Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Jakub Charvát: Jak jsme chystali první postkomunistické volby

Jakub Charvát

Jak jsme chystali první postkomunistické volby

Listopadové dny roku 1989 byly jasným důkazem neudržitelnosti nedemokratického režimu v Československu, první prosincové dny pak stvrdily směřování Československa k demokracii. Před politickými elitami – starými komunistickými i novými demokratickými – tak vyvstával nelehký úkol institucionální reformy. Po listopadu 1989 začala cesta změny politického režimu, což rovněž předpokládalo změny v rámci politických elit. Prvním krokem se staly kooptace nekomunistických poslanců, zejména z osobností Občanského fóra v České republice a Veřejnosti proti násilí na Slovensku, na místa nejvíce zprofanovaných poslanců. Vyměňováni byli nejen poslanci Komunistické strany Československa, ale i dalších stran Národní fronty. Kooptace nejprve proběhly v obou sněmovnách Federálního shromáždění (na přelomu let 1989 a 1990), posléze i v obou národních radách (v únoru roku 1990).

Změna ovšem nemohla být dostačující, neboť demokratická společnost si své zástupce vybírá ve svobodné volební soutěži a prostřednictvím voleb je legitimuje. Kooptace sice znamenaly odstranění a nahrazení některých komunistických činitelů, které do funkcí dosadila vládnoucí strana, avšak k výměně došlo na základě podobného (nedemokratického) principu – novými poslanci se staly osobnosti dosazené opět politickým uskupením. Bylo tedy nutné vypsat v brzké době volby. a tak byl přijat ústavní zákon (č. 45/1990 Sb.) o zkrácení volebního období Federálního shromáždění, zvoleného v roce 1986. Podle tohoto zákona zkrácené funkční období končilo ještě v roce 1990 (původní doba výkonu poslanecké funkce měla končit až v roce 1991), a to dnem voleb do nového Federálního shromáždění.

Vyvstala otázka, zda ponechat absolutně většinový (majority) volební systém z dob komunismu, na jehož principech vzniklo i Federální shromáždění zvolené v roce 1986, zda zavést volební systém prosté většiny (plurality) , či zda přejít k systému poměrného zastoupení, typickému pro praxi první Československé republiky.

Volební systémy je možně operacionalizovat a klasifikovat buď s přihlédnutím k takzvané mezistranické dimenzi, nebo s využitím toho, co se nazývá vnitrostranická dimenze. Pomocí mezistranické dimenze lze, zjednodušeně řečeno, rozlišovat mezi většinovou formou reprezentace a reprezentativní formou poměrného zastoupení. Podle této zjednodušené logiky, která je typická i pro uvažování relevantních politických aktérů v procesu institucionální reformy během demokratické tranzice, prostě většinové pravidlo mandátů získávaných v malých, převážně jednomandátových obvodech směřuje k jednostranickým většinovým vládám ve většinových systémech zastoupení. Více poměrné formy rozdělování poslaneckých míst, praktikované ve větších volebních obvodech, naopak vedou podle stejné logiky k ustavení vyvážených vícestranických koaličních vlád v systémech reprezentativních.

Předpokládalo se, že při zavedení většinového volebního systému v jednomandátových obvodech získá ve volbách nejsilnější politická strana výrazně větší zastoupení, než jaké by odpovídalo podílu získaných hlasů, zatímco zastoupení v proporčním volebním systému by mělo odpovídat poměru počtu získaných hlasů víc. Systém poměrného zastoupení by tak měl – podle této logiky – vést rovněž ke spravedlivějšímu rozdělení mandátů, a to i v případě menších politických stran, které většinový systém znevýhodňuje. Většinový systém by naopak měl vést k vyloučení slabších stran z parlamentu a k vytvoření systému dvou stran, což by zřejmě i do budoucna znamenalo další volební klání Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, popřípadě jejich nástupnických organizací se stranou komunistickou. Navíc by většinový systém nutně (nadále) znamenal vládu jediného politického uskupení, což by bylo pro veřejnost v této době asi těžko přijatelné a mohlo by to ohrozit přechod k demokracii.

