Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 1 > Eva Kantůrková: Češko Selo, vesnice na konci cest

Eva Kantůrková

Češko Selo, vesnice na konci cest

Když se o někom řekne, že je krajan, čekáme kohosi blízkého, s námi v něčem podobného, v zemích hodně cizích snad až bratrského, pobratimského. Je to část národního těla, žijící sice odděleně, ale ne tak cize, jak cizí je daná země. Krajan je národní menšina v cizině, někdo, ke komu stará vlast cítí jestliže ne povinnost, tak aspoň povědomou sounáležitost. Setkání s krajany je nejen zážitek citový, je to současně příležitost prozkoumat, co tvoří, charakterizuje, posiluje, napomáhá k existenci menšiny. Menšiny jako sociálního jevu, s nímž se vyrovnáváme i v domácím prostředí.

Do Srbska mě pozval náš bělehradský velvyslanec Ivan Bušniak krátce po onom dodnes sporném bombardování srbských mostů, televizních studií, měst, silnic, významných budov, bombardování, majícím potrestat Miloševičovu vládu. Nejhrůzněji asi působil zřícený most v Novém Sadu, zničené budovy ambasád na jedné z hlavních bělehradských tříd a prodej benzinu po litrech, protože na zemi byla uvržena i hospodářská blokáda. Kvůli blokádě do Bělehradu nelétala letadla, cesta autem z Prahy ale nebyla tak neužitečná: na konci devadesátých let už se dalo rozpoznat, jak která průjezdní země těží z popřevratové svobody.

Pozvání se oficiálně týkalo knižního veletrhu, neoficiálně jsem se v Bělehradě i jinde sešla se srbskou opoziční komunitou, a těšila jsem se na setkání s Čechy usazenými téměř odedávna v srbském Banátu.

Banát je zeměpisný název pro území mezi Tisou a Dunajem. V sedmnáctém století patřil mohutné Osmanské říši a vedlo se na něm i o něj několik válek. Po drtivé porážce Turků rakouským císařem získala Banát v roce 1718 rakouská monarchie, v níž se území svou přirozenou polohou stalo součástí Uher. Zůstalo však citlivým územím pohraničním, a protože přízrak tureckých mocenských ambicí nemizel z císařské vojenské a zahraniční politiky, zejména Marie Terezie v kraji téměř vylidněném uskutečnila energickou kolonizaci. Vytvořila z Banátu takzvanou Vojenskou hranici, ochranný pás, zpočátku osidlovaný hlavně německými přistěhovalci. Byli to rolníci, řemeslníci, taky inteligence, a měli od státu nejrůznější výhody: finanční podporu, příděly půdy, příděly dřeva pro stavbu domů, právo samosprávy, čili jistou nezávislost na uherské šlechtě, a osvobození od daní. Osadníci se za to zavazovali vojensky chránit získané území, stali se domobranou. Snad už koncem osmnáctého, ale hlavně v devatenáctém století se do Banátu stěhovali i Slováci a Češi. Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska byl Banát mírovými smlouvami rozdělen mezi Rumunsko a Srbsko. Čeští krajané se stali rumunskými nebo srbskými občany. Tolik velké dějiny.

Od metropole daleko i blízko

Ty malé, zjistila jsem, prožívají osadníci nejen jako bližší, svou každodenností jsou pro ně i zajímavější. Žít v menšině, pokud je většinovým státem uznávaná, přináší ne vždy výhody, ale rozhodně to poskytuje jistou výjimečnost. Není to vyřazení jinakostí, spíše naopak je to jistý druh sebeuznání. A taky sebeuzavření. Velká politika se menšin dotýká, ale nikoli jako vlastní starost. Uvědomila jsem si to při první návštěvě. Přestože české vesnice nejsou od Bělehradu, tedy od velké politiky, daleko, jen asi jako z Prahy do Plzně, a taky ne z obav, že by řekli něco nepatřičného, brali mě jako sobě blízkou, na rozdíl od Bělehraďanů, kteří nedokázali hovořit o něčem jiném než o leteckém zásahu a mocenském sporu světového dosahu, mí čeští hostitelé se daleko nejživěji rozpovídali o drobnosti, jež se jich týkala bezprostředně a nejbolestněji: o nedostatku benzinu. Byl to hovor jen mezi několika očima, zasvěcovali mě do chytrého překročení zákona. Nemuseli se pro benzin vypravit až dolů k hraničnímu Dunaji, místní hranicí mezi oběma Banáty, srbským a rumunským, je řeka Nera, a stačí tma, loďka, známý překupník na rumunské straně a vlastní odvaha a nutnost pašovat. Protože polní práce nepočkají na žádného mezinárodního arbitra, zrno nepočká, půda nepočká a traktor není kráva, bez nafty se nerozjede.

