Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 1 > Jaroslav Opat: Stopa T. G. Masaryka v dějinách

Jaroslav Opat

Stopa T. G. Masaryka v dějinách

Celé člověčenstvo sbratřeno jest rodem... Jen tenkráte prospívá celek skutečně, když každá část pro sebe prospívá.

Tomáš Masaryk 1878

Obsahem svého života zanechává každý člověk za sebou stopu. Většina oněch stop je uchovávána dál lidmi zesnulým blízkými. Dlouho, i celé věky, jsou uchovávány stopy lidí za života tak či onak vynikajících. Do této kategorie patří Tomáš Garrigue Masaryk. Stopa, již za sebou zanechal vlastním životem, má v čase 87 let a 193 dní. S Masarykovým odkazem se svět vyrovnává dodnes. Celá stopa čítá tudíž již 160 let. A v duchovním životě světa bude mít své místo nadále. Moji naději v tom posílil i Barack Obama, prezident USA, když v projevu na Hradčanském náměstí v Praze vzpomněl, obrácen k blízkému pomníku, Masarykovu řeč z 5. května 1918 v americkém Chicagu...

Tajemství Masarykovy stopy v dějinách lze poznávat různě. Mezi interprety znalými základních skutečností Masarykova života a připravených soudit je věcně, bez apriorních ideologismů, existuje shoda v elementárním oceňování Masaryka jako výrazného, světa znalého demokrata humanisty. Masaryk byl demokratem jedinečně tvořivého typu nejen v novodobých dějinách českých, československých, ale i v dějinách evropských a světových.

V Rakousko-uherské monarchii

V polovině devadesátých let 19. století soustředil pětačtyřicetiletý Masaryk svoji intelektuální energii na kritické zpracování aktuálních kulturněpolitických problémů českého národního života. V letech 1895–1898 napsal a vydal práce: Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, soubor filozofických esejů Moderní člověk a náboženství. Tento soubor uzavřel v roce 1898 prací nejobsáhlejší Otázka sociální: základy marxismu filozofické a sociologické.

V předmluvě k České otázce čteme mj.: „Mně česká otázka je otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí.“ Historie národů nebyla Masarykovi fenoménem nahodilým. Prosazoval se v ní „plán Prozřetelnosti“. Úkolem historiků a filosofů bylo tento „světový plán“ poznávat, včetně místa vlastního národa v onom plánu, a souladně s tímto plánem také při vší práci, zejména politické, jednat.

V předmluvě k České otázce Masaryk upozornil na problém malého národa. Shodně s Janem Kollárem, Františkem Palackým a Karlem Havlíčkem Masaryka v prostředí, v němž žil a pracoval, „mučila“ a „tísnila“ duchovní omezenost české společnosti při vnímání daného problému. Nicméně choval naději, že tento stav lze překonat. Proto se rozhodl studie o české otázce zpracovat a tak připravit pro zvládnutí problému půdu. Chápání české otázky v kontextu světovém, s nezbytnými znalostmi podstatných reálií ve vývoji světa, bylo Masarykovu myšlení a konání vlastní po celý jeho život. V tom smyslu se vyslovil již sedmadvacetiletý; v eseji O pokroku, vývoji a osvětě. Tam Masaryk odmítl ideu národů vyvolených. Byl přesvědčen, že „celé člověčenstvo sbratřeno jest rodem“ a že celek jen tehdy prospívá, „když každá část pro sebe prospívá“ . Elementárním předpokladem takového vývoje byla Masarykovi vzdělanost a světová rozhleděnost činitelů za vývoj světa zodpovědných. Právo lidí na vzdělání akcentoval, bylo stejně důležité jako právo žít: „Kdo jednotlivci nebo národu ve vzdělání brání, páše smrtelný hřích,“ čteme v eseji. A dále: „Kdo bez cíle v proudu světovém pluje, jest ztracen, ten slouží jen jiným za nástroj.“ Zároveň varoval před „lžiapoštoly“. Soubor esejů Moderní člověk a náboženství navazoval svým způsobem na ideje obsažené již v Masarykově knize Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. V esejích soustředil svoji kritiku na ideologie nadčlověctví a titanismu; pro Masaryka: „nemoci století“. Sám akcentoval ideje světově rozhleděného humanismu.

