Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 1 > Greg Evans: Unese ještě americký spotřebitel světové hospodářství?

Greg Evans

Unese ještě americký spotřebitel světové hospodářství?

V důsledku světové ekonomické krize mluví ekonomové i americká vláda o tom, že je nutné, aby „břemeno“ spotřeby, kterou dosud obstarávaly Spojené státy, vzaly na svá bedra ostatní státy světa. Jak před summitem G20 v září v Pittsburghu řekl Barack Obama: „Nemůžeme se vrátit do doby, kdy Čína, Německo a další státy u nás prodávaly, zatímco my jsme čerpali půjčky v podobě kreditních karet nebo úvěrů pro domácnosti, ale neprodávali jim nic.“ Takové úvahy jsou však jen zbožným přáním, neboť to, že Spojené státy jsou nejen ochotné, ale také schopné brát břemeno spotřeby na sebe, je podmíněno jejich jedinečným kulturním, hospodářským a fyzickým prostředím. Jestliže je tedy pro uzdravení světového hospodářství nutné, aby také další země začaly spotřebovávat v takové míře, jako to dosud dělaly Spojené státy, budeme na skutečný konec globální recese zřejmě ještě dlouho čekat.

Význam amerického spotřebitele – i jeho limity – se ukazuje na skutečnosti, že to, co v roce 2008 „spustilo“ světovou finanční krizi, byly nestandardní hypotéky a půjčky (sub-prime loans), jejichž záměrem bylo maximalizovat americkou konzumní poptávku. Tyto rizikové úvěry byly poskytovány méně důvěryhodným klientům, zejména středním a nižším příjmovým skupinám, aby měly možnost dosáhnout „amerického snu“, tj. být majitelem vlastního domu.

Tyto úvěry byly na začátku velmi populární, avšak mnozí z chudších Američanů si je prostě dlouhodobě nemohli dovolit, ačkoli se jim nejdříve zdálo, že si je dovolit mohou – tyto hypotéky totiž na první pohled nabízely velmi nízké sazby. To byl ale jen trik finančních společností. Ve skutečnosti měly hypotéky sazby dvě, na první dva roky byla nízká a na zbývajících 28 let podstatně vyšší. Že něco takového bylo vůbec legální, je důsledkem nedostatečné regulace amerického finančního sektoru. Že však smlouvy na nevýhodné hypotéky uzavřelo takové množství Američanů, čímž dali neodpovědnému a hrabivému finančnímu sektoru příležitost, aby jejich hubené úspory a skrovná aktiva vyvlastnil, poukazuje nejen na nadšení amerického spotřebitele, ale i na jeho nerozvážnost. Svou roli zde hraje také to, že americké prostředí je fyzicky takové, že masovou konzumaci nejen umožňuje, ale přímo vyzývá.

Tyto příznačné rysy – nadšení, nerozumnost, a také možnost masově konzumovat – jsou zřejmé především v obecné touze Američanů po vlastnictví domu. Pro většinu Američanů je vlastnictví domu synonymum úspěchu – tj. členství v „the middle-class“ – ale také třeba znak dospělosti. Navíc když mluvíme o vlastnictví domu v USA, máme na mysli opravdu vlastnictví rodinného domu, a nikoli třeba bytu. Vlastnit ve Spojených státech „pouhý“ byt, řadový dům nebo dvojdomek je obecně považováno za něco dočasného, co si pořizuje mladý člověk nebo mladá rodina jako předehru ke koupi rodinného domu. A právě tady rozdíly mezi spotřebiteli ve Spojených státech a jiných zemích vynikají nejvíce: průměrná rozloha obývané jednotky v soukromém vlastnictví byla v USA v roce 2001 téměř dvakrát větší než v Německu nebo ve Francii a téměř o 75 procent větší než ve Velké Británii. Na tom se mimo jiné ukazuje, jak je konzumerismus podporován dostatkem fyzického prostoru. Hustota zalidnění v USA (31 obyvatel/km2) dovoluje, aby si lidé stavěli rodinné domy, více než zalidnění např. v Japonsku (337 obyvatel/km2), v Německu (232 obyvatel/km2) nebo v České republice (132 obyvatel/km2).

