Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Andrzej Brzeziecki: Zcela nové východoevropské otázky

Andrzej Brzeziecki

Zcela nové východoevropské otázky

Schyluje se ve Středovýchodní Evropě k novému přeskupování aliancí? Na první pohled by se to tak mohlo jevit, zaposloucháme-li se do debat o tom, co se poslední dobou odehrává ve vztazích mezi Polskem a Ruskem, i o tom, co se děje na Ukrajině. Téměř zároveň totiž po katastrofě prezidentského letadla 10. dubna nastalo neobyčejné oteplení v polsko-ruských vztazích a zároveň prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč rozhodl o bližším propojení svého státu s Ruskem – levné suroviny výměnou za prodloužení pobytu ruské Černomořské flotily. Pokud jsme tu tedy měli v posledních letech Polsko tradičně skeptické vůči Kremlu, Polsko, které ponoukalo východoevropské země, aby se natrvalo zbavily závislosti na Rusku, nyní tu můžeme – podle mnohých – mít Polsko a Rusko, které spolupracují – přičemž první z těchto zemí by na opětovné zvyšování závislosti států Východní Evropy na Rusku již nereagovala tak alergicky.

Kdo zná dějiny polsko-ruských vztahů v posledních letech (ale i staletích), musí uznat, že to by byla skutečná revoluce. Kdo navíc něco málo ví o tom, že země s větším potenciálem se rády domlouvají nad hlavami zemí menších, může pocítit cosi jako neklid. Čechy samozřejmě hned napadne Mnichov, Poláky pakt Ribbentrop-Molotov a Ukrajinci mohou pomyslet na dohodu uzavřenou v Rize roku 1921 mezi Poláky a bolševiky, která mimo jiné pohřbila po pádu impérií ruských carů a rakousko-uherských císařů ukrajinské vyhlídky na nezávislost. Mohl-li tedy před několika lety nynější šéf polského ministerstva zahraničí Sikorski přirovnat stavbu Nord Stream k paktu třetí říše se Sovětským svazem, nemělo by oteplení vztahů na linii Varšava-Moskva znepokojovat třeba Ukrajince – ty, kteří ještě před rokem 1991, ale především v posledních letech ztěžka budují nezávislou Ukrajinu? Otázky tohoto druhu se objevují každou chvíli v polské diskusi o východní politice. v jednom z posledních čísel krakovského časopisu Tygodnik Powszechny položila odbornice Střediska východních studií (jednoho z nejdůležitějších think-tanků v Evropě, pokud jde o východní záležitosti) otázku takto: „Postoj zemí Unie spřátelených s Ruskem vychází z pochopení, že trvalé sblížení s Moskvou není možné bez akceptování podstaty mocenského systému, který v té zemi vládne, a regionální politiky, již vede. v praxi to znamená zavírat oči před autoritářským a neoimperiálním charakterem ruského režimu. a také souhlas se zvláštními geostrategickými aspiracemi Ruska vůči Kavkazu a Východní Evropě, s jeho právem na vojenskou přítomnost, k níž došlo v důsledku ekonomického tlaku nebo dokonce ozbrojeného zásahu.“

Pod pojmem „spřátelené země“ autorka chápe Itálii, Německo nebo Francii – do jejichž kruhu by Polsko právě mělo přistoupit. Pełczyńská-Nałęczová píše dále: „Stojíme-li před reálnou možností nápravy vztahů s Ruskem, musíme si položit otázku: Jsme i my připraveni připojit se k ,hlavnímu proudu‘ evropského pragmatismu, a to se všemi důsledky?“ Jedním z důsledků by byla rezignace na „vizi Evropy nerozdělené, vizi Evropy, ve které řeka Bug nevytyčuje hranici dvou civilizačních světů a politických zón“.