Po příchodu z Vídně na pražskou univerzitu se Masaryk stal širší veřejnosti záhy známým svojí účastí v boji o Rukopisy. V celém střetu šlo o problém pravdy v dějinách vlastního národa. Masaryk spor nevyvolal. Zúčastnil se ho na požádání kolegy prof. Gebauera, čelného znalce problému. V únoru 1886 otiskl v Athenaeu dopis, v němž kritiku Rukopisů rozhodně podpořil. Obhájci falz reagovali proti Masarykovi krajně nenávistně.

Jinou aférou, v níž bylo Masarykovi souzeno sehrát roli zvlášť významnou, se stala dnes již pověstná „hilsneriáda“. V ní Masaryk vystoupil proti vlně nenávistně slepého antisemitismu až po vynesení rozsudku nad L. Hilsnerem. 29. září 1899 otiskla vídeňská Neue Freie Presse jeho dopis s titulkem: Professor Masaryk über den czechischen Antisemitismus. Odpovědí na dopis byla nová vlna nenávisti proti Masarykovi. Na ni Masaryk odpověděl mj. prohlášením v tisku, že má právo pozvednout svůj hlas proti zjevné nespravedlnosti a tak českou veřejnost upozornit, v jakém přímo patologickém stavu se sama nalézá. O motivech svého vystoupení se vyslovil v soukromém dopise Janu Laichterovi z 1. března 1900. V něm poznamenal mj., že lidé vidí v jeho vystoupení neprávem filosemitism: „já vystoupil proti vlastní naší brutálnosti“. Při všech rozdílech, jež Masaryka nakonec do boje proti rukopisným falzům a proti antisemitismu za hilsneriády přivedly, měly obě aféry jedno společné: nepravdu, slepou pověru a zlou vůli hlavních aktérů afér.

Některé z těch znaků měl i politický monstrproces s třiapadesáti údajnými velezrádci monarchie, zahájený 3. března 1909 v chorvatském Záhřebu. Základem pro obžalobu zatčených Srbů a Chorvatů se vídeňským úřadům stala brožura FINÁLE, jejímž autorem byl policejní konfident-provokatér Djordje Nastić. Nastič v brožuře líčil svoji spolupráci se zatčenými, kteří chtěli, tvrdil, odtrhnout od Rakouska-Uherska území obývaná Jihoslovany.

Obžalovaní byli připraveni hájit se sami; nicméně o pomoc požádali i Masaryka. Ten jejich žádosti vyhověl, byli mezi nimi jeho posluchači z pražské univerzity. Již v dubnu přijel do Záhřebu, aby na místě sledoval soudní přelíčení. Informace o celé cause si shromažďoval i mimo soudní síň. Takto připraven promluvil v květnu 1909 o procesu ve Vídni, na půdě říšské rady. Celý proces a s ním politiku ministerstva zahraničí rakousko-uherské monarchie podrobil tvrdé kritice. Fakty dokumentoval politickou a morální nevěrohodnost řady svědků i některých vyšetřujících soudců.

O procesu Masaryk prohlásil, že je to boj jeho strůjců proti demokraticky smýšlejícím Srbům a Chorvatům, občanům monarchie. Konstatoval, že anexí Bosny a Hercegoviny v roce 1908 se z Rakousko-Uherska stal největší jihoslovanský stát, v jehož hranicích žilo kolem devíti milionů Srbů a Chorvatů; rozdělených do různých správních útvarů. Bylo tudíž jen přirozené, že tito lidé usilovali mezi sebou o jednotu, chtěli žít ve svobodě.

