Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Stručně: Antonín Rašek: Mých patnáct pětiletek

Antonín Rašek

Mých patnáct pětiletek

Spíše jako by šlo o historií zatížený anachronismus. Konečně žádná pětiletka nebyla splněna. Ironicky lze připomenout verše Pavla Kohouta: Ty také budeš čekat, až se vrátí, ze školy děvčátko, tvá pionýrka malá, v tváři je červená, do schodů utíkala... To bude po letech, snad v pětiletce páté a z okna ji bude vítat úsměv matky. Minulý režim by začínal pětiletku třináctou. Já jich mám za sebou patnáct. Tuhle kategorizaci bych nepoužil, kdyby se můj život neodvíjel právě v pětiletých cyklech, na což jsem ovšem měl minimální vliv.

V prvních mých pěti dětských letech končila za první republiky hospodářská krize, přišel Mnichov a okupace. Všude kolem bída. Byl jsem na pohřbu TGM. Strýcové si mě střídali na ramenou, v rukou jsem měl krabici od Bati se zrcátky na víku, cosi jako periskop. Prezidentova rakev na lafetě, bílí koně, generálové s vyznamenáními. Spíš vzpomínka na vzpomínku. Ale větu Brzo bude válka! si už pamatuji. Stejně jako rozhlasovou znělku z Vltavy v mnichovských dnech. Na zahradě jsme měli protiletecký kryt, odnesl jsem si tam medvídka. Strašili jsme se s nasazenými plynovými maskami. Nejútlejší léta poznamenají na celý život.

Druhá, o trochu delší pětiletka mi vystačila na pár románů (Handyho dlouhé dobrodružství, Co Taussigovi?, Dobrovolník Wanke, Lásky v Teuffelshofu, nevydaný Sen o diamantovém C). Otec měl odvahu vzít do našeho domu židovskou rodinu. Němci ji při arizaci vystěhovali z vily. Navštívilo nás kvůli tomu gestapo. Přespávali u nás občas i němečtí piloti z blízkého letiště, když je navštívily manželky. Jeden rakouský voják řekl otci mezi čtyřma: Hitler je největší zločinec v historii. – Nejstrašnější byla heydrichiáda. Ke konci války se u nás ukrývali kluci z Technische Nothilfe, když je přestalo bavit kopat zákopy a odstraňovat trosky po bombardování. Jeden byl dobrodružné povahy, podařilo se mu ukrást esesákům nejen zbraně, i motocykl. Po válce byl v rozvědce, ale začal si i s druhou stranou, StB ho zavraždila. Válka patří k nejvážnějším forming impressions.

Třetích pět let bylo rozlomených. První mé roky byly spojeny se skautingem. Měl jsem jet do Paříže na jamboree a na výměnný zájezd do Norska. Kdyby nebyl osmačtyřicátý. Tajně jsme chodili do Junáku, ale už byli i v Pionýru. Otec vážně onemocněl, a tak nabídku jít do vojenského gymnázia a prožít čtvrtou pětiletku v uniformě bylo těžké odmítnout. Ve Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové to tak trochu byla splendid isolation. Nebo jak Jiří Suchý zpívá „... a tak jsem neměl pocit, že žiju v chladu a mrazu“. Většina velitelů a učitelů tu byla na kratší či trochu delší dobu odložena nebo sem musela povinně nastoupit podle paragrafu 39. Výcvik jsme měli zprvu prvorepublikový, poté podle vládního vojska, nakonec tak trochu comandos. Podle toho jak kdo co uměl. Na školní chodbě jsme měli obrovský nápis: Stalin se na tebe dívá! Působilo to až démonicky. Jednou jsem tak před tím dílem stál a malíř Petr Skácel, který nás měl na politickou a výtvarnou výchovu, bratr básníka Jana Skácela, mi řekl: Abychom se jednou při jménu Stalin neposadili na prdel! To byl rok 1951. Po maturitě jsem měl jít na vojenskou lékařskou akademii, tři roky jsem kvůli tomu šprtal latinu. Ale v třiapadesátém si Zdeněk Nejedlý vymyslel reformu, čtvrtý ročník jsme udělali přes prázdniny za šest neděl, odmaturovali a většina nastoupila do pěchotního učiliště. Tam už se s námi nikdo nevybavoval, měli jsme tvrdý sovětský vojenský výcvik. Denně na gymnastickém nářadí a v maskách, ve kterých jsme někdy i spali. Abych se s tím nějak psychoterapeuticky vypořádal, napsal jsem a vydal trilogii Léta v modrém a zeleném.

