Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Jakub Charvát: Volební manuál (nejen) pro prvovoliče

Jakub Charvát

Volební manuál (nejen) pro prvovoliče

Na konci května čekají ČR další volby do Poslanecké sněmovny. s blížícím se termínem se objevuje stále víc zpráv a pořadů, mnohé ovšem nesprávně interpretují fungování samotného systému voleb. Protože se stejné zavádějící informace objevují neustále dokola, zdá se, že jsou sněmovní volební pravidla některými omyly opředena – mnohdy vinou médií. Přibližme si proto fungování systému pro Sněmovnu a představme si některé jeho záludnosti.

Mnoho voličů ví, že česká Sněmovna se volí podle volebního systému poměrného zastoupení, politické strany předkládají kandidátní listiny a užívá se pětiprocentní uzavírací klauzule, která nevpouští do Sněmovny strany s méně než pěti procenty obdržených hlasů. Jsou i tací, kteří vědí, že se hlasy přepočítávají na mandáty pomocí metody d'Hondtova dělitele. Málokdo už ovšem tuší, co to všechno v praxi znamená.

Pro potřeby obsazování poslaneckých křesel předkládají politické strany ve volebních krajích kandidátní listiny. Žádný kandidát nesmí být uveden na dvou kandidátních listinách, tedy nesmí být nominován více stranami současně, ani nesmí být nominován ve více krajích, i když za jedinou stranu. Maximální počet kandidátů na listině je předem stanoven a je odvozen od velikosti volebního obvodu, v němž se stranická listina předkládá. v nejmenším volebním kraji, Karlovarském, může být na kandidátku nominováno nanejvýš čtrnáct osobností, v největších krajích, v Praze a Kraji moravskoslezském, pak třicet šest. Zda politická strana předloží kandidátní listinu ve všech volebních krajích, nebo pouze v některých z nich, závisí pouze na rozhodnutí jejího vedení.

Pořadí nominovaných je určováno představou stranických sekretariátů o tom, kdo by měl za stranu v Poslanecké sněmovně zasednout. Protože se ale jedná o kandidátní listiny vázané, volič může toto stranickými sekretariáty stanovené pořadí kandidátů na listině ovlivnit pomocí preferenčních hlasů. Ve volbách v letech 2002 a 2006 disponoval volič dvěma přednostními hlasy, na podzim roku 2006 došlo k návratu k praxi z devadesátých let, kdy mohli voliči přidělovat až čtyři přednostní hlasy.

Preferenční hlasy

V nadcházejících volbách tak voliči opět mohou (ale nemusí!) využít přednostního hlasování, aby vyznačili nanejvýš čtyři kandidáty z jedné kandidátní listiny, které by rádi viděli ve Sněmovně. Maximální počet přidělovaných přednostních hlasů je stejný ve všech volebních krajích, a to bez ohledu na jejich velikost.

Přidělování přednostních hlasů vypadá tak, že volič vybere volební lístek jednoho kandidujícího subjektu (strany či koalice) a zakroužkuje pořadová čísla u kandidátů, kterým chce přednostní hlas přidělit. Poté tento jeden lístek vloží do obálky. Tuto na první pohled zřejmou věc připomínám proto, že z vlastní zkušenosti z volební komise vím, že mnozí voliči upravují své lístky – ve snaze o preferenční hlasování – mnoha jinými způsoby, ačkoli jedině výše popsaný je podle zákona správný. v extrémních případech jsem se setkal i s tím, že v obálce byly dva volební lístky a na každém bylo vyznačeno jedno jméno. To ovšem volební zákon neumožňuje, je možné odevzdat pouze jeden lístek v obálce a na něm své preferenční hlasy využít. Jinak je hlasování neplatné.