Jak měla na tyto snahy reagovat monarchie? K tomu Masaryk mj.: „Pánové! Ze všeho, co se děje v Záhřebu, bychom se už na obou stranách měli poučit, jak je nutné dělat alespoň částečně velkorysou politiku... Říká-li se na té i oné straně: není na to doba, pak já říkám: je nejvyšší čas, abychom si konečně osvojili... státní raison, neboť jen tak bude možno dělat na Balkáně ... politiku, která bude ku prospěchu nejen Slovanům, nýbrž i Rakousku... Nesmíme dělat ani (jen) politiku Němců, ani (jen) politiku Maďarů, ani (jen) politiku Čechů, nýbrž, chce-li být říše organickým celkem, pak musíme dělat politiku říšskou, ne však maďarskou politiku znásilňovací.“

Celý proces skončil ostudou jeho inspirátorů. Prestiž monarchie ve světě utrpěla. V říjnu 1909 vynesl soud rozsudek: z původně třiapadesáti obžalovaných zprostil dvaadvacet obžaloby, ostatním udělil tresty relativně mírné. Celou frašku uzavřel nakonec císař: proces v dubnu 1910 vůbec zastavil. Z velké části tak skončil Masarykovou zásluhou pokus o státem organizovaný teror proti vlastním občanům.

Vzpomenuté tři Masarykovy stopy měly, při všech odlišnostech mezi nimi, jedno společné: jejich základem byla různě ideologicky konstruovaná nepravda. A v případě hilsneriády a záhřebského procesu pak na nepravdách založený pokus užít proti neprávem obžalovaným metody krajního, státem organizovaného násilí. – Masaryk tu vstupoval do sporů, jež nevyvolal. Motivem mu byl zájem čelit zlům, jež šíření nepravd s sebou přinášelo. Poznávání pravdy v životě – a boj za pravdu – byly Masarykovy stěžejní hodnoty života.

Dávno před světovou válkou vyzrál Masaryk v analytika krize světa své doby. Jako poslanec říšské rady volal opětovně po reformách monarchie. Přitom odmítal válku jako prostředek řešení problémů mezi národy a státy. Varovná slova v tomto duchu pronesl na půdě říšské rady již 14. června 1893. S odvoláním na militaristický obsah tiskovin pruského ministerstva války řekl: „... dnešní válka by měla horší důsledky než všechny války dosavadní, ... od dob stěhování národů nebyla evropská společnost tak zpustošena, jak by se stalo v případě předpokládané války.“

8. listopadu 1910 varování na zasedání říšské rady opakoval.. A o dva roky později, 31. října 1912, v diskusi o rozpočtu poslanci od Masaryka slyšeli: „Nepotřebujeme dalších sto tisíc mužů ve zbrani. Muže však potřebujeme... v každé straně a stranickém táboře... Tito muži by měli všude, každý po svém, působit abychom z tohoto sešlého, marastického Rakouska vytvořili moderní, hospodářsky i kulturně silný stát.“ A 16. listopadu, v řeči kritizující politiku monarchie na Balkáně: „... Já se zcela rozhodně hlásím k politice míru. Vůbec si nedokáži ani představit, že by poměry na Balkáně a náš vztah k Balkánu mohly rozdmýchat světovou válku... válku nenávidím a v zájmu lidskosti si přeji věčný mír...“ Ve prospěch demokratických reforem a proti vyzbrojování monarchie mluvil Masaryk i na veřejnosti. Marně...

Ve Velké válce

Dějiny Masarykových varování nedbaly. 28. června 1914 byl v Sarajevu zastřelen i se svou chotí následník rakouského trůnu František Ferdinand d'Este. Padesátimilionové Rakousko-Uhersko vypovědělo 28. července, s podporou vilémovského Německa, válku malému Srbsku. Lavina fatálních události se dala do pohybu. Již v srpnu byla válka světovou! Hans D. Zimmermann ji v loni vydané knize Tschechien charakterizoval jako Mutterkatastrophe. Právem. Katastrofa přivodila nejen zánik monarchií, jež válku začaly. Z hrůz války, z masového zabíjení a mrzačení mužů na frontách války, z hladu v jejich zázemí se v závěru války zrodil v Rusku bolševismus a po jejím skončení v Itálii a v Německu fašismus. Obě tato zla se stala na dlouho osudnými celé Evropě i ostatnímu světu.

