Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Jaroslav Šebek: Reflexe pražské katedrály v kontextu nábožensko-politického vývoje dvou staletí

Jaroslav Šebek

Reflexe pražské katedrály v kontextu nábožensko-politického vývoje dvou staletí

Začátek volebního květnového týdne v ČR byl zcela ve znamení dvou překvapení. Prvním byla překvapivá oslava mistrovského titulu českých hokejistů, a tím druhým oznámení dohody upravující vztahy při společné péči o pražskou katedrálu, která mj. ukončila vleklé soudní spory o tento výjimečný kostel. Vlastnictví katedrály a otázky s tím spojené vyvolávaly dlouhá léta celospolečenskou i mediální diskusi, jež výrazně ovlivnila utváření obrazu katolické církve v povědomí široké veřejnosti. Do často vzrušených debat se navíc promítaly i peripetie vztahů státu, církve a společnosti v českých zemích, jež mají své hluboké historické kořeny.

Různice v pohledu na katedrálu sv. Víta souvisely a souvisejí s určitou dvojkolejností pohlížení na duchovní tradice a symboly, jež má kořeny hluboko v minulosti. Národní obrození počátku 19. století totiž potřebovalo od počátku jasné a srozumitelné symboly národní velikosti, aby dokázalo svým programem oslovit většinu společnosti. z tohoto důvodu se nabízely také postavy a události, spojené s našimi duchovními dějinami.

Proměny tradic

Náboženské symboly díky tomu získávaly silný národní rozměr, jenž často vedl k upozadění jejich sakrálního obsahu. Posun vnímání můžeme pozorovat například u tradic spojených s osobou náboženského reformátora M. Jana Husa, který byl adorován nejen jako bojovník za nápravu církve, nýbrž rovněž jako sociální reformátor a ikona českého vlastenectví. Významnou součástí českého historického mýtu, využívaného ve velké míře také nacionálním hnutím, se stala interpretace událostí po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 a rekatolizace českých zemí. Zosobněním negativního hodnocení tohoto období se stal jezuitský řád jako hlavní duchovní vykonavatel pobělohorské protireformace. s takto konstruovanými obrazy z národní minulosti pak souvisela i tendence k marginalizaci katolického vlivu při utváření národní identity, protože katolicky orientovaná historiografie nebyla schopná silnému vlivu protestantského a pozitivistického dějepisectví čelit, a nedokázala tedy promluvit do utváření kulturně-duchovních obrazů a vzorů většinové české společnosti v 19. a 20. století.

Tyto skutečnosti se promítly i do proměn vnímání významu duchovních symbolů a tradic. Dotkly se například pohledů na svatováclavskou úctu. u knížete Václava se ve veřejném povědomí postupně vytrácela podoba světce a mučedníka a jeho osoba byla redukována na podobu národního vůdce. Toto „využití“ knížete Václava se promítlo kupříkladu v jeho pražském pomníku – v umělecké soutěži zvítězil sochař J. V. Myslbek, ztělesňující sv. Václava částečně i v duchu blanického mýtu jako vojevůdce českého národního vojska.

Národní rozměr najdeme rovněž u cyrilometodějské tradice. Ta byla spojována s národně politickou ideou všeslovanské spolupráce (a to například i díky rozmachu unionistického hnutí). Úcta k oběma věrozvěstům si však přesto udržela na Moravě také silnou duchovní dimenzi. v národním panteonu naopak od 19. století nezbylo místo pro Jana Nepomuckého, reflektovaného českými národně liberálními kruhy pouze jako světec „temna“. Projevy instrumentalizace víry k národním cílům však najdeme také mezi Němci v českých zemích. v pohraničí se například na přelomu 19. a 20. století rozšířilo hnutí „Los von Rom“ (Pryč od Říma), které pod rouškou přestupů k protestantismu šířilo ve velké míře i velkoněmecké ideje.

