Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Vladimír Binar: Západní Morava

Vladimír Binar

Západní Morava

Básníci a jejich místa (8)

 

Rodná krajina básníkova

Tak nazval Bedřich Fučík jednu ze svých přednášek, věnovaných „souhvězdí básníků západní Moravy“, jehož konstelaci mu tvoří Březina, Deml, Nezval, Zahradníček a Halas. a dokládá, že přes všechnu rozdílnost, dokonce protikladnost svých životních postojů, osudů i básnických poetik jsou tito básníci v tomto zářivém souhvězdí spolu neodmyslitelně spjati, ať už jsou se západní Moravou spojení zrozením nebo během svého života. Tento „milovaný region“ tvoří rodný kraj jejich poezie, ve které jej proměňují v „úžasnou krajinu, jejíž vertikála je postavena nad českou zemí a v níž je zakořeněna.“

Nemohu a v žádném případě se nechci spojovat s tímto Fučíkovým viděním vrcholů české poezie, jež se mu nakonec prolne spojením těchto básníků s Máchovou „zemí milovanou“ – až se nakonec promění v mnohohlasou českou „píseň o zemi“, ale chci tím jen upozornit na monumentální úlohu, kterou západní Morava v naší poezii sehrála. Chci se jen vyznat z toho, že mám k tomuto kraji – stejně jako k básníkům, o nichž Fučík mluví – celoživotní hluboce niterný, dokonce i tělesný nevykořenitelný vztah.

Po Mnichovu museli rodiče opustit Sudety, dostali se do Velkého Meziříčí, kde jsem se pak narodil. Otec tam pracoval na radnici jako berní úředník a seznámil se přitom s Jakubem Demlem. Rodiče Tasov velmi často navštěvovali, a tak se velkomeziříčsko-tasovský kraj stal mým rodným krajem, nad nímž září Fučíkovo básnické souhvězdí. Po válce jsme se odstěhovali do slezské Opavy, kde jsem nakonec vystudoval, ale ve skutečnosti jsem vyrůstal a dospíval v krajině kolem nedalekého Hradce, vzdáleného od Opavy jako Tasov od Meziříčí. Domovem se mi stala babiččina zahrada s ovocným sadem, včelínem a žitným polem, zamiloval jsem si údolí řeky Moravice lemované eroticky oblými lesnatými pahorky, řeku se stříbrným hukotem jejích slunečních i hvězdných splavů, mariánské louky pod hradeckým zámkem sršící lučními květinami a blankyty s bílými gondolami oblak, lesní bulváry, jimiž se valilo slunce, paseky, v nichž vybuchovaly granáty rudých malin a vřel hmyz, terasovitá náhorní pole, kde jsem se na polních cestách zalykal šedivoučkým prachem a omamoval žárem praskajících klasů, statky, kde vzpínající koně kopyty na šindele štípali sluneční paprsky... a celá tato scenérie, kterou jsem se bez konce toulal, se svým světlem a žárem vstupovala postupně do mého neohrabaného veršování.

Něco mně však neustále vábilo, až nutilo vrátit se tam, odkud jsem se cítil být násilně vyrván či odvezen. Nakonec jsem se dva tři roky po svých dvacetinách vypravil do Velkého Meziříčí, především však do Tasova. Navštívil jsem Demlův dům, kam jsem kdysi poprvé přijel v kočárku, pan Vrba mě po milém přivítání provedl zahradou a uvedl do domu, kde jsme také s jeho ženou Martou poseděli a povídali. Nevyvolalo to ve mně žádnou vzpomínku, jen temný pocit, jako bych už tam kdysi byl. Vydal jsem se pak do letním sluncem zalité tasovské krajiny, snad jsem hledal a toužil najít cestičky necestičky svého dětství, až jsem narazil v polích na obrovský žulový balvan, jeden z těch posledních, jimž Otokar Březina říkal velrybové mocní. a když jsem ulehl na jeho hřbet a ucítil celým tělem, jak vydechuje žár, který se do mě neúprosně vléval, a očima hltal obzory vršící se světelně nad sebou do nekonečna, náhle jsem celým svým tělem i myslí poznal, že jsem konečně znovu našel žár a světlo, po nichž jsem tolik toužil a hledal je v té krajině tam nahoře ve Slezsku.