Jak reagoval na válku Masaryk? V lednu 1918 napsal v předmluvě ke své knize Nová Evropa: „Dost dlouho jsem se podle staršího programu Palackého natrápil, usmířit Rakousko s námi a přetvořit je v demokratické soustátí; vypovězení války udělalo z politického problému problém svědomí“.

Masarykovi jeho svědomí velelo války se zúčastnit a pracovat k odstranění kořenů zla, z něhož světová katastrofa vzešla. Co v tomto směru konal, a vykonal, o tom ví literatura své. Již v srpnu 1914 otiskl v Naší době a v deníku Čas článek Válka. V něm odmítl pokusy vysvětlovat započatou válku jako válku ras, konflagraci Slovanů s Germány. Před koncem roku 1914 odejel z Prahy do zahraničí, na západ Evropy; rozhodnut bojovat za porážku rakousko-uherské monarchie, jež válku začala. Ve Švýcarsku, mu příležitost k vyhlášení boje nabídly samy dějiny. 6. července 1915 uplynulo 500 let od upálení mistra Jana Husa v Kostnici. Masarykův duch, nadán smyslem pro inspirativní hodnoty dějin, vzpomněl v onen výroční den Husovy smrti ve veřejném projevu v Ženevě. Čechy jako národ Husova smrt zavazovala k boji proti zlům dané doby, k boji za národní samostatnost.

Koncepční výklad Masarykovy orientace obsahovala jeho inaugurační přednáška na londýnské King’s College 19. října 1915. Již název přednášky napovídal, oč Masarykovi v průběhu války šlo především: Problém malých národů v evropské krizi. Tedy: problém evropský! A jen v jeho rámci problém československý či český. A zabývaje se vztahem velkých a malých národů a států v Evropě, řekl: „Tak jako není nadčlověka, tak není nadpráva velkých národů. Veliký národ nemá práva nadužívat svých menších sousedů za hříčky pro své imperialistické choutky...“ K tomu dodal varovně: „... malé národy se nesmějí pokoušet napodobovat velké.“

Evropsky myslil Masaryk setrvale. V posledním roce války psal v Rusku, a v USA dokončil, knihu: Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Obsah knihy napovídal mnohé. Zvlášť funkční v ní byl poukaz na podstatu probíhající války. Proti sobě stála dvě uskupení států svým vnitřním ustrojením velmi rozdílných. Na jedné straně Německo a Rakousko-Uhersko: státy monarchistické, značně militaristické, nenárodní, v podstatě teokratické. Spojovalo je sousedství geografické a nadto idea pangermánství, duchovní blízkost vůbec. Jejich panovníci vládli „z boží milosti“. – Na druhé straně Francie, Velká Británie a USA, státy demokratické, uznávající právo všech národů, velikých i malých, na samostatnost. Tyto pohledy Masaryk doplnil odmítnutím teze německého císaře Viléma, podle něhož: „moc tvoří právo “. Masaryk byl přesvědčen, shodně s americkým prezidentem Lincolnem, přesně o opaku: „právo tvoří moc“!

V Nové Evropě psal Masaryk i o Rusku. Rusko si v minulosti zjednávalo v Evropě vliv Puškinem, Turgeněvem, Tolstým, Dostojevským, Gorkým a dalšími lidmi ducha. Revoluce bolševiků však Rusko o jeho pozitivní vliv v Evropě připravila svojí „přílišnou negativností“. Bolševici byli neprozíraví. Romanovský carismus sice odstranili, ale nahradili jej horším: „carismem ruské masy a (jejích) revolucionářů“.