Vnitrostranická dimenze umožňuje rozlišovat mezi volebními systémy, které se zaměřují na jednotlivé kandidáty, a systémy zaměřujícími se na stranické kandidátní listiny. Tradičně se předpokládá, že většinové systémy – zejména volební systém prosté většiny – preferují kandidáty-osobnosti na úkor stran, zatímco poměrný systém předpokládá preferenci stran na úkor jednotlivců. Ačkoli tento argument předpokládá jistou míru zjednodušení, níže uvidíme, že odpovídá způsobu uvažování v procesu demokratické tranzice a že zejména v argumentaci Václava Havla hraje toto uvažování významnou roli.

Většina klasických základních typologií volebních systémů vychází z mezistranické dimenze, naopak vnitrostranický charakter voleb bývá využíván k rozlišování dalších podkategorií volebních systémů. Podobně i v případě všech volebních reforem navrhovaných v České republice – a všech diskusí je provázejících – se hlavní spor vedl na úrovni mezistranické dimenze (nejinak i v debatách o volební reformě v západní Evropě a Severní Americe, kde jsou přednostně uvažována témata jako disproporcionalita, stranická fragmentace, podoba kabinetu apod.). Naopak otázka vnitrostranické dimenze zůstávala v pozadí, a pokud se o ní vůbec uvažovalo, projevovala se pouze v otázce, kolik preferenčních hlasů by měl volič udělovat. Důkazem budiž i diskuse o možnosti volební reformy a vládní návrh novely volebního zákona v posledním volebním období Poslanecké sněmovny v letech 2006–2009.

Do diskusí a úvah o volební reformě na počátku procesu demokratické tranzice v Československu na přelomu let 1989 a 1990 ovšem vstupují obě dimenze volebních systémů současně. Jak uvidíme, je zajímavé, že každý z táborů podporujících konkrétní podobu volebního designu obhajoval svou představu za využití jiné dimenze.

Většinový, nebo proporční?

Jako nejspornější se volební design prvních svobodných voleb zdál být uvnitř Občanského fóra, kde se vedly prudké a vášnivé spory. Zejména Havel a jeho nejbližší spolupracovníci přednostně vycházeli z dichotomie volebních systémů zaměřených na kandidáty a zaměřených na strany. Zcela ve smyslu antistranické tradice Charty 77 odmítali pro parlamentní volby v Československu volební systém poměrného zastoupení. Důvodem bylo zejména, že volební systém poměrného zastoupení předpokládá existenci mnoha politických stran, jejich výrazný vliv na rozhodnutí, kdo v parlamentu zasedne, a jejich výrazný podíl na utváření další politiky, zatímco šance nezávislých kandidátů na zisk mandátu výrazně redukuje. Podle Havla měl být většinový volební systém zárukou, že se v budoucnu budou v parlamentu objevovat opravdu důvěryhodné osobnosti, a nikoli loutky politických stran.

Toto Havlovo pojetí ostatně nacházelo podporu i u většiny společnosti. Minimálně od listopadu roku 1989 až do prvních svobodných voleb v červnu 1990 fakticky převládala (nejen) v československém politickém prostředí nechuť k působení politických stran. Této logice ostatně odpovídá i později přijaté volební heslo Občanského fóra pro první svobodné volby: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. Jak ale upozorňuje například Jiří Kunc v knize Stranické systémy v re/konstrukci (2000, s. 197), tímto pojetím voleb jako plebiscitu mezi Občanským fórem a předchozím režimem byl ostatním stranám (historickým i nově vznikajícím) ponechán jen minimální prostor. Přesto si řada čelných představitelů Občanského fóra uvědomovala nutnost vytvoření a existence systému stran; jejich profilaci ale považovala za žádoucí až po prvních parlamentních volbách.

Výchozí úvahy všech ostatních, tehdy relevantních politických stran i většiny Koordinačního centra Občanského fóra vycházely ovšem spíš z dichotomie silná jednostranická vláda, zvýhodnění úspěšnějších stran na úkor stran málo úspěšných – vícestranická koaliční vláda a poměrné zastoupení stran v parlamentu, odpovídající podílům voličských hlasů.

