Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Lubomír Novotný: Apoštol demokratického socialismu

Lubomír Novotný

Apoštol demokratického socialismu

Pozapomenutý pražský rodák Karl Kautsky

V posledních dvaceti letech si česká společnost připomíná velkou spoustu osobností, jež byly během čtyřiceti let monopolní vlády komunistického režimu na indexu, připomínány jen poskrovnu, případně v naprosto dekontextualizované podobě.

Jednou z těchto postav je i významný pražský rodák Karl Kautsky. Narodil se v době bachovského porevolučního režimu (16. října 1854), jenž disciplinoval pražskou vlasteneckou společnost a o jednu dekádu pozdržel vývoj k ústavnímu, liberálnímu režimu. Otcem malého Karla byl český malíř a dekoratér Jan Václav Kautsky, matkou Vilemína Kautská, rozená Jaichová, známá pod svým spisovatelským jménem Mína. Rodina pobyla v Praze jen do roku 1863, poté přesídlila do Vídně, do té doby však vedla v Praze bohatý společenský život. Kautského otec byl národně cítícím Čechem, stýkal se s celou řadou významných osobností tohoto období – Janem Nerudou, Quidem Mánesem, Karlem Purkyněm apod. Karl Kautsky ve stáří vzpomínal na svá pražská dětská léta a nikdy nezapomněl tento svůj původ připomenout. Větší vliv na jeho vývoj měla ovšem matka Vilemína a její rodina, pocházející ze Štýrského Hradce. Jazykem Kautského domácnosti byla němčina; dominance německé kultury, filozofie, literatury byla v této době ve střední Evropě nezpochybnitelná. Taktéž Vídeň, začínající od počátku 70. let růst v moderní středoevropské velkoměsto (ještě dlouho převyšovala Berlín jak po stránce společenského lesku, tak i kulturní), vtahovala Kautského do velkého světa.

Součástí moderních myšlenkových směrů se od 70. let stávaly i myšlenky socialistické. Zprvu především pod vlivem zakladatele německého dělnického hnutí Lassalla a později stále více pod vlivem Karla Marxe. Se socialistickými myšlenkami se začal Kautsky potkávat po francouzské porážce u Sedanu a především rozprášení pařížské Komuny. Od roku 1875, již jako student práv na Vídeňské univerzitě, začal publikovat ve vídeňském žurnálu Gleichheit a s novinařinou zůstává spojen až do smrti. Během 80. a 90. let se Kautsky postupně vypracovává na jednu z čelných postav evropského marxismu. Sám se při svém pobytu v Londýně setkává ještě s Marxem (ten jej ovšem nehodnotil nijak vysoko), ale především se spřátelil s Bedřichem Engelsem a svým generačním souputníkem a další výraznou postavou evropského socialismu Eduardem Bernsteinem.

Od roku 1883 začal ve Stuttgartu vydávat nejrenomovanější odborné socialistické periodikum Die Neue Zeit. Tento časopis, přátelství s Engelsem a neutuchající, víceméně didaktická, činnost na poli marxistické teorie a především materialistického pojetí dějin ho postupně dosazují až na marxistický intelektuální trůn (býval nazýván rudým papežem, případně velkým inkvizitorem ortodoxního marxismu apod.). Počátek 20. století vnesl do evropského socialistického hnutí první vážný rozkol. Eduard Bernstein zveřejnil své přelomové dílo Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, v němž zpochybnil některé Marxovy teze (především teorii koncentrace kapitálu a zbídačování proletariátu apod.) a navrhoval Marxe výrazně revidovat, neorientovat se primárně na revoluci a brzké překonání kapitalismu, ale spíše jej reformovat.

