Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Olga Šulcová: Účtování s poraženými

Olga Šulcová

Účtování s poraženými

„Do Prahy jsem se vrátil v prosinci 1969 (...) Doma se schylovalo k účtování s poraženými,“ píše historik Michal Reiman, působící předtím v cizině, ve své vzpomínkové knížce z roku 2008. – a takto popisuje tehdejší dění dlouholetý předseda federální vlády Lubomír Štrougal ve své nedávno vydané knize Paměti a úvahy: „V průběhu roku 1969 probíhaly pohovory se členy strany. Původní záměr – otevřeně si vyměnit názory na situaci i východiska – se postupně zvláště během roku 1970 transformoval do otázky ,souhlasíš či nesouhlasíš se vstupem vojsk‘. (...) Ze strany bylo vyloučeno a vyškrtnuto více než půl milionu členů, většina z řad intelektuálů a funkcionářů, kteří se angažovali v prosazování reformních kroků v šedesátých letech. Stali se z nich občané druhé kategorie. (...) Většina odpovědných míst jim byla zapovězena, jejich děti neuspěly při přijímání na střední a vysoké školy.“

Poražení přicházeli k prověrkám zhusta už předem poraženi. Nebylo těžké vytipovat na každém pracovišti, v každé obci, ba i v ulici ty, co se před invazí projevovali proreformně. Pokud před komisí „nešli do sebe“, neposypali si hlavy tunou popela nebo nějak „užitečně“ nepřispěli k procesu vylučování, byli ztraceni. „Zachránit“ je v některých případech mohli případní vlivní zastánci či vlastní pohnutý životopis – třeba vytetované osvětimské číslo na paži. – Pogromistická nálada se šířila zemí jak stepní požár. Netekla při tom kádrovacím masakru krev, nýbrž nervy, a to nikoliv jen kritikům, nýbrž i stoupencům posrpnového režimu. „Proč mi berou stranu? Proč mi berou Sovětský svaz?“ naříkal jistý důstojník. To se spletli, že ho vyrazili. Byl by věrný až za hrob a sloužil by oddaněji než pes. – Byly ovšem i příhody zcela opačné. Jedna z nich je obzvlášť pikantní: Mladý vědecký pracovník Ekonomického ústavu Čs. akademie věd, čerstvě vyškrtnutý ze strany, se u tramvaje v Jindřišské ulici potkal s předsedou prověrkové komise. „Mrzí tě to, soudruhu, moc?“ zajímal se účastně předseda komise. Druhý den – měkká duše – se postaral o to, aby byl mladý vědec vzat do strany zpátky. Dotyčný byl z toho nešťastný. Další den mu svitla naděje – kvóta vyhození nebyla v ústavu splněna. i sedl a napsal dopis v tom znění, že si nezaslouží být členem KSČ. Konečně ho tedy vyškrtli! – Jestlipak on této své neobyčejné usilovnosti někdy nezalitoval?

Atmosféra čistek v Československu na počátku 70. let nezadržitelně bytněla a houstla. Hledání nových míst bylo pro vyhozence smutné dobrodružství. „To musíte jít zrovna k nám?“ reptali na leckterém osobním oddělení, byť šlo třeba o málo placené místo ve skladu. Mou kolegyni, pohlednou mladou ženu s univerzitním diplomem, chtěl dát vedoucí jednoho kádrového oddělení dokonce vyvést a vyhrožoval jí policií. „A ven!“ křičel na ni, pobouřen jejím sdělením, že byla zaměstnána v tisku a je vyloučena z komunistické strany. Pokládal za nebetyčnou drzost, že se takováto persóna uchází o inzerované místo v podatelně. Jindy zas přijetí vyhozence neschválil bdělý stranický výbor...