Všechny existující politické strany, jakož i Veřejnost proti násilí proto preferovaly princip zastoupení poměrného, protože si uvědomovaly, že je pro ně výhodnější než systém většinový. Zejména představitelé odstupujícího režimu se obávali, že přijetí většinového volebního systému by mohlo vést k absolutnímu vítězství Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, zatímco proporční systém jim zaručoval přežití a alespoň minimální podíl na moci i v režimu novém. Část odpůrců většinového systému se naopak obávala, že by tato varianta volebního systému mohla favorizovat komunisty.

Demokratická opozice se musela vyrovnávat se skutečností, že její představitelé – a v mnoha případech dokonce i lídři – byli často nezkušení a nebyli dostatečně známí veřejnosti. Oproti tomu mnoho komunistických politiků se těšilo všeobecné známosti u poměrně vysokého počtu občanů a často i značné oblibě, a to i navzdory stranické příslušnosti. To by při nominálním způsobu volby nakonec mohlo do jisté míry nahrávat právě komunistickým kandidátům. Jak později na jedné konferenci v polovině devadesátých let připomněl Ivan Rynda, byla právě skutečnost nedostatku známých osobností rovněž jedním z důvodů, proč nakonec dalo Občanské fórum přednost poměrnému volebnímu systému.

Pro mnohé nekomunistické činitele byl většinový systém nevhodný, protože absolutní vítězství jedné strany, především v počátcích nově vznikající pluralitní demokracie, by mohlo ve svém důsledku zabrzdit vznik a rozvoj politických stran nových. Naopak ve volebním systému poměrného zastoupení spatřovali pojistku, že se do parlamentu dostanou všechny relevantní politické síly. v této úvaze se odráží skutečnost, že hlavním cílem ve volební sféře bylo vytvořit podmínky pro spravedlivou a svobodnou soutěž více politických subjektů a názorových proudů.

Naproti tomu v případě většinového systému převládala obava z absolutního volebního vítězství jediného subjektu – Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, což by mohlo způsobit zpomalení a následné problémy při vývoji pluralitního stranického systému, který byl proklamovaným cílem. Tato obava z možnosti převálcování ostatních stran, jak to nazval Ivan Rynda, vycházela mimo jiné ze zkušenosti polských parlamentních voleb v roce 1989, v nichž opoziční Solidarita získala naprostou většinu mandátů, které byly přikázány do svobodné části voleb (viz můj příspěvek, Listy 2/2009). Navíc podle Petra Pitharta i dalších nikdo z představitelů Občanského fóra nepočítal s jeho další perspektivou. Podle Pitharta bylo zavedení proporčního volebního systému důsledkem nerevolučního charakteru polistopadových změn a představovalo pokračování dosavadní politiky kulatých stolů.

I tak ovšem v Občanském fóru zůstávaly pochybnosti o reálné volební síle konkurentů, a to především z demokratického tábora. v předvolební atmosféře jara roku 1990 se jako hlavní konkurent v boji o hlasy (pro-demokraticky orientovaných) voličů zdála být Československá strana lidová, která v několika případech představila radikálnější návrhy řešení, než jaké vzešly z řad vedoucí síly „revoluce“. To bylo zapříčiněno mimo jiné tím, že Československá strana lidová se nemusela cítit vázána dohodami dosaženými při jednáních u kulatého stolu s komunistickou mocí.

Obava z Československé strany lidové se projevila 6. června 1990 prohlášením náměstka ministra vnitra Jana Rumla o spolupráci předsedy lidové strany dr. Josefa Bartončíka se Státní bezpečností, ačkoli Ruml nebyl schopen předložit důkazy. Tak došlo nejen k diskreditaci Bartončíka, nýbrž i celé strany lidové, což byl ale zřejmě účel. Akce se odehrála dva dny před začátkem parlamentních voleb, šlo tedy o hrubé porušení dikce volebního zákona a poškození Československé strany lidové.