Jak se s preferenčními hlasy pracuje? Spolu se zvýšením počtu preferenčních hlasů ze dvou na čtyři Zákon č. 480/2006 Sb. z podzimu roku 2006 snižuje percentuální hranici potřebnou pro posun kandidáta na listině na volitelné místo pomocí přednostních hlasů ze sedmi procent na pět. To znamená, že získá-li některý z kandidátů nejméně pět procent z celkového počtu platných odevzdaných voličských hlasů pro politickou stranu v daném kraji, připadne mandát přednostně tomuto kandidátovi. Překoná-li tuto hranici pěti procent přednostních hlasů více kandidátů, rozhoduje o jejich pořadí na listině počet obdržených preferenčních hlasů. Ve sněmovních volbách v roce 2006 překonalo hranici nutnou k posunu na kandidátní listině celkem čtyřicet dva kandidátů (z toho se hned šestatřicet z nich posouvalo z volitelného místa a v dvaceti osmi případech šlo o lídry kandidátek).

Již několikrát jsem slyšel, že kandidátům na prvním místě kandidátky není třeba preferenční hlasy udělovat, protože ti se do Sněmovny vždy dostanou. To nicméně není nutně pravda. Platí to pouze v případě velkých stran ve větších krajích, u menších stran a v menších krajích ale rozhodně ne. Příkladem budiž volební výsledek Komunistické strany Čech a Moravy v Praze ve sněmovních volbách z června 2006. Jednička na kandidátce, František Beneš, získal přes dvě a půl procenta preferenčních hlasů, druhý na listině, Jiří Dolejš, získal skoro třináct a půl procenta přednostních hlasů, Václav Exner s pořadovým číslem tři získal necelých osm a půl procenta preferencí a čtvrtá na kandidátce Marta Semelová necelá čtyři procenta. Kandidáti s pořadovým číslem dvě a tři (Dolejš a Exner) získali více než požadovaných sedm procent, a odsunuli tak z prvního místa kandidátky (a nakonec i ze Sněmovny) Františka Beneše. Pokud tedy volič podporuje vstup lídra kandidátky do Sněmovny, měl by mu svůj preferenční hlas přidělit i přesto, že stojí v čele kandidátky, tedy na první pohled neotřesitelném místě.

Praxe ovšem ukazuje, že tak mnoho voličů činí. Doposud byli nejčastějšími příjemci preferenčních hlasů lídři kandidátních listin, což lze doložit na výsledcích sněmovních voleb konaných v roce 2006. v absolutních číslech získali nejvíce přednostních hlasů Mirek Topolánek (36 645 hlasů, první místo na kandidátce ODS v Praze), následovaný Jiřím Paroubkem (31 770 hlasů, první místo na kandidátce ČSSD v Ústeckém kraji), Lubomírem Zaorálkem (24 754 hlasů, první místo na kandidátce ČSSD v Moravskoslezském kraji), Bohuslavem Sobotkou (24 448 hlasů, první místo na kandidátce ČSSD v Jihomoravském kraji), Petrem Gandalovičem (22 889 hlasů, první místo na kandidátce ODS v Ústeckém kraji), Davidem Rathem (19 928 hlasů, první místo na kandidátce ČSSD v Praze) a tak dále.

Uzavírací klauzule 5 %

Cílem uzavírací klauzule je zamezit příliš malým stranám vstup do voleného orgánu, a tím zabránit přílišné fragmentaci tělesa. Je všeobecně známo, že zákonem stanovená uzavírací klauzule je v českých sněmovních volbách pět procent celkového součtu získaných voličských hlasů, tedy za Českou republiku jako celek.

Uzavírací klauzule má vyřadit z dalšího zpracovávání výsledků všechny strany, které získaly méně než procent hlasů. s těmito stranami a jejich voličskými hlasy se dále při rozdělování poslaneckých křesel nepočítá. Tím ale působení uzavírací klauzule končí a v  následném zpracování volebních výsledků již nehraje klauzule významnější roli. Jednotlivé strany, které získaly na celostátní úrovni více než pět procent voličských hlasů, mohou totiž získat poslanecká křesla i v krajích, v nichž získaly méně než pět procent hlasů. Rozhodující je zisk hlasů za Českou republiku jako celek.

