Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Václav Klusoň: Penze – živobytí pro stáří

Václav Klusoň

Penze – živobytí pro stáří

Čtení pro budoucí důchodce

Opět ožívá diskuse o penzijní reformě, započatá v roce 2004 vytvořením skupiny odborníků v čele s Vladimírem Bezděkem, která zhodnotila stav financování důchodů a vypracovala analytický materiál, v němž mimo jiné posoudila návrhy politických stran na reformu (ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL a US-DEU) a propočetla jejich ekonomické a sociální dopady. Komise svoji práci skončila v roce 2005 a od té doby se nic nedělo. v loňském roce však důchodový systém vykázal schodek více než 30 mld. korun a ani v roce letošním tomu nebude jinak, i když důchodový deficit bude snad nižší (cca 17 mld. Kč). Závažnost důchodového deficitu je podtržena současnou situací ve státních financích, které pro rok 2010 vykazují schodek 162,7 mld. (4,4 % HDP), čímž se zvýší i státní dluh na 1178 mld. korun a jeho obsluha (nyní jen úroky) nás bude letos stát 76 mld. Kč. Je to třetí nejvyšší výdajová položka státního rozpočtu (po kapitolách ministerstva práce a ministerstva školství). Od roku 1993 jsme z tohoto dluhu nic nesplatili.

Stojí ještě za zmínku, že poměr celkového objemu důchodů na HDP není u nás nikterak nízký; pro rok 2010 činí 9,5 %. Jen pro velmi hrubou orientaci uvádím, že v roce 2001 činila průměrná hodnota tohoto ukazatele pro země OECD 7,4 %, pro EU 15 byla 8,2 %, pro Francii 10,4 %, Německo 10,8 % a Řecko 12,6 %. Celkový objem důchodů ovlivňuje jak úspory, tak spotřebu, investice a tím i vývoj ekonomiky dané země. Pro posouzení pozice důchodů v odměňování poskytuje důležitou informaci tzv. náhradový poměr, což je poměr průměrného důchodu k průměrné hrubé mzdě; v roce 2009 činil u nás necelých 40 %, když v roce 1991 byl na hodnotě podstatně vyšší: 57,5 %! Stojí tedy za povšimnutí, že i při tak hlubokém poklesu náhradového poměru se důchodový systém po necelých 20 letech ocitá v krizi! Nebo že by vysoké důchody dokonce byly spoluviníkem krize, jak alespoň někteří, nikoliv nevýznamní, autoři tvrdí...?

Několik slov k  demografickému vývoji. Zjišťujeme, že průměrný věk obyvatelstva se zvyšuje a že počet narozených dětí klesá. Zatímco podíl věkové skupiny do 14 let se v období 1989–2008 snížil z 21,7 % na 14,1 %, podíl věkové skupiny nad 65 let se zvýšil z 12,5 % na 14,9 %. Na jednoho juniora připadalo v roce 1989 tedy 0,57 seniorů, kdežto v roce 2008 činil tento poměr již 1,05. Přibližně jeden dnešní junior bude za pár let, až se stane pracovně aktivním, „živit“ jednoho seniora, pokud se ovšem tento poměr výrazněji nezmění. Ostatně tomu nasvědčuje i vývoj průměrné plodnosti (počet živě narozených připadajících na jednu ženu); v roce 1989 činil tento poměr 1,9, v roce 2008 již jenom 1,5. Přesto počet novorozenců v posledních letech poněkud vzrostl – nejnižší hodnoty tento ukazatel dosáhl v roce 1999: 1,1. Věk se tedy prodlužuje. Naděje na dožití činila v roce 1989 u mužů 68 let a u žen 75 let, zatímco v roce 2008 to bylo již 74 a 80 let. To jsou tedy přibližně hlavní důvody, proč je důchodová reforma podle názoru mnohých politiků, ekonomů, sociologů a samozřejmě novinářů nezbytná.

Tato reforma má odpovědět především na otázku, jak sociální rizika stáří při stárnutí populace alespoň zmírnit. Variant důchodových systémů je však hodně. Proto je nutno si umět mezi nimi vybrat a jednu zvolit. Rozhodnout to měli politici již před pěti roky. Neučinili tak a tento úkol nás stále čeká. Po pěti letech váhání, snad i přemýšlení, bychom však měli dnes být více schopni odpovědět na otázky ještě zásadnější – na otázky morálního charakteru reformy. Zejména bychom se měli tázat, zda si přejeme, či nepřejeme, aby v budoucím reformovaném důchodovém systému byly uplatněny některé významné morální hodnoty a principy, jako jsou např. hodnota solidarity, hodnota stejné oběti či hodnota sociální spravedlnosti, princip odpovědnosti apod. (viz moje články v Listech č. 4/2005 a č. 3/2001). Právě „hodnotové zázemí“ tohoto druhu je pro volbu konkrétního systému klíčové.