Karl Kautsky se proti svému letitému příteli postavil a zařadil se na pozice ortodoxního marxismu, i když v jiných palčivých otázkách, jež rozdělovaly evropské socialisty (např. ministerialismus) už tak rezolutní nebyl. Přesto kolem roku 1910 nastává u Kautského postupný přechod na pozice, jež byly nazývány později centrismem. Tento centrismus byl množinou postojů, jež bychom mohli definovat jako pevnou víru v mechanický determinismus, fatalistické setrvávání v důvěře v parlamentarismus, přestože především příklad Předlitavska ukazoval, že tyto naděje značně selhávají. Prosazované metody parlamentního boje byly Kautského protivníky nazývány „Ermattungs-Strategie“, spočívající ve snaze neustálými parlamentními štvanicemi vysílit protivníka, a tak získat přijatelné kompromisy. Rosa Luxemburgová, kritička jak centrismu, revizionismu, tak i Leninovy levice, popsala faktické projevy tohoto postupu takto: „Teorií bouřící nebe a únava v praxi, nejrevolučnější perspektivy v oblacích a říšské mandáty jako jediná skutečná perspektiva.“

Vypuknutí první světové války, provázené obětí francouzského socialisty Jeana Jaurese, vkročením dříve nekompromisního marxisty Julese Guesda do francouzské vlády, postupnou diferenciací uvnitř německé sociální demokracie a jejím rozkolem v podstatě na tři názorové proudy, suspenzí parlamentarismu v Předlitavsku a stále očividnější slabostí romanovského Ruska, to vše vedlo na levici k úvahám jak skončit válku a v druhé řadě, zda nelze tohoto konfliktu využít a nechat přerůst, jak říkal Lenin, válku imperialistickou ve válku občanskou. Zhmotněním těchto snah se stalo tzv. zimmerwaldské hnutí, volné sdružení sociálnědemokratických centristů a levice, vedoucí zápas jednak proti válce, jednak uvnitř sebe sama. Zejména útoky Lenina a bolševiků právě proti centristům a především Kautskému byly předzvěstí nelítostného názorového střetu v těsně poválečném období.

Únorová revoluce v Rusku, svržení carismu a nastolení liberálně buržoazní vlády, to vše bylo v souladu s tím, jak chápala vývoj převážná většina sociálních demokratů, v dohodových, trojspolkových i neutrálních státech. Rusko si mělo projít delší epochou buržoazního vývoje a budování kapitalismu, na socialistickou revoluci bylo dle převažujícího mínění připraveno především Německo (tentýž názor sdíleli ovšem i bolševici, Rusko mělo sloužit jen jako doutnák, v žádném případě jako končený cíl). i proto říjnovou revoluci nepřivítal Karl Kautsky s nadšením, naopak s postupujícím časem u něj narůstal krajní odpor. Bolševické postupné uchopování monopolu moci, odstraňování tradičního parlamentarismu, do nějž sociální demokraté vkládali velké naděje, vypuknutí občanské války a praxe válečného komunismu, to vše vedlo Kautského k sepsání velké kritiky vydané ve Vídni v roce 1918 pod názvem Diktatura proletariátu. Tento termín se stal ústředním polem rozporů mezi Kautským a Leninem – oba jej chápali zcela odlišně. Kautsky Leninovi oponoval v názoru, že diktatura proletariátu je podstatou Marxova učení, naopak považoval tento termín za pouhé slůvko (das Wörtchen), mající okrajový význam. Jako důkazní prostředek a studnice argumentů sloužila pro oba Pařížská komuna. Takto poukazoval Kautsky na pluralitu různých socialistických směrů zastoupených v Komuně a Lenin naopak na to, jak byla Komuna krvavě rozprášena právě proto, že neaplikovala diktaturu proletariátu, tak jak ji chápal, tedy jako masivní použití násilí a nekompromisnost. Kautsky chápal socialismus v osvícenském a humanistickém smyslu nejen jako osvobození proletariátu a jedné třídy, ale osvobození lidstva, což považoval bez demokracie (myšleno tradiční zastupitelské na základě všeobecného volebního práva) za nemyslitelné. Kautsky neustále zdůrazňuje, že socialismus a demokracie je nerozlučný svazek, jedno nemůže být bez druhého. Leninova odpověď psaná v roce 1918, v době největšího krveprolévání, v době, kdy bolševická moc přežívala jen zázrakem, byla ještě vypjatější a násilničtější než jindy. Násilí považoval Lenin za předpoklad vítězství socialismu, buržoazii, kterou v jeho očích představovali všichni, kdo se nepřidali na stranu bolševiků, bylo nutno zničit. Bylo nutno rozmetat buržoazní stát a jeho instituce, což považoval za základní poučení z Komuny.

