Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Eva Kantůrková: Paměti a úvahy L. Štrougala

Eva Kantůrková

Paměti a úvahy L. Štrougala

Veřejnost je zřejmě zvědavá na vylíčení minulých dob, když se knížka Lubomíra Štrougala Paměti a úvahy po několik týdnů držela na třetím místě žebříčku bestsellerů. Kdo knihu přečetl, může být i zklamán: Štrougal se dost opatrně pohybuje v obecnostech. Přesto ale, když čteme i mezi řádky, kniha o lecčems vypovídá. Přinejmenším o samotném autorovi, což není málo, když uvážíme, že se Lubomír Štrougal pohyboval celých čtyřicet let ve vysokých funkcích minulého režimu. Od roku 1970 do roku 1988 byl dokonce předsedou federální vlády.

Text tvoří několik tematických okruhů, v nichž se promítá stav společnosti viděný Štrougalovýma očima, ale taky jeho osobní vyznání. Tak především sám sebe představuje jako stoupence reforem a všechna ta léta, kdy v politice působil, líčí jako vždy marně promrhané příležitosti reformy uskutečnit. Začíná už roky před Únorem a pak hlavně po Únoru, kdy opojení vítězstvím uvrhlo komunistickou stranu do náruče radikálů; titíž radikálové, jen se měnila jejich jména, pak v součinnosti s tlakem všemu nadřazené Moskvy pokaždé zvrtli jakoukoli snahu otevřít tuhý režim dobové potřebě i vysloveným nebo nevysloveným požadavkům „lidu“. Obsah reforem, jak je pro různá období Štrougal líčí, jsou spíš kosmetické úpravy, nesahající na kořeny monopolního systému, přece ale prezentují jinou pozici než onu převládající tyranskou: více volnosti pro vliv nekomunistických stran, více tržních možností a samostatnosti státním podnikům, obchodu a družstvům, větší politický respekt ke Slovákům, abych jmenovala ty nejvýraznější. Jako místopředseda vlády v srpnu 1968 odmítl legalizaci vojenské okupace vytvořením tzv. dělnicko-rolnické vlády a i pro léta sedmdesátá a osmdesátá spoléhal na reformy v mezích zákona jako na metodu, která vypudí sovětská vojska ze země. Mezníky, které reformám přály, rok 1957, léta šedesátá, rok 1968, počátek let osmdesátých, vytyčuje od událostí v Sovětském svazu a v jeho komunistické straně, vztahuje se k nim a od nich výklad odvíjí.

Dovedu si představit a znám jiné texty z jeho vlastního prostředí, které čtyřicetiletí totalitního systému líčí jinak a bojovněji. Lubomír Štrougal spíš vytváří svým vyprávěním dojem, jako by se za svou liberální tvář skrýval: pohleďte, co všechno mohlo tuhé a neplodné poměry vylepšit, kdybychom nenaráželi na vnitřní i vnější silné tlaky, tak silné, že se žádná liberálnější myšlenka nedala prosadit. a čtenář si může pomyslet, že politika čtyřicetiletého ustupování má dva výsledky: opatrný politik sice nic neprosadí a může se jen obrnit svou bezmocí, avšak současně, takto obrněný, se čtyřicet let ve vysoké politice udrží. To, prosím, není neuctivá invektiva, Lubomír Štrougal se nechoval až tak odlišně od obecného gros, v němž se po staletí vytvářel a které vychovává a řídí český syndrom: ohnout se není hanba, když tím nikomu neublížím a umožní mi to přežít. Přesto ale popis oné vytrvalé bezmoci je smutné čtení.

Druhým tématem, řekla bych až traumatem, kterým se Štrougal dost podrobně v různých variacích zabývá, jsou politické procesy. Jak taky jinak, když byl po několik let ministrem vnitra a když potom sledoval práci různě odstíněných rehabilitačních komisí. Teror padesátých let i násilnictví dob následných přisuzuje právě onomu radikálničení ve všem, o čem se mocensky rozhodovalo. a ovšem, protože procesy by domácími silami nezískaly tak odpudivou podobu, i vlivu sovětských míst a poradců. Popisuje i některé vlastní konkrétní zkušenosti, například Barákovu aféru nebo utajení výsledků Pillerovy rehabilitační komise z roku 1968, a přestože je zřejmé, že procesy a popravy nevinných lidí má za velký živý bolák předchozího času, jeho líčení vyvolává spíše otázky. Klíč k jejich odpovědi bych hledala v tom, že Lubomír Štrougal ve své knize ani na okamžik nepřestupuje práh mu svěřené moci. Je v ní uzavřen, nevidí za její hradby, protože jinak by nemohl za největší skandální rozsudek označit fakt, že v jediném Československu popravili generálního tajemníka komunistické strany. Ani slovo o celých skupinách kněží a řádových sester, o spisovatelích, o podloudně vyvolaných přechodech na Západ, o vystěhovaných a popravených sedlácích, o odbojářích, západních letcích, a ani slovo o té jediné ženě, popravené v Československu. Moc je zřejmě jeden z nejhorších destrukčních vlivů, který člověka poznamená.

