Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Václav Jamek: Vzad! aneb Mnoho bičů

Václav Jamek

Vzad! aneb Mnoho bičů

Naši mladí si podle všeho zrovna zadělávají na svět, kterého se chválabohu nedožiju a který jim nezávidím, ale pomalu jim ho začínám přát. Nedochází jim, že tím, k čemu dnes „přemlouvají bábu“, pletou spoustu bičů především sami na sebe. Co si dneska navaří, tím se za pár let pěkně sami udáví. Nejdřív jim zůstanou na krku jejich vlastní rodiče, a ty buď podle svých sobeckých hodnot nechají pomřít hlady, nebo k tomu neseberou odvahu, a když se jim tak dokonale podařilo zničit zbytečný a nákladný sociální stát, naloží si je na vlastní přetížená, leč nekonečně flexibilní bedra a nějak je uživí. Načež sami zajdou za bohorovného nezájmu svých ještě méně zakomplexovaných dětí, které si k tomu vychovali; pokud vůbec nějaké děti budou mít. Přemíra hédonismu nakonec vždy ústí v dramatickou až neřešitelnou mravní volbu.

Dá se to říci i tvrději: kdopak by asi vyhrál závody v parazitismu – staří darmožrouti, se kterými je tak těžké cítit nějakou solidaritu, nebo ti nároční a sebevědomí mladí narcisové a narcisinky, kteří doposud nic nedokázali a nic nevytvořili, jenom vysávali své zploditele i ten veskrz opovrženíhodný systém sociální péče, a teď se jim nějak příčí splácet to, čemu jejich křivě utvářené pojetí života říká úvěr a investice – v blízkém dávnověku a v řeči lidské se to však nazývalo láska, někdy též ochucená alespoň kapkou studu?

Tolik k poslední dokončené kapitole oblíbeného pravicového dojáku „Lepší svět lze očekávat až od generací, které nezažily komunismus“. Je to zvláštní pocit, postupovat zvolna ke konci vlastní existence atušit, že po mně přijde potopa, i když jsem si ji nepřál a nepracoval jsem pro ni. Vládu komunistické strany jsem zažil a ten svět jsem nenáviděl; ale stačí mi, že skončil; zášť neznám, možná proto, že jsem se nikdy neplazil. Jenže nevhodným pro člověka se ukazuje i svět, který přišel potom. Mělo nás napadnout, že když je jedna půlka světa zkažená, nemůže být v pořádku ani ta druhá. Nejsme s to vymyslet nic nového a smírného, to horší nás tedy ještě čeká: buďto společnost drtivého odcizení, život bez života, anebo nepředstavitelný revoluční otřes. Češi zatím drží jednu z prvních pozic v globální televizní soutěži o nejhorlivější zombie; my světu rozhodně nepomůžeme. Zombie jak známo bezvýhradně poslouchají svého pána, a k ostatním jsou nemilosrdné. Epochální to čelendž, ale my to zvládneme! Když nás přepadnou ošklivé pochybnosti, dáme bandží džampink, hlt kokakoly, a budeme zase v pohodě sami sebou.

Jeden můj přítel, který se uvážlivě drží v pařížském ústraní, to říká ještě jinak: dlouho jsme byli skanzen skalního komunismu, a teď — mladá krev ani nevychladla, a už jsme na nejlepší cestě, aby se z nás stal skanzen skalního kapitalismu, zas jaksepatří reálného (čili jediného možného), a ke všemu ještě standardního. Sami o sobě zkrátka nedržíme dost pohromadě, pořád potřebujeme něco skalního, abychom se neroztekli; a vnitřní vybavení skanzenu je nám líto vyhazovat, pořád je pěkné a internetu nepřekáží.

