Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Stručně: Eva Dobšíková: O smyslu

Eva Dobšíková

O smyslu

Pravděpodobně nás napadá uvažovat o smyslu jevů či hodnot častěji až ve zralém věku. Co je zralý věk? Inu věk, ve kterém už hodně ubylo přímočarosti a spontánnosti. v tom stádiu života se čím dále naléhavěji hledají odpovědi na skutečnosti, které změnit nemůžeme, kdybychom sebevíce chtěli; a hlavně už jsme utržili dost bolestivých boulí, než abychom stále chtěli prorazit, co prorazit vlastní silou nejde. Je to věk, ve kterém už víme, co nemůžeme, a co možná zmůžeme, najdeme-li jiné cesty a cestičky, které nevedou proti tvrdé zdi.

Když už je člověk skutečně v dohledu biologického konce, nejen skončit může, to se dá kdykoliv, ale když si uvědomuje, že už zanedlouho musí (co je to deset patnáct roků?), někdy se ptá, odkud kam vlastně jde. Jaký má jeho život smysl. Je to vůbec velká škoda, že už to všechno brzy skončí?

Myslím, že pro bytost, která netrpí ani fyzicky, ani duchovně tak, aby to činilo její existenci tak obtížnou, že by raději unikla do nebytí, má každý prožitý den smysl. Jaký? Bytostný, přírodní smysl vlastního života, o který každý tvor ze všech sil bojuje. Prostě žít, přežít za každou cenu. To je především biologický zákon. Ale co dál? Jsou-li biologické podmínky splněny, přibývají další a další. Tvor upoutaný na řetěze, byť měl nezbytné jídlo a pití i suchý pelech, touží po odstranění řetězu, jeho touhy směřují dál, ke svobodě. Ale jde o její cenu – platí se pravděpodobně ztrátou skromných jistot podmíněných právě nesvobodou. Něco za něco... Než by tu cenu platili, vrátí se mnozí dobrovolně do pout...

Často jsem se ve zralém věku ptala, odkud kam ve svém životě směřuji. Dá se to vysledovat, nebo se jen tak pod náporem okolností potloukám? Ne, nebylo to to druhé. Dlouho jsem hledala cestu. Pevnou půdu pod nohama mně vzala výjimečná výchova ve výjimečné době. Tápání a bloudění trvalo snad až do poloviny života. Bylo to však současně i zrání a nabírání sil. Je dobře, že většinou lidem trvá hledání sebe sama o hodně kratší dobu.

Moje cesta zrání byla hledáním svobody a směřováním ke svobodě vlastní mysli. v nalézání nezávislosti na vnějších „poměrech“, na tradicích, zvycích, dogmatech, doktrínách, klišé. Nezávislost na tvrzení i konání jiných. Pěstování schopnosti vnímat a hodnotit jevy tohoto světa vlastníma otevřenýma očima a vlastním uvažováním. Směřování k „pravdě“, která zbývá, když se z ní všechny slupky odstraní.

A tak se mi ke konci zdá, že smyslem života člověka je hledání vlastní podstaty, svého „já“, jež lze ztotožnit se svobodou vlastní mysli, se svobodným poznáváním světa. Patrně by to chtělo příklady. Napadá mne náboženství. Židovské, křesťanské nebo jiné. Inteligentní, vzdělaná stará paní se ptala, kde byl Bůh, když byli bezbranní lidé vražděni po milionech jinými lidmi. Ptala se uprostřed shromáždění, a ostatní mlčeli, když si sama nalezla odpověď, že tím utrpením bylo u Boha vykoupeno založení státu Izrael. Bezpečného státu pro všechna nová pokolení zkoušeného národa, který musel žít dva tisíce let rozptýlen v jiných národech. Jisté je, že nebýt masové tragédie vyhlazování židovského národa, nebylo by založení státu Izrael docíleno. Proč však inteligentní, rozumově uvažující lidé do této skutečnosti potřebují včleňovat náboženství? Proč vypukl zničující rasismus nejen vůči Židům a proč po světě rasismus a jiné zločinné sklony člověka vůči člověku neustále žijí, není obtížné poznat. Ba není ani nemožné řídit věci lidské tak, aby člověk s člověkem žil s ohledy na jeho jinakost a rovnocenné – nikoliv stejné – potřeby...

A ještě jiný příklad: Zavíráme oči před utrpením bytostí nám lidem velmi blízkých fyziologií, včetně funkcí vyšší nervové soustavy. Tak blízkých, že na základě vědomí, že jsou skoro jako my, konáme na nich nejbezohlednější pokusy, a přitom víme, že cítí bolest, strach, hrůzu jako my. Lidé donedávna podle svých zákonů, a prakticky dodnes, považují zvířata za věci. Živé hračky jako věci ke službě člověku. Geneticky nevratně mrzačená zvířata pro lidské potěšení... a maso, které většinou lidé konzumují v nadměrném množství, aniž chtějí za svou porcí na talíři vidět utrpení a degradaci živé cítící bytosti, jejíž život klesl z moci člověka jen na hodnotu masa, kůže, kožešiny... Dobře víme, že vegetariánství je člověku spíš prospěšné než škodlivé, že maso a ostatní živočišné výrobky lze plnohodnotně, bez újmy nahradit jinými potravinami. Jen chtít, jen soucítit, jen hledat poctivě smysl.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.