Drobná tajnost jak přežít v malých dějinách navzdory dějinám velkým mi potvrdila mínění o Češích. Když už tu, v zeměpisné výduti mezi dvěma státy, přežili možná dvě století, v kraji, který obdělali, zbavili zbytečných křovisk a osili obilím a osadili ovocnými stromy a vinnou révou, když už tu postavili své domy a chlévy a stodoly, jedna hospodářská blokáda je neporazí. A Slobodan Miloševič? A Srbové? A Kosovo? A NATO? A humanitární bombardování? Menšina, pokud se jako menšina udrží při životě, má k velkým dějinám tak daleko, jak hluboce je ukotvena zeměpisně, mentálně, historicky, mnohostně, kulturně. Ne že by ji velké dějiny nezasáhly, ale děje se to převážně v její vlastní podobě, v jejím osobitém příběhu. Být menšinou taky vyžaduje přetvářet si zásahy velkého světa tak, aby nezničily její svět malý. Ovšemže jen dotud, dokud menšina nepřestává být skutečnou menšinou.

Češi žijí v srbském Banátu na několika místech, silná je jejich komunita v okresním městě Bela Crkva, silně je česky osídlená vesnice Kruščica, a nejdojemnější je víska Češko Selo. Je to vesnice cele česká a píšu víska, protože přesně ten dojem dělá: uspořádáním, velikostí, stylem, atmosférou, duchem je zmenšeninou národního kmene, který nečítá víc než deset milionů obyvatel. Banátští Češi nejsou odvozeni z Čech dnešních, s těmi mají kontakty jen sporadické, spíše tu přetrvávají Čechy z první půle minulého století, možná až ze století ještě předchozího. Platí tu pravidla veřejného života, jak se vytvořila už v někdejší monarchii, pnutí k vesnické samosprávě, výběr vůdčích typů do čela obce, silné spolkové sklony. A uhodí tu do očí podoba kultury: styl obytných i hospodářských stavení, umístění kostela, obraz hřbitova, celkové uspořádání vesnice, školička, obecní dům. A jistá maličko nudná spořádanost a nejrůznější důkazy nápadité píle a selského pečovatelství.

Na podrobné mapě Srbska leží vesnice Češko Selo na konci všech cest, v prostoru za ní už jsou jen pole svažující se k rumunské hranici, zeměpisně tu končí předhůří Středních Karpat. Má na čtyřicet domovních čísel a silnice, která v údolíčku překlene úzký potok s mostkem, se před ní rozdvojuje jako k objetí. Stavení jsou v oválu umístěna do nevýrazného návrší, silnice středový ovál z obou stran obíhá postranními ulicemi, a na vyvýšení se její náruč uzavírá širokou návsí se stromořadím, záhony květin, kostelem, budovou školy a obecním domem. Bytelné přízemní domy jsou průčelími obráceny do ulic, vchází se do nich průjezdy, vedoucími do prostorných uzavřených dvorů, a ty, které zádí ústí do krajiny, se otevírají polím, kdežto ty, které tvoří vnitřní ovál vsi, se svou zadní stranou otevírají do zahrad. Vesnička jak pro pana Ladu.

Byla jsem tu několikrát, tenkrát v devětadevadesátém, kdy ještě vládl Miloševič, pak po dobytí parlamentu a Miloševičově pádu, to už byla v Bělehradě velvyslankyní paní Judita Štouračová, která mě představila premiérovi Zoranu Džindžičovi, kriminálními nacionalisty pak zastřelenému, a naposledy loni, kdy Srbsko oslabené ztrátou Kosova postihla i světová finanční krize. Každá návštěva měla jinou atmosféru, po první mám obraz z nekonvenční výstavy Jasny Nikolič a na památeční nástěnce v českém kulturním domě v Belé Crkvi po mně zůstala fotografie, po druhé návštěvě jsme s Janem Kanzelsbergrem poslali knihovně v Crkvi velkou zásilku knih, protože ty její odpovídaly tak duchu konce devatenáctého a středu století dvacátého, při třetí loni, ach ano, při třetí...

Kronika

Právě po ní zesílily moje úvahy o tom, co tvoří menšinu menšinou a jak v ní vypátrat národní nebo jinou identitu. V Češkom Sele stál kostel jako předtím, ozdobený, prosluněný, zářivý, kulturní dům jako by ztratil na důležitosti, ale bylo to tím, že ves přišla o školičku. Není dost dětí pro celého učitele, z učební třídy se stalo muzeum a z učitelovy ložničky sklad odložených památečností. Starosta obci zůstal, i výbor, hostili nás v obecním domě místními pochoutkami a vínem, ale sami přiznávali, že jaksi téměř není koho řídit. Domy jsou z většiny prázdné, v obci zůstalo 37 lidí. Vlastně třicet osm, protože výbor jmenoval paní velvyslankyni čestnou občankou. A naprosto neslýchaným úkazem byly krávy volně pobíhající na široké návsi: jejich majitel je podivín, nestará se o ně, a ta zvědavější se dobývala i do budovy obecního výboru. Vedlejší hřbitov i kostel naštěstí mají pevnou mříž, do kulturního domu vede jen pár schodů. Ještě o předchozí návštěvě dohadovali s kulturní atašé, jak si bude učitel topit, když v přístavku třídy nejsou kamna, a tentokrát, a podobně zaujatě, nám předvedli, v co pěkného proměnili už zbytečnou školičku.

