nekrade, okrádá sám sebe obsahuje rovněž jasně altruistický princip prospěchu rodiny: nejenže není přípustné získávat osobní prospěch na úkor jejích příslušníků, ale dotyčný je naopak zavázán k osobním obětem (například riziku přistižení) v jejich prospěch.

Je zřejmé, že vymezení našich, které nejen že nemohu poškozovat, ale vůči kterým jsem naopak vázán povinnostmi, se neomezuje pouze na rodinu. Podle okolností, kontextu a individuálních preferencí může zahrnovat okruh přátel, pracovní kolegy, firmu, sousedy či obecně příslušníky stejných zájmových, názorových, sociálních, náboženských, etnických či státních společenství až po celý civilizační systém – viz např. Huntingtonův Střet civilizací. Připomeňme nepříliš vzdálené historické zkušenosti z let 1968 či 1989, kdy se identifikace s národem a připravenost k osobním obětem v jeho prospěch staly alespoň načas naprosto dominantní normou a jakékoli jednání v jeho neprospěch naráželo na spontánní energický odpor.

Loajalita je ovšem dvoustranný vztah: zahrnuje společenství, které ji od jednotlivce očekává, a soubor individuí, která se s ním více či méně identifikují a jsou či nejsou ochotna jeho očekáváním dostát. V případě konkrétního jedince bychom mohli nárok zdůvodňovat morálními poukazy a neloajálnost odsuzovat jako jeho charakterový deficit. Hovoříme-li však o statistických fenoménech, je jakékoli moralizování kontraproduktivní – kolik jedinců se zachová loajálně či neloajálně, je empirický fakt, jehož důsledky můžeme pouze vzít na vědomí.

Identifikace a loajalita jednotlivců jsou ovšem závislé na vlastnostech společenství jako celku. Morální očekávání loajality českých Němců k ČSR v situaci jejich systematické diskriminace bylo nejen zcela iracionální, ale nutně vedlo k rozpadu státu. Morální očekávání loajality k ideálům demokratického socialismu v situaci, kdy se jeho představitelé již sami aranžují s normalizačním režimem, nutně vedlo k hodnotové frustraci a rozkladu. Morální očekávání loajality k principům demokracie v situaci, kdy politická reprezentace otevřeně vyhlašuje, že jsou pro ni peníze až na prvním místě, neodvratně vede tam, kde se právě nalézáme.

Vyšli jsme z fenoménu kradení, ale lze snadno dovodit, že převážná část obvykle diagnostikovaných negativních národních vlastností jako pasivita, zbabělost, proradnost, zkorumpovanost atd. nemá původ ani tak ve vrozených charakterových deficitech obyvatel české kotliny, jako v deficitech identifikace a loajality se společenstvím, či ještě spíše v okolnostech, které je ztěžují až vylučují.

Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Od počátku naší novodobé státnosti určovaly zřízení, pravidla a hodnotový systém uzavřené elity v návaznosti na zahraniční zájmy. Domácí obyvatelstvo je přijímalo s větším či menším souhlasem, avšak vždy platilo, že konkrétní rozhodnutí, od republikánského zřízení a Malé dohody až po rozdělení státu a radar v Brdech, je výsostnou záležitostí elity a jejích zahraničních protektorů. Žádné z našich četných zřízení nevzniklo z autentického domácího společenského pohybu a všechny sporadické pokusy o sebeurčení skončily nejvýše nástupem nové elity.

Míra identifikace se společenstvím je tak pochopitelně omezená. A nepřijímám-li je za své, nepociťuji k němu loajalitu, závazky ani potřebu se v něm a pro ně aktivně angažovat. Přenechávám ho elitám, které si jej zařizují podle svých potřeb, zatímco já sám se starám o potřeby své rodiny.

Připomeňme znovu statistickou podstatu těchto modelů. Švýcarská i česká společnost shodně zahrnují jak vysoce angažované a motivované, tak i zcela pasivní občany. Samosprávná švýcarská tradice ovšem vede k relativně většímu zastoupení těch angažovaných, zatímco vrchnostenská česká tradice má za důsledek relativně vyšší četnost těch pasivních. V součtu to dělá zřetelný kulturní rozdíl.

Připomeňme rovněž, že není ani daný shůry, ani neměnný, nýbrž že je výsledkem množiny individuálních rozhodnutí. Rozhodne-li se o něco více českých občanů, že si chtějí společnost zařídit tak, aby se v ní dalo žít, posune se tím i statistický průměr o kousek směrem od elitářské k občanské společnosti. To má opět za následek posun v podmínkách pro identifikaci a tím i další zvýšení poměrného počtu těch, kteří jsou ochotni se v něm aktivně angažovat.

Spuštění takového procesu v současné době vůbec není nereálné. Naopak, prožívaná krize identity je zároveň i šancí a výzvou k důkladné kritické revizi zavedených vzorců myšlení a jednání. Nebylo by to ostatně nic převratného, podobná krize identity a emancipační pohyb občanské společnosti vedly ke změně společenských a politických podmínek již v šedesátých a osmdesátých letech. A navíc, tentokrát se nikde nerýsuje žádná další elita, která by přivezla svůj nový projekt na cizích tancích.

Přemysl Janýr (1949) je publicista, žije v Rakousku.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.