Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Jan Rychlík: Mnoho povyku pro nic

Jan Rychlík

Mnoho povyku pro nic

Slovensko-maďarský spor o dvojí občanství

Maďarský parlament, ve kterém má pravicový FIDESZ ústavní většinu, schválil návrh zákona o dvojím občanství. o návrhu se v Maďarsku mluvilo již delší dobu, avšak nikdo přesně nevěděl, jak bude vypadat. Jeho obrysy se začaly rýsovat teprve později:

O maďarské občanství budou moci požádat osoby žijící trvale v zahraničí, pokud prokáží svůj maďarský původ (není zatím úplně jasné jak) a pokud ony samy v minulosti byly maďarskými, resp. uherskými občany nebo jsou potomky takových občanů. Občanství jiného státu není pro získání maďarské státní příslušnosti překážkou a žadatelé si je mohou ponechat.

Je zřejmé, že zákon se týká především Maďarů žijících na územích sousedních států, protože jde o území, která před rokem 1918 patřila k Uhrám, a tamní obyvatelé (bez ohledu na národnost) jsou tedy potomky uherských občanů. v tomto ohledu má tedy připravovaná norma silné politické poselství. Maďarský stát jí sděluje světu, že považuje i tyto Maďary za součást svého národního tělesa a osvojuje si právo za ně hovořit. To ovšem není nic nového, protože tento postoj zaujímalo Maďarsko vždycky, dokonce i v období komunismu.

Dá se proto pochopit, že především vláda Smeru v Bratislavě reagovala značně podrážděně, každopádně mnohem emotivněji než vlády všech ostatních sousedů Maďarska, kterých se připravovaná maďarská úprava rovněž týká. Ficova vláda oznámila již dříve, že pokud Maďarsko zákon příjme, sáhne k protiopatření přijetím zvláštního zákona, podle kterého by občan Slovenské republiky, který na základě vlastní žádosti nabyl občanství jiného státu, ztrácel přímo ze zákona (ex lege) slovenskou státní příslušnost. Fico se přitom odvolával jako na vzor na český zákon o státním občanství č. 40/1993 Sb., který se takto skutečně snaží nežádoucím dvojím občanstvím zamezovat.

I když nejnovější slovensko-maďarský konflikt není něčím, co by českou veřejnost nějak zvlášť zajímalo, z pochopitelných historických důvodů jsou Češi náchylní v slovensko-maďarských sporech stát zpravidla na straně Slovenska. Protesty proti připravovanému maďarskému zákonu na Slovensku jsou ale zcela neadekvátní a jsou spíše určeny domácí slovenské veřejnosti před slovenskými parlamentními volbami. Podívejme se proto na celý problém nezaujatě.

Podle zásad mezinárodního práva je záležitostí každého státu, koho uznává za své občany. Pravidlem samozřejmě bývá, že občany státu jsou především osoby žijící trvale na jeho území. Takovýto úzus je také jistě žádoucí. Ovšem praxe bývá často jiná. v případě, že od nějakého státu odpadne území obývané národnostními skupinami shodnými (či považovanými za shodné) s většinovým obyvatelstvem původního mateřského státu, je poměrně běžné, že ten původní považuje národnostní příslušníky nacházející se za novou hranicí i nadále za své občany, a to i tehdy, když se stali občany nového státu. Tak například Bulharsko, které neuznává Makedonce jako svébytný národ, ale považuje je za Bulhary, dává Makedoncům (ovšem nikoliv už makedonským Albáncům, Romům, Turkům a příslušníkům dalších neslovanských etnických menšin) na požádání a po doložení, že se žadatel alespoň v minulosti hlásil k bulharské národnosti, bulharský pas. Jejich držitelé jsou plnoprávnými bulharskými občany se všemi právy a povinnostmi. Obdobně postupuje Rumunsko ve vztahu k Moldovcům, které rovněž považuje za Rumuny. Chorvatsko dříve běžně uznávalo všechny Chorvaty v Bosně a Hercegovině za svoje občany. v době rozdělení Německa (tj. před rokem 1990) Spolková republika Německo neuznávala vůbec občanství NDR, takže všichni obyvatelé NDR byli automaticky z hlediska právního řádu SRN považováni za občany Spolkové republiky. Německý zákon o uprchlících stanovuje, že uprchlíkem je každý Němec nebo jeho potomek (tedy potomek osoby, která v minulosti měla německé občanství, resp. před sjednocením Německa občanství některého německého státu), pokud se usadí nebo nalezne útočiště v hranicích Německa z 1. ledna 1937. Proto také řada osob v Horním i Dolním Slezsku, které nyní náleží Polsku, avšak v roce 1937 bylo součástí Německa, má vedle polského i německé občanství. Ve státě Izrael platí tzv. zákon o návratu. Podle něj každá osoba, která je podle židovských náboženských předpisů považována za žida, tj. každý, kdo má židovskou matku, má právo přestěhovat se do Izraele a získává automaticky izraelské státní občanství. Občanství jiného státu není přitom na překážku a příslušná osoba si je může ponechat. To, co chce udělat Maďarsko, tedy není ve světě ničím zvláštním.