Masaryk ovšem nepominul ani kritické nahlédnutí do světa Spojenců. V knize poznamenal, že kritičnost vůči Francouzům, Angličanům, Američanům prokázal již před válkou. A nevylučoval ji ani do budoucnosti! Zdravá budoucnost světa mohla být založena jen na syntéze hodnot vypracovaných všemi národy, včetně Němců. Model takové syntézy viděl v demokraciích západního typu. Pravda, v demokratickém systému nebylo místo pro „německé pruství“. Nemělo tam ovšem být ani pro nadvládu jiného národa. O tom Masaryk: „Říká se nám: jeden národ jeden stát musí být vedoucím, prvým. Dejme tomu; ale bude primus inter pares, ne nad ostatními – organizace Evropy bude demokratická, ne aristokratická. Středověká idea státu... teokratického imperialismu je překonána filosofickou, církevní, politickou a sociální revolucí nové doby.“

V zamyšlení nad budoucností poválečné Evropy Masaryk vložil do závěru knihy naději: „Vzájemné ubíjení není velkým činem – velikost historického okamžiku národové vytvoří procítěním válečných hrůz, analýzy válečné horečky a přibližnou orientací, kam a jak další vývoj měl by spět... Politický úkol demokratické rekonstrukce Evropy musí být dovršen, a vlastně umožněn, mravním převychováním národů – ... Ježíš, ne Caesar – toť heslo demokratické Evropy“.

Tvůrce demokracie

21. prosince se Masaryk vrátil ze své odyseovské cesty válečným světem domů. Bezmála devětašedesátiletý měl před sebou nejvýš náročný úkol: z multinacionálního společenství Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Židů, Rusínů a Poláků budovat ve střední Evropě stát, o němž za války snil. Své představy o něm přednesl již 22. prosince na Pražském hradě představitelům rodícího se státu. Začal slovy Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejítí vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český“.

V souladu s chápáním české a slovenské otázky dávno před válkou Masaryk akcentoval výstavbu demokracie v multinacionálním Československu jako součást problému evropského a světového. Poválečný mír byl zejména pro malé národy střední Evropy výzvou a šancí zároveň. O tom Masaryk: „Negativní úkol války je dovršen. Evropě nastává úkol pozitivní, organizovat východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec.“ A dále: „Náš národ přispět chce s plným vědomím k uskutečnění tohoto velkolepého cíle a vznešeného úkolu svou hřivnou .... národové čekají novou tvůrčí a organizační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.“

Zvlášť palčivým problémem byl po válce vztah česko-německý. Mluvčí Němců v českých zemích odmítali Československo za svůj stát uznat. Již 21. října 1918 se dohodli s některými Němci-Rakušany na vytvoření tzv. Německého Rakouska (Deutschösterreich) A k němu chtěli připojit historicky česká území, v nichž žili. Masaryk podobné plány rozhodně odmítl. Akceptovat je by znamenalo upřít právo na sebeurčení půl milionu Čechů, kteří na stejném území spolu s Němci žili. Secese oněch krajů, a jejich připojení k Německému Rakousku by nadto znamenaly triumf ideje pangermanismu, z níž právě skončená válka vzešla. Přitom Masaryk chápal psychicky těžké postavení Němců, v němž se po prohrané válce ocitli. Proto je ujišťoval: v Československu budou mít Němci jako minorita zabezpečena všechna občanská práva. Toto ujištění zopakoval příštího dne v přátelsky slavnostní atmosféře v pražském Německém divadle. – A v srpnu 1919 k dotazu dvou španělských novimářů k česko-německému problému řekl: „... vláda nedělá rozdílu mezi Čechy a Slováky vlastními a mezi Čechoslováky krve německé. U nás je směrodatné občanství“.

Problémem rodícího se státu bylo v prvních poválečných letech Slovensko, probouzející se z předválečné agónie. Masaryk adresoval v poselství tvrdá slova Maďarům za jejich předválečnou maďarizaci Slováků; a poválečné vládě v Budapešti za snahu uchovat si nad Slovenskem nadvládu i s použitím armády. Pro futuro však ujišťoval Maďary, jimž bylo souzeno žít v rodícím se Československu, že budou mít zabezpečena všechna občanská práva. Politika odplaty zlého zlým nebude mít v novém státě šanci.