Vytvořili z třídy museum, menšinové pojivo českou výukou nahradili pojivem společné paměti. Kromě různého hospodářského, domácího a kuchyňského nářadí a vybavení, kromě textilií, starobylého selského nábytku a ukázek řemeslných dovedností tu byla ve vitríně pod sklem jedna skutečná vzácnost: kronika obce. Uchovávaná téměř sto padesát let, teď pietně převázaná v temně rudé kožence. Pan starosta i přítomní výboři mi její fotokopii velkoryse věnovali a na důkaz pravosti i orazítkovali. „Pamatní kníha obce Áblián.“ Tak se kdysi Češko Selo nazývalo. Zápisy začínají v roce 1868, kronika má 94 stran.

Národní identita, i když se týká jen menšin, vzrušuje sociology, historiky i spisovatele. Někdy i politiky, když na sebe nevhodně upozorní. Profesor Jaroslav Krejčí v ne tak dávno vydané knize o postižitelných proudech dějin píše, že „znaky identity mohou být pokrevní společenství, jazyk, víra, životní styl, zvláštní zvyklosti a symbolika“. Její „uplatnění spočívá v úsilí o zachování, o obranu proti vnějšímu tlaku či úsilí o rozšíření identitního okruhu“. Při vzpomínce na Češko Selo bych přidala i stálost společně obývaného území. Pan profesor Krejčí je vrcholový odborník na vše to tajemné v dějinách, co je sice tvoří, ale co se projevuje jen prostřednictvím událostí, a co vypátrat a pojmenovat a přiřadit k proudu dějin je jednou z nejobtížnějších badatelských věcí; a mně se, při veškeré úctě k věhlasnému badateli, po přečtení Památní knihy vesnických kronikářů zazdálo, že výběr toho, co jsou postižitelné proudy dějin, čili co tvoří ducha zaznamenávaného společenství, je jaksi kronikáři, aby jím mohl být, dáno předem. Jako zvláštní druh vnímání světa, jako talent, ale taky jako jeho instinkt, jeho genetická paměť a, to musím připustit, i jeho vzdělání a vliv ducha doby. I když, jaké měl vzdělání kronikář-rolník, jehož těžká ruka sice vládla písmem, ale jehož paměť nedisponovala ani gramatikou, ani historickými znalostmi a jehož kronikářský záměr se musel obejít bez obratného vyjadřování!

Text, snažící se do slov uchopit složitost života, je zvláštní druh kontaktu. Nutí domýšlet, představovat si, ptát se, proměňovat slova v to živé, co naznačují. Přesně tak působí zápisy prvního kronikáře obce Áblián, učitele Jana Petra Viléma Březiny. Sestavoval kroniku podle ústních vyprávění nejstarších usedlíků, a současně si živě uvědomoval, že úvod této psané paměti musí zasahovat dál a hloub, že součástí dějin té malé osady jsou i keltští Bojové a germánští Markomané, že zakladatelem rodu a státu byl jakýsi Čech, že i tito Češi zapadlí v Banátu se svým původem podílejí na událostech bělohorských a že do jejich paměti patří hlavy popravených českých pánů, vyvěšené na městské bráně. Jan Petr Vilém Březina byla výjimečná osobnost. Už tím, že kroniku zakládá a tím, jak ji vede, mu instinkt napovídá, co že to tvoří národní identitu a co ona musí ze svých širších dějin vstřebat, jestliže chce přežít; a současně se v jeho zakládajícím textu projevila značná vzdělanost a rozhled učitele vychovaného v Čechách Palackého historismem. Na rozdíl od pokračovatelů má učitel Březina ruku lehkou, písmo vypracované, pravé učitelské, i gramatiku správnou. A byl taky, jak jinak, zapálený český, či možná spíš slovanský vlastenec.

„Nelítostným svárem živlu germánského a slovanského“ vysvětluje i důvody vystěhování: nedostatek příležitostí k obživě, příležitostí zmarněných a uchvácených cizozemci, těmi pobělohorskými i současnými. A epicky líčí, jak se vystěhovalci shromažďují s celými rodinami ve Vídni, jsou naloděni na loď a po Dunaji dopraveni až do Banátu. Má informace o tom, jak vídeňská vláda finančně podporovala ochotné osadníky svého pohraničí, kolik grošů mužům, kolik na dítě, kolik na rodinu, a jak se příspěvky časem snižovaly, až úplně ustaly, aby se v novém prostředí musel osadník postarat už sám.

První přidělené území se nacházelo v horách dnešního rumunského Banátu, krajina nevlídná, neosídlená, divoká, porostlá hustými, tmavými lesy, jejichž mohutné kmeny nebylo čím kácet, přidělené pily na jejich objem nestačily. „Mnozí ubožáci s pláčem ustrnuli, zasmušilým zrakem jakoby nedůvěřivě na tyto neforemné nástroje, jimiž stověké velikány porubati měli, zhlíželi; zdáloť se jim, že by to možno nebylo, jelikož mnozí z nich takové nástroje ani neviděli aniž jimi vládnouti uměli, z čehož veliké obávání mezi takovými povstalo.“ A kronikář ironicky poznamená, že místo, kam vystěhovalce umístilo velitelství v Temešváru, bylo pojmenováno Schönthal, Krásné údolí, „snad proto aby se později v ně přetvořilo“.