Slovenská vláda tvrdí, že udělení maďarského občanství slovenským Maďarům znamená pro Slovensko „bezpečnostní riziko“. Tak tomu není. Má-li jakákoliv osoba dvojí občanství, pak nad ní oba státy mají úplnou jurisdikci. Před slovenskými úřady a soudy je proto maďarské občanství osoby, která je současně slovenským občanem, zcela irelevantní. Slovenský občan, který bude současně občanem Maďarské republiky, se na maďarské občanství nemůže odvolávat ani se ho dovolávat, a na území Slovenska z něj tedy nebude mít žádné výhody. Dobrým příkladem je právě vztah SRN k občanům NDR. Jestliže se občan NDR před rokem 1989 dostavil v Berlíně na stálou misi SRN a požádal o vystavení západoněmeckého pasu, sice takovýto pas bez problémů získal, ale pokud se na něj pokusil z území NDR vycestovat, byl na hranicích zatčen pro pokus o nedovolené opuštění republiky. Podle východoněmeckých předpisů byl stále a výhradně jen občanem NDR, a tudíž bez výslovného povolení východoněmeckých úřadů nikam cestovat nesměl. Stejně ostatně občan NDR dopadl v jiných tzv. socialistických státech, které takovéto osoby považovaly na základě bilaterálních dohod výhradně za občany NDR a jejich západoněmecké pasy neuznávaly. Právě známá změna stanoviska maďarské vlády v září 1989, kdy Maďarsko umožnilo tisícům východoněmeckých občanů odejít do Rakouska, odstartovalo jak známo pád komunismu v NDR.

Podívejme se nyní na možnosti slovenské vlády dvojímu občanství zamezit. Ve většině států světa dnes platí tzv. právo krve (ius sangvinis), tj. občanství se dědí po rodičích. To znamená, že občanem je člověk tehdy, jestliže byl občanem alespoň jeden z jeho rodičů. z toho vyplývá, že u smíšených manželství má každé dítě potenciálně už od narození dvojí občanství. Jen v malém počtu států, především anglosaských, platí tzv. právo půdy (ius solis), podle kterého je občanem každá osoba, která se na území státu narodila. Právo půdy často vede k tomu, že děti cizinců mají rovněž dvojí občanství – jedno po rodičích a druhé na základě místa narození. z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že úplně zamezit dvojímu občanství jednostranným opatřením státu není možné. Slovensko může po vzoru České republiky stanovit, že nabytím občanství jiného státu ze svobodné vůle slovenské občanství zaniká, ale tím nebude řešena otázka dětí ze smíšených manželství. Úplné zamezení dvojího občanství je totiž možné jedině na základě dohody obou států. v dohodě bývá stanoveno, že stát přijme do svého státního svazku jen osobu, která byla ze svazku druhého státu propuštěna a nabytí občanství ihned ohlásí druhé straně. Zároveň bývá stanoveno, že dětem ze smíšených manželství se určí pouze jedno občanství na základě dohody rodičů, případně na základě rozhodnutí samotné osoby po dosažení plnoletosti. Osobám, které měly doposud dvojí občanství, je vymezena lhůta, do kdy se musí vyslovit pro jedno z nich. Pokud k takovémuto prohlášení nedojde, platí, že osoba je občanem toho státu, na jehož území má trvalý pobyt. Mezi někdejšími tzv. socialistickými státy byly takovéto dohody běžné, existovala i mezi Československem a Maďarskem. Je ale jasné, že maďarská vláda na podobné dohodě se Slovenskem nemá zájem, protože jinak by zákon o dvojím občanství ztratil jakýkoliv smysl. Dá se také úspěšně pochybovat o tom, že by maďarské úřady vůbec informovaly slovenská místa o osobách, které požádaly o maďarské občanství. Faktický stav bude tedy takový, že řada osob na jižním Slovensku bude mít sice možná doma uschovány maďarské pasy, ovšem slovenské úřady o tom nebudou vědět, a proto je slovenského občanství nezbaví. Přijetí zákona zakazujícího dvojí občanství kromě toho vyžaduje změnu současné ústavy, která odebrání občanství nepřipouští. Je tedy otázka, zda by nebylo lepší, kdyby současná vláda mávla nad celou věcí rukou. Otázka dvojího občanství totiž vůbec není tak horká, jak se na první pohled zdá. Vlastně jde o mnoho povyku (téměř) pro nic.

Jan Rychlík (1954) je historik a publicista, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Čtěte také:

Grigorij Mesežnikov: Česko-slovenské vzťahy v období politickej transformácie

Łukasz Grzesiczak: Polsko-česko-slovenská solidarita v Těšíně a Bielsku-Białé

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.