Upozorněme však, že překonání uzavírací klauzule „pouze“ otevírá úspěšnému subjektu možnost zúčastnit se procesu převodu hlasů na mandáty (skrutinia), aniž by nutně zajišťoval zisk jediného poslaneckého postu. Ten zaručí až překonání hranice takzvaného přirozeného prahu. o tom níže.

Klauzule pro koalice

Ačkoli je podle mého názoru motivaci menších stran k předvolební spolupráci možné považovat za pozitivní, česká legislativa volební klauzule pro volební koalice zvyšuje, navíc v tvrdší formě (sčítací neboli aditivní klauzule). Sčítací klauzule pro volební koalice vyžaduje, aby s každou další stranou ve volební koalici rostla hranice klauzule o tolik procent hlasů, kolik se jich vyžaduje pro samostatně kandidující subjekt. Pro společnou kandidátní listinu dvou subjektů se tedy vyžaduje deset procent, tří subjektů patnáct, čtyř a více subjektů dvacet procent hlasů. Tím je de facto uzavírání předvolebních koalic – vinou neúměrných nákladů na koordinaci mezi subjekty – znemožněno.

Dodejme, že v konsolidovaných demokraciích se s klauzulemi pro volební koalice nesetkáváme, jsou výlučnou záležitostí demokratizujících se zemí, zejména pak postkomunistických.

Přirozené prahy

Označení přirozený práh do jisté míry vystihuje, co jej odlišuje od umělé uzavírací klauzule. Uzavírací klauzule je stanovena rozhodnutím zákonodárce, někdy se pro ni proto užívá označení umělý či (výstižněji) zákonem stanovený práh. Zatímco uzavírací klauzule stanovuje počet hlasů potřebných pro postup do skrutinia bez automatického nároku na zisk jediného poslaneckého křesla (!!!), přirozený práh představuje skutečnou percentuální hranici hlasů, kterou musí politická strana získat, aby jí byl přidělen poslanecký mandát. Přirozený práh tak není zákonem stanovená bariéra, nýbrž je důsledkem vlivu působení jiných faktorů volebního zákonodárství. Zákonodárci ji nemohou ovlivnit přímo a nepřímo ji mohou ovlivnit pouze částečně, a sice změnou některých dalších parametrů volebního systému. Nejčastěji k tomu dochází změnou počtu poslaneckých křesel rozdělovaných ve volebních obvodech nebo změnou metody přepočtu hlasů na poslanecké mandáty, částečně může být hranice prahu ovlivněna i změnou uzavírací klauzule.

Obecně platí, že v obvodech s vysokým počtem volených poslanců bude hladina přirozeného prahu stejná nebo nižší než v případě uzavírací klauzule (například při existenci pětiprocentní uzavírací klauzule bude hodnota přirozeného prahu v obvodu, kde se volí dvacet poslanců, nižší než hranice zákonem stanovené uzavírací klauzule). v ostatních volebních obvodech bude hranice přirozeného prahu vyšší než uzavírací klauzule (za předpokladu, že je stanovena v obvyklém rozsahu do pěti procent).

Hodnoty přirozených prahů jsou závislé na počtu křesel rozdělovaných v jednotlivých obvodech i na počtu stran ve skrutiniu. Protože se dá předpokládat, že v nadcházejících volbách budou volební kraje převážně rozdělovat stejný počet poslaneckých míst jako ve volbách předchozích a výrazně se nebude lišit ani počet stran ve skrutiniu, připomeňme hodnoty přirozeného prahu ve volbách roku 2006. Podobných percentuálních hodnot by totiž mohly dosahovat přirozené prahy i po sněmovních volbách nadcházejících.