Velké domy pak vedou k další spotřebě: je nutné zařídit velké prostory, majitel proto musí nakoupit nábytek, koberce a vybavení do mnoha velkých pokojů, lednice, mrazáky (často má rodina mrazáky dva, aby se mohla zásobit), pračky, myčky, sušičky apod., což často vede k tomu, že si lidé libují v problematických zvycích, jako když si rodiny v Arizoně pořizují sušičky na prádlo, ačkoli podnebí je tu takové, že volně rozvěšené prádlo je většinou suché do několika minut. Díky dostatku prostoru je také vždy možné mít u domu dost parkovacích míst, není tedy problém, aby rodina měla více aut – na předměstích je běžné mít více než jedno auto na dospělého člověka, v letech 2003–2004 bylo v USA registrováno 765 automobilů na tisíc obyvatel (pro srovnání: ve Francii to bylo 491 aut na tisíc obyvatel, v České republice 373 aut). A podobně jako je to s domy, jsou i automobily v USA větší než v Evropě – nejprodávanějším autem v letech 1991–2008 byl Ford F-A50 pickup, který váží přesně dvojnásobek nejprodávanějšího auta v ČR, Škody Fabia.

Pro hyperkonzumerismus je ovšem nutné mnohem víc než jen volný prostor – vyžaduje to také přebujelou vášeň pro konzumní zboží. Koupit velký dům, bydlet v něm a udržovat ho si přece žádá mnohem více práce, času i peněz, také mít velké auto je náročnější než mít auto menší. Dává ještě tak smysl, když velký Ford F-150 řídí rančer, ale nikoli používá-li jej matka bydlící na předměstí, jejímž největším přepravním výkonem je týdenní nákup v supermarketu. Fakt, že se tolik Američanů nechalo přesvědčit, aby na sebe brali tyto a další zátěže, přestože to nepotřebují, prozrazuje něco o jejich jednostranném zaměření na spotřebu, což dává konzumerismu v USA jeho jedinečné, zvláštní a mocné kulturní a hospodářské postavení.

Jak naznačili tvůrci filmu Český sen, přivést lidi ke konzumnímu šílenství není nakonec tak obtížné. Japonsko, valná část Evropy a stále více také Čína již přece mají vyvinutá spotřebitelská hospodářství. Avšak přesvědčit obyvatele těchto zemí, aby spotřebovávali na úrovni Spojených států, by bylo obtížné, protože v USA je obecně proti konzumerismu menší kulturní odpor. Historicky to vychází z toho, že americké kulturní a hospodářské prostředí bylo utvářeno během 18. a 19. století, kdy již převažoval kapitalismus a průmysl se rychle rozvíjel. Ve Spojených státech proto nejsou žádné zbytky feudální kultury ani modelů feudálního využívání půdy, které v Evropě a Asii stále ještě extrémy konzumního kapitalismu otupují. Nízkokonzumní aktivity, např. typicky české výlety – jet o víkendu vlakem nebo na kole do přírody, věnovat se pěší turistice, jet na chatu (což je často jednoduché stavení) a celý víkend relaxovat – nejsou v USA pro většinu obyvatel k dispozici: až na pár výjimek není možné jet vlakem do vesnice nebo krajiny, protože osobní vlaky již dávno zmizely, a i kdyby tam člověk chtěl dojet autem, nebylo by možné jít po červené, modré, žluté nebo zelené značce, protože (s výjimkou národních a státních parků) značené turistické cesty vůbec neexistují. V USA totiž nikdy nebyla žádná tradice obecních pastvin, americký venkov byl od počátku soukromým majetkem v moderním smyslu a i dnešní majitelé věrně udržují zásady soukromého majetku. Venkov je tedy obehnán ploty s všudypřítomném nápisem „No Trespassing“ (cizím vstup zakázán). Americké „chaty“ jsou zase velké objekty na rozlehlých pozemcích (nejlépe tak velkých, aby nebylo možné dohlédnout na žádného souseda, jak velí americký ideál), proto je vlastní převážně lidé horní třídy nebo alespoň „upper middle-class“. V USA není nikdy možné vidět bohaté hrozny chat, jak je to typické v Česku. V důsledku toho, že přístup na venkov je pro většinu lidí omezený, je houbaření, sbírání lesních plodů apod. považováno za zcela podivínské trávení volného času – houby, borůvky a maliny se přece kupují v supermarketu. To vše podněcuje Američany, aby rozvíjeli svou vlastní hlavní rekreační činnost – automobilové výlety do obchodních center a hypermarketů a „shop ‘til you drop“ (nakupuj, dokud nepadneš).