S Lubomírem Štrougalem se netáhne žádná aféra, kromě drobných klípků, která by ho lidsky diskvalifikovala, přece ale jeho výklad toho, na čem se lámaly charaktery a ztrácely životy, platí za závislost na moci značnou omezeností. a nelze neporovnávat. Koncem 50. let a v 60. letech se liberalizující proudy různého původu, i ty vnitrostranické, odvíjely právě od odporu a odhalování, jak se tenkrát říkalo, nezákonností. a od listopadu 89 se vztah k teroru padesátých let a k procesům stal jedním z hlavních veřejných témat. a dokonce, řekla bych, seriózní výklad totalitního systému ani tak u jednotlivých osob nehledá, v jakém veřejném postavení se v minulosti ocitaly, co se stalo, nejde odestát, ale zajímá nás, jaký vlastní výklad událostem dávají. v porovnání ke Štrougalovu textu bych uvedla knihy dvě, obě od autorů z prostředí, ve kterém působili společně; je to kniha Vladimíra Kadlece Podivné konce našich prezidentů, vydaná v roce 1991, a tedy by ji Štrougal mohl znát, a kniha Karla Kaplana Mocní a bezmocní, vydaná v roce 89 Škvoreckého nakladatelstvím v Torontu. Karel Kaplan, aby byla zřejmá souvislost osob, byl tajemníkem Pillerovy rehabilitační komise, které se Štrougal dovolává a jejíž potlačenou zprávu vyvezl Kaplan do exilu, Vladimír Kadlec byl profesorem ekonomie a jedním z reformních politiků v roce 1968. a z porovnání lze odvodit takřka evoluční zákon: jen kdo se dokáže vyvázat z obluzení mocí, vymanit se z totalitních struktur, kdo „prolomí vlny“, může se skutečným odstupem a věrohodně kriticky psát o sobě i o prožité zkušenosti.

A píšu-li o závislosti, jedním z nejsilnějších motivů knihy je vyprávění o Gustávu Husákovi, vedle kterého Lubomír Štrougal vládl dlouhých osmnáct let. Na řadě míst si Štrougal v knize uvědomuje, že jeho guru ustupoval tlaku Moskvy a domácí radikální frakce takřka ve všem, co při nástupu k moci prohlašoval za téměř svatý závazek a co mu on sám jako řešení průběžně nabízel, a přece nepřestává být tímto mužem fascinován. Jistěže tu působil rozdíl věku a povah, Husák byl politik s ostrým tahem na moc, jeden z vůdců povstání, politický vězeň, který se nikdy nedoznal k vykonstruovanému provinění, muž, který vždy znovu vstal z politické propasti, až se stal nejmocnějším mužem republiky. Štrougal dokonce napíše, že vládnout v roce 68 namísto nerozhodného Dubčeka Husák, k vojenskému obsazení by nedošlo, Husák by vyvřelou nespokojenost zvládl.

Ale snad nebudu fabulovat, když napíšu, že důvod k hlubšímu vztahu byl i osobnější. Štrougal, a v jinak neosobní knize dost výjimečně, líčí dvě intimní scény. v první jej Husák v šedesátém osmém roce dovede do podzemí zámku v Kolodějích, kde byl v padesátých letech osm týdnů vězněn v dřevěné kobce v samovazbě, a je to od něj projev velké důvěrnosti, a Štrougal mu na oplátku za přá­telské zasvěcení sdělí, že jej jako ministr vnitra nechal po propuštění z vězení odposlouchávat. Husák mu za otevřený rozhovor „s velkým dojetím“ poděkoval, a v té době začala jejich „významná, dlouholetá, často velmi osobní a důvěrná spolupráce“. a podobně jako když přiléhavými pojmy nepojmenuje onu dobu „normalizace“, kdy spoluvládli, tak i Gustáv Husák vychází v jeho líčení jako velký politik, který by býval rád, ale který nemohl.

Je potřebí ocenit myšlenkový oblouk, kterým Štrougal příčinně svázal vojenskou okupaci v roce 1968 a listopadovou porážku totalitního režimu v roce 1989. a nelze mu vyčítat, že socialismus reformovaný podle jeho představy pro něj nepřestal být společenským ideálem ani že z tohoto pohledu v závěrečných kapitolách porovnává možnosti reformovaného socialismu s panujícím kapitalistickým systémem. Shromáždil mnoho příkladů a cifer, aby dokázal, že ten následný zkazil vše, co mu zejména ekonomicky přichystal ten předchozí, a netvrdí vždy jen banality nebo smyšlenky, v některých ohledech není těžké strefit se do skutečných a palčivých současných problémů. v popisu převratu je ale zajímavé sdělení, jak jej Gustáv Husák ochránil od pádu mezi poražené: ovlivnil, aby v oněch převratových dnech nebyl zvolen do čela strany. „Tobě by to jen uškodilo,“ řekl prý ten sám již také ustupující muž, „na vše, o čem jsme spolu v minulých letech přemýšleli, bylo již pozdě.“ Pozdě na vládnutí, pozdě na reformy. Škoda ale, že se z knihy nedozvíme víc o pozadí jednání u kulatých stolů.

Štrougalovo rozhodnutí napsat paměti není ani marnivé, ani nepočestné, ale ani statečné: za knihu, kromě kritiky nebo posměchu, mu nic nehrozí. Přesto cenná je. Snad právě tím, co čtenáře irituje: že je psaná zevnitř totalitního systému. a že porovnáním s jinými texty jej odkrývá víc, než možná autor zamýšlel.

Lubomír Štrougal: Paměti a úvahy, Epocha, Praha 2009, 360 s., doporučená cena 299 Kč.

Eva Kantůrková (1930) je spisovatelka a  publicistka.

Čtěte také:

Milan Znoj: Depolitizace demokracie na český způsob

Pavel Švanda: Tisíce slov Ludvíka Vaculíka

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.