Uvedu jeden příklad. v kritických úvahách o našem současném důchodovém systému se setkáváme s názorem, že první starostí každého občana má být, aby se postaral především sám o sebe, zejména pak o své zajištění ve stáří. Vlastní osud má mít údajně v rukou každý sám, je to základní odpovědnost občana. Státu přísluší tato starost až v nějaké další řadě. v případě krajní nouze se občan má obracet o pomoc především na své nejbližší, na svou rodinu, zejména na děti. Aniž bych zde tuto otázku mohl blíže rozebírat, u vztahu dítě – rodič se krátce zastavím.

Dítě, jsa zplozeno, implicite uplatňuje své právo na život. v tom je nepochybně v každé civilizované společnosti shoda. Vůči tomuto přirozenému právu dítěte stojí povinnost rodiče (rodičů) o ně pečovat. Jak říká německý filozof Hans Jonas, tato „povinnost“ je aktem nezištného jednání, aktem čisté lásky. „Rodičovská povinnost je archetypem vší odpovědnosti.“ Láskyplná a odpovědná péče o novorozence a o nedospělé dítě vůbec je proto důležitou etickou hodnotou a tato povinnost obvykle není, resp. nemusí být podložena žádnou právní normou. Důsledkem takového zjištění ovšem je, že z tohoto vztahu rovněž nevyplývá žádné právo rodiče požadovat od dítěte v budoucnosti nějakou kompenzaci, třeba jen v podobě vděčnosti. Vděčnost opět není právní normou, nýbrž morální hodnotou. Nemůžeme proto v tomto ohledu hovořit o povinnosti dítěte vůči rodiči ani v jeho pozdějším věku. H. Jonas proto vztah dítě – rodič nazval vztahem nerecipročním.

Solidarita

Otázkou je, zda vztah dítěte k rodiči a rodiče k dítěti je, či není vztahem solidarity. Pojem solidarita vyjadřuje vzájemnou pomoc a podporu, pospolitost a soudržnost, jež vyplývají ze společných zájmů a z hodnotových postojů k okolnímu světu. Kdybychom řekli, že rodič má být se svým nedospělým dítětem solidární a dítě solidární se svým rodičem, bylo by to asi nepřesné a nadbytečné. Jak jsme si právě řekli, solidarita je společenstvím, jakýmsi sdílením zájmů. Dítě má právo, nikoliv pouhý zájem na život a rodiči z toho vyplývá povinnost; zájem matky a otce na životě dítěte je až samozřejmou součástí jejich bezpodmínečné povinnosti o dítě pečovat a vychovávat je. Proto je nadbytečné vztah dítě – rodič chápat jako vztah solidarity.

Otázka solidarity v péči o nedospělé dítě se však posune do jiné roviny, nahradíme-li rodiče vícegenerační, rozvětvenou rodinou. v řadě zemí, např. v Itálii, je samozřejmostí, že v případě tragické události, při níž přijdou oba rodiče o život, převezme péči o sirotka širší rodina. Právě z tohoto důvodu byla u nás kdysi zavedena instituce kmotra (kmotřenky), který svou přítomností v kostele při křtu dítěte symbolicky a dobrovolně, nikoliv z nějaké povinnosti přejímal funkci eventuálního náhradního rodiče. v těchto případech je již pojem „solidární rodina“ na místě.

Hodnota solidarity je hojně uplatňována mezi velkými skupinami populace, zpravidla ad hoc, jako v případech velkých katastrof, jež postihují obyvatelstvo a způsobují mu velké ztráty na životech a majetku. Příkladem jsou živelní pohromy, pandemie a velmi často též místní sebevražedné války. Všechna taková neštěstí vyvolávají pak v jiných částech světa potřebu pomoci postiženému obyvatelstvu. Solidární pomoc tohoto druhu bývá často krátkodobá a rychle odezní. Avšak organizace, jako jsou například Červený kříž, Člověk v tísni a mnoho dalších, jsou naštěstí trvale připraveny tuto pomoc organizovat a poskytovat.

Obraťme však pozornost ke vztahům mezigeneračním, speciálně ke vztahům sociálních skupin v produktivním věku ke skupinám v poproduktivním věku, tj. k důchodcům, a položme si otázku: je, či není uplatnění principu solidarity v těchto vztazích účelné, nebo dokonce nanejvýše potřebné? Odpovídám jednoznačně ano; mezigenerační solidarita je nezbytná. To je ovšem již hodnotový postoj, který nemusí každý zaujmout. Naopak mnozí odpovědí na položenou otázkou záporně s poukazem na nutnost odpovědnosti za své vlastní stáří a za jeho problémy, nikoliv za stáří a problémy druhých. v demokratické společnosti nelze přirozeně nikoho k tomu, aby byl solidární s druhým, např. boháče k solidaritě s chudým a potřebným, nutit. a opět; solidární je nejen ten, kdo poskytne jednorázovou pomoc, nýbrž zejména ten, kdo ji poskytuje pravidelně po určitou dobu, nebo dokonce trvale za předem stanovených podmínek.V tomto druhém případě solidarita získává nebo dostává podobu či formu instituce. Mohli bychom proto hovořit o institucionalizaci principu solidarity.