Nejnižší hranici nastavoval volební kraj s nejvíce rozdělovanými mandáty, Praha, kde hodnota přirozeného prahu odpovídala 3,45 procentům všech v kraji odevzdaných platných hlasů (k získání zastoupení alespoň jedním poslancem musela strana získat nejméně 22 659 platných hlasů). Následovaly Moravskoslezský kraj s hranicí prahu 3,69 procenta (22 490 hlasů), Jihomoravský kraj s bariérou 3,72 procenta (22 622 hlasů), Středočeský kraj s 3,84 procenty (23 826 hlasů). v dalších krajích již byla hodnota přirozeného prahu vyšší než pět procent: Ústecký práh ve výši 5,91 procenta z celkového počtu všech odevzdaných hlasů (ke zvolení alespoň jednoho poslance musela strana obdržet nejméně 22 150 hlasů), následovaly Jihočeský kraj s prahem 6,11 procenta (20 634 hlasů), Zlínský kraj s bariérou 6,51 procenta (20 832 hlasů), Královéhradecký kraj s 6,73 procenty (zde stačilo „pouze“ 19 893 hlasů, což bylo ve srovnání s ostatními kraji nejméně). Plzeňský kraj měl bariéru 7,02 procenta (tedy 20 289 hlasů), Olomoucký kraj 7,09 procenta (23 669 hlasů), kraj Vysočina 7,33 procenta (20 240 hlasů) a Pardubický kraj na úrovni 8,24 procenta (22 567 hlasů). Nejvyšší percentuální hodnoty přirozených prahů (zdaleka nikoli ale absolutní počty voličských hlasů!) vykazovaly volební kraje, v nichž se rozdělovalo nejméně poslaneckých míst: v Libereckém kraji bylo třeba k zisku mandátu získat nejméně 9,7 procenta všech odevzdaných hlasů (což v absolutních číslech představovalo počet 20 912 hlasů) a v Karlovarském kraji dokonce 14,82 procenta (což odpovídalo 20 323 tamním voličským hlasům).

Co v praxi tyto údaje znamenají, můžeme dokumentovat na příkladu volebních výsledků z roku 2006. v Praze, kde byl volební práh 3,45 procenta (tedy nejméně 22 659) ve volebním kraji odevzdaných platných voličských hlasů, získaly parlamentní zastoupení všechny politické strany, které postoupily do skrutinia. ODS získala čtrnáct křesel za 48,32 procenta voličských hlasů v Praze, ČSSD šest křesel za 23,29 procenta hlasů, KSČM vysílala dva poslance za 7,90 procenta voličské podpory, Strana zelených také dva poslance za 9,19 procenta hlasů a na KDU–ČSL zbylo jedno sněmovní místo za 4,84 procenta hlasů. Naopak v Libereckém kraji, kde hranice přirozeného prahu dosáhla hodnoty 9,7 procenta (tedy 20 912) tamních hlasů voličů, vysílaly své zástupce do Poslanecké sněmovny jen tři strany. ODS obsazovala čtyři poslanecká místa za 38,81 procenta hlasů, ČSSD tři křesla za 29,31 procent volební podpory a KSČM jeden mandát při zisku 11,51 procenta hlasů v kraji. Zbylé dvě strany postoupivší do skrutinia na poslanecké křeslo nedosáhly, ačkoli například Strana zelených získala 9,58 procenta.

Z uvedených čísel mnohá média a rovněž někteří politici vyvodili „zřejmou nespravedlnost“ volebního systému k malým stranám. Vycházeli z konstatování, že „lidovci v Praze nevybojovali sice ani pět procent, nicméně Cyril Svoboda se stal poslancem na rozdíl od Petra Pávka ze Strany zelených, ačkoli ta v Libereckém kraji získala téměř desetinu hlasů“. Tímto argumentem poukazovali na to, že KDU-ČSL získala v Praze poslanecké křeslo při zisku 4,84 procenta všech odevzdaných platných hlasů, zatímco Strana zelených v Libereckém kraji sněmovního zastoupení nedosáhla, přestože zde získala 9,58 procenta všech odevzdaných platných hlasů.