Poptávka po osobnostech

Zřejmě významnější problém jednomandátových volebních obvodů ovšem představoval fakt, že by vyžadovaly velké množství politických osobností, které by mohly kandidovat ve všech typech voleb – v optimálním případě tedy ve všech volebních obvodech do Sněmovny lidu, Sněmovny národů a republikové národní rady. v České republice by to tedy předpokládalo tři sta sedmdesát šest kandidátů při kandidatuře ve všech českých volebních obvodech. To by nutně předpokládalo existenci široké členské základny, kterou ale politické subjekty (snad s výjimkou KSČ) nedisponovaly. Pro Občanské fórum by navíc situace byla ještě ztížena skutečností, že hnutí zahrnovalo okolo čtrnácti politických subjektů, mezi které by muselo nějak rozdělit obvody tak, aby všechny subjekty byly uspokojeny, aniž by ovšem byl ohrožen zisk hlasů. Otázkou zůstává, zda by ony subjekty za podmínek většinového volebního systému v rámci Občanského fóra kandidovaly. Jak totiž připomíná například Jiří Honajzer v knize Občanské fórum: vznik, vývoj a rozpad (1996, s. 23–24), tyto strany a hnutí bez početné členské základny hodlaly využít Občanského fóra jako nástroje k zisku podílu na budoucí moci, aniž by ovšem byly vystaveny tvrdé politické soutěži. Při aplikaci většinového volebního systému by ovšem kandidatura pod křídly Občanského fóra ztratila původní smysl. v případě samostatného postupu by tak mohlo utrpět i Občanské fórum samotné, protože by se ještě zúžila jeho základna, z níž by bylo možné vybírat kandidáty.

Je tedy zřejmý vliv situace nejistoty na strategické úvahy aktérů volební reformy. Většinový volební systém je riskantnější pro nedominantní aktéry. Obava ze ztráty, případně nezískání parlamentního zastoupení v nových podmínkách byla natolik silná, že vedla existující politické strany k preferování poměrného systému, který jim mohl pravděpodobněji zastoupení na parlamentní půdě a kontinuální politickou existenci zajistit.

Navzdory jasně proklamovaným stanoviskům politických subjektů k systému pro volby 1990, v nichž převažovala podpora poměrného zastoupení, definitivní rozhodnutí záviselo na Občanském fóru. Fórum zcela ovládlo proces demokratické tranzice a sehrává v těchto jednáních dominantní roli. Podle některých autorů stálo a padalo rozhodnutí o podobě volebního systému pro zakladatelské volby na stanovisku Václava Havla, ale vzhledem k vývoji událostí zejména v první polovině ledna roku 1990 se zdá, že volební systém poměrného zastoupení by byl přijat i tehdy, pokud by k tomu Václav Havel nesvolil.

Pět procent

Rozhodnout se v boji o nový volební systém mělo v lednu, v radě Občanského fóra se o něm diskutovalo hned počátkem roku 1990. v diskusi 2. ledna se setkáváme s mnoha různorodými návrhy, prozatím ovšem nikterak zakotvenými. Zatím podpora žádného návrhu výrazně nepřevažovala nad podporou návrhů ostatních, nabízela se i možnost kombinace poměrného a většinového systému (zřejmě i pod vlivem Josefa Vavrouška). Již 4. ledna bylo ovšem možné zaregistrovat zřetelnou změnu, když se část přítomných (Zdeněk Jičínský, Petr Kučera či Karel Štindl) jednoznačně postavila na stranu poměrného volebního systému, a sice s odkazem na skutečnost, že pro první svobodné volby není hlavním cílem získat absolutní většinu, nýbrž vytvořit podmínky pro vznik pluralitního politického prostředí. Kučera současně konstatoval, že později bude možné volební systém změnit. Naproti tomu Ivan Havel, Pavel Nauman a Jan Štern vystoupili s obhajobou smíšeného systému. Výsledkem setkání rady bylo rozhodnutí jejího sekretáře Ivana Fišery, který navrhl předložení obou těchto návrhů na sněmu 6. ledna s tím, že bude preferován volební systém poměrného zastoupení.

Ještě než došlo ke sněmu, konalo se 5. ledna další jednání u kulatého stolu. Zajímavé je složení zástupců Občanského fóra: Benda, Jičínský, Kučera, Pithart a Šabata, tedy převážně stoupenci poměrného volebního systému pro zakladatelské volby. Jak jsme již naznačili výše, ostatní strany poměrný volební systém podporovaly. Zdá se tedy, že právě zde padlo definitivní rozhodnutí.