Příkladem institucionalizované solidarity jsou nadace a nadační fondy. Největším českým mecenášem v minulém století byl Josef Hlávka, který v roce 1904 založil nadaci zaměřenou na podporu kultury a vzdělanosti českého národa. Založil „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, které odkázal veškerý movitý i nemovitý majetek v hodnotě 4,055 mil. rakouských korun, tj. přibližně půl miliardy dnešních korun. „Cílem mecenáše je přispět k vývoji kultury a kulturní identity podle svého individuálního posudku a vkusu. Mecenáš není sponzor, filantrop ani dobrodinec. Mecenášství je znakem civilizované společnosti na vysoké kulturní úrovni...“ (Jan S. Kruliš-Randa, 2004). Hlávkova Nadace spolu s Národohospodářským ústavem existují dodnes a plní úspěšně úkoly uložené jejich zakladatelem.

Zatímco u nás je Hlávkův čin dodnes ojedinělým, v zahraničí je takových institucí již mnoho. Jmenujme kupř. Nadaci Billa a Melindy Gatesových s hodnotou téměř 29 mld. $, k níž přistoupil miliardář Warren Buffet s přibližně stejným podílem, takže nyní má nadace majetek v hodnotě cca 60 mld. $ (při dnešním kursu 19 Kč/$ to čini 1140 mld. Kč, což se rovná přibližně hodnotě výdajů státního rozpočtu ČR na rok 2010 a 31 % HDP v běžných cenách v roce 2009). Nelze rovněž nepřipomenout Nadaci a Institut pro otevřenou společnost Georga Sorose nebo Boschovu nadaci, které zakladatel firmy Robert Bosch odkázal ve své závěti značnou část svého jmění, resp. svůj členský podíl ve firmě, která má formu společnosti s ručením omezeným. Zřizování nadací patřilo a dodnes patří k dobrým tradicím nejbohatší třídy Američanů. Andrew Carnegie, jeden z největších amerických boháčů posledních desetiletí devatenáctého století, byl přesvědčen o tom, že nejlepším způsobem jak využít svého osobního majetku, je věnovat jej již během svého života obecně prospěšným cílům. Znám je jeho pozoruhodný výrok: „Člověk, který umírá jako boháč, umírá v hanbě.“

Princip solidarity je velmi důležitou součástí fiskální a sociální politiky státu. Jeho uplatnění má velký význam kupř. pro vytváření koncepce daní. v rámci daňové reformy obhájci tzv. rovné daně v roce 2006 argumentovali a dodnes argumentují tím, že tato daň sociálně slabší vrstvy nepoškozuje, protože bohatí odvádějí na dani stále podstatně vyšší částky nežli slabší sociální skupiny. Stranou pozornosti pravicových politiků však zůstává argument, že nemá příliš velký smysl se ptát, které sociální skupiny a kolik na takové daňové reformě v absolutních částkách získají nebo ztratí, nýbrž naopak, zda zátěž, kterou musí placením daně podstoupit, je únosná a přijatelná z hlediska zátěže, podstupované skupinami s nízkými příjmy. Proto je důležité uplatňovat progresivní příjmové, popř. majetkové daně. Jejich základem je tzv. princip stejné oběti, který požaduje, aby daň byla vyměřena tak, aby pro poplatníky s různě vysokými příjmy, popř. s různě velkým majetkem, představovala přibližně stejnou oběť. Každý zdanitelný příjem představuje pro jeho příjemce určitý užitek a každá jednotka dalšího příjmu přináší dodatečný, tzv. mezní užitek, který s rostoucím příjmem přirozeně klesá. Je proto naplněním principu solidarity, jestliže ztráty mezních užitků všech příjmových skupin se alespoň poněkud přibližují. Princip stejné oběti je tak naplněním hodnoty solidarity v daňových systémech.

Pokud jde o systémy důchodového zajištění stáří, může se na první pohled zdát, že by i u nich měl být uplatněn princip progresivity příspěvků, mají-li být tyto systémy označeny za systémy sociálně solidární. Otázka solidarity v systémech důchodového zajištění je však složitější. v tzv. průběžném systému financování penzí je uplatňována rovná sazba příspěvků (obdoba rovné daně z příjmu) a vyměřené důchody jsou rovněž poměrně „rovné“, alespoň v tom, že neodpovídají celkové sumě „naspořených“ prostředků. Zejména ve vyšších příjmových skupinách obdrží důchodci méně, nežli kolik ve formě příspěvků během svého aktivního života nashromáždili. Proto je také tento systém se strany vyšších příjmových skupin předmětem ostré kritiky. Pro obroušení ostří kritiky bylo zavedeno tzv. zastropování příspěvků, při němž jsou příjmy nad určitou hranici vyjmuty z povinnosti placení příspěvků. Přesto zmíněná nerovnost přetrvává a právě v ní je možno spatřovat uplatnění principu solidarity v takovém systému. Tím ovšem nemůže být problém zabezpečení stáří přiměřenými důchody vyřešen, a právě proto jsou v praxi uplatňovány různé systémy využívající zejména různých forem penzijních fondů a jejich kombinací s průběžným financováním. Nyní si objasníme základní pojmy a uvedeme definice a náplň jednotlivých institucí, jež mohou vytvářet varianty penzijních systémů.