Kautsky nastoluje témata, která Lenin naprosto opomíjí a vůbec nechápe, například ochranu menšin (nikoliv jen národnostních), ochranu opozice, nechápe řízení socialistického státu ve smyslu monopartajní vlády, ale naopak jako proces, kdy společnost postupně dospěje k široce chápanému socialistickému konsensu, kdy třídní zájmy může zastupovat více politických stran a může zůstat zachována politická pluralita. Kautsky zároveň podává i svou definici diktatury proletariátu, kterou chápe jako meziobdobí, interfázi po uchopení politické moci, kdy ještě nedošlo k vytvoření materiálních předpokladů socialismu. Popírá však názor, že by demokracie v této fázi nebyla snad nutná, případně že by byla dokonce škodlivá. Hlavní pojmy, s nimiž pracuje, jsou demokracie, konsensus, proces, všeobecné volební právo, jeho heslo proti Leninovým úspěšným sloganům bylo – Svoboda a chléb a pro všechny.

V roce 1919 navazuje Kautsky na své dílo Diktatura proletariátu další prací analyzující ruskou současnost pod názvem Terorismus a komunismus, která je zároveň odpovědí na Leninův dryáčnický spis Proletářská revoluce a renegát Kautsky. Zabývá se vůbec historickým vývojem během 19. století, stoletím pokroku a humanizace, oproti jeho současnosti, krvavé současnosti v Rusku či násilným zmatkům ve výmarském Německu.

Na sklonku 1. světové války se Kautsky angažoval v Nezávislé sociálně demokratické straně (USPD), krátce po příměří na západní frontě v listopadu 1918 se stává státním podsekretářem na německém ministerstvu zahraničí, ale aktivní politice se nevěnoval příliš dlouho. Po rozkolu v USPD se nakonec vrací zpět do německé sociální demokracie (SPD), v roce 1924 přesídluje zpět do Vídně. Zbytek svého života věnoval především kritice bolševismu a leninismu a kritice celého východoevropského utopistického pokusu. Stával se stále víc patriarchou středoevropských socialistů, velmi vážen byl u českých a sudetoněmeckých sociálních demokratů, s řadou z nich byl v korespondenčním styku (František Soukup, Ludwig Czech aj.). v písemném kontaktu byl i s prezidentem Masarykem, jemuž v r. 1924 psal: „Obecně vzato, nezasahuji již do aktuální politiky, s výjimkou boje proti bolševismu, proti němuž jsem od počátku vystupoval, neboť jej považuji za palčivou hanbu socialismu a speciálně marxismu a za nejtěžší překážku ozdravění světa z následků války.“ Jeho pražský původ, k němuž se vždy hlásil, byl připomínán při jeho životních jubileích, byl častován přízvisky jako „apoštol demokratického socialismu“ apod. Patřil do velké množiny rakouských sociálnědemokratických politiků, sympatizantů a odpůrců nacismu, kteří obdrželi ve 30. letech 20. století československé státní občanství, po anšlusu Rakouska vycestoval do Amsterodamu, kde krátce po Mnichovu (17. října 1938) umírá.

Lubomír Novotný (1978) je absolvent PF a FF UP v Olomouci, právník a historik, specializuje se na právní dějiny a české a československé dějiny 19.–20. století.

Čtěte také:

Eva Kantůrková: Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala

Andrzej Stasiuk: Herta Müllerová

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.