Když se Masaryk vracel v prosinci 1918 z války domů, pozdravil ho v Českých Budějovicích dávný přítel, Slovák, lékař Pavol Blaho; s prosbou, aby jako prezident vznikajícího státu pomohl uvést Slováky mezi národy kulturní Evropy. Masaryk Blahovi odpověděl: „Jsem z vaší krve jako z krve české“. Karel Čapek zaznamenal později jiné Masarykovo vyznání: „... jsem víc než na půl Slovák a už před padesáti lety jsem přišel s programem Slovenska.“ A dále dodal, že rád poslouchá své srdce, o lásce však nemluví – zato koná. A ve vztahu ke Slovensku konal. O tom ví historie své.

Masaryk byl čtyřikrát zvolen prezidentem Československa. V čele státu setrval sedmnáct let. 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. A 14. září 1937 zemřel. O tom, co a jak vložil jako hlava státu do jeho základů, existují četné soudy, někdy kontroverzní.

Tři ze soudů věcných: Franz Spina, profesor německé univerzity v Praze: Masaryk „poskytl... svému státu ideu, která zůstává pro přítomnost i budoucnost nejdůležitějším pilířem republiky: toleranci a rovnoprávnost občanů a národů tohoto státu. Za jeho prezidentství byl prastarý válečný stav mezi Čechy a Němci vystřídán česko-německou spoluprací... byl zahájen onen národně politický vývoj, který veden důsledně a energicky dále, představuje největší... událost v sudetoněmeckém prostoru...“. – Wenzel Jaksch, předák německých sociálních demokratů v Československu: „Přijde den, kdy Masarykovo dílo ponese plody také v širokém kruhu středoevropském... Masarykův duchovní a politický postoj je nejkrásnějším příkladem pro všechny, kdo bojují o novou mírumilovnou Evropu svobodných národů...“ – Milan Hodža, Slovák, předseda československé vlády: Pod vlivem Masarykovým „... rostl v celém národě nový myšlenkový svět, také jako odraz skvělé národní minulosti, avšak zároveň plnící se novým obsahem tužeb a snah a úsilí širokých... vrstev všeho našeho lidu. Výbojným demokratismem šířil se pojem národa na vždy další... společenské složky, neboť národnost vnucovala si uznání jako problém sociální a uvolnila se cesta k organickému splývání nacionalismu a demokracie v souladu tak vnitřním a opravdovém, jako až dosud nikde ve střední Evropě...“

*

Po Masarykově odchodu na věčnost má jeho stopa životem podobu odkazu, s nímž se lidé museli dlouho vyrovnávali ve světě politicky a mravně krajně rozvráceném. Počátkem roku 1938 se např. v Československu ozývalo volání: Věrni zůstaneme!

Dvanáct měsíců po Masarykově skonu však československá demokracie podlehla diktátu Hitlera. Představitelé tři evropských velmocí, Itálie, Velké Británie a Francie přijížděli za Hitlerem, aby se před ním skláněli a při diktátu mladému demokratickému Československu stáli po Hitlerově boku. – V r. 1918 napsal Masaryk v Nové Evropě jakoby v předtuše věcí zlých, že osud poválečného státu bude zkušebním kamenem „síly, opravdovosti a státnického rozhledu Spojenců“. Žel, představitelům světových velmocí, „Spojenců“, kteří o vzniku Československa rozhodli, chyběla v Mnichově hlubší znalost krize reálného světa a znalostem odpovídající pevnost demokratů; kvality ducha Masarykova. Evropě vůbec, jejím národům ve střední a východní části kontinentu zvlášť, bylo souzeno za mnichovský diktát draze zaplatit nejen ve druhé mnohem hrůznější válce, než byla ona první; logika velkých dějin, uvolněná diktátem Československu, konala své i po válce.