Principy a instituce důchodových systémů

Důchodové systémy se odlišují způsoby, jak jsou financovány a jak jsou důchody vyměřovány. z tohoto hlediska rozlišujeme tzv. fondové systémysystémy průběžného financování. Ve fondových systémech jsou důchody vypláceny z fondu vytvořeného z příspěvků jeho členů, zatímco v průběžných systémech jsou zdrojem penzí běžné příjmy.

Fondový systém je svým způsobem specifická forma spoření. Příspěvky odváděné členy fondu jsou investovány nejčastěji do finančních (někdy i fyzických) aktiv, která pak spolu s výnosy těchto aktiv tvoří základnu pro výplatu budoucích penzí. Závazek vyplácet členům fondu penze po jejich odchodu do důchodu jsou tedy kryty aktivy fondu. Opakuji, že zdroje fondu jsou tvořeny akumulací příspěvků členů, akumulací úrokových výnosů a akumulací dividend, popř. akumulací výnosů fyzických aktiv, někdy též příspěvky zaměstnavatele a státu. v rámci tohoto způsobu financování důchodů nepřichází v úvahu redistribuce zdrojů ani redistribuce vyplácených důchodů. i z pohledu generačního lze říci, že generace důchodců dostane právě to, co si jako někdejší pracovně, resp. výdělkově aktivní generace tímto způsobem našetřila. Tedy žádná meziosobní ani mezigenerační solidarita!

Průběžný systém financování. v praxi bývá tento systém znám pod anglickým názvem Pay-as-you-go scheme nebo též pod zkratkou PAYG. Tuto zkratku budu dále alternativně používat spolu s uvedeným českým označením. Ve většině případů je tento systém provozován, resp. financován, státem. Spočívá na jeho závazku, že bude svým občanům vyplácet starobní důchody (penze) za předem stanovených podmínek. Zdrojem jsou buď daně (financování důchodů ze státního rozpočtu), nebo povinné odvody občanů během jejich pracovně aktivního věku, zpravidla formou srážek ze mzdy. Odvody zaměstnanců bývají doplňovány odvody zaměstnavatelů. Podstatným rysem tohoto systému je, že takto běžně shromažďované prostředky jsou opět běžně, tj. v témž období, vypláceny důchodcům. Generace pracujících občanů tak „vydržuje“ generaci občanů v důchodovém věku; generace mladších je solidární s generací starších. Penze generace důchodců nezávisejí tedy na tom, co si v produktivním věku tato generace na stáří „našetřila“. To ovšem implikuje otázku, zda důchodci mohou dostat více, než kolik si jakoby formou dřívějších odvodů nashromáždili. Samozřejmě kromě kompenzace poklesu jejich reálných důchodů. Bylo by to možné, ovšem za velmi restriktivních podmínek, kterými se zde bohužel nemohu zabývat. Systém PAYG jakožto systém solidární je založen na mezigenerační redistribuci zdrojů a mezigeneračním sdílení rizik. Zda se občané pro takový systém rozhodnou, či nikoliv, bude záviset především na tom, zda jsou, či nejsou stoupenci principu solidarity a zda tento systém zabezpečení stáří budou považovat ze méně nebezpečný a méně rizikový než systém fondový. Nyní si popíšeme tři další důchodové systémy.

Důchodový systém definovaný příspěvkově (dávkově definovaný systém). Opět se setkáváme s běžně používaným anglickým označením: defined contribution scheme, resp. se zkratkou DC. Jde o fondový důchodový systém, jak o něm již byla řeč. Využívá osobní účty, v jejichž prospěch jsou účtovány příspěvky členů, zpravidla ve formě srážek ze mzdy. Za tyto příspěvky jsou nakupována aktiva, jež jsou opět evidována na těchto účtech, společně s výnosy z těchto aktiv. v hodnotě celkových aktiv zaregistrovaných na osobním účtu si člen (účastník) fondu při odchodu do penze zakoupí rentu, jejíž velikost je stanovena s ohledem na pravděpodobnost dožití k tomuto datu a na velikosti úrokové míry. Takto se nový důchodce zabezpečí proti rizikům stáří, zůstává však i nadále vystaven řadě dalších rizik, např. riziku inflace, kolísání úrokové míry nebo před nástupem do důchodu též riziku znehodnocení finančních aktiv. Jsou to rizika, která jej ohrožují v jeho pozici střadatele. Představme si souřadnice X a Y a považujme odváděné příspěvky do důchodového fondu jako nezávisle proměnné, jejichž hodnoty jsou zobrazeny na ose X, zatímco na ose Y jsou přiřazeny hodnoty důchodu jako závisle proměnné. Pro větší názornost a s velkým zjednodušením si můžeme tuto závislost zapsat jako funkci: y = f(x) , zobrazující příspěvkově definovaný důchodový systém. Po takovémto zápisu je lépe zřejmé, že rizika, o nichž byla řeč, jsou spojena především se závisle proměnnými y, a že tedy dopadají především na důchodce.