Tomu napovídá i vývoj dalšího zasedání sněmu OF, konaného následujícího dne, 6. ledna. Zatímco Jičínský – namísto stručného představení poměrného systému a jeho výhod – představil precizně připravený a rozpracovaný návrh na volební systém poměrného zastoupení ve dvanácti až patnácti volebních obvodech se čtyřprocentní uzavírací klauzulí (ovšem bez možnosti preferenčního hlasování s odkazem na větší přehlednost a jednoduchost systému), jeho kolegové Nauman ani Štern, kteří měli představit návrh kombinovaného systému, na sněmu nevystoupili.

Historik Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce (2003, s. 270) a podobně politolog Jan Bureš v knize Občanské fórum (2007, s. 180) nicméně konstatují, že jakýkoli jiný návrh (než systému poměrného zastoupení) by měl velkou šanci na úspěch. Většina účastníků sněmu, kteří se přihlásili do následné diskuse, se totiž ve svých vystoupeních vyslovovala proti návrhu, který přednesl Jičínský. Někteří se vyslovovali spíše pro kombinovaný systém, jiní pro volební systém většinový. Část účastníků se rovněž vyslovila pro poměrný volební systém, avšak nikoli v podobě, jaká byla navržena Jičínským. Kritika směřovala především proti přísně vázaným kandidátním listinám a čtyřprocentní uzavírací klauzuli. Jičínský opakovaně obhajoval svůj návrh, za který se posléze postavily i vůdčí osobnosti Občanského fóra (například Fišera, Kučera či Pithart). Fišera s Kučerou se chystali jednání ukončit, proti tomu se ale postavili další účastníci. Kompromisem byl příslib, že diskuse bude pokračovat na dalším sněmu 20. ledna. Posléze se nicméně ukázalo, že za čtrnáct dní již v podstatě nebude o čem jednat.

Definitivní rozhodnutí zřejmě padlo na jednání u kulatého stolu 11. ledna, kde se přítomné politické strany a hnutí víceméně shodly na poměrném volebním systému. Oproti Jičínského návrhu ovšem došlo k několika významným úpravám, které do jisté míry reflektovaly připomínky vznesené na sněmu. Voliči měli dostat možnost udělovat přednostní hlasy a umělá uzavírací klauzule byla nově stanovena na hranici pěti procent. Počet volebních obvodů byl nakonec nastaven na dvanáct (osm obvodů v českých zemích a čtyři na Slovensku), přičemž se jejich hranice měly překrývat s hranicemi tehdejších krajů.

Na sněmu Občanského fóra 20. ledna, kde měla pokračovat diskuse o volebním designu, již tedy nebylo o čem jednat, protože sněm jako takový již jen těžko mohl na dohodě od kulatého stolu cokoli zvrátit. Zřejmě nikoli náhodou se na jednání sněmu nedostavil nikdo z ústavněprávních expertů Občanského fóra. Vedoucí vyjednávacího týmu pouze seznámil přítomné s tím, že hotový návrh bude v nejbližších dnech předložen ke schválení Federálnímu shromáždění. Jičínský pak na příštím sněmu 3. února odmítl uznat právo sněmu na rozhodnutí o finální podobě volebního systému a ujistil sněm, že všechny jeho připomínky byly během jednání u kulatého stolu předneseny a projednány.

Ačkoli bylo vše připraveno pro přijetí volebního systému poměrného zastoupení, a to i navzdory přání Václava Havla, není pochyb, že Havlův souhlas s poměrným zastoupením by jeho přijetí významně ulehčoval. i proto stoupenci poměrného volebního systému vynaložili značné úsilí, aby byl Havlův souhlas získán. To se podařilo na jakémsi jednání u prezidenta Havla na počátku února roku 1990, kterého se účastnili Laco Szigeti, Ján Langoš, Marián Čalfa, Pavel Rychetský, Josef Vavroušek, Zdeněk Jičínský a Petr Pithart. Teprve zde si nechal Havel poprvé vysvětlit – což dříve odmítal s odkazem, že tomu stejně nebude rozumět – mechanismus a výhody poměrného zastoupení, když si ho stranou vzali Rychetský a Vavroušek. Současně zazněl argument, že volební systém bude dozajista možné v budoucnu změnit a že by mohlo dojít ke zkrácení volebního období parlamentu na dva roky. Havel z toho vyvodil, že by ani on nemusel být prezidentem dlouhé čtyři roky, nýbrž pouze roky dva. To jej údajně uspokojilo natolik, že se byl ochoten smířit s poměrným volebním systémem. Později ovšem Havel v knize Letní přemítání (1991, s. 40) označil skutečnost, že umožnil prosazení poměrného volebního systému, za jednu ze svých největších chyb, kterých se v prezidentském úřadě dopustil.

