Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Jan Novotný: Cikáni v knihovně

Jan Novotný

Cikáni v knihovně

Nešťastné setkání kocoura Mikeše rozvířilo debatu, zda nyní nehrozí starší české literatuře politickou korektností inspirovaná cenzura. Co třeba Máchovi Cikáni? Starší české literatuře hrozí spíš to, že ji lidé nečtou – jinak by věděli, že Cikáni představují, jak se dalo od romantika čekat, dílo zcela cikánofilské. Co ale jiní starší spisovatelé, jejichž soudy o jiných národech (Němcích, Židech, někdy i Maďarech a Polácích) nebyly nejvlídnější?

Moje knihovna je snad dost velká, aby mohla poskytnout určitý vzorek. Začnu od Jana Nerudy – Knihy veršů otvírá rozsáhlá báseň Divoký zvuk, věnovaná cigánům vytlačeným do puszty. Uchyluje se mezi ně Čech se svými houslemi a prožívá tragickou lásku k cigánce. Nalézáme zde patrně hlavní motiv zájmu českých vzdělanců 19. století o cikány – pocit jakési spřízněnosti v nepříznivém osudu. Mluví z proslulého výroku Františka Palackého (reagoval jím na pesimistickou prognózu Dobrovského), že i kdyby byl posledním potomkem cikánského rodu, pokládal by si za povinnost, aby po něm zůstala čestná památka. v plné míře nacházím tento motiv v básni Cikánova píšťalka z Čelakovského Ohlasů – ubohá cikáňata litují, že jim tatíček neodkázal kouzlo jak se zbavit švábů a německých myší.

Přejděme do doby trochu pozdější. Ve Světovce blahé paměti objevuji soubor povídek Boženy Benešové Chlapci a dívky a v něm půvabnou povídku Cikánský princ. Je o senzitivním chlapci, kterého nervózní maminka na Štědrý den vyžene z domu výrokem, že má jít k cikánům. Chlapec ji vezme za slovo a zamíří k nejblíže bydlící cikánské rodině. Je pěkně přijat, zúčastní se slavnostní večeře a přesvědčí se, že cikáni jsou dobrými křesťany.

Na tuto povídku jsem narazil v příhodné chvíli jakousi milostí nebes. Zato Alešův Špalíček otevírám téměř s jistotou. Opravdu jsou tam tři obrázky s cikány. Dva se týkají téže písničky: „rozmilí cikáni, koho já dostati mám?“ Na jednom hezká dívka pohlíží za cikánskými vozy, na druhém se svěřuje snědé cíkánce. Rozkošná je ilustrace říkadla o cíkáněti, které se narodilo v zimě a na blátě, a přece už tancuje. z obrázku cikánské rodiny vyzařuje lidská soudržnost a nezdolnost.

Našel jsem i něco „nekorektního“? Mohu snad pominout Dalimilovu zmínku o „kartasích“, kteří dělali Tatarům zvědy. Vladislav Vančura si ji ve svých Obrazech vyložil tak, že šlo o cikány, kteří ovšem nebyli vyzvědači, ale uprchlíci – Kartas bog znamenalo Máme hlad. Zda je to správný výklad, nevědí ani historici. Takže zbývá jen Seifertova Ukolébavka ve sbírce Ruce Venušiny: „Cikán mívá černé oči, chodí nocí zlou, a kde nespí hodné dítě, vezme si je do své sítě, houpy hou.“ Snad i nejbdělejší aktivista pochopí, že báseň vyjadřuje především zoufalství rodiče, který by už také rád usnul – cikán je tu symbol z pohádkového světa, něco jako Erbenova Polednice.

Co ještě vím, i když to v knihovně nemám? Určitě si někdy přečtu Heydukovy Cigánské melodie – rád bych věděl, čím zaujali cikáni pootavského slavíka, který byl „v civilu“ profesorem kreslení na reálce. Jeho básně zhudebnili Dvořák, Bendl i Novák – přecházím-li k hudbě, ihned se i vybaví slova „Potkal jsem mladou cigánku, nesla se jako laň“, jimiž začíná Zápisník zmizelého. Teprve nedávno vyšlo najevo, že autorem textu, který Leoš Janáček patrně připisoval opravdovému cikánčině milenci, byl básník Ozef Kalda. a úplně nakonec: z pořadu Svobodné Evropy Literatura bez cenzury si vzpomínám na Čepovy Cikány, kde zmizení cikánského tábora je symbolem všech hrůz vlády nacismu.

Závěr (třebaže jistě provizorní) je snad potěšující – xenofobií ve vztahu k cikánům česká kultura v minulosti netrpěla. Přijímala je se zájmem o jiný, poněkud záhadný, ale magicky přitažlivý svět. Kéž tomu tak bude i nadále.

Jan Novotný

Čtěte také:

Tomáš Tichák: Krajina podél cesty

Jan Novotný: Chodili jsme do VUMLu

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.