Systém definovaný důchodovými požitky: defined-benefit system (nárokově definovaný systém) symbolicky označovaný zkratkou DB. Peněžní požitky (důchody) nejsou vyměřovány podle velikosti úspor, jako tomu bylo v předcházejícím případě, nýbrž podle délky zaměstnání a velikosti mezd (platů). v praxi však nebývají brány do úvahy mzdy za celou dobu zaměstnání, nýbrž za nějaké kratší období, zpravidla ke konci zaměstnání nebo za období s nejvýše dosaženou mzdovou úrovní – někdy dokonce jen za poslední rok. Je-li pro vyměření velikosti důchodu rozhodný dlouhodobější vývoj mezd, bývá používáno reálných mezd. Tento důchodový systém může být „provozován“ jak státem, tak soukromými firmami (zaměstnavateli) a z důvodů technických mohou být shromažďované příspěvky formálně soustřeďovány ve zvláštním fondu, tedy odděleně od státního rozpočtu. v takovém případě nejsou případné přebytky automaticky převáděny do státního rozpočtu a i dotace státu ke krytí případného schodku takového fondu jsou evidovány na zvláštním účtu a mohou být posléze snadno zveřejňovány. Parametry státního důchodového fondu v systému DB jsou určovány státem a jsou jím také v případě nutnosti měněny. Dochází k tomu zejména v případech přetrvávajících deficitů, kdy stát může měnit jak parametry systému (délku zaměstnání rozhodnou pro vyměření důchodu, mzdový průběh, věk odchodu do důchodu), tak velikost důchodů. Protože systém je definován velikostí důchodu, je nutno důchod ve funkčním zobrazení považovat za nezávisle proměnnou, k níž jsou přiřazeny odpovídající mzdy a délka zaměstnání jako závisle proměnné. Velikosti důchodu musí tedy odpovídat velikost (průměrné) mzdy a délka zaměstnání. Oproti předchozímu případu jde o inverzní funkci více proměnných. Je zřejmé, že rizika tohoto systému spočívají zejména v délce zaměstnání a v kolísání mezd v době rozhodné pro vyměření důchodu. Jsou to důsledky tzv. flexibilizace práce, kterou Jan Keller označuje neplnohodnotné pracovní smlouvy na omezenou pracovní dobu a celkové uvolnění pracovních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (pracovní smlouvy na částečný úvazek, na omezenou dobu, přeměna zaměstnaneckého poměru na poměr dodavatelský apod.) Rizika tohoto druhu jsou přenášena opět na zaměstnance resp. na důchodce a mohou mít podstatný vliv na výši důchodu. v dobách stagnace ekonomiky nebo hospodářské krize k tomu přistupuje riziko ztráty zaměstnání, což může tento systém přímo ohrozit, zejména jde-li o systém typu PAYG. Pokud ovšem stát nebude chtít nebo nebude moci tento systém masivně dotovat.

Fiktivní příspěvkově definovaný systém – notional defined contribution system, NDC. Mohli bychom jej také nazvat předstíraným příspěvkovým systémem, protože v něm je akumulace příspěvků, úroků a výnosů jen simulována; ve skutečnosti neexistuje. Jde o simulovaný systém DC, možná někdy kombinovaný s PAYG, tedy o hybrid. Nakonec je rozhodující, kolik se v běžném roce vybere na příspěvcích a kolik se vyplatí na důchodech. Zaměstnanci odvádějí stanovený podíl ze své mzdy, který je připisován ve prospěch jejich fiktivního osobního účtu, na němž jsou „jakoby“ shromažďovány finanční zdroje. Je to v počítačové terminologii „spoření jako“. Ve prospěch účtu jsou rovněž připisovány fiktivní úroky podle stanovené úrokové míry. Při odchodu do důchodu je za fiktivní úspory „jakoby“ zakoupena roční renta – vyměřen důchod, jenž je odvozen z rovnosti „naakumulovaných úspor“ a diskontovaných anuit za období pravděpodobného věku dožití důchodce. Jde samozřejmě opět jen o fiktivní rovnováhu úspor a celkových důchodů. Takto vyměřené důchody mohou být nižší než ty, které jsou stanoveny v systému DB. Tento systém by mohl eventuálně poškodit lidi, kteří byli delší dobu nezaměstnaní nebo by jinak utrpěli kvůli flexibilizovanému trhu práce. Rovněž ženy pečující o nezletilé děti a nepracující. z těchto důvodů se proto v těchto systémech zaručuje minimální penze. v takovém případě jsou tedy i zde uplatněny prvky solidarity. Plně solidární je však tento systém až tehdy, je-li realizován v podobě PAYG. Důchodový systém NDC může tak eventuálně být částečným řešením deficitního státního financování penzí.