Od té doby mě touha dotknout se tohoto žhnoucího světla neúprosně pronásledovala a pronásleduje, hledal jsem je jak v životě, tak v literatuře. Nacházel jsem ho u Demla, Nezvala, Holana, Máchy, ale stejně tak u Baudelaira, Rimbauda, Apollinaira a dalších a dalších, stranou nemůže zůstat ani Faulkner, Proust – jak jen je všechny vyjmenovat...

Snažil jsem se toto světlo aspoň nějak zachytit ve svých verších a později v próze, protože se mi zjevovalo. Vystoupilo přede mnou v třebovické krajině u Ostravy, kde se rostlinstvo, vodstvo a ptactvo v tomto světle slévalo a prolínalo s nažloutlými výbuchy a šlehajícími plameny vysokých pecí, doutnajícími haldami, železným potrubím, siluetami komínů a šachet. Potkával jsem ho v uličkách, činžácích a v zakouřených hospodách Vyšehradu. Stál jsem na tahitské silnici před černou siluetou tisícimetrových hor, do zad mi bušil oceán, a najednou jsem slyšel Březinovo: „Chci plakati světlem!“ a Deml mu odpověděl: „Světlo prýští ze všech věcí kol.“ Toulal jsem se pod rovníkem na ostrově Ua Pou po pěšinkách jeho metropole Hakahau a přede mnou vyvstával znovuvzkříšený Tasov s jeho ženami a muži, domky, a také telátky, kozami, selátky, koni, žleby, čedičovými velryby mocnými, a všechno tonulo v onom žáru a světle, jež jsem znovu nalezl před dvaceti lety při svém bloudění krajinou svého nejranějšího dětství.

Snad proto jsem dnes přesvědčen, že nejvlastnějším posláním a údělem poezie je – přesto, že nás „země tma uchvátí, světla ve stány jíti nedá“ – dobývání světla, které v sobě člověk nese, a že rodnou krajinou básníkovou je slovo.

Žár I

Žernov v pavučinách... Cesty temnější než ptáci
Oblak se rozkročil jako býk
Puká mísa pahorků... Boky svinuté v obloucích dřeva
Svírají statek před zrcadly
Slunce podbíjí dvůr plechem
Vlaštovky cinkají ve svících asfaltu
Domy vykloněné v halucinacích
Už syčí požár stohu a bledne stín v bělmu koně
Stojím na prahu mrákotného žaláře... Přes pokosy
Prchá nevěsta... Oblázek světla

Žár II

Světlo tesá hlavu... Ve vypáleném domě žhnou
Reflektory mezí... Vyplavené křeslo slámy se otáčí v pažích
Stíny se kymácejí na starých fotografiích
Procházím včelou
Ve čtvrtích hrušek páchnou jatka
A stádo much útočí v dížích
Chladní přátelé křehnou v plynu hub
Blýskavé odrazy lopuch... Slavíčku milosti dnění
Posun sklepa do pasek
Obruč hrůzy krouží
Vedro vystavené obličeji a ječmen spánku
Balvany praskají jako slza... Odleťte ptáčata

Žár III

Zasuté svítání věcí se rve ze vzduchu
Ustaviční přítomnost... Dům pění
Žár se opírá o studnu
A cesta je přehrazena stínem obličeje
Ptáci tesají řeku... Sloup slunce se viklá
Střechy spalují oblak
Nepohnutě a stále na postupu
K ještě více omračujícímu zoufalství
Dvůr zestaral... a paže léta plaví dřevo
Sbohem v komínech vedra
Pahorky vydrážděné hladem... Rostliny spánku
Kam prchá můj odraz křovím
A bouře uchraňuje blesk
Z prahu domu řve láska...
A na osinách jiskří modla času!