Sociální a demografické změny, spojené s rozmachem průmyslové výroby a technické i společenské modernizace, mění i dosavadní duchovní svět katolicismu. Katolické kruhy vnímaly důsledky modernizačních procesů jako ohrožení své identity, především z hlediska relativizace morálních hodnot a oslabování společenských pozic církve. Od druhé poloviny 19. století začínají nejen u nás, ale i ve většině evropských států markantně ztrácet křesťanské církve dřívější veřejný vliv. Církevní společenství se v reakci na tento pohyb začalo uzavírat do mentálního i ideového ghetta. Vymaňovat se z něho začalo až v meziválečném období, kdy se rozvíjí hnutí náboženské a intelektuální obrody, přerušené ovšem nástupem nacismu a komunismu.

Národní symbol, či sakrální prostor?

Přibývající společenské turbulence a prohlubující se nesoulad mezi náboženskými a světskými skutečnostmi se odrážely rovněž do proměny vnímání katedrály. Ta byla převážnou většinou společnosti více než jako svatyně chápána jako národní umělecký skvost, místo korunovace českých panovníků (v korunní komoře jsou uloženy i korunovační klenoty) i místo jejich posledního odpočinutí (v chrámové hrobce spočinul i zakladatel katedrály, císař Karel IV.). Byl to také nepochybně jeden z důvodů relativně široké občanské podpory aktivit souvisejících s dostavbou katedrály od poloviny 19. století. v r. 1859 zahájila svou činnost Jednota pro dostavbu katedrály (založená již v roce 1844 svatovítským kanovníkem Václavem Michalem Pešinou z Čechorodu), v níž se angažovali zástupci jak církevního, tak i světského života. Stejně jako v případě Národního divadla se konaly také na dostavbu katedrály lidové sbírky. Rozběhnuté práce na dostavbě chrámu přerušila až 1. světová válka.

Politika prostupuje náboženství

Po vzniku republiky se zemí převalila antikatolická vlna, která jen dále fixovala představy o zásadní nesmiřitelnosti mezi katolictvím a českým národem. Tehdy také vystoupil do popředí problém rozdvojeného vnímání duchovních fenoménů v náboženském a sekulárním prostředí. Na příkladu Československa bylo tak možné pozorovat, jak se promítl do církevního života vliv moderny, agnosticismu a ateismu, vedoucích k „odkouzlení světa“. Politizace duchovních tradic se podepsala na tom, že i významné oslavy byly předmětem bouřlivých diskusí. Ve 20. letech se debaty soustředily především na posílení oficiální linie československé politiky – tedy na zvýraznění významu reformačních idejí, vnímaných jako počátek demokratických snah, jež se měly stát duchovním integračním potenciálem prvorepublikové společnosti. Státní oslavy kostnického mučedníka roku 1925 však vedly až k vážné diplomatické roztržce s Vatikánem, když tehdejší nuncius Marmaggi opustil na protest Prahu, protože Svatý stolec neuznával český výklad tradice, akcentující národní rozměr úcty, a viděl v této osobnosti primárně heretika, který se postavil proti církvi.

Dostavba svatovítského velechrámu však byla přes negativní dobovou atmosféru vnímána jako důležitý úkol. Iniciativy se v tomto směru ujal především Antonín Podlaha, světící biskup pražské arcidiecéze. z jeho popudu probíhaly mj. kulturní akce, jejichž cílem bylo získání potřebných finančních prostředků k rychlému dokončení stavebních prací. k úspěšné realizaci plánů významně finančně přispěla i vláda a také prezident Masaryk. Příležitost k dokončení totiž nabízelo milénium mučednické smrti českého patrona sv. Václava v roce 1929. Peroutkova Přítomnost a část intelektuálních kruhů sice volala po tom, aby se tyto oslavy staly národním tmelem, politická reprezentace však prosadila oddělení oslav. Důvodem byly obavy ze vzestupu popularity lidové strany (jak se později ukázalo, političtí činitelé se strachovali zbytečně). Na otevření katedrály 28. září byli zastoupeni jen někteří členové vlády, prezident Masaryk mezi účastníky chyběl (vysvěcení svatovítského chrámu proběhlo už v květnu 1929, ovšem bez účasti arcibiskupa Kordače). Samotných oslav se účastnilo více než 600 000 věřících, v převážné většině českých katolíků.