Kádrovačka na ředitelství podniku Klenoty (překvapivě patřily do tohoto ranku i bazary) mi mezi čtyřma očima řekla: „Jste mi sympatická, soudružko, z dotazníku vidím, že jste se musela vylízávat z malých poměrů jako já, a nám byste se na libeňský bazar hodila, když umíte těsnopis a psát na stroji, ale podle příkazu můžeme lidi, jako jste vy, zařazovat pouze na manuální práci.“ – Kamarád Laco – talentovaný mladý historik z Banské Bystrice – mi v téže době, v říjnu 1970, píše: „Milá Olinka, som tesne pred sťahovaním do iného mesta a ani za Boha neviem nájsť miesto. Práve som čítal, že jeden závod v tom inom meste hľadá pomocných pracovníkov k bágrom a že je možnosť vyučiť sa za kvalifikovaného robotníka (bagristu). Tak sa o to pokusím, ako sa pokúšam o mnoho iných vecí. Ale o tých inokedy.“

Tzv. kádrové předpoklady bez ostychu vyžadovaly nejen inzeráty v rubrikách „volná místa“, nýbrž i v rubrikách „seznámení“. Nebylo radno dát se dohromady s někým, kdo je neměl. Nevypadalo to v osobních dotaznících dobře a mělo to dopad na celou rodinu. v těžkých existenčních obtížích se ocitly statisíce lidí. Podle odhadů – připočteme-li k půlmilionu vyloučených a vyškrtnutých i členy jejich rodin a další tisíce postižených nestraníků – dosáhl podíl politicky a sociálně neplnoprávných občanů až jedné pětiny všech obyvatel republiky. Lidé začali prchat za hranice nebo se odtamtud z různých stáží a jiných pobytů nevraceli. Často šlo o uznávané odborníky z ústavů Čs. akademie věd, z vysokých škol aj. Stát tomuto masovému úniku mozků nejenom mlčky přihlížel, on ten únik prostřednictvím svých příkazů, dotazníků, prověrek a kádrováků ještě podněcoval. Bez vyžadovaných „předpokladů“ neměla kádrovací sítí proniknout ani myš! Pokud se někdo „nenáležitý“ přece jen v nějakých „strukturách“ udržel, byl vystaven opakované denunciaci i ve svém nejbližším okolí.

V duchu kouzla nechtěného objevil se tenkrát v prodejně Albatrosu na Národní třídě v Praze reklamní panel upozorňující na právě vyšlou knížku Kat Mydlář. Už po prvním dnu svého vystavení musel z výlohy pryč, neboť poutal zvýšenou pozornost kolemjdoucích. Na obálce byl kat se sekerou v ruce...

Příznačný pro ten čas je zážitek historika – vědce v oboru novější historie, který se po osmašedesátém živil pucováním oken a výloh. Našel skrze konexe cestu k přednímu politickému činiteli a přednesl mu svou žádost: bude se dál živit, jak se živí, ale chtěl by vedle toho publikovat výsledky své vědecké práce v odborných časopisech.

Přední politický činitel odpověděl přibližně takto: Nic takového! Jednou jste prohráli, tak jaképak copak. Strana se proti takovým, jako jste vy, musí bránit. Jednou vás k něčemu pustíme a kde za chvíli budem!

Podobně odpověděl šéfredaktor Rudého práva šéfredaktoru Moskevských novostí na otázku, týkající se přehodnocení událostí z roku 1968: „S těmito událostmi jsme zúčtovali. Nebudeme se vracet k jejich přehodnocení, v žádném případě naše generace. Neexistuje pro to žádný vnitřní důvod.“ – Ke zmíněnému rozhovoru mezi oběma šéfredaktory došlo v srpnu 1989, čtvrt roku před pádem berlínské zdi... Stále se to opakuje: po každé vyhrané válce, revoluci nebo převratu si vítězové myslí, že jejich triumf je na věčné časy...

Někdy v polovině devadesátých let jsem se náhodou potkala s panem B., v časech tzv. normalizace dělníkem neratovické chemičky. Jezdívali jsme společně autobusem od Bulovky na směnu D. do Spolany. Sympatický pan B. byl technik, v době prověrek suspendovaný z vedoucího místa na cechu. „Tak mě rehabilitovali,“ sděloval mi na uvítanou při onom náhodném setkání po letech. „Titíž, co mě kdysi vyhazovali...“

Co vím, z prověrek se pořizovaly záznamy a ty se jistě kdesi ukládaly. Byly to přece úřední doklady. Ve svých důsledcích poznamenaly životy statisíců lidí v tehdejším Československu. Pokud nepřišly nazmar, představují zajímavý materiál. Třeba nad nimi někde v regionálních archivech vysedávají badatelé a chystají se časem skrze prověrkové protokoly dokreslit obraz doby, v níž právě před čtyřiceti lety vrcholily mstivé čistky.

Olga Šulcová (1935) je novinářka, autorka exilových i současných Listů.

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.