Nenechme se ale zmást procenty voličských hlasů. Poslanecká křesla se rozdělují na základě absolutních (nikoli percentuálních) zisků voličských hlasů. Jaksi se zapomnělo, že v Praze bylo odevzdáno 656 495 platných hlasů, zatímco v Libereckém kraji pouze 215 510. Pokud opustíme svět percentuálních výsledků a porovnáme absolutní počty hlasů, zjistíme, že KDU-ČSL získala mandát v Praze za 31 820 hlasů (jak jsme si výše ukázali, k zisku posledního mandátu v Praze bylo třeba získat 22 659 hlasů), zatímco Strana zelených jej v libereckém kraji nezískala, protože zde získala jen 20 646 hlasů (poslední mandát se v Libereckém kraji uděloval za průměr 20 912 hlasů na mandát). Optikou absolutních čísel, která ostatně mají na rozdíl od percentuálních srovnání napříč jednotlivými volebními kraji (vzhledem k jejich rozdílné velikosti) skutečnou vypovídací hodnotu, je zřejmé, že k žádné nespravedlnosti nedošlo. Naopak optikou absolutních čísel by problematické bylo, kdyby dnes v Poslanecké sněmovně seděl Petr Pávek, nikoli však Cyril Svoboda.

Doplňme už jen, že pokud by do skrutinia (přepočtu hlasů na poslanecká místa) postoupilo více než pět stran, hodnoty přirozených prahů by v krajích klesly (ve srovnání s hodnotami ze sněmovních voleb konaných v roce 2006) – i když zřejmě nikterak výrazně; v opačném případě, při méně než pěti stranách ve skrutiniu, by naopak měly nepatrně stoupnout.

Hlasovat pro malé?

Z uvedených počtů by mohli voliči dojít k závěru, že se ve volebních obvodech s málo rozdělovanými mandáty volit malé strany nevyplatí, protože hlasy propadnou. Takový závěr je nicméně chybný. Pokud by se totiž volič rozhodl volit jinou (větší) stranu, například případného koaličního partnera malé strany původně preferované, třebaže jeho strana má na postup do skrutinia velkou šanci, mohl by ji touto na první pohled chytrou strategií (nenechat propadnout vlastní hlas!) zbytečně oslabit. Podobnou strategii by totiž mohli zvolit i ostatní voliči téže strany v krajích s málo obsazovanými mandáty, což by v důsledku mohlo znamenat ztrátu tisíců a desetitisíců hlasů. Taková strana by pak nejen nezískala poslanecké křeslo v podobném volebním kraji, ale nemusela by překonat ani pětiprocentní uzavírací klauzuli z celkového součtu hlasů za celou Českou republiku, nemusela by postoupit do skrutinia, a nezískala by tak mandát vůbec žádný. Proto i hlas pro malou stranu, který nevede ve volebním kraji k přímému zisku mandátu, pomůže překonat pětiprocentní uzavírací klauzuli v celkovém součtu všech odevzdaných voličských hlasů. Má tedy nezpochybnitelnou hodnotu, i když to není na první pohled zcela zřejmé.

Křesla v kraji

Různý počet sněmovních křesel se tedy v různých volebních krajích obsazuje, jak jsou ale tyto počty určovány? Konkrétní počet poslaneckých míst není přidělen krajům pevně legislativou, volební zákon ovšem specifikuje, jak se pro každé volby počet poslanců v jednotlivých krajích určuje. Tento počet je odvozen od volební účasti v jednotlivých volebních jednotkách.

Volební zákon k tomuto účelu zavádí takzvané republikové mandátové číslo, které se určí jako celkový počet odevzdaných platných voličských hlasů za celou republiku vydělený celkovým počtem rozdělovaných mandátů, tedy dvěma sty. Výsledná hodnota se označuje jako republikové mandátové číslo. Republikovým mandátovým volebním číslem se pak dělí hlasy voličů v krajích a celé číslo takto vypočtené odpovídá počtu poslanců připadajících na konkrétní volební kraj. Pokud se takto mezi volební kraje nerozdělí všechna poslanecká místa (což se v „drtivé“ většině případů děje), jsou zbylá křesla přidělována postupně krajům s největšími zbytky dělení. Tímto postupem je dosaženo, že jednotlivé kraje obsazují poměrný podíl poslaneckých křesel, jenž na ně připadá vzhledem k počtu voličů, kteří v kraji dorazili k urnám a správně zpracovali své volební lístky.

