Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Stručně: Vladimír Heger: Učitelé sobě

Vladimír Heger

Učitelé sobě

„Který prase to překládalo?“ vepsal někdo modrou propisovací tužkou do příručky anglické provenience s nadějným názvem Klíčové dovednosti učitele, kterou jsem si vypůjčil v děčínské městské knihovně. „Trochu tolerance by neškodilo,“ přidala k tomu skromnou poznámku úzkostlivá čtenářka obyčejnou tužkou, jejíž písmo se dá vygumovat. Patrně si uvědomila, jak bude vypadat za pár let kniha, když do ní další čtenáři připíší svoje nutkavé věty, a co by tomu řekla mládež, jíž mají jít učitelé nebo studenti pedagogických fakult bohužel příkladem. Na hustě podtrhané různobarevné texty v knihách z veřejných knihoven jsme si už zvykli a úvahy o barbarství a neúctě k jiným čtenářům je zbytečné rozvíjet, protože jsou zcela zřejmé a v životě naprosto neúčinné. Vpisování hodnotících komentářů do knih mnohdy připomene chatování na síti, lidově přístupné nápisy na veřejných záchodcích nebo výtvory sprejerů na šedivých zdech. Dialog dvou anonymních dopisovatelů vedený prostřednictvím knihy je absurdní, protože autor a překladatel knihy jsou z hlediska anonymního čtenáře s propisovací tužkou zcela němí a bezbranní. Čtenářka s obyčejnou tužkou možná netuší, že autor provokativního komentáře si tuto knihu podruhé nevypůjčí a na vzkaz sokyně, která používá stejných zbraní, nemůže odpovědět.

Přesto hra vedená na dálku dospěla na dalších stránkách nebohé knihy ke svému pokračování. Tentokrát k ní bezděky přispěl sám překladatel knihy, rovněž pedagog, jemuž nakladatel umožnil vložit do původního textu, který rozebírá práci učitele s diaprojektorem a fólií, poznámku: „Překladatel si nemůže odpustit vděčnou vzpomínku na jednoho učitele, který většinu svých hodin tichým melodickým hlasem komentoval své vzorně připravené fólie v zatemněné a příjemně vytopené učebně. Umožnil tak studentům celé jedné generace, aby se posilujícím spánkem pravidelně vzpamatovali z následků nočního života, typického pro adolescenty – pozn. překl.“ Vášnivého čtenáře, vybaveného propisovací tužkou, takový dodatek k původnímu textu vyprovokoval k vyrytí dalších slov: „A to tě uspalo, ty kreténe? Takhle zkurvit překlad, to jsem neviděl! Jak souvisí tvoje přihlouplá poznámka s textem? Asi jenom v tom, že jde taky o fólie, viď? v takovém případě si to nechej pro sebe.“ Umírněné a zodpovědné čtenářce modré písmo opět vadilo, a tak jemně připsala obyčejnou tužkou: „Když je někdo tak nespokojen, že si nemůže odpustit poznámky psané propiskou, je s podivem, že se dostal až na str. 60...“ v tomto případě šlo o rozvětvené vyjádření, které svým rozsahem i významem přesahuje úsporné nápisy žáků vyryté do školních lavic a připomíná spíše glosy v národním jazyce, vpisované ve středověku do latinských knih. Možná že informační éra přináší zrod nového jazyka, který je založen na tom, že se všudypří­tomný čtenář musí za každou cenu vyjádřit, podobně jako účastník chatovací mánie. Když se ovšem rozhodne vpisovat své poznámky do knihy, nelze jej vyhostit z chatovací místnosti.

Nemohu si odpustit vzpomínku na dětská léta, kdy nám byly ve škole přidělovány učebnice, které jsme na konci školního roku zase vraceli, aby je mohli v září použít další žáci. Učitelé nás tehdy kaceřovali za poznámky tužkou, které jsme do učebnic občas vpisovali, a stále zdůrazňovali, že tím ničíme nejen majetek státu, ale také škodíme čtenářům, kteří přijdou s učebnicí do styku po nás.

Vydavatelé pedagogické literatury, berte prosím v úvahu, že stávající i budoucí učitelé čtou vaše příručky velmi důkladně a jsou zvyklí všechny chyby a doplňky textu ihned opravovat. Přestože u sebe nemají vždy po ruce červenou tužku, dokáží vpisovat poznámky všemi druhy psacích potřeb, někdy dokonce i vlastní krví. z těchto důvodů by bylo vhodné nechat jim v knihách dostatek prostoru. Je to důležité zejména u publikací, které kolují ve veřejných knihovnách pro potřeby většího množství uživatelů. Možná by bylo praktické nechávat v takových knihách větší množství volných listů, aby se tvůrci poznámek a komentářů mohli dostatečně projevit. Úroveň vzdělanosti českého učitele, který nemá mnoho peněz na nákup vlastní studijní literatury, se totiž pozná podle počtu poznámek, které zanechá ve vypůjčených knihách.

Vladimír Heger

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.