Penzijní fondy

Na penzijní fondy se u nás nahlíží jako na investiční společnosti nebo investiční fondy, které mají formu akciové společnosti a jsou právně upraveny obchodním zákoníkem a zákonem o investičních společnostech a investičních fondech (zákon č. 362/2000 Sb.). Podle těchto norem jsou penzijní fondy nástrojem tzv. kolektivního investování, jímž se rozumí shromažďování peněžních prostředků a obhospodařování majetku (správa a nakládání s majetkem) v podílových, investičních a penzijních fondech.

Obecně jsou rozlišovány veřejné soukromé penzijní fondy. Veřejné fondy jsou ty, které spravuje stát, popř. orgány veřejné a místní samosprávy. Většinou jde o systémy PAYG. Soukromé fondy jsou společnostmi ve smyslu obchodního práva; jsou zpravidla akciovými společnostmi a afiliacemi velkých bank a podobných finančních institucí. Rozšířeny jsou zaměstnanecké a profesní fondy, jež jsou přístupné pro zaměstnance určitých firem nebo odvětví anebo pro vybrané profesní skupiny (učitele, státní zaměstnance apod.).

V ČR nyní působí 10 penzijních fondů, z nichž největším je Penzijní fond České spořitelny s hodnotou aktiv kolem 45 mld. korun. Podle zveřejněných údajů naše penzijní fondy ke konci minulého roku obhospodařovaly aktiva v hodnotě přes 200 mld. Kč, což oproti roku 2008 představuje nárůst o více než 14 mld. Kč. Dosažený zisk za rok 2009 činil 2,6 mld. Kč , což je o 1,9 mld. více než v roce 2008. Výnosnost aktiv by tak činila 1,3 %. Pokud to jsou reálné hodnoty, vycházející z tržních cen cenných papírů v portfoliích fondů, pak to jsou výsledky uspokojivé, alespoň ve srovnání s velkými ztrátami, jež utrpěly mnohé zahraniční penzijní fondy.

Ekonomové zařazují penzijní fondy do skupiny tzv. institucionálních investorů, do níž patří např. pojišťovny, investiční, vzájemné a zajišťovací fondy a další finanční instituce. Penzijní fondy jsou velmi důležitými aktéry globálních finančních a kapitálových toků a spravují obrovské prostředky. Např. největší fond světa je japonský Státní penzijní a investiční fond s hodnotou 1370 mld. $, což při aktuálním kursu činí 26 030 mld. Kč, tedy přibližně sedminásobek letošního HDP České republiky. Pátým penzijním fondem ve světovém žebříčku je Kalifornský penzijní fond veřejných zaměstnanců (CalPERS) s hodnotou aktiv 202 mld., což se zhruba rovná českému HDP. Mohli bychom tedy říci: jeden CalPERS = jeden HDP ČR!

Samozřejmě to jsou údaje nesrovnatelné – svědčí pouze o obrovské síle těchto fondů a o jejich vlivu na globálních kapitálových trzích.V jejich portfoliích nejsou totiž jen cenné papíry emitované v zemi, kde sídlí, nýbrž – zejména pokud jde o akcie – v zemích celého světa. Např. největší britský penzijní fond Hermes má ve svém portfoliu kolem 3000 společností z celého světa a s hodnotou aktiv kolem 62 mld. Ł (1798 mld. Kč).

Všimněme si však ještě jednoho důležitého aspektu této formy institucionálního investování. Široké vrstvy obyvatelstva, především zaměstnanci, se stávají – formou akumulace svých příspěvků do fondu, který je posléze investuje do akcií podniků – jejich faktickými spoluvlastníky. Zejména ve Spojených státech tím vznikl zajímavý paradox; velká koncentrace kapitálu je umožňována právě velkým rozptylem vlastnických práv. Velmi dobře to vyjádřil ve svých knihách Peter Drucker: protože v USA právě zaměstnanci prostřednictvím penzijních fondů vlastní část základního kapitálu firem, jde o jakýsi „socialismus penzijních fondů“ anebo o „kapitalismus bez kapitalistů“. Je to přirozeně pravda jen částečná, protože v portfoliích velkých penzijních fondů jsou i akcie zahraničních firem. Pokud bychom tedy měli brát Druckerův výrok doopravdy, museli bychom říci, že nadnárodní kapitalismus penzijních fondů je nadnárodním socialismem...