Škola i kaple

A bylo mnohdy zle, do nejbližšího města daleko, a jen pěšky přes hory a doly, příbytky si zpočátku hloubili do mělkých jam, přikrytých krovem a drnem, půda tu byla neúrodná,vhodná jen pro brambory, a tak se část osídlenců rozhodla poslat supliku do Vídně a požádat o místo příhodnější. A bylo zle ještě víc, autora supliky, který jediný uměl psát, zavřela vojenská správa do vězení a major, který měl prozkoumat úrodnost polí, osadníkům pohrozil, „že jich nechá několik na ta pole vyvést a jako psy postřílet, by se jich krví země napojila a tak úrodnou učinila“. Pak následovala léta útěků, potulování, i žebroty, nahodilé práce, z osmdesáti rodin zbylo dvacet, až se nad osadníky slitoval nadporučík Eisler a supliku zopakoval. Pohnul ho k tomu hraničář František Kameníček, stařík, který svou celodenní potravu, kronikář ji s otazníkem pojmenoval koleš, sypal tabákem, aby jím nahradil sůl a omastek.

Tak konečně byl v roce 1837 osídlen Áblián, pahorek nad velkým dolem, a založena obec toho jména, kde se usídlilo a půdu získalo dvacet čtyři rodin. Stalo se to „následkem Slavného c. k. Plukovního rozkazu dne 27. dubna“, a byl tak splněn první předpoklad existence menšiny: stálost a vlastnění území. Po dohadech, kde postavit domy, se prosadila levá strana návrší, kde bylo vyměřeno prostranství pro osmdesát domovních čísel. Na Češko Selo byl Áblián přejmenován až za více než sto let.

Prvním rodákem obce, zatím zavrtané do návrší v „podobě doupat bobrů či svišťů“, byl František Xaverius Worliček, roku 1857 na tři roky a roku 1870 na další tři roky zvolený starostou, „a protož vším právem praotcem této nové založené kolonie u potomstva nazván býti zasluhuje“. To starosta Worliček nechal zřídit obecní pamětní knihu a byl současníkem jejího prvního spisovatele. Kronikáři taky stojí za zaznamenání, že jako první se v obci oženil Josef Kratochvil. Postupně budované domky, „sestávající z jedné sednice, z jedné komory a chléva pro dobytek“, už tenkrát tvořily dvě jihovýchodní a jednu severní ulici a z přilehlého území osadníci obdrželi příděly půdy podle počtu členů rodin.

Kronikář důkladně popisuje jednotlivé držby, čísla domů a jména osadníků, a činí z nich historické postavy. Álbiánští Češi pěstovali kromě obilí, brambor, zeleniny a ovoce taky víno, měli dobytek tažný i chovný a louky na jeho obživu. A velká zajímavost, pastviny byly v držení obščiny. Kromě usedlostem úřady vyměřily pozemek i pro hřbitov a pro kostel. A jak se vesnice rozvíjela, přivábila i prvního zištného podnikatele, který si tu v roce 1844 postavil hospodu. Jmenoval se Kudláček, ale dlouho nepobyl: vypravil se do Čech, kronikář se zeptá, kdoví asi proč!, a už se nevrátil. Další příběh hospody je rmutný, po několik desetiletí byl jejím vlastníkem cizinec, který pachtýřství změnil na vydírání a šejdířství. Autor kroniky zná příběh z vyprávění a zajímavě jej datuje: stalo se to někdy „po uherském povstání, či reberii, mezi rokem 1850 až do 1853“.

Tak se dostáváme k dalším rysu, který činí menšinu menšinou, její kulturní podobě. „Drahně let stála již tato česká salaš na temenu ábliánském, rozhlížejíc se klidně po vůkolí rozsáhlém jako pyšný orel s temena vrchu nebetyčných hor,“ píše kronikář poeticky, jen „vyučování mládeže soukromé či privátní“, jak nazval další kapitolu, se neprosazovalo snadno. Mladé pokolení rostlo a dorůstalo jak „opice na ostrově v širém moři“, jak dříví v lese, bez „mravního, duševního vzdělání a bezstarostně“, protože i mnozí starší byli mínění, že „když já sem vyrost bez školy a sem živ, tak také můžou i mé děti bez ni vyrůst a dobře živy bejt“. Tak prošlo celých deset let, když se objevil mladý dobrodruh, syn mlynáře od Čáslavi, zběhlý student filozofie, který se potuloval po okolním světě, byl ve Švýcarsku, v Itálii a „bůhvíjaké ještě cizí země prošel“, a ten ábliánským sedlákům nabídl, že povede českou školu. Byl to hoch veselý, „horlivý ctitel a vítaný host spolku Bacchusova“. Zda se stal nebo nestal učitelem, se nedozvíme, stránkou o něm Březinovy zápisky končí.

