Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Jan Novotný: Chodili jsme do VUMLu

Jan Novotný

Chodili jsme do VUMLu

Zadal jsem si s komunistickou totalitou ještě hůře než nynější ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Do VUMLu jsem nejen chodil, ale dokonce jsem jej absolvoval s červeným diplomem. Ale asi tam byl každý diplom červený – chtěl jsem přiznat, že jsem měl samé výborné. Jak jsem se dočetl v Respektu, byl VUML – tedy Večerní univerzita marxismu-leninismu – školou pro nomenklaturní kádry. To nemohu ze své zkušenosti potvrdit – se mnou chodil do VUMLu naprostý kádrový odpad, mnozí kolegové neměli stejně jako já povolenu ani obhajobu nejnižší vědecké hodnosti a naši šéfové nás patrně doporučili ke studiu v naději, že se pak nomenklaturní orgány nad námi ustrnou. Přijetí do VUMLu naše kádrové skvrny nebránily: byl to mlýn, který se musel točit i za tu cenu, že smílá beznadějně zkažené zrní. Na podzim roku 1985 si odmítnutí nabídky studia nevyžadovalo velkou odvahu – můj bratr tak učinil s argumentem, že se nesetkal s absolventem VUMLu, který by se domníval, že si odtud odnesl něco užitečného. Já jsem se však – kajícně doznávám – na VUML docela těšil: byl jsem zvědav, jak tam budou reagovat na sílící zdravý vítr z východu, a také jsem doufal v inspiraci pro literární práci, snad něco jako Sloužili jsme za Čepičky.

Zážitky ze studia se mi z odstupu slévají do jediného obrazu. Sedíme za časného odpoledne (Říjnová revoluce taky nebyla v říjnu) v bývalé kapli (ta je mimochodem, jak jsme na základě věčně platných zákonů dialektiky předvídali, zase kaplí) a lektor učený se nám ani nepokouší otvírat tvrdé lebi – je smířen s tím, že konáme různé domácí i školní práce nebo si něco čteme podle vlastního výběru. Moje pilné zapisování, mám pocit, ho spíše znervózňuje: kdo ví, zda „oni“ nemají své uši všude. Vzadu bouchá razítko do indexů, které nám budou vráceny až po skončení přednášky. Není sice nemožné poslat si index po kolegovi, ale víme, že svoboda je poznaná nutnost a nebylo by radno této možnosti příliš zneužívat. v druhé hodině přednášky zvláště za pěkného počasí atmosféra houstne, sílí šum a někdy se dokonce ozývá bučení: „Domů, domů...“ Lektor k tomu nebývá zpravidla nevnímavý a propouští nás dlouho před vypršením předepsaného času.

Z VUMLu jsem si odnesl především rukopis, který jsem ještě stačil překlepat přes patnáct kopíráků, a obohatit tak olomoucký samizdat. Brzy jsem ovšem shledal zbytečným zaznamenávat přednášky z ekonomie a dějin strany, které mi připomínaly destilovanou vodu bez chuti a bez zápachu. Zato filozofie mě nezklamala – snaha lektorů poradit si s problémy závěru dvacátého století s výzbrojí ze století devatenáctého byla dojemná. Nemám pocit, že by mě VUML nutil žít ve lži ve větší míře, než k jaké byl nucen každý zaměstnanec vzdělávací instituce. u zkoušek mi byly kladeny pouze nevinné otázky: Co říká Marxova teorie nadhodnoty? Kdy vznikla Komunistická strana Československa? Nevzpomínám si, že by se ve VUMLu někdy zmínili o bratrské internacionální pomoci nebo o odhalení a rozdrcení bandy Slánského. Kdo by taky mluvil o provaze v domě oběšencově? Pokračující perestrojka dodávala vumloškolákům odvahy a nejednou přiváděli lektory do úzkých, zvláště v seminářích, ale nerozpakovali se narušovat nevhodnými dotazy i přednášku. Ačkoliv nelituji samotného studia VUMLu, připouštím, že jsem jej mohl více využít k prosazování glasnosti: bránila mi v tom, abych užil posudkového jazyka, hlavně tichá a neprůbojná povaha.

Spatřuji po těchto zkušenostech ve studiu VUMLu nějakou překážku pro vykonávání vedoucí funkce v Ústavu pro studim totalitních režimů? Vlastně mě tato otázka příliš nepálí. Připadá mi hodno zkoumání, nakolik byl komunistický režim po celou dobu své existence totalitní, a nemám důvěru k výzkumné instituci, která předpisuje odpověď už svým názvem. Ale myslím, že studium VUMLu je badateli spíše ku prospěchu: má zkušenost zevnitř, která důslednému disidentovi chybí.

Jan Novotný

Čtěte také:

Václav Jamek: Neviditelný Potěmkin a věda o kukačkách

Ladislav Šenkyřík: Vlastnictví duše

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.