Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > A. J. Liehm: Náměty

A. J. Liehm

Náměty

Velký jihoafrický spisovatel J. M. Coetzee má román – poslední, než dostal Nobelovu cenu –, který se jmenuje Disgrace – česky asi Hanba, ale také Nemilost, nevím, zda u nás vyšel. (Vyšel v překladu Moniky Voskové pod názvem Hanebnost, Volvox Globator, Praha 2002; dopl. red.) Bílý otec, který musel odejít z univerzity, protože se vyspal se svou černou studentkou – jsme po apartheidu, prezidentem je Mandela, už chvíli –, přijede za svou dcerou. Ta bydlí daleko od města, na samotě, starší černý Jihoafričan, který žije vedle, se stará o spoustu věcí, na něž ona nestačí. a ona zas o něj. Má daleko k rasismu a nikdy nikomu nic neudělala. Sousedství, přátelství, jaké existovalo dlouho i před tím, než se poměry změnily. Jednoho dne kdosi vyloupí a zapálí její dům. Zjistí se, že to byli mladí příbuzní jejího černého souseda a přítele. Otec navrhuje, aby se oba vystěhovali. Dcera odmítne a černý soused a přítel jí vysvětlí: Můžeš tady zůstat a nic se ti nestane, vysvětlím jim, a nejen jim, kdo jsi, ale jedno musíš pochopit: Jsi bílá, takže jsi a zůstaneš nepřítel. v Austrálii, kde Coetzee dnes žije, natočili podle románu velice silný film (s Malkovitchem v roli otce). Šel jsem do kina s francouzskými přáteli, kteří se pokoušeli pochopit. Vysvětlil jsem jim, že film není jen o Jižní Africe nebo o Alžírsku, ale třeba i o mně. a že co se stalo (tam to bylo dvě tři staletí), se zřejmě nemůže odestát. Není to lehké, ale je to tak.

*

Onehdy proběhla v pařížském Ústavu mezinárodních vztahů malá konference na téma „národní zájem“. Na příkladu České republiky, odkud přijeli tři sympatičtí a chytří diskutéři. Šlo pochopitelně o Evropskou unii a národní zájem na ní. Po dvou hodinách si vzala slovo francouzská profesorka: Zajímavá a podnětná diskuse, řekla. Ale po celou dobu se vlastně mluvilo jen o tom, co může Evropská unie udělat pro Čechy, a nepadlo slovo o tom, co mohou dnes Češi, Česká republika udělat pro Evropu. Přitom se dívala na české účastníky. – Chvíli bylo ticho a pak, jeden po druhém, vážně a zřejmě upřímně vysvětlili: To není u nás téma, o tom se nediskutuje.

*

Jsem už takříkajíc v penzijním věku, moc toho nenadělám, a tak se vracím ke knížkám, které jsem četl strašně dávno. a třeba ani nedočetl. Bývají to, jak známo, krásné výpravy. Nedávno jsem objevil v knihovně tři tlusté svazky odeonského vydání druhého velkého románu Thomase Manna Josef a bratří jeho. Už ani nevím, kdy a kolik jsem toho přečetl, v originálu je to pro cizince těžko zdolatelný jazykový úkol, a tak jsem zvědavě otevřel první svazek. a už nezavřel. Nevím, jestli znáte, čemu já říkám „rozkoš z jazyka“ (třeba Vančura, ale i Čapek, jinak a jiní, o básnících nemluvě). Tenhle pocit známe, ať jsme odkudkoli, skoro výlučně v jazyce, do něhož jsme se narodili, a tak jsem hned zjišťoval, kdo tenhle div na půdě Mannovy moderní parafráze biblického jazyka dokázal. k mému překvapení to byl Ivan Olbracht, který s Helenou Malířovou ve svém protektorátním úkrytu na stovkách stránek dal velkému Němci k dispozici umění Goletu v údolí, Nikoly Šuhaje, Herce Jesenia... Krátce na to mi kdosi poslal výstřižek z novin s informací: Městská rada v Semilech zbavila Ivana Olbrachta (umřel před půl stoletím) čestného občanství. Řeknete, anekdota, tak trochu z Gogola. Jenže, stejně jak v Gogolovi, nabude spíš tragických rozměrů, když si člověk uvědomí, že ta zpráva nikoho nezajímala, nikdo se ani neozval. Co si asi páni radní přečetli kromě Anny Proletářky, zdalipak se dokáží vrátit i k Antalu Staškovi a ševci Matoušovi?

Především jsem si však vzpomněl, jak Ludvík Vaculík psal na jaře v osmašedesátém své jedinečné reportáže Obrodný proces v Semilech. Napadlo mě, že by se teď mělo objevit jakési pokračování, zase v Literárkách, nebo v Referendu, ba dokonce v Lidovkách, jako Obrodný proces v Semilech II. Jenže kde vzít zase Vaculíka, nebo třeba Swifta?

A. J. Liehm

Čtěte také:

A. J. Liehm: Dva dopisy

Václav Jamek: Naše paní Božena Němec aneb Nedodělaná práce

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.