Největší překážkou rozvoje konzumní společnosti ve Spojených státech byla slavná „puritánská pracovní etika“, která se odvozovala z kalvinismu – zásady pracovitosti a šetrnosti dlouho tvořily jeden z ideologických základů americké společnosti. Když se však po druhé světové válce průmyslová produktivita zlepšila natolik, že pro hospodářství začalo být prospěšnější, aby spotřebitelé začali utrácet, na rozdíl od předchozího požadavku spořit (což bylo nutné k akumulaci kapitálu), bylo toto ideologické omezení překonáno gigantickou agitační kampaní zejména ve formě reklam a pořadů vychvalujících spotřebitelský životní styl, které se k lidem dostávaly prostřednictvím nového masového sdělovacího prostředku – televize. Poté co byly odstraněny zbývající fyzické překážky – když např. městskou hromadnou dopravu koupila General Motors, která ji následně zrušila či alespoň omezila, nebo když vláda investovala biliony dolarů do výstavby rozsáhlé sítě dálnic, čímž zničila meziměstskou železniční dopravu, anebo když po skončení druhé světové války poskytla vláda vojákům pobídky, aby si mohli nakoupit rodinné domy – nemohlo již Spojeným státům nic zabránit, aby se staly spotřební supervelmocí. Ne dost na tom, že se Američané stali na konzumu závislí, což je snad neduh, kterým trpí i ostatní rozvinuté země, tato závislost se v USA rozbujela natolik, že se Američané mohou bez nadsázky zařadit do kategorie konzumních „feťáků“. Od doby, co byl v 70. letech překonán poslední skutečný odpor proti konzumní společnosti – hnutí hippies – vše konzumní narostlo. Lze to ukázat na objektivních číslech: průměrná velikost domu narostla z 1750 čtverečních stop v roce 1979 na 2479 čtverečních stop v roce 2007, hmotnost nejprodávanějšího auta vzrostla z 1000 kg (Ford Escort) na 2300 kg (již zmíněný Ford F-150 pickup), a zvětšila se i velikost amerického spotřebitele samotného – mezi dospělými ve věku 20–74 let se zvýšil výskyt obezity z 15 % na konci sedmdesátých let na 32,9 % v roce 2004. Pocit, že americký spotřebitel je jako narkoman, ještě sílí, když si připomeneme, že taková úroveň konzumu je v podstatě neudržitelná. I když opomineme neudržitelné nároky na energii a životní prostředí, je známkou toho, že se americký životní styl rozplývá, chronický ohromný deficit americké obchodní bilance z posledních pěti let – činí v průměru 700 miliard dolarů ročně (v roce 2008 vykazoval celý hrubý národní produkt České republiky 217 miliard USD).

Amerického konzumního způsobu života si již všimli i mnozí světoví lídři a rozhodli se Spojeným státům pomoci – tu pokáráním, tu moudrou radou. Můžeme mezi nimi najít i čínského premiéra Wen Jiabao, který na nedávné schůzce o klimatických změnách prohlásil, že bohaté národy by měly změnit svůj životní styl – svůj „neudržitelný způsob života“ –, aby pomohly zastavit globální oteplování. V rozhovoru pro Business Week Magazine pak ze světové hospodářské krize obvinil „nepřiměřenou makroekonomickou politiku několika států“, a měl ovšem na mysli především USA, které akceptují „dlouhodobě nízké úspory a vysoký sklon ke spotřebě“. Wen také zmínil klasický stoický text Hovory k sobě Marka Aurelia, římského císaře a filozofa, který podle vlastních slov četl „stokrát“.