Něco se stalo, něco neblahého, a událo se to nejdále v roce 1870, kdy kronikář ještě zmiňuje druhou volbu starosty. Možná se další stránky zápisů ztratily, ale tomu neodpovídá písmo, která stránky kroniky číslovalo, anebo se učitel Březina urazil. Dost rozhorleně popisuje, jak sedláci nedoceňují vzdělání, sami vyrostli v divokých lesích a mezi dobytkem, a své děti vytrhují ze školy k domácím a polním pracím, „ano, i k pastvě dobytka“. A „učitel může se sám dovtípit, že mezi tímto nejapným lidem jest zbytečným členem, ba snad i břemenem obce“. Příští zápis v kronice je až z roku 1879, jeho autorem je učitel Václav Hýský. Toho zaujalo, že toho roku 10. října v pět hodin odpoledne došlo k zemětřesení. Podruhé se země se zachvěla v šest hodin a ve čtyři ráno se otřásla potřetí. Když se rozednilo, zjistili, že v čísle 17 v domě Václava Vávry spadlo několik cihel z komína. Učitel Václav Hýský pak v roce 1882 popsal, jak byl přes potok na jihu vesnice namísto dřevěného mostku postaven most kamenný. Práci zadali Josefu Vávrovi, ten ale „buď i Šmida neb Vorlička majících hostinec rád popíjel, a tim starostu do nesnáze uváděl“, most ale postavil. V dubnu 1883 si obec, v níž žije sto osmdesát obyvatel, vyhloubila pořádnou studnu.

Budova školy byla v těch letech současně kaplí a modlitebnou, jazyk a víra se přirozeně doplňují. A do modlitebny, píše učitel Hýský dramaticky, po odpoledním modlení 1. listopadu 1891 „náhle vdova Maria Šistek se svým synem Josefem vstoupí a krásnou korouhev s obrazem sv. Jána Nepomuckym a Marie pany kaple darem ozdobena byla“. (Přebírám, jak je psáno.) V dubnu 1893 manželé Houskovi věnují kapli sochu Krista a v červenci toho roku učitel Hýský odchází z Ábliánu na svůj majetek v Bele Crkvi a přiměje výbor napsat prosbu poslanci Pálfimu do říšské rady, aby jejich malá obec byla osvobozena od povinnosti platit mu penzi. Školu obec předává státu a stát jmenuje učitele nového. Nový učitel získá obecní výbor, aby pro kapli zakoupil „podle katolického náboženství patřičné jedny malé varhany“. V roce 1900 začala obec stavět kamenný kostel, byl vysvěcený v roce 1892, ozdoben darovaným lustrem a „debichem před oltař“. V tom roce začali stavět i kamennou školu a stará škola a kaple se staly obecním domem. Kostel a jeho okolí dostává další dary, svícny, sochy, podstavec na květiny. Kromě dalších dvou otřesů půdy a jedné veliké letní bouřky kronika těchto pionýrských let nic dalšího neobsahuje.

Chrámy a identita

Škola, vzdělání, kaple, obřady, symboly. Menšina se zabydluje v kulturních kontextech. Ze zápisů se nedá odvodit, jak dalece je to vliv širšího okolí, snaha se mu vyrovnat, a jak dalece se projevuje živelná potřeba zřetelně se definovat. Škola je česká, kostel katolický, symboly katolické. Jazyk a víra, dvě hlavní opory českého společenství. Obě se udržely. Snad to bylo knihami, které čítali, snad pamětí předávanou generacemi, snad menšinovou uzavřeností, snad druhem vzdělání, všichni s námi sice mluvili česky a byli pyšní na to, že řeč znají, a radovali se, že jazyk mohou uplatnit, avšak mluvili jazykem poněkud jiným, něž jakým mluvíme my. Nebyl to námi vnímaný rozdíl mezi řečí spisovnou a obecnou, nezaznělo to ani nářečím, ta řeč byla jednotná a byla spisovná, ale patřila jinam: do hloubky minulého a možná až předminulého století. Používali vazby a výrazy doma už pomalu zapomenuté a tvary překonané změnami gramatiky. Byla to řeč pěkná, na výrazy bohatá, ale archaická. Právě ale ta jistá archaičnost dosvědčovala, že lpět na jazyku sice neznamená dál ho rozvíjet, ale že je to jistý způsob jak uchovat svou identitu a šetřit ji.

A podobně mě banátští Češi přiměli uvažovat o náboženské víře. V těch místech soupeří katolictví s pravoslavím, jiná víra, třeba muslimská, tu nemá oporu v osídlení, a přestože obě náboženství vycházejí ze společného základu, je katolictví silným zdrojem menšinového odlišení. Ještě jeden český katolický kostel je v Krušici, obci blízko Álbiánu, a péče krajanů o jejich vzhled, vybavení, uspořádání, chod a funkci je natolik intenzivní, až vnuká závěr, že bez chrámu, bez varhan, soch na bocích oltáře, třpytivého lustru, bez kněze, který mluví česky a provádí katolický rituál, by společenství poztrácelo minimálně třetinu své identity. A sám chrám, v Krušici stojící v blízkosti chrámu pravoslavného, už jen svou existencí a výpravností pozdvihne význam a postavení menšiny a podpoří její sebevědomí. V Krušici byl kostel právě čerstvě obnovený a skupinka mužů, která nás provázela, s nepředstíraným zaujetím líčila, kolik stála oprava lavic, kolik podlaha, a protože na lešení pod stropem a na malíře už nezbylo, postavili žebříky a vysoký strop si s rizikem úrazů vybílili sami.

Pozorovatele to nutí ptát se, co bylo dřív, zda potřeba žít sice v menšinovém postavení, ale v kulturní vyhraněnosti, zda tu působilo vědomé české menšinové bytí a jeho snaha je pěstovat, anebo zda prostě převládl postupný návyk a vřazování se do způsobu života podle přenesené zvyklosti. Zda inklinace k „českému živlu“, jak se tenkrát říkalo, znamenala snahu slabšího obstát mezi silnějšími, anebo zda se tu projevil jistý druh předurčení, kultura, kterou si osídlenci přinesli s sebou. K tomu ale, aby v menšině přežili, její příslušníci potřebují, jak dále uvidíme, kromě stálosti místa a jazykového a náboženského vymezení ještě cosi dalšího.