Již jsem se zmínil o tom, že fondový důchodový systém je vždy spojen s rizikem ztráty hodnoty majetku fondů, speciálně hodnoty finančních aktiv. Příběh kalifornského penzijního fondu CalPERS je toho příkladem a proto si jej zde ve stručnosti převyprávíme (autorem příběhu je K. Martinez). Hodnota finančních aktiv tohoto největšího amerického penzijního fondu v říjnu 2007 dosahovala 260 mld. $, avšak na konci roku 2008, v důsledku finanční krize, klesla na 186 mld. Tato ztráta, téměř ve výši 30 % majetku, byla jedním z nejhlubších dopadů finanční krize na Wall Streetu. Fond vyplácí penze asi 1,6 milionům americkým důchodců a jejich rodinám. Jejich penze jsou zaručeny zákonem, avšak zákon dovoluje, aby fond v případech velkých ztrát příspěvky zaměstnavatelů zvýšil. Zaměstnavatelé (což jsou v tomto případě státní instituce a organizace) přispívají do fondu 12,7 % vyplácených mezd, zaměstnanci pak 5–7 %. Problémy CalPERSu způsobila krize a neuvážené, resp. až příliš odvážné nákupy nemovitostí, které fond v průběhu bubliny na trhu nemovitostí uskutečňoval. Po celých Spojených státech jsou nyní penzijní fondy postiženy obdobně. Podle Střediska pro výzkum důchodových systémů v Bostonu (Centre for Retirement Research) náklady států unie na krytí ztrát penzijních fondů činí 865 mld. $ a aktiva 109 amerických penzijních fondů klesla za období 14 měsíců do prosince o 37 %. Tyto údaje ukazují, že finanční krize zdaleka nezpůsobila ztráty jen bankám a zánik mnohých z nich, nýbrž že byly postiženy i penzijní fondy. Čtenář zajisté pochopil, že tím neargumentuji proti fondovému důchodovému systému, ani ve prospěch státního průběžného systému. Pouze upozorňuji na některá rizika fondového systému, která musíme brát do úvahy.

Firemní spořicí účty

Veřejné a soukromé penzijní fondy nejsou zdaleka jedinými institucemi, jež fondové zajištění stáří provozují. Zejména ve Spojených státech má řada firem vlastní systémy penzijního zabezpečení svých zaměstnanců, které jsou známy pod označením Stock in 401(k) Plans (je to označení paragrafu daňového zákona). Jde o  příspěvkově definované systémy – DC. Je ponecháno na rozhodnutí zaměstnance, jak velkou částí svého platu či mzdy bude do tohoto systému přispívat. Ve prospěch jeho účtu jsou zapisovány nejen příspěvky, nýbrž i výnosy plynoucí z investovaných a takto naspořených prostředků. Většinou do těchto fondů přispívají i zaměstnavatelé, někdy formou účasti zaměstnanců na čistém zisku korporace. Prostředky shromažďované na těchto účtech jsou tedy nejen úsporami zaměstnanců, nýbrž i sumou příspěvků zaměstnavatelů a výnosů finančních aktiv. Zdroje z penzijních spořicích účtů jsou opět investovány do portfolia cenných papírů, popř. do fyzických aktiv. Pokud jde o investice do finančních aktiv, je velmi důležité, zda zaměstnanci nebo správce firemního fondu mají volnost volby investovat prostředky do akcií různých firem, nebo zda smějí nakupovat pouze akcie společnosti, v níž pracují. První případ je výhodnější pro zaměstnance, protože jim umožňuje vybírat takový soubor akcií, dluhopisů a dalších cenných papírů (portfolio), jenž při zvolené míře rizika bude s určitou pravděpodobností přinášet nejvyšší zisk. Riziko, že by jejich úspory mohly utrpět poklesem tržních cen akcií, je menší, protože je rozloženo na více subjektů. Druhý případ je naopak výhodnější pro společnosti, protože ty mají zajištěn zdroj pro případné zvyšování vlastního kapitálu nehledě na to, že do jisté míry připoutávají zaměstnance k firmě, což může být někdy důležité. Pro zaměstnance je tento způsob důchodového zabezpečení naopak poměrně riskantní.

Jak jsme si právě řekli, nákup akcií je financován srážkami ze mzdy, přičemž společnost obvykle přispívá polovinou hodnoty příspěvků zaměstnance. Pokud tedy zaměstnanec přispívá formou srážky ze mzdy např. 6 %, firma připojí další 3 %. Správa účtů, resp. finančních aktiv, bývá svěřována firemnímu fondu, který majetek spravuje a za zaměstnance vykonává jejich vlastnická práva. Fond se pak obvykle se zaměstnancem vypořádá až po dosažení věku odchodu do důchodu nebo při odchodu z firmy. Takto nastřádaná částka se potom rovná aktuální tržní hodnotě v okamžiku vypořádání, zvýšená o sumu vyplacených dividend. Problémem této formy důchodového spoření je obvykle nízká nebo dokonce žádná diverzifikace portfolia (vysoký podíl akcií vlastní firmy). Např. podíl firemních akcií na finančních aktivech spořicího účtu činil u společnosti Procter & Gamble 90 %, u společnosti General Electric 68 %.

