Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Jan Zeno Dus: Žijeme v šesté republice?

Jan Zeno Dus

Žijeme v šesté republice?

Docela něčím jiným je II. republika pro Francouze, docela něčím jiným pro Čecha, ale také pro Poláka. k tomu se ještě vrátíme v rubrice Stručně. o tom, nakolik a v jakém smyslu je i období komunistické vlády „naše“, uvažuje velmi zajímavě Andrzej Romanowski v rubrice Svět v pohybu. Autor následujícího textu nás ujistil, že by byl vděčný za ohlas, třeba i polemický; redakce ovšem také.-red-

Francouzi vědí, že žijí v páté republice. Jako Češi, neměli bychom podobně vědět, že dnes máme svou českou republiku už šestou? Následující rozčlenění dějin postmonarchického, republikánského českého státu (v sedm období, a to v šest „republik“ a jeden „protektorát“) se nejenom samo nabízí, ale přímo vnucuje:

První republika začala 28. října 1918 (provoláním Československé republiky na Václavském náměstí v Praze) a skončila 30. září 1938 (podepsáním mnichovské dohody, toho dne krátce po půlnoci, a jejím přijetím ze strany československé vlády, téhož dne).

Druhá republika začala 30. září 1938 a skončila 15. března 1939 (invazí německé armády do českých zemí a kapitulací prezidenta i vlády, téhož dne).

Protektorát Čechy a Morava začal 16. března 1939 (Hitlerovým výnosem o jeho zřízení) a skončil 8. května 1945 (porážkou Německa v druhé světové válce).

Třetí republika začala 8. května 1945 a skončila 25. února 1948 (prezident Beneš přijal Gottwaldův návrh nové vlády).

Čtvrtá republika začala 25. února 1948 a skončila 29. listopadu 1989 (rozhodnutím Federálního shromáždění o zrušení článku 4 Ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany Československa).

Pátá republika začala 29. listopadu 1989 a skončila 31. prosince 2002 (zánikem Československa, popř. České a Slovenské Federativní Republiky, na kterém se česká a slovenská politická reprezentace nedlouho předtím přátelsky dohodly).

Šestá republika začala 1. ledna 2003 (spořádaně připraveným vyhlášením České republiky).

Tedy: první republika 1918–1938, druhá republika 1938–1939, protektorát 1939–1945, třetí republika 1945–1948, čtvrtá republika 1948–1989, pátá republika 1989–1992, šestá republika od roku 1993.

Žádný z vyjmenovaných sedmi dějinných úseků nemůže být sloučen s úsekem sousedním, předchozím nebo následujícím (čímž by počet úseků klesl na šest). Na druhé straně není žádný rozumný důvod k tomu, abychom některý ze sedmi úseků rozdělili. (Například abychom úsek nejdelší, 1948–1989, rozlomili jednak na komunistickou Československou republiku 1948 až 1960, jednak na komunistickou Československou socialistickou republiku 1960 až 1989. Nebo abychom tentýž úsek rozdělili na dobu před invazí z 21. srpna 1968 a na dobu po ní.)

Víckrát už jsem v časopisech a novinách narazil na termín „třetí republika“ (od konce druhé světové války do 25. února 1948). Ale nevzpomínám si, že bych někdy četl také o českých republikách čtvrté, páté, šesté. Přitom je zřejmé, že periodizovat postmonarchickou éru českých dějin v očíslované „republiky“ (a jeden epizodický, ovšem nečíslovaný „protektorát“) by bylo užitečné.

Například, proč by se o čtvrté republice (od února 1948 do listopadu 1989) nemohlo mluvit tak běžně, jako se mluví o republice první (od října 1918 do září 1938)? Vždyť hovořit a psát o čtvrté republice by bylo nejen pohodlnější, nýbrž také po všech stránkách vhodnější než mluvit o „době nesvobody“ nebo o „době komunistického Československa“, případně o „době (komunistické) totality“. (Nebo o „totáči“.) Numerický termín „čtvrtá republika“ by měl všechny nesporné výhody, které mají dávno už vžité termíny „první republika“ a „druhá republika“ (jakož i stále častěji se vyskytující termín „třetí republika“).

Termín „čtvrtá republika“ by byl stručný, přitom však naprosto srozumitelný (jistě každému, kdo ví, co jsou republiky první až třetí), přesný, jednoznačný, nenapadnutelný. Byl by suchý, bezbarvý, bezobsažný, ale právě to by bylo jeho velkou předností. Byl by totiž dokonale prost jakéhokoli ideologického a morálního hodnocení či emocionálního tónování. (Únor 1948 až listopad 1989: Byla to „doba totality“? Nebo jenom „doba nesvobody“? Ale který z obou výrazů by byl vhodnější, správnější?) Také by byl prost o objektivnost usilujícího, ale nemotorného politologického charakterizování (třeba: „doba vlády jedné strany“).

Tedy: „Republika“, čímž by se sdělilo, že jsme v době po 28. říjnu 1918, to znamená v pozdějším období českých dějin, než bylo víc než tisíc let české doby monarchické (knížecí a královské). a potom by už stačilo upřesnit, bezobsažnou řadovou číslovkou, v kolikáté „republice“.

Očíslování všech dosavadních českých republik, už šesti: Bylo by to nelogické? Nebo obtížné? v žádném případě. Vždyť jenom to, co všichni už dávno víme i respektujeme, pokud myslíme na dobu od října 1918 do března 1939 (totiž že tato doba sestávala z doby republiky první a doby republiky druhé), konečně bychom per analogiam uplatnili pro ještě delší časový úsek, od 28. října 1918 do nynějška.

Francouzi své republiky (jejich první byla vyhlášena koncem osmnáctého století, 22. září 1792) číslují už od devatenáctého století, v kterém dospěli od své republiky první do republiky třetí. (S přeryvy jednak dvou císařství, 1804–1815 a 1852–1871, jednak restaurované monarchie, 1814 až 1848.) Ale na rozdíl od nás Francouzi s číslováním republik (pohodlným a funkčním) nepřestali. Proto dnes vědí, že žijí v republice pořadím páté, zatímco my o tom, že dnes máme svou republiku šestou, stále ještě vědět nechceme.

Horší je, že citelně postrádáme jednoznačný a nekontroverzní termín pro svou někdejší republiku „komunistickou“ z let 1948 až 1989, a to jen proto, že se nám stále ještě nechce udělat, co je už dlouho nasnadě: Nazvat těch jednačtyřicet let „čtvrtou republikou“.

Jan Zeno Dus (1931) je evangelický farář v důchodu.

Čtěte také:

Jakub Charvát: Jak jsme chystali první postkomunistické volby

Jaroslav Šebek: Reflexe pražské katedrály

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.