Později přeskakuje kronika rovnou do roku čtrnáctého, velké dějiny vpadly do dějin malých, a až v roce 1921 to souhrnně zaznamenal rolník Franc Schistek a kapitolu nazval příznačně: „Světová válka (Nával světskej)“. Při první mobilizaci z vesnice rukovalo jedenáct mužů, u aktivního vojska sloužili dva, při druhé a třetí mobilizaci rukovalo dvacet mužů. Kronikář pečlivě zaznamenává jméno, věk, hodnost a zařazení v armádě a působení na té které frontě. V ruském zajetí skončili čtyři, ale vrátili se ve zdraví. Do italského zajetí také upadli čtyři, a také se vrátili. Jako furmani jezdilo patnáct mužů, z možných povozů bylo vybráno třináct lepších a k nim třináct párů taky lepších koní, vozy ani koně se nevrátili, koně pochcípali a vozy se rozbily. Dva furmani zemřeli na bojišti na choleru. V různých rocích války zahynulo šest álbiánských Čechů, jeden na italské frontě, ostatní na frontě v Rusku. Zemřeli kulkou, taky na choleru. Jeden muž byl těžce raněný, granát mu přerazil nohu. Z fronty se nevraceli najednou, „strhla se reberie v Uhrách, zbraň se zaházela a předala, jeden za druhým se trousili každej k svej rodině“. „Do konce decembra byli už všichni doma, s tim jsme odsloužili za Uherské panování Karela Krále válku a připadli pod království S. H. S. Srbske.“ Kronikář pamatuje i na ty, kteří žili doma v nedostatku, ve strachu i v naději, přebytky úrody a dobytka odevzdávali státu, „i z našeho chrámu Páně se museli odevzdat zvony, dva jsme měli a oba se odevzdali, tak obec vostala ňakej čas bez zvonu, dokať druhy se nenabarvil“.Válka z pohledu dějin malých vyhlížela jako hrozivá daň hmotná i lidská dalekému světu.

Válka ale taky poskytla zkušenost s tímto dalekým světem, „mladši občane ozkusili cizou zdělanost, k rozvíjení a k napředování Obce založen byl čitaci spolek“. Každý člen složil 5 denárů a zavázal se k ročnímu příspěvku 12 denárů; současně se spolkem byla zřízena Národní knihovna. Kromě výboru čtenářského spolku obec zvolila i kostelní radu a pomáhala při opravě kostela. Koupila i nové zvony, aby bez zvonů nebyla „jako hluchá“. Byly zaplaceny ze sbírky, rolník Franc Schistek pečlivě uvádí jména i částku, a vysvěceny byly v roce 1925 na svátek Petra a Pavla, světícím farářem byl E. F. Kindl a predikační řeč držel profesor náboženství farář Ludivet Vičic. O rok později, v jubilejním dvacátém pátém roce vysvěcení chrámu, posvětila obec zástavu Národní knihovny. Álbiánské ženy posvícení řádně připravily, každý účastník „svůj knoflíček památní vlastně (tj.vlastnoručně) do tabůlky přibil, která visí pod zástavou v kostele“, a obřad, doprovázen družičkami, celou vsí, hasičským sborem, dvanáctičlennou dechovkou a hosty ze sousedních vesnic a z Bele Crkvi (kronikář jméno překládá na Bílé kostely) vedl také farář Vičic.

Nejprve Josef Schovanec „spustil šůs, ránu z moždíře“, a družičky, hosté, nastrojené ženy a sousedi za doprovodu hudby šli průvodem ke kmotře vdově Hermíně Čási, která už doma napjatě čekala, a předseda čítárny ji požádal, aby se se zástavou vydala do chrámu Páně, kde bude posvěcena. Kmotra poděkovala za velkou čest a pohostila delegaci koláčky, dorty a červeným vínem. Po pohoštění se průvod odebral ke kostelu. Kronikář pečlivě vyjmenovává křestní jména družiček, vypisuje i jména jejich otců a popisuje jejich květiny. Jedna, ta hlavní, nesla zástavu zavinutou v bílé pentli, za zástavou kráčel předseda spolku, za něj se přiřadili hosté a celá obec. Zástavu nejprve rozvinuli před kostelem, pak se v přeplněném kostele konala mše, po ní se všichni vrátili před kostel. Hudba zahrála ke společné modlitbě, předseda spolku a kmotra Hermína Čási zástavu pozdvihli a přidrželi, a zatímco kněz kázal, přítomní se nezdrželi dojetí. Potom farář Vičic zástavu posvětil, přítomní ji políbili a odnesli do kostela. Kmotru s hudbou doprovodili domů a kmotra znovu všechny pohostila. „A všichni děkovali Bohu, že to tak ve svornosti a bratrsky prošlo“ a kronikář opět vyjmenuje všechny, kteří na zástavu přispěli. A já přepisuji tuto drobnou událost z kroniky tak podrobně proto, abych ozřejmila, za jak důležité pojítko menšina považuje svůj znak, svůj symbol.