Je zajímavé, že oblibu firemních spořicích účtů neohrozila ani známá kauza společnosti ENRON z počátku tohoto století, jejíž zaměstnanci po zániku firmy ztratili nejen práci, nýbrž i značnou část úspor na svých penzijních spořicích účtech. v době kolapsu společnosti se totiž její akcie staly zcela bezcennými a podíl akcií firmy v portfoliu jejího penzijního fondu činil 62 %. v důsledku finanční krize však americké firemní fondy, o nichž je zde řeč, dále ztrácejí na hodnotě svých aktiv; jen za rok 2008 se tato ztráta údajně pohybovala kolem 400 mld. $ (K. Martinez, 2009).

Závěrem kapitoly o penzijních fondech připojím ještě důležitou poznámku k tzv. tržní kapitalizaci. Rozumí se jí počet emitovaných akcií dané společnosti, které jsou v rukou investorů, násobený tržní cenou akcie. Jde tudíž o vyjádření hodnoty veřejné akciové společnosti, jejíž akcie jsou obchodovány na veřejných trzích, tj. na burzách. Je to tedy hodnota firmy, jak ji vidí trh. Možno ji též považovat za reálnou hodnotu firmy. Sečteme-li tyto hodnoty za daný trh, hovoříme o tržní kapitalizaci akciového trhu, o hodnotě akcií obchodovaných na daném trhu. Např. současná hodnota tržní kapitalizace Burzy cenných papírů Praha činí 71,3 mld. $, což je 1355 mld. Kč. Na této burze je nyní obchodováno 26 emisí akciových společností, z toho 14 na hlavním a 12 emisí na vedlejším trhu. Pro srovnání dodejme, že podle posledních údajů Evropské centrální banky je tržní kapitalizace EU 135 200 mld.Kč, USA 234 000 mld. Kč a Japonska 59 800 mld. Kč..

Jaký význam mají tato data v úvahách o penzijních fondech? Velký – a to nejen pro ně, nýbrž pro všechny institucionální investory. Čím je totiž hodnota tržní kapitalizace daného trhu nebo země vyšší, tím větší výběr akcií tento trh investorům nabízí, nehledě na to, že jim poskytuje likviditu a plynule ověřuje hodnotu korporací. To ovšem jen za podmínky, že daná firma je veřejnou akciovou společností, tj. společností, jejíž akcie jsou připuštěny k obchodování na veřejném trhu, na konkrétní burze. Mnohokrát jsem v minulosti – dokonce několikrát již v roce 1990 – upozorňoval na to, že pokud budeme pouze formálně vytvářet akciové společnosti (prostým převodem někdejších státních podniků na akciovou společnost, aniž současně zajistíme fungování kapitálového trhu), budeme se podobat hospodáři, který se rozhodl pro chov ryb, aniž by byl ochoten je pustit do rybníka, který dokonce vůbec ani nemá! Naše privatizace bez kapitálu vytvořila také trh bez kapitálu, tj. fiktivní kapitálový trh. (viz např. Klusoň 2004 a 2007). Příběh české privatizace může dnes sloužit jako výstraha pro eventuální přílišné zjednodušování nadcházející nezbytné důchodové reformy, zejména ze strany politiků, a pro přijetí až příliš jednoduchých a údajně „zásadních“ řešení.

Kritický čtenář zajisté namítne, že v dnešní době globalizovaných trhů, tedy i trhů kapitálových, mohou institucionální investoři, a tedy i penzijní fondy snadno nakupovat akcie na kterémkoli světovém trhu, např. v New Yorku, Londýně či v Tokiu, v našem případě pak ve Vídni nebo ve Frankfurtu. To je jistě pravda. Avšak právě ani na tyto trhy se mnohé naše firmy nedostanou! Také proto, že vlastnictví je v nich příliš koncentrováno a majoritní akcionáři si dokonce obchodování jejich akcií na veřejných trzích nepřejí! Jsou to tzv. soukromé společnosti. Každý trh, tím spíše trh kapitálový, však hraje důležitou disciplinující roli vůči všem, kdo se na něm podílejí. Obchodovatelnost akcií a věrohodnost jejich hodnocení trhem jsou dvě strany téže mince. Nenechme se klamat současnou finanční a hospodářskou krizí, která podkopala důvěru široké veřejnosti právě v kapitálové a finanční trhy. Tyto trhy je přirozeně nutné podrobit systematické regulaci, nelze je však zrušit. Likvidace trhů obecně a trhů kapitálu zvláště by znamenala likvidaci tržní ekonomiky a tedy likvidaci kapitalismu. Takové varianty by ovšem byly cestami do nové Utopie. Jedinou spolehlivou cestou je proto cesta postupných a uvážlivých reforem, v našem případě též reforem starobních důchodů.

Václav Klusoň (1926) je ekonom, v roce 1990 byl členem týmu vypracovávajícího první návrh ekonomické transformace. Stálý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.