Možná že se voliči letos skutečně vzbouřili a nová Sněmovna je věrným obrazem jejich znechucení a bezradnosti; jenže se také moc nenamáhali s myšlením a z jistého povzdálí se to jeví spíš tak, že jim přeskočilo. Jak by také ne, když si ve věcech zásadních nechali radit od Švejka s Cimrmanem. Problém je v tom, že už dvacet let hledají něco nového zas a znova tam, kde nic nového najít nelze: u další a další nové pravicové strany s odlišným názvem a prošlým zbožím. Leckterý pokusný živočich by takové bludiště ve tvaru T zvládl i v kratší době lépe.

Letošní nabídka byla zvlášť působivá: jedenáct procent pro stranu, z níž známe jedinou tvář, nepřehledný vztah k podnikatelskému prostředí a hlídky snažící se vypudit bezdomovecký smrad někam, odkud ho neucítíme. Druhá strana vylezla s programem, který jako by pánové Kalousek a Schwarzenberg opsali z jedné humoristické povídky Marcela Aymého: povídka z roku 1950 nese titul Vzad! a vypráví o tom, jak skupina dobře situovaných mladíků založí noviny tohoto názvu a v nich provokativně a bez sociálních komplexů hlásá a prosazuje zpátečnické názory vlastní jejich společenské třídě. (Pro upřesnění: Aymé nebyl žádný levičák, bývá označován za pravicového anarchistu.) Člověku se ani nechtělo brát to vážně, bylo to jako recese, jejímž prostřednictvím se skupina politiků snaží zjistit, jak hrubé dříví na sobě lidé ještě nechají štípat.

Ukazuje se, že úplně všechno dříví, a ještě poděkují.

Sociální demokracie lidu slibovala, že na něm dříví štípat nebude, což se voličům, zvlášť těm mladým, nějak nezdálo (zřejmě si představují, že štípat se bude jenom na důchodcích). Program ČSSD byl vůbec málo výbušný, nenápaditý, nanicovatý, takový udržovací, a navíc podbízivý. Zboží také poněkud prošlé, řeklo by se. Navíc měla v čele nesporného zloducha, jehož zločinů sice prostý zrak nedohlédne, lovci démonů je však viděli nad slunce jasně. Nanicovatý program nabízený zloduchem: jaký div, že občané, vzděláni občansky uvědomovacím televizním seriálem Buffy krotitelka upírů, zvolili raději odvážný pravicový experiment, v němž si léčení chřipky budou moci zaplatit, nebo svobodně vyčkat, až se jim z ní pod regulovaným lékařským dohledem vyvine nádherná angina pectoris, ale Paroubek už je nepokouše. No nevol to!

Mimochodem, třetí nejvýznamnější stranou vzešlou z letošních voleb není TOP 09, je to s 18,8 % Strana propadlých hlasů.

Na omluvu našich ubohých občanů uveďme, že jinak hlasovat vlastně nesměli. Pár dní před volbami se přece ozvala odkudsi jakási ratingová agentura a varovala je, že budou-li volit jinak, pořádně jim to spočítá, sníží naše hodnocení a bude zle. Prosťáček by se možná ptal, kdo zvolil tu ratingovou agenturu, kdo přesně za ni mluví a zda máme něco takového napsaného v ústavě, ale takové otázky znějí už v našich potěmkinských demokraciích dost bláhově. Na Západě dokonce někteří zloduchové zřejmě mocnější Paroubka – jako filosof Raoul Vaneigem – hovoří otevřeně o ekonomickém totalitarismu a parazitickém kapitalismu (takovém, v němž směnná hodnota vytlačila hodnotu užitnou). Jak jinak než projev ekonomického totalitarismu byste nazvali vy zásah neprůhledné ratingové agentury do demokratické volební kampaně?

U nás mají bdělí strážcové reálného kapitalismu a demokratické virtuality naštěstí dost možností, jak šíření takových podvratných názorů omezit. Proto ještě dlouho setrváme v nerušené a šťastné pohodě a po celý ten čas bude nás Radek John hypnotizovat svým mazlivým hlasem, takže vůbec, ale vůbec nepocítíme, že když se štípe dříví, lítají třísky.

Václav Jamek

Čtěte také:

Jan Novotný: Co nás čeká a nemine v roce 2012?

Václav Jamek: Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.