Jak se uchránit

Když tedy duchovním a kulturním odlišením jsou řeč a víra, škola a kostel, mimořádné postavení má v menšině kněz a učitel. Vlastního kněze víska Češko Selo neměla, mše a pobožnosti sloužil farář působící v silném českém společenství v Bele Crkvi, ale o vlastního učitele velmi stála. V roce 1899 začal ve vesnici učit Franz Raffác, ten, teprve padesátiletý, v roce 1920 zemřel, „a škola vostala bez učitele“. Převzala ji po otci Raffácova dcera Marie, tu ale přeložili do Krušic, sousední vesnice s početnější menšinou a větším počtem dětí a jeden rok v Češkom Sele nikdo neučil. V jižním Srbsku ale češkoselští otcové objevili učitele Karla Schovance, který „si tuze přál dostat se blíže k domovu“. Ministerstvo ho přeložilo, mladík však toužil po městském životě a díky známostem „s přednějšíma Čechama z Belicrkvi“ byl sem přeřazen. Tak od roku 1920 „naše děti tuze ostali s učením pozadu“. Potom si čtenářský spolek všiml zprávy v novinách, že v Novém Sadu vychodilo kurz třicet pět učitelů, obec požádala o pomoc Česko-slovenský svaz, a v roce 1929 přišel do Češko Sela učit Antonín Pagač, svobodný sedmadvacetiletý mladík, ne Čech, ale Chorvat z Karlovce.

Starost o učitele se táhla až do konce století, kdy se změnila už jen v přání, aby někdo učil děti aspoň česky. Po převratu Češkému Selu pomáhalo naše velvyslanectví v Bělehradě, jeden čas sem byl učitel delegovaný a placený z Prahy.

Hrdost na češtinu tu stále byla veliká, na mé první návštěvě nás hostila energická mladá selka, veřejně přiznala, že sice porušila menšinové pravidlo, vdát se pouze za našince, musela je porušit, vhodných našinců už tolik nebylo, a vdala se tedy za Srba, ale za takového, který slíbil naučit se česky. Vodila ho jako medvěda a Srb dobrosrdečně přikyvoval, že ano, proč ne, z lásky se naučí třeba i česky, napraví porušené pravidlo a nenaruší výchovu v rodině. V současnosti těch pár dětí, co v obci žijí, dojíždí do školy v okresním městě a výchova k češtině je spíš kulturním koníčkem některého z dobrovolných zájemců. Naposledy pro nás připravili v České besedě v Bele Crkvi taneční a pěvecké vystoupení dětí ze základní školy. Holčičky tancovaly horlivě, kluci tanečky ani zpěv příliš nepletli, a když jsme na dítka promluvili, potvrdili jsme si dojem, že sice zpívají české písničky, ale obsahu slov příliš nerozumějí. A dokonce, to nemohu zatajit, s novým předsedou Matice České jsem se domlouvala srbsko-německy.

Je to strohý zákon dějin: nepočetný národní kmen se mezi velkými národy prosadí a národní menšina vedle početnější většiny uhájí svou existenci jen při svém tak velkém počtu, jaký dovoluje jejich obnovování. V lednu 1930 popisuje rolník Franc Schistek protikladné zaznamenáníhodné události. Předně ony známé veliké mrazy a tuhou zimu v devětadvacátém, vysoký sníh držel šest týdnů, zamrzl i Dunaj, na metr tlustém ledu se nejen chodilo, ale po celý měsíc přes něj přejížděly i automobily; a v červnu pak napadly celou oblast bouřky, padaly kroupy velké jak holubí vejce, vítr vyvracel stromy, jeho poryvy rozbíjely okna, ptáci a zajíci zůstali na polích potlučení, z vinohradů zbyly jen suché haluze, obilí bylo zatlučeno do země. Je to teprve podruhé, co kronikáři stojí za to popsat podnební excesy. Avšak po těch ukrutných zimách, hicech a krupobitích „zahodno jest zaznamenat taky radost a veselost naší obce“. Jsou to svatby, je jich osm, povzbudivý počet při pouhých třiceti šesti osídlených číslech. Svatby to byly české, většinou nevěsty a ženiši pocházeli nebo se provdali a přiženili do blízké Krušice.

Je to radost poslední, pak už kronikáři sledují, nijak soustavně, spíš ve skocích, pozvolný úpadek. V květnu 1937 obec slavila své sté výročí, po bohoslužbě šel průvod návsí za doprovodu hudby a zpěvu mariánských písní. Večer byla taneční zábava. Za sto let ale čísel ve vsi nepřibylo, mnoho rodin se odstěhovalo do okresního města, „neb zde bez pozemku žiti nemožno“. Kronikář opět popisuje číslo za číslem, kdo v domě bydlí, kdo se přistěhoval, přiženil, ovdověl, který dům spadl, která parcela je prázdná. Ze 48 čísel je šest prázdných.