Přistoupením na poměrné zastoupení pro zakladatelské volby se ovšem Havel nevzdal původní představy zavedení volebního systému zaměřujícího se na kandidáty. Svou roli zde jistě sehrál i příslib, že volební systém bude možné kdykoli změnit. Již v projevu na Staroměstském náměstí 25. února 1990 mimo jiné navrhl, aby byl do dvou let volební zákon upraven tak, aby výrazně posiloval šance nezávislých kandidátů. k tomu využil skutečnosti, že Ústava z roku 1960, platná až do konce roku 1992, přiznávala prezidentu republiky zákonodárnou iniciativu. a tak posléze Havel – ve spolupráci s odborníkem na ústavní právo a tehdejším profesorem mnichovské univerzity Vladimírem Klokočkou – připravil a na konci roku 1991 předložil návrh reformy volebního zákona, která předpokládala aplikaci většinového volebního systému a na případné vyšší úrovni aplikaci volebního systému poměrného zastoupení. Havlův návrh volební reformy byl ovšem oficiálně předložen až 10. prosince 1991, tedy v době, kdy již existovala dohoda poslaneckých klubů Federálního shromáždění o zachování volebního systému poměrného. Havlův návrh tak měl jen malou šanci na úspěch a nakonec nebyl přijat.

Vraťme se ale na začátek roku 1990. Po vášnivých diskusích se nakonec i zbytek Občanského fóra, který dříve podporoval stanovisko Václava Havla, přiklonil na stranu poměrného systému, který nově (oproti tradici první republiky) zaváděl pětiprocentní omezovací klauzuli pro vstup do obou komor Federálního shromáždění a institut preferenčních hlasů.

Alternativa

Vzhledem k podobě diskuse o volebním designu pro zakladatelské volby v Československu na sklonku let 1989 a 1990 a charakteru předkládaných argumentů je zarážející, že se neobjevil návrh kompromisní, respektující požadavky obou táborů. Například se nesetkáme s tím, že by někdo třeba jen nadnesl možnost aplikace volebního systému jednoho přenosného hlasu (single transferable vote) . Ostatně nejen v Československu, ale ani v Maďarsku či Polsku.

Během debat nikdo v oficiálních kruzích nezpochybnil návrh poměrného volebního systému se stranickými kandidátními listinami a Hagenbach-Bischoffovou kvótou. Pouze v jedné z doprovodných televizních debat se objevil názor, že by se mělo volit podle irského systému jednoho přenosného hlasu. Autorkou návrhu byla Eva Broklová. Broklová rovněž v polovině ledna roku 1990 v Lidových novinách publikovala článek, ve kterém navrhuje zavedení volebního systému jednoho přenosného hlasu. Eva Broklová, odbornice na politický systém první Československé republiky, byla v této své iniciativě jistě ovlivněna prvorepublikovým ústavním právníkem a tehdejším senátorem Otakarem Krouským, který právě systém jednoho přenosného hlasu obhajuje ve svém známém textu Volební reforma II. (1933).

Naopak v Estonsku byl tento takzvaný inteligentní kompromis, jak označil výběr volebního systému jednoho přenosného hlasování Carlos Flores Juberías, přijat – i když jen pro jediné volby. Estonsko se ovšem liší od svých východoevropských sousedů, poměrně brzy se zde totiž objevilo množství expertů docela slušně vybavených znalostí problematiky volebních systémů.