Pro mnohé národy kontinentu byla fatální zhruba čtyři další desetiletí. Hitler otevřel agresí svých armád „nach Osten“ cestu do střední a jihovýchodní Evropy Stalinovi, diktátorovi s jeho „třídně“ fundovaným programem, jak „osvobozené“ národy ovládat, jak je nutit žít v podmínkách „diktatury proletariátu“...

Necelé tři roky se v poválečném Československu hlásily k Masarykovu odkazu všechny politické strany, byť rozdílně. V březnu 1946 přijalo Prozatímní národní shromáždění dokonce zákon, jímž byl 7. březen prohlášen za Památný den republiky. V září 1947 se předseda ÚV KSČ Gottwald dokonce hlásil, jako premiér tehdejší vlády republiky, k hodnotám Masarykova odkazu. I za KSČ sliboval těmto hodnotám věrnost. A ve výroční dny Masarykova skonu přicházel na lánský hřbitov položit na hrob zakladatele státu věnec. Pravda, jen „dočasně“. Po komunistickém únoru 1948 bylo brzy všechno jinak. V květnu 1949 ohlásil vrchní ideolog KSČ Kopecký na sjezdu státostrany, že jí deklarovaná „cesta k socialismu“ bude cestou „zostřeného třídního boje“, a na té cestě „musíme udusiti do poslední jiskérky zbytky nacionalismu“. Prostor měl být zjednán pro nástup „geniálních nauk velikého Stalina“.

Kopecký nemluvil do větru. V následujících letech KSČ „dusila“ nejen stalinskému komunismu cizí ideje. S využitím orgánů státní moci jí nepohodlné občany popravovala, ve vězeních a uranových dolech „dusila“ a existenčně vůbec znemožňovala lidi jí nepohodlné. – V první polovině padesátých let rozpoutala genocidní kampaň proti všemu, co připomínalo odkaz zakladatelů a tvůrců demokratického státu. Časový souběh této kampaně s monstrprocesy z první poloviny padesátých let nebyl přitom náhodný.

A okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968? 19. června toho roku vyslovil sekretariát ÚV KSČ za předsednictví Alexandra Dubčeka souhlas s obnovením činnosti Ústavu T. G. Masaryka, v roce 1954 vedením státostrany zakázaného. Masarykovi a jeho odkazu mělo být v dějinách opět přiznáno místo, jaké mu v nich náleželo. Zřejmě i to byl jeden z důvodů srpnové okupace země armádami Varšavského paktu – hlásit se k Masarykoví po okupaci bylo počínání „kontrarevoluční“. V roce 1978 nesměla být na jinak zajímavé výstavě uspořádané na Pražském hradě k 600. výročí úmrtí císaře Karla IV., v prostoru věnovaném Československu po roce 1918, o zakladateli státu Masarykovi ani zmínka! Na návštěvníka výstavy zato zvysoka, z velkého barevného portrétu, zhlížel hlavní normalizátor před deseti lety okupovaného státu: generální tajemník KSČ.

Po listopadu 1989 byla činnost Ústavu založeného v roce 1932 Masarykem obnovena; pravda, s nemalými obtížemi. Návrat k pozitivním hodnotám Masarykova odkazu byl většinou společnosti očekáván; a vřele vítán. Již na jaře 1990 byla v Praze ve výstavním domě U Hybernů a na pěší zóně od Můstku k domu U Hybernů uspořádána výstava: Kde domov můj? 72 let Československa. Na její přípravě se podílelo několik desítek historiků, výtvarníků, režisérů i jiných odborníků. Vernisáž výstavy uvedl 4. května prezident Václav Havel. Po desetiletích nesvobody měli občané Československa možnost nahlédnout do nikým necenzurovaných dějin. V Hodoníně a v Lánech započaly práce na vybudování Muzeí T. G. Masaryka.

Nicméně v projevech některých ambiciózních jednotlivců se v přístupu k odkazu zakladatele a tvůrce demokratického státu objevovaly i po listopadu 1989 názory Masaryka desavuující. Jejich autoři zpochybňovali – bez věcných analýz! – samy základy Masarykova životního díla. Zejména Masarykův podíl na tvorbě demokracie v multinacionálním společenství.