Úspěšný průběh miléniové vzpomínky přispěl k tomu, že se katolicismus stal znovu respektovanou součástí společnosti. Svatováclavské oslavy roku 1929 znamenaly také zisk organizačních zkušeností pro katolické spolky, které se na přípravách aktivně podílely. Po úspěchu svatováclavských oslav vzrostlo i sebevědomí katolických elit. Účelové výklady duchovních tradic však pokračovaly i poté. Ve 30. letech byl například svatováclavský kult využit v ideovém programu autoritativních hnutí a za protektorátu nacistickou okupační mocí. a Jan Hus byl prezentován po roce 1948 jako ideový předchůdce komunismu.

Místo duchovního odporu

Katedrála sv. Víta sice zůstala svérázných interpretací spíše ušetřena, po únorovém převratu však komunistická moc rozhodla o jejím „zlidovění“ (důsledky tohoto rozhodnutí zahájily současné diskuse o vlastnických vztazích). Tyto kroky byly vedeny režimní snahou dále utlumit náboženský rozměr katedrály. To se však totalitní vládě nikdy plně nepodařilo. Již u příležitosti intronizace pražského arcibiskupa Josefa Berana 8. prosince 1946 napsal s velkou dávkou jasnozřivosti list Katolík, že „katedrála není muzeum, má svou duši – věřící lid, který ji celou naplní a modlitbami prolne“ . a tato slova nabyla svého významu zvláště v době normalizace, kdy se svatovítský chrám stal prostorem duchovní rezistence vůči režimu, navíc přirozeně spojující věřící i s lidmi jiného přesvědčení. v živé paměti jistě zůstávají i chvíle děkovné bohoslužby v katedrále za římské svatořečení Anežky Přemyslovny v sobotu 25. listopadu 1989. Tehdy z úst kardinála Františka Tomáška zazněla legendární slova o tom, že on i celá katolická církev stojí na straně národa. Výrazem tohoto souznění bylo také slavné Te Deum sloužené po volbě prezidenta Václava Havla 29. prosince. Relativní souzvuk však netrval dlouho.

Zástupný symbol i po roce 1989

Církev musela vzápětí po listopadu 1989 čelit řadě problémů, vyplývajících ze společenské sekularizace i dlouhodobé devastace morálního i duchovního vědomí v éře komunismu. Velká část společnosti se vinou toho vzdálila křesťanským i spirituálním hodnotám a sledovala často jen materiální rozměr života. s církví byla navíc veřejností spojována asi větší očekávání při morální obrodě společnosti, než jaká byla schopna naplnit. Nezanedbatelnou roli v komplikované pozici církve hrály i přetrvávající historické stereotypy, mnohdy zatížené předchozími ideologickými předsudky i vznikem nových předpojatostí. Zástupným konfliktním polem se staly zvláště debaty o navracení církevního majetku. v často vyhrocených debatách o katedrále se ukazovala také malá zkušenost katolické církve se schopností komunikovat s veřejností i s vytvářením vlastní mediální strategie. Ve velké části katolických kruhů panovalo přesvědčení, že práce s komunikačními prostředky patří mezi nedůležité segmenty činnosti, a proto není potřeba této sféře věnovat příliš pozornosti. Dialog státní a církevní instituce je však jedinou smysluplnou cestou k uklidnění situace. Současná dohoda může být tedy začátkem nové etapy v utváření vztahů mezi sekulárním a duchovním světem, který je důležitý i z hlediska výzev, které před naší i evropskou společnost kladou složitosti globalizace a multikulturního soužití.

Jaroslav Šebek (1970) je historik, věnuje se politickým a sociálním dějinám první republiky, vývoji uvnitř českých a německých politických stran 1918–38, církevním dějinám 19. a 20. století.

Čtěte také:

Erazim Kohák: Zamýšlení nad recenzí Karla Skalického

Karel Skalický: Kohákovo zpytování českého národního svědomí

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.