Hlavní (Havlův) argument pro zavedení většinové volby nevycházel z požadavku maximalizace vládní akceschopnosti, s nímž se tradičně setkáváme jako s hlavním benefitem většinového systému. Hlavní argument pro většinovou volbu směřoval proti přílišnému vlivu politických stran při systému poměrného zastoupení; velký význam kladl Havel na možnost zvolení nezávislých osobností ve volebním systému většinovém. Naproti tomu stoupenci poměrného zastoupení očekávali, že tento systém umožní zastoupení široké škály názorů a současně rozvoj a institucionalizaci stranického života.

Volební systém jednoho přenosného hlasu bývá tradičně řazen do kategorie poměrných volebních systémů, nicméně významně posiluje význam volených osobností proti volebním systémům poměrného zastoupení se stranickými kandidátními listinami (vázanými nebo přísně vázanými). v systému jednoho přenosného hlasu se volí ve vícemandátových volebních obvodech (v Irsku v tříčlenných až pětičlenných), přičemž každá strana smí ve volbách kandidovat nanejvýš tolik kandidátů, kolik se ve volebním obvodě obsazuje mandátů. z toho je zřejmé, že jde o jakýsi kompromis mezi jmenovitou volbou kandidátů-jednotlivců, typickou pro většinové systémy, a listinnou volbou, známou ze systémů poměrných. Volič hlasuje pro konkrétní kandidáty navržené politickými stranami. Například v Irsku jsou všichni kandidáti vytištěni na jediném volebním lístku a seřazeni abecedně (s uvedením stranické příslušnosti). Vedle fotografie kandidáta jsou okénka, kam je možné vepsat preference, přičemž alespoň do jednoho okénka je nutné preferenci vepsat (v podobě číslice „1“). k zisku mandátu je třeba dosáhnout volebního čísla, které je určeno Droopovou kvótou, jejíž matematická formule je velmi podobná vzorci pro stanovení Hagenbach-Bischoffovy kvóty.

Všichni kandidáti, kteří dosáhli hranice Droopovy kvóty, pak získávají mandát. Nejsou-li takto rozděleny všechny poslanecké mandáty, jsou zvoleným kandidátům odebrány hlasy, které získaly nad Droopovu kvótu, a jsou rozděleny podle druhých preferencí u každého zvoleného kandidáta tak, aby odpovídaly podílu druhých preferencí všech hlasů, které úspěšný kandidát získal. Pokud po takovémto převodu „převislých hlasů“ dosáhl nějaký další kandidát Droopovy kvóty, získává mandát. Pokud i nadále zůstávají neobsazené mandáty, škrtá se kandidát s nejméně obdrženými prvními preferencemi a tyto hlasy jsou převedeny na jeho druhé (popřípadě další) preference, a to opět poměrným způsobem. Takto se pokračuje až do doby, než budou obsazeny všechny mandáty.

De facto by tak mohla být naplněna očekávání Václava Havla a jeho blízkých spolupracovníků, a to při aplikaci poměrného volebního systému se všemi jeho výhodami pro budoucí vývoj a institucionalizaci stranického systému, jak vyžadoval protější tábor.

Jak to nakonec bylo

Zákon č. 47/1990 Sb. o volbách do dvoukomorového Federálního shromáždění přijal československý parlament 27. února 1990. Tento zákon stanovoval pro obě komory – Sněmovnu lidu i Sněmovnu národů – Federálního shromáždění listinný volební systém poměrného zastoupení s vázanými stranickými kandidátními listinami, pětiprocentní omezovací klauzulí s možností preferenčního hlasování. Poslanecké mandáty se přidělovaly ve dvou skrutiniích prostřednictvím Hagenbach-Bischoffovy metody přepočtu.

Volební obvody odpovídaly jednotlivým krajům. Pro volby do Sněmovny národů bylo stanoveno, že česká i slovenská část budou mít shodný počet pětasedmdesáti poslanců. Pro Sněmovnu lidu se počet poslanců za každou z republik odvozoval od počtu občanů zjištěného k 1. lednu roku, ve kterém měly proběhnout volby. Pro první svobodné volby bylo takto stanoveno, že se v České republice přidělovalo sto jedna poslaneckých mandátů, zatímco na Slovensku pouze čtyřicet devět.