Řečeno drsně – jde o to, zda by bylo Polsko připraveno vzdát se něčeho, co považovalo za svou specialitu – vedení internacionály bojující proti ruskému imperialismu bez ohledu na to, zda je carský, komunistický nebo putinovský. v posledních týdnech se nad Vislou konalo několik veřejných diskusí, jejichž společným jmenovatelem byla otázka, zda polská diplomacie právě nyní odmítá „Giedroycovu doktrínu“. Tato doktrína, vypracovaná před několika desítkami let na stránkách exilového časopisu Kultura a běžně označovaná ULB (Ukrajina, Litva, Bělorusko) předpokládala podporu snah národů Východní Evropy o nezávislost. Jejich nezávislost by totiž měla být zárukou polské bezpečnosti ve vztahu k Rusku. v dobách komunismu, kdy se polští demokraté nemohli věnovat praktické politice, znamenala realizace této doktríny hlavně smíření polského veřejného mínění se ztrátou předválečné východní části Polska a takových měst jako Vilno nebo Lvov (což byla v zásadě nutnost, protože nikdo neměl v úmyslu Polsku tato území „vracet“ ...). Po roce 1989 se Giedroycova doktrína stala kánonem polské diplomacie. Již vláda Tadeusze Mazowieckého (úřadující, když ještě existoval SSRR) vedla „dvoukolejnou“ politiku – při udržování korektních vztahů s Moskvou navazovala vztahy s elitami jednotlivých sovětských republik. Co nemohla dělat vláda, dělali členové parlamentu – někdejší disidenti, kteří navštěvovali Kyjev, Vilno nebo Minsk. Potom se Polsko stalo první zemí na světě, která uznala nezávislost Ukrajiny, Polsko také před osmi lety nesouhlasilo s návrhem Gazpromu obejít Ukrajinu zvláštním potrubím z Běloruska na Slovensko přes Polsko, nakonec také podporovalo barevné revoluce nebo odporovalo ruské vojenské akci v Gruzii roku 2008. Všechny tyto aktivity byly označovány za naplňování polského státního zájmu a vlastně je nezpochybňovalo žádné politické uskupení. Vystupování levicového a postkomunistického prezidenta Aleksandra Kwaśniewského v Kyjevě roku 2004 chválil jeho pravicový a antikomunistický nástupce Lech Kaczyński. Právě po oranžové revoluci nastalo v polsko-ruských vztazích další ochlazení. Ruská prokuratura právě tehdy zastavila vyšetřování ve věci Katyně, Vladimir Putin snižoval během oslav konce druhé světové války v květnu 2005 Polsko a jeho roli ve vítězství nad fašismem, jiným projevem bylo vyhlášení embarga na polské maso a jiné drobnější události. Přičemž Polsko zde nebylo pasivní, blokovalo rozhovory EU s Ruskem, polský stát oficiálně podporoval naftový koncern PKN Orlen v jeho soutěži s ruskými firmami o litevskou rafinérii Mažeikiai, Lech Kaczyński létal do Tbilisi, čímž demonstroval podporu Gruzii, bojující s Ruskem.

Z této perspektivy teprve vidíme, o jak závažné věci v aktuálních diskusích o nápravě polsko-ruských vztahů jde. Znamená však sblížení na linii Varšava-Moskva pro Východní Evropu revoluci? Přísně vzato nikoliv.

Za prvé, jak v Polsku zdůrazňují komentátoři, toto sblížení neproběhlo po 10. dubnu, ale byl to proces, který zahájila v únoru 2008 návštěva premiéra Donalda Tuska v Moskvě (už tehdy byl ostatně obviňován, že zradil Giedroyce), po 10. dubnu se sbližování jen velmi urychlilo. Nikoliv kvůli samotnému leteckému neštěstí, ale díky reakci Rusů a sympatiím, které Polákům projevovali, samozřejmě. Za druhé toto sblížení probíhá hlavně v otázce historických vztahů. Vladimir Putin a Dimitrij Medvěděv prozatím korigují především politiku Kremlu, ovšem nikoliv tu z posledních let, ale tu, již Kreml prováděl před téměř sedmdesáti lety. Za třetí lze říci, že se nic neodehrává nad hlavami Bělorusů nebo Ukrajinců – jejichž představitelé jsou otevřeně proruští. Polsko nemá žádnou možnost ovlivňovat politiku Viktora Janukovyče. Konečně za čtvrté – Jerzy Giedroyc, významný polský intelektuál a člověk, od něhož se politice učily celé generace, nebyl protiruský a sám se o smíření s Ruskem snažil. Byl to antiimperiální rusofil. Proto není třeba hledat v nynějším polsko-ruském sblížení odmítnutí Giedroycovy linie nebo odsouzení Ukrajiny k pádu do závislosti na Rusku, lze v něm však vidět vyrovnání nevyřízených záležitostí, které po desetiletí zatěžovaly vztahy Poláků a Rusů. Konečně samo Rusko se pro otevřenost vůči Polsku rozhodlo, protože si uvědomilo jeho rostoucí význam v Evropě. Je to tedy projev ruského pragmatismu, a nikoliv chvilkových emocí po katastrofě. Ta otevřenost je pro polskou východní politiku nezbytná – jak totiž pěstovat východní politiku a ignorovat přitom největší stát Východní Evropy (celé Evropy, Euroasie, koneckonců taky největší na celém světě)?

Situace ve Východní Evropě se tedy radikálně nezmění jen proto, že se Polákům a Rusům podaří vysvětlit sporné otázky z minulosti. Polsko a Rusko v otázkách současné politiky stále mnohé rozděluje. Rozdíl potenciálů Polska a Ruska je příliš velký na to, aby bylo možné mluvit o nějakém sousedům nebezpečném partnerství. Ani Varšava, ani Kreml nemají v úmyslu společně uskutečňovat žádné regionální projekty, které by mapu Východní Evropy proměnily.

Andrzej Brzeziecki (1978) je novinář, zabývá se především východoevropskými otázkami; šéfredaktor dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia.

Čtěte také:

Andrzej Brzeziecki: Únava z Ukrajiny?

Jan Jedlička: Řecko, stabilita eurozóny a možné následky

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.