Na vystupování čínského premiéra je však něco pokryteckého, jako kdyby drogový dealer káral svého nejlepšího zákazníka za jeho závislost na drogách, a přitom mu půjčoval stále více peněz, aby si od něj koupil ještě více drog. Tato metafora platí zejména v případě Číny: téměř celý slavný zahraniční obchodní přebytek Číny je tvořen přebytkem jejího obchodu se Spojenými státy (v roce 2008 měla Čína celkový obchodní přebytek 309 miliard dolarů, z čehož přebytek obchodu s USA činil 268 miliard dolarů), a zároveň je Čína i největším věřitelem USA (drží 800 miliard dolarů amerického dluhu). Čína však není jediným drogovým dealerem, jehož nejlepším zákazníkem USA jsou – druhým největším vlastníkem amerického dluhu je Japonsko (drží americké dluhopisy v hodnotě 725 miliard dolarů) a v roce 2008 USA odpovídaly za 74 miliard dolarů z celkových 80 miliard dolarů zahraničního obchodního přebytku Japonska. Kdyby se USA ze závislosti na konzumu vyléčily, trpěla by tím dokonce i Česká republika, protože USA jí zajišťují 27 procent zahraničního obchodního přebytku, což vůbec není málo, zvláště když si uvědomíme, že podíl obyvatelstva USA na obyvatelstvu světa je jen 4,5 % a že se jedná o stát, který leží na druhé straně zeměkoule.

„Drogový dealer“ a „feťák“ ale možná nejsou nejlepší příměry. Možná je to tak, že všichni, tj. celý industrializovaný svět, sdílíme klam (v psychologickém smyslu můžeme i mluvit o „spoluzávislosti“), v němž předstíráme, že kapitalismus stále ještě funguje podle klasického principu, že nejprve je zde potřeba, která vede k poptávce, a ta následně vede k výrobě. Třeba je to tak, jak napsal francouzský sociální filosof André Gorz v knize Les chemins du paradis: l'agonie du capital, že „na rozdíl od dřívějšího ekonomického vývoje vyspělý kapitalismus již není poháněn spontánní dynamikou poptávky, která se opírá o to, co marxisté nazývají ‚základní potřeby‘: tj. ty potřeby, jejichž nenaplnění znamená chudobu“. Vyspělý kapitalismus musel – protože již ukojil základní potřeby valné časti svých obyvatel – vytvořit „subjekt pro objekt“, poptávku pro nabídku. „Od poloviny padesátých let [minulého století],“ pokračuje Gorz, „čelila centra kapitalismu potřebě vyrábět spotřebitele pro svoje zboží, vyrábět potřeby, které budou uspokojeny těmi nejziskovějšími výrobky. Sledujíc svou spontánní, kapitalistickou dynamiku neodpovídá již výroba na potřeby existující předtím. A tam, kde tyto potřeby přetrvaly (hlavně bydlení, kanalizace a veřejné zdravotnictví), nebylo jejich uspokojení pro kapitál lukrativní – nebo alespoň dostatečně lukrativní. A naopak, nejziskovější výrobky neodpovídají neuspokojeným potřebám: tyto potřeby musely být vytvořeny. Proto bylo nutné vytvořit materiální prostředí (převážně prostřednictvím extenzivní urbanizace) i sociální a kulturní kontext, které by tyto potřeby živily.“

Fakt, že se toto „materiální prostředí“ konzumu, o kterém píše Gorz, podle všeho vyčerpalo právě v té zemi, kde mohlo být rozvinuté nejúplněji, a jinde již pravděpodobně dosáhlo fyzické a kulturní limity, možná znamená, že tradiční a zřejmě již dále neaplikovatelná měřítka hospodářského úspěchu jako například hrubý národní produkt bude nutné revidovat. Obzvláště když si uvědomíme, že mnohé aspekty amerického hospodářství, které se týkají spotřeby – masivní obchodní deficit, vysoká úroveň spotřebního dluhu, obrovská spotřeba energie apod. – se nezdají být univerzálním modelem hospodářského rozvoje, a už vůbec ne modelem žádoucím.

Za inspiraci autor děkuje mj. Václavu Klusoňovi (Nesnesitelná křehkost finančního inženýrství, Listy 2/2009).

Greg Evans (1960) žije a pracuje v USA a v ČR, překládá z češtiny. Publikuje v Britských listech, Hostu aj.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.