Návrat

Tekutá hvězda vesnice
září nad mou hlavou.
Sníh. Hodiny, vteřiny,
jak zčernalé plástve, v nichž třpytí se pavučina.

Jas syčí v tichu dvora.
Vedro. Knot hmyzu prskal.
Za sklem blankytu.
Chladný nábytek obracel zrcadla do zahrady.

Jak mohl měsíc tak zhořknout
pod jazykem žen!
Duní v hlavě železnice.
Ve sněhu dvě bílá ňadra jak vesmír zprůsvitněla.

Podzim – rty

Světlo. Zrcadlo zrna.
Vír.
Mezi jablky hmožděn
a v stozích odléván.
Paže na chladné zemi.
Stůl. Krystal se nakloní.
V puklém ovoci
hoří šťáva. Den.
Prosvítá. Ovál stolu za noci.
Uštknutí slova – – –
(Smrt.) Odlesky.
Praskají krunýře včel za patami.

Rty na sněhu

Rty na sněhu. Černý odlesk anděla.
V podzemí ořechu. Skořápka.
Tiká. Ptáci už zmizeli.
Stěží dýchám.
Dvory se zaleskly. Spálené.
Mosty, pěnivé sítě.
Ticho. Je slyšet ve dlani.
Sype se. Syčí. Střepy.
Pěnily ořechy na slámě.
Sloup hrdla ze tmy, boky.
Hrubozrnný písek kůže. Zlatý.
Jak ostrov plula. Žhavé domy.
Bělostné lokty nad hlavou.
Kopce jsou ve mně. Sníh je venku.
Temný. Jako smrt.
Puká světlo. Na zemi zbylé.
Rty. Dech.

Der Himmel In der Nacht

Srpnové světlo ve mně vzrůstá.
Za jitra v Riehenu pahorků třpyt.
Až k tomu domu na úbočí půjdem?
Tam, ó slzou ticha se zpít?
Ó verši, od bohů mi daný!
Z čela šíleného Hölderlina černý žár
jak roj létavic se odlupuje.
V oblosti sám, tak navždy.
U snídaně řekla: „Zdálo se mi,
že máma umřela.“ Řekl jsem zoufale:
„Tak bude dlouho žít...!
Tam, kde dotýkáš se křídla oceánu
a upadáš v sen...
Tam, ó zapomeň!... Věčnost je torzo!
(Et la Terre glissera sur une bouse cosmique.)

Stráž pod Ralskem

My ještě žijeme... Ale co ten dům?
Tam přece až do podkroví ze dna noci
hřměl a tryskal stříbrný vodopád!
Tam v prázdném pokoji jsi ležela na železném lůžku
a ze žárovky, visící od stropu jen tak na drátě,
kterou ten hřmot vod neviditelně pohupoval,
se sesouvalo holé světlo
na nahé tvé tělo.
Na bělostné a hebké údolí tvého břicha,
jež ve tmě paměti mé mléčně září a ke mně se přimyká.
A na oblost ňader tvých, jež nad ním v té lunární září
se nalévají ve vesmírný ovál –
a ten těžkne v dlaních mých a chladne.
Ó kéž bych si to nezapamatoval!
A také na sněžné svahy stehen tvých,
kde temný vír vln peřejových vířit neustával
a do slastné tmy mě stahoval...
Zatímco já sám jsem seděl dole v přízemí
v křesle oficíny, v tichu, už ostříhaný,
a s hlavou zakloněnou, opřenou o bílou opěrku,
čekal na holení...
A najednou jsem uslyšel,
jak po dřevěných schodech pomalu a skřípavě
ten sněžný obraz tvůj,
třpytivě jak břitva,
sestupuje.
A když jsem pak pohlédl na svou tvář,
spatřil jsem v zrcadle,
že za mnou stojí smrt.
A pak už jsem se jen díval, jak sbírá z podlahy,
mlčky a v slzách,
tvé šaty a klade je do zrcadla,
kde měnily se v mušle, lastury a škeble.