V modrém proto, že pátou pětiletku jsem prožil na letišti. Ministru obrany Alexeji Čepičkovi se kázeň v letectvu prý příliš nezamlouvala, a tak jsem se octil ve skupině několika spolužáků, které po jmenování do hodnosti poručíků poslali k jiné zbrani. Zázrakem či spíše dobou omluvitelným podvodem se mi podařilo, že jsem zároveň na Karlově univerzitě dálkově vystudoval filozofii a historii.

A zas jakousi šťastnou náhodou jsem se po promoci na šesté pětiletí, na začátku zlatých let šedesátých, ocitl v redakci vojenského časopisu. Tam se sešlo kolem tuctu chytrých důstojníků a civilistů, od kterých se bylo možné něco zajímavého dozvědět. Většina také po osmašedesátém skončila špatně. Ale to slastné období trvalo a sedmých pět jsem mohl být v blízkosti tak vzácných osobností, jako byli Jaroslav Janda a generál Václav Prchlík. Jak jinak, po 21. srpnu 1968 jsme všichni v armádě skončili. Někteří ve vězení nebo přinejmenším v seznamu akce Norbert. Podobně dopadla čtyřicítka generálů a sedm tisíc důstojníků a poddůstojníků.

Čtyři normalizační pětiletky není snad třeba ani dělit, trvalo bezčasí, jakási podivuhodná slitina dní, život bez pohybu, i když by bylo lží, že jsme jej nějak nežili, vnitřně jsme byli svobodní. Po osmém pětiletí, které jsme zá­zračně přežili v Institutu poradenství a v Institutu Československého komitétu pro vědecké řízení, když jsme poctivě vydělali na přestavbu Novotného lávky, nás spolek vyloučených, vyškrtnutých, židovského původu či jinak podezřelých znovu rozmetali do desítek organizací. Jenom naše skupina díky odvaze kamaráda, který v čistkách dostal jen důtku s výstrahou, zůstala pohromadě. Kvůli tomu trestu trpěl, i když mu byl po letech vymazán. Pořád mu vytýkali, že má důtku s výstrahou, třebas vymazanou. Deváté pětiletí jsem zkoumal příčiny fluktuace, chyběly pracovní síly; desáté jsem věnoval sociálnímu systému řízení, režim chtěl trochu racionalizovat; jedenácté sociálním souvislostem automatizace výroby, bez modernizace to nešlo – i když se nás jednou členové jakési japonské delegace zeptali, proč se buduje cosi, co oni už ruší jako překonané.

Pro těch dalších dvacet let a rychlost jejich prožívání by asi bylo nejlepší zvolit název vzpomínek na Gérarda Philipa Co trvá vzdech jeho manželky Anne. Možná bychom si vzhledem k věku mohli připomenout větu, kterou si po devadesátce napsal do svého deníku malíř a grafik Oskar Kokoschka: „Teď mi rok připadá tak dlouhý jako kdysi v mládí den...“ Byli jsme rehabilitováni, mnozí z mého blízkého okolí zastávali vysoké funkce, šli jsme tak trochu „blízko s průvodem“, kdybychom vzpomněli na Jaroslava Vrchlického. i když jsme si nikdy při nástupu do mocenských struktur nepomysleli, že nás z nich vystrnadí kdosi typu Antonína Baudyše. Tak nám skončila netuctová dvanáctá pětiletka. Konečně jsem se mohl v té šťastné třinácté věnovat próze, oprášit staré texty a napsat nové, z nichž devatenáct v románové podobě vyšlo a asi tucet dalších doma na vydání čeká. Ve čtrnácté jsem pro změnu dal přednost publicistice, v patnácté vědeckovýzkumné práci na fakultě, kde jsem skončil pro nedostatek peněz. Konečně jsem byl propuštěn z práce i kvůli něčemu jinému, než je politika! Možná bych v tom šestnáctém cyklu měl dělat všechno pro to, abych sobě i rodině dělal radost. Ale kdo ví, co člověka může ještě na stará kolena potkat.

Antonín Rašek

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.