I v kronice je dlouhý časový přeryv, až v roce 1971 Jan Strnad souhrnně zaznamenává „nával druhej svjetovej valky“. Pakt monarchie s hitlerovským Německem a fašistickou Itálií, pád a útěk královské vlády do exilu, vyhlášení partyzánského odboje Josifem Brozem Titem zasáhnou vesnici povinnou účastí mužů v armádě; v čase paktu museli narukovat vojáci do 45 let a důstojníci do padesáti let, část jich z armády utekla, část padla do zajetí, část byla odvezena do Německa na práci. Do osvobozeneckého vojska byli povoláni mladíci od osmnácti do dvaceti pěti let, bylo jich dvanáct, padli tři. Domů je po válce obydleno 32 a žije v nich 103 obyvatel. Kronikář Jan Strnad ještě může oslabení obce přičíst následkům války a společenským proměnám po ní, necítí je jako závan zmaru, naopak zaznamená, že „do národní školy chodí 5 žáků a učí se česky“ a vesnici poprvé pojmenuje Češko Selo, „to jest nejmenší česká vesnička v Jižním Banatě“.

V roce 1978 už však „úpadek naší vesnice“ souhrnně popisuje Josef Bůžek. Vzpomíná, jak byl v roce 1966 konečně dokončen nový kulturní dům, poznamenaný tragickou smrtí: pod tesaři se zlomil trám, při pádu se dva zranili a Jan Kratochvil spadl tak nešťastně na sekyru, že zemřel. Zůstala po něm vdova a dvě holčičky. Kronika ale nedovolí dlouhá vyprávění a komentáře, hned na následující stránce se dozvíme, že až do sedmdesátých let se v kulturním domě hrálo divadlo a konaly se taneční zábavy, „ponevač bylo dost mládeže“, ale když se ta silná generace poženila a povdávala, „a druhá mládež není ve vesnici, byl konec s divadlama a se zábavama“. A taky zemřel devadesátiletý varhaník Karel Bůžek, nikdo po něm už tu službu v kostele nevykonává a bez varhan a i proto, že do kostela chodí už jen málo lidí, „zpěv vázne“.

Podle Josefa Bůžka v sedmdesátých letech žilo v Češkom Sele už jen 80 lidí ve 26 obydlených domech. Pro nedostatek dětí nepracuje ani místní škola. Navenek ale vesnička nestrádá, od šedesátých let má elektřinu, v 80. letech k ní byla přivedena asfaltová silnice, i životní úroveň je dost vysoká, ve vsi je 17 traktorů, 20 televizorů, 25 radiopřijímačů a 8 automobilů. A týž Josef Bůžek zaznamená v roce 1986, že vesnice má 69 obyvatel a 22 obydlených domů; některá prázdná stavení slouží jako venkovská sídla městských majitelů. V obydlených staveních žijí už jen staré manželské páry, když jeden zemře, druhý odchází k dětem do města. Ve vsi se nekonají žádné schůze, jen o větších svátcích se sejdou lidé na pobožnosti v kostele.

K oživení vesnice došlo po převratu v domovské vlasti, kdy Češko Selo začalo podporovat finančně i jinak velvyslanectví v Bělehradě. Byl opraven kostel i obecní dům, na několik let zaopatřen učitel, do obecního domu byla zavedena voda a zřízen záchod a dvě sprchy, byla založena Česká beseda. Učitel Roman Grossman zorganizoval pro místní děti i děti z okolí školu v přírodě, dětí bylo ze vsi i okolí čtyřicet osm a další dvě učitelky a učitel z Čech se jim věnovali celých pět dní. Škola dostala nová okna a dveře, kulturní dům novou střechu, novou podlahu a elektrické vedení, zvony byly připojeny na elektrické ovládání, před kostelem byl opraven chodník, a i to vše z velké míry díky velvyslanectví. Avšak vzdor vnější pomoci bez živé vnitřní a soustředěné energie obec dál slábne. Počet obyvatel klesl v Češkom Sele na 37, třicátým osmým a čestným obyvatelem vesnice byla jmenována paní velvyslankyně Judita Štouračová.

Kronikář to zaznamená jako „událost historicky významnou“ a se smyslem pro dramatický oblouk i s citem pro reálné vyznění příběhu tím kroniku končí. Jako kulturní vzácnost si obec „Pamatni kníhu obce Áblián“ uloží pod sklo do vitríny. Popis života jedné maličké vesnice v zapadlém koutku Evropy. Kronika nezkoumá, jaké větší síly českou vísku oslabily, nebyla psána proto, aby se vztahovala ke vnějšímu světu. Je to psaná paměť skupiny lidí, vydělené osudem i vlastním rozhodnutím a vůlí, pamětí a vnitřní silou. Češko Selo není v Banátu ztracené, v okolních vesnicích i v okresním městě je české menšinové povědomí stále živé. Síla jazyka a víry se nemění, jen není tak pevně vázaná k danému místu. Svou kronikou však ta maličká obec nabídla problém: jak a zda menšinu chránit a uchovávat. A do jaké míry a jakými prostředky je s to chránit sama sebe.

Přivezli jsme i tentokrát české knihy a DVD s českými filmy, přijali dar s povděkem, ale jeden v delegaci hostitelů, byl nejmladší, si po celou dobu debaty a hoštění hrál v koutku zasedací obecní síně s počítačem a naprosto nesentimentálně, prakticky a naléhavě se optal, jak se odsud, z Banátu, připojit k vysílání pražských televizí.

Eva Kantůrková (1930) je prozaička, scenáristka a publicistka.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.