Hlasy voličů odevzdané v zahraničí se připočítávají k hlasům voličů v kraji, který předem určí los. Takto se hlasy voličů v zahraničí ve sněmovních volbách roku 2002 (celkem 3742 hlasů) započítávaly do výsledků voleb v Jihomoravském kraji, v roce 2006 byl pak vylosován Kraj jihočeský (6702 hlasů voličů v zahraničí).

Ve sněmovních volbách na počátku června 2006 tak na Prahu připadlo dvacet pět volených poslanců, na Jihomoravský, Moravskoslezský a Středočeský kraj po dvaceti třech zástupcích, Ústecký kraj volil čtrnáct poslanců, Jihočeský kraj vysílal třináct (v roce 2002 ovšem pouze dvanáct) zástupců do Sněmovny, po dvanácti poslancích volili voliči v Olomouckém a Zlínském kraji. Jedenáct poslaneckých míst připadlo na Královehradecký a Plzeňský kraj, deset na kraje Vysočina (ve volbách 2002 rozdělovala jedenáct křesel) a Pardubický. Liberecký kraj obsadil osm a Karlovarský kraj pět poslaneckých křesel.

Hlasy na mandáty

Poslanecká křesla se mezi úspěšné kandidátní listiny rozdělují na úrovni volebních krajů, a to za využití matematické metody takzvaného d'Hondtova dělitele. Metody volebních dělitelů vycházejí z myšlenky průměru voličských hlasů na jeden poslanecký mandát. Podle této logiky není spravedlivé, aby jakákoli jiná strana obdržela mandát dříve než jiná, mající vyšší průměr hlasů na mandát.

Počet získaných voličských hlasů přidělených jednotlivým politickým stranám se dělí řadou dělitelů celých čísel, tedy řadou čísel 1, 2, 3 atd. Výsledky těchto dělení v každém volebním obvodu se seřadí od největšího a oddělí se tolik nejvyšších výsledků dělení, kolik se v daném volebním obvodu rozděluje mandátů. Kolikrát je konkrétní strana zastoupena mezi takto vybranými výsledky, tolik získává mandátů. Nebo jinak řečeno, voličské hlasy každé politické strany jsou vyděleny řadou dělitelů tak, abychom získali průměrný počet hlasů na jedno poslanecké křeslo. Ta strana, která má nejvyšší průměr hlasů po každé takové fázi přepočtu, získává mandát a její počet hlasů je pak dělen dalším dělitelem v pořadí. Takto se pokračuje, dokud nejsou ve volebním obvodu přidělena všechna poslanecká křesla.