Malá elegie

Stavěli jsme dům... Na pěnivé skále.
V srpnu jsem začal kopat základy a sklep. v listopadu
jsme s tátou vybetonovali podlahy. Ještě
na Štědrý den
náš zedník vyzdíval v domě tam,
kde měla být koupelna, spíž, předsíň a záchod,
cihlové příčky,
a tak jsme mohli sedět v kuchyni.
Tři dny před Silvestrem
nám přišli říct, že zemřel.
Byl mladý, bylo mu něco přes dvacet čtyři let.
Táta řekl: „Prý se sehnul,
když přišel od nás domů, aby si rozvázal boty,
a padnul.
On byl strašně rudý ve tváři. Ale
hrozný pracant. Zvedl pytel cementu
jak nic.“
Na Nový rok v poledne,
když jsme po obědě v neomítnuté kuchyni
už pili kávu,
slunce se s třeskotem vyvalilo
ze zledovatělých korun jabloní
na kulatý kuchyňský stůl.
A když do něho vstupovalo,
na chvíli mě oslepilo,
ale nenastala tma,
naopak jsem uviděl,
jak se v třpytu krystalů sněhu
pod oceánským blankytem
blíží zahradou anděl... Plakal,
slzy s šustěním a chřestěním dopadaly
na sklo okna v kuchyni. Máma řekla: „Přišel si pro ty svoje škrpály.“ a zazpívala:
„Mé vlasy padly ve vonný mech...“
A tak jsme věděli, že při pečení novoročního zajíce
tajně upíjela zakázané pivo. Zlatovar.
A pak řekla: „Nechal si je v předsíni. Dala
jsem je na schody na půdu. Řekl,
že to přijde po Novém roce dodělat.“

Táta se zeptal: „Kdo?“ Ale šel
a postavil zedníkovy boty ven,
na první schod do domu.
Když jsem večer vyšel na zápraží
podívat se na novoroční souhvězdí,
nebe bylo zavalené sněhem,
který se tak hustě sypal do dvora, že nebyla vidět
ani protější kůlna s prádelnou,
kde se v namodralé studniční vodě a v padajícím sněhu
ještě před týdnem v elektrickém světle
zlatistě a oble zatřpytil štědrovečerní kapr.
Teď bylo už jen vesmírné ticho.
Napadlo mě, že tam nahoře
derou z anděla peří.
Ale než jsem se tomu stačil zasmát,
podíval jsem se dolů.
Tam na prvním schodě byly ve sněhu
dvě černé šlépěje.
Sníh se tiše snášel,
ale nepadal do těch šlépějí,
naopak, jak se hustě sypal, obkružoval je,
a tak byly stále hlubší a hlubší...
A ve světle lampy
nad zasněženými schody
z těch černých šlépějí tryskal průsvitný třpyt.
Jako slzy.

Básně Žár I-III pocházejí ze samostatně nepublikované sbírky Rodný dům z roku 1968 (výbor z ní – a v něm také tyto tři texty – je součástí knihy Hlava žáru /Rukopisy VBF 1986; Triáda 2009/); básně Návrat, Podzim – rty, Rty na sněhu byly vybrány z nepublikované sbírky Rty na sněhu, která obsahuje básně z let 1970–72; ostatní básně jsou z knihy Báseň jako souostroví, do níž autor zahrnul texty od 80. let do současnosti.

Vladimír Binar se narodil 6. října 1941 ve Velkém Meziříčí. Vystudoval na Univerzitě Karlově bohemistiku a filozofii a několik let učil na Filozofické fakultě UK, pak však dlouho žil ve svobodném povolání zejména jako překladatel (krátce pracoval jako nakladatelský redaktor), než se roku 1990 opět vrátil na FF UK. Několikeré pobyty ve Francouzské Polynésii ovlivnily jeho beletristické dílo, které knižně vydal až po roce 2000. Vynikl také jako editor (Deml, Fučík, Vodička aj). Po roce 1989 vydal knihy Playback (2001), Emigrantský snář (2003) a  Hlava žáru (2009). Žije v Praze.

Čtěte také:

Clausheiner Wetz: Lido di Dante

Krzysztof Lisowski: V Řecku a jinde

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.