Při volbách do obou komor Federálního shromáždění – Sněmovny lidu i Sněmovny národů v České republice, stejně jako při volbách do České národní rady, se volilo v osmi vícemandátových obvodech, na Slovensku pak ve čtyřech vícemandátových obvodech. Počet mandátů na volební kraj odpovídal jeho velikosti, respektive voličské účasti – rozhodující byl celkový počet odevzdaných platných voličských hlasů v obvodu.

Pro volby do FS v roce 1990 byl užit princip vázaných kandidátních listin, který umožňuje voliči vybrat stanovený počet kandidátů, jež – navzdory stranickým preferencím – upřednostňuje jako své reprezentanty, a těm přidělí preferenční hlasy. Volič v roce 1990 mohl preferovat (ale nemusel) nanejvýš čtyři kandidáty. Protože se však jedná o vázané kandidátní listiny, mohl tak učinit pouze u kandidátů té strany, kterou se rozhodl volit. k preferenčnímu hlasování se však přihlíželo pouze v případě, využilo-li preferenčních hlasů v obvodě alespoň deset procent voličů, kteří v daném teritoriu odevzdali platný hlas konkrétní straně. Poslanecké mandáty přikázané jednotlivé straně v konkrétním volebním obvodu se pak přidělovaly nejprve kandidátům získavším nadpoloviční většinu hlasů voličů, kteří využili práva přednostního hlasování, a teprve poté s přihlédnutím k pořadí na kandidátních listinách.

Další modifikací volebního systému ve srovnání s prvorepublikovou praxí bylo zavedení umělé (zákonem stanovené) uzavírací klauzule. Uzavírací klauzule stanovuje minimální potřebné množství hlasů, jaké musí kandidátní listina získat, aby se mohla zúčastnit rozdělování mandátů (skrutinia).

Cílem umělé uzavírací klauzule je zamezit vstupu většího množství malých a extrémních stran do zákonodárného orgánu. Tím sice dochází k částečnému omezení proporcionality výsledků, současně ovšem uzavírací klauzule zamezuje přílišnému roztříštěnosti zastoupení politických stran. Přílišná roztříštěnost by mohla činnost parlamentu ochromit, mohla by bránit vytvoření efektivní většiny. Hlavní nedostatky takové roztříštěnosti se ostatně projevily právě za první republiky. Pro volby do Federálního shromáždění proto byla stanovena pětiprocentní uzavírací klauzule, a sice na úrovni každé z republik federace. k postupu do prvního skrutinia se vyžadoval zisk alespoň pěti procent platných hlasů odevzdaných alespoň v jedné z republik.

Uzavírací klauzule se nicméně stala námětem kritických připomínek, zejména ze strany výborů Slovenské národní rady, které ji považovaly za diskriminační prvek nové legislativy. Na stranu kritiků pětiprocentní klauzule se připojili i poslanci maďarské národnosti. Naopak poslanci polští se k tomu nestavěli tak kriticky a navrhovali řešit otázku národnostních menšin prostřednictvím speciální odborné komise. Přestože bylo nakonec navrženo snížit klauzuli na tři procenta, při samotném hlasování ve Federálním shromáždění návrh podpořilo pouze sedm poslanců!

Volební legislativa pro první svobodné volby nerozlišovala, zda se jedná o kandidátní listinu jediné politické strany, popřípadě jednoho politického hnutí, či o koalici více subjektů. Pětiprocentní uzavírací klauzule platila jak pro samostatné kandidatury politických subjektů, tak pro volební koalice. Teoreticky se tak mohlo spojit třeba pět politických stran s dvouprocentní voličskou podporou, které by samostatně neměly šanci na vstup do žádné z komor, v pětičlennou koalici, která by dejme tomu jako celek získala šest procent hlasů, pročež by se těchto pět stran do parlamentu dostalo.

Jakub Charvát (1985) je studentem Ústavu politologie FF UK v Praze. Zaměřuje se na problematiku voleb a volebních systémů.

Čtěte také:

Jakub Charvát: Volební manuál (nejen) pro prvovoliče

Jiří Koubek: Národní zájem a sebezničující politika stran

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.