Pro praktický příklad si vezměme výsledky sněmovních voleb roku 2006 v Karlovarském kraji, kde se rozdělovalo pět mandátů. Strany, které postoupily do skrutinia, získaly následující počty platných voličských hlasů: ODS 49 189, ČSSD 44 887, KSČM 20 323, Strana zelených 9206 a KDU–ČSL 4723. Pro přidělení prvního křesla se volební výsledky všech stran dělily číslem jedna, stačilo tedy porovnat počty hlasů a přidělit mandát straně s nejvíce hlasy. První křeslo tak připadlo ODS. Pro přidělení druhého poslaneckého místa se celkový počet hlasů ODS v kraji dělil číslem dva (získáváme číslo 24 594,5 hlasu na rozdělovaný mandát), zatímco výsledky ostatních stran se stále dělily číslem jedna. Při porovnání výsledků měla v tuto chvíli nejvyšší průměr hlasů na mandát ČSSD, pročež druhé křeslo získala sociální demokracie. Pro přidělení třetího poslaneckého křesla se dělil počet obdržených hlasů ODS a ČSSD číslem dvě (24 594,5 hlasu na mandát v případě ODS a 22 443,5 hlasu na mandát v případě ČSSD), zisky ostatních stran stále číslem jedna. Po porovnání průměrných hodnot na rozdělovaný mandát zjišťujeme, že nejvyšším průměrem disponovala ODS. Třetí karlovarské křeslo tedy obsazovala ODS. Pro přidělení čtvrtého místa ve Sněmovně se krajský zisk ODS dělil číslem tři (16 396,34 hlasu na mandát), ČSSD číslem dvě (22 443,5 hlasu na mandát), zisky ostatních stran číslem jedna. Po srovnání výsledků dělení bylo zřejmé, že se nejvyššímu průměru hlasů na mandát v této fázi přepočtu těšila ČSSD, která tak získala čtvrté zdejší sněmovní křeslo. Pro přidělení posledního místa poslance v Karlovarském kraji se zisky ODS a ČSSD dělily číslem tři (16 396,34 hlasu na mandát v případě ODS a 14 962,34 hlasu na mandát v případě ČSSD), zisky ostatních stran opět číslem jedna (20 323 hlasu na mandát v případě KSČM, 9206 v případě Strany zelených a 4723 v případě KDU–ČSL). Při srovnání těchto průměrných hodnot voličských hlasů na rozdělovaný (pátý) mandát vykazovala nejvyšší hodnotu průměru KSČM, jíž tedy tento poslední mandát připadl. Představený přepočet tedy vedl k následujícímu rozdělení poslaneckých křesel za Karlovarský kraj: po dvou poslancích získaly ODS a ČSSD, zbylé jedno křeslo obsadila KSČM.

Volič bezmocný není

Dnes a denně se setkávám s lidmi, kteří kritizují stávající vládní reprezentaci, aniž by se aktivně přičinili o ustavení reprezentace lepší. Samozřejmě každý občan má právo nezúčastnit se voleb. Někteří tak dokonce činí proto, aby demonstrovali nesouhlas se stávajícím politickým zřízením. Jejich postup je naprosto legitimní a ospravedlnitelný. Tato legitimita se ovšem vytrácí v případě demokraticky smýšlejícího člověka, který nepřijde hlasovat ke svobodným volbám. Takový občan se navíc vzdává své významné společenské funkce.

Jak kdysi napsal uznávaný expert na ústavní právo Vladimír Klokočka: „Být voličem je společenskou funkcí, svěřenou jednotlivcům za určitých politických předpokladů a v určitých právních formách.“ Volby jsou nejen prostředkem legitimace systému, výběru elit a pokojného řešení konfliktů. Jsou rovněž nástrojem posilování občanského vědomí a jedním ze způsobů, jak se mohou občané zúčastnit politického života.

Ospravedlňování neúčasti odkazem na to, že volič stejně nezmůže nic, protože tu jsou všemocné strany, nemůže obstát. Pokud by většina občanů přišla k volbám a využila svých zákonem daných možností, může – jak jsme ukázali výše – vliv stranických sekretariátů na výběr kandidátů výrazně oslabit.

Jsou to pouze a jen voliči, kteří rozhodnou, které politické strany vstoupí na půdu Poslanecké sněmovny. Ačkoli politické strany provádějí předvýběr, jsou to opět voliči, kdo rozhodují, kteří poslanci nakonec ve Sněmovně zasednou. Navíc sekretariáty přednastavené pořadí kandidátů mohou voliči svými přednostními hlasy změnit. Nová zákonná úprava přednostního hlasování, která by měla být poprvé užita v následujících sněmovních volbách, ještě oproti dřívější praxi možnost voličů pořadí změnit posiluje.

Jakub Charvát (1985) je studentem na Ústavu politologie FF UK v Praze. Zaměřuje se na problematiku voleb a volebních systémů.

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.