Ukončím toto nahlédnutí do Masarykovy stopy v dějinách malým osobním vyznáním. Studovat život a dílo T. G. Masaryka soustavněji jsem začal v letech sedmdesátých. F. X. Šalda charakterizoval v roce 1920 Masarykovu filosofii jako „poselství života k životu“. Poznávání Masaryka se stalo i pro mne poselstvím osvobozujícím. Pomáhalo mně zbavovat se různých matoucích ideologismů, jimiž byl i můj mladý nezkušený duch dlouho za totality zaplavován. A posilovalo mne v hledání pravdy na cestách života. Tu posilu, posilu hřejivou, jsem cítil i při výsleších v Bartolomějské...

Masarykova stopa v dějinách je s to pozitivně oslovovat i dnes. Pravda, svět se od Masarykových časů hodně změnil. Základní problémy života lidí, národů a států na planetě Zemi zůstávají však i v globalizujícím se světě svojí prapodstatou neměnné. Jejich řešení budou na sebe brát buď lidé světa náležitě znalí, vzdělaní demokraté humanisté, nebo je na sebe strhnou různé typy diletantů, lidí na řešení problémů odborně a eticky nepřipravených, nebo přímo různí ambiciózní totalitáři. Jinou možnost dějiny neznají! – Jednatřicetiletý Masaryk napsal v dopise příteli: „kdo seznal svět tento a žal jeho, nevyhledává boje, nýbrž mír a pokoj“. Ano, Masaryk boje nevyhledával. Byl-li však konfrontován s problémy, jež mír, pokoj a svobodu člověka či „člověčenstva“ ohrožovaly, stával se bojovníkem obdivu a úcty hodným.

Svět na prahu jednadvacátého století ví, co následovalo, když v kritických chvílích dvacátého století selhávali demokraté: hrůzné světové války, a po jejich skončení pro mnoho národů nadlouho život v diktaturách. Se všemi z toho plynoucími důsledky. Nikoli náhodou Masaryk před první z oněch válek opětovně varoval.

Zahleděn do budoucnosti řekl třiaosmdesátiletý Masaryk v březnu 1933 dopisovateli Reuterovy tiskové kanceláře, že kdyby mu bylo 35 let, udělal by vše, aby pomohl „k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských. Nebylo by to nic násilného ani překotného. Každý ze států by měl velmi rozsáhlou oblast svobody“.

Citlivý Masarykův duch myslel také vždy na euroskeptiky. V přednášce na londýnské King’s College jakoby právě jim vzkazoval: „Dějiny nesměřují k uniformitě, ale... k organizované různorodosti... Dějiny probíhají ve prospěch všech jednotlivců, individualismu obecně; národy jsou přirozené organizace homogenních individuí; a státy, které jsou umělejšími organizacemi, se stále více a více přizpůsobují národům“. V Nové Evropě, knize psané v posledním roce války, poznamenal v témž duchu: při reorganizaci východní Evropy a Evropy vůbec „národnosti musí být respektovány a svoboda ekonomického vývoje plně zabezpečena všem národům, velikým i malým. Mezinárodní úmluvy budou garantovat... hranice proti nespravedlivým útokům“.

Masaryk byl vždy nejen kritikem, ale i harmonizátorem života. Svým vytrvalým houževnatým úsilím o život národů v míru, ve svobodě, v podmínkách humanitní demokracie, založil tradici oslovující každého, komu není jedno, v jaké Evropě a ve světě vůbec se nachází jeho domov. Ve Světové revoluci z roku 1925 poznamenal: „Hlubší poznání kultury všech národů, filozofická kritika jejich kulturního vývoje nás odkazuje ke kulturní syntéze, ke vzájemnosti... národů všech.“

Vizionáře humanisty, a zároveň realisty Masarykova typu potřebuje jednadvacáté století neméně, než je potřebovalo století dvacáté. Naléhavě je potřebuje i česká společnost, ve vrcholové politice především.

Jaroslav Opat (1924) je historik.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.