Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Evžen Gál: Kde se loví hlasy a jak dostat džiny do láhví

Evžen Gál

Kde se loví hlasy a jak dostat džiny do láhví

Maďarská odpovědnost

Otázkou letošních maďarských voleb nebylo, kdo je vyhraje, nýbrž zda vítěz, koaliční uskupení FIDESZ-KDNP, dostane v novém parlamentu dvoutřetinovou ústavní většinu a zda druhou nejsilnější politickou stranou zůstane do té doby vládnoucí MSZP, anebo ji předstihne ultrapravicová (dle vlastní definice: radikální) strana Jobbik. Na první otázku daly volby kladnou, na druhou pak – i když jen o vlásek – zápornou odpověď.

Chceme-li si přiblížit procesy, které se odehrály v posledním období na maďarské politické scéně, musíme připomenout alespoň některá fakta, která se v současném vývoji maďarské společnosti zdají být čím dál důležitější.

My starší si ještě dobře pamatujeme 80. léta relativně svobodného kádárovského „gulášového“ socialismu, ale možná už leckdo zapomněl, že v Maďarsku existovala jen jediná politická „státostrana“ MSZMP – Magyar Szocialista Munkáspárt (Maďarská socialistická dělnická strana). Ta už v posledních deseti letech své existence dávno neměla za členy jen „staré kádry“ („staré struktury“), ale i reformní komunisty, ba i pragmatické mladé lidi, kteří stranu potřebovali jen jako odrazový můstek pro dosažení svých profesionálních ambicí. Tato vnitřní struktura strany zůstala zachována i po „tiché revoluci“ – jak se v Maďarsku přeměně společenského řízení na konci 80. let říká – tedy i po přeměně strany na Maďarskou socialistickou stranu (Magyar Szocialista Párt – dále jen MSZP), která je dnes respektovanou součástí Socialistické internacionály.

Ideologicky pravověrní komunisté se od strany oddělili a vytvořili Maďarskou dělnickou stranu, ta se však za posledních dvacet let nedostala ani do blízkosti parlamentu. Na druhé straně se od strany odštěpili i takoví reformní komunisté, resp. staré kádry, kteří se do politiky zapojili v jiných, často politicky opačně orientovaných stranách, nebo strany s opačným znaménkem alespoň podporovali a podporují. a tak vznikl v Maďarsku prapodivný druh antikomunismu: „můj komunista je dobrý, tvůj nikoli“. Pragmatičtí a zpravidla mladší straníci se výrazněji dostali ke slovu až později s nástupem Ference Gyurcsánye do první linie strany. o tom ale až později.

Ke kuriozitám maďarského politického života patří i fakt, že v uplynulých dvaceti letech MSZP – až na první a poslední svobodné volby – volby vždy vyhrála a vládla tři volební období. Vždy šlo o koalici se Svazem svobodných demokratů (Szabad Demokraták Szövetsége – dále jen SZDSZ), tj. politickým uskupením, které vzniklo z maďarských „disidentů“, z tzv. maďarské demokratické opozice, tj. vlastně spolu s někdejším úhlavním nepřítelem. Pravda, i tato „demokratická opozice“ byla heterogenním útvarem, v kterém se sešli konzervativci, bývalí straničtí představitelé, levicoví intelektuálové i děti bývalých exponovaných komunistických pohlavárů. SZDSZ zpočátku vystupoval s nejradikálnější antikomunistickou rétorikou, byl a vlastně dodnes je integrován do Liberální internacionály, ale dnes je v politické hantýrce jednoznačně spojován se socialisty. v letošních volbách nepřekročil pětiprocentní práh, a tak jeho poslední baštou zůstává už jen Magistrát hl. m. Budapešti a několik europoslanců.

Tichá revoluce a poté

Plno zvratů má vývoj FIDESZu (zkratka od FIatal DEmokraták Szövetsége – Svaz mladých demokratů). FIDESZ vstoupil na politickou scénu ještě v roce 1988 jako alternativní mládežnická organizace proti oficiálnímu maďarskému Komunistickému svazu mládeže KISZ. Kádárovci ji zakázat už nestačili, a tak pár měsíců po vzniku už její představitelé včetně Viktora Orbána zasedli u tzv. národního kulatého stolu, který měl za úkol dojednat formu pokojného předání moci a vytvoření předpokladů nového demokratické zřízení Maďarska. Dalšími účastníky byl SZDSZ, který byl FIDESZu liberálním přístupem nejblíže, komunisté a Maďarské demokratické fórum (Magyar Demokrata Fórum – MDF), které bylo široce pojatým hnutím, složeným převážně z představitelů tzv. šedé zóny a z intelektuálů, jimž bylo kulturní pojetí národa, národně-liberální politický kurs maďarské (popř. uherské) minulosti přece jen bližší než občanské pojetí národa. (Ironií bylo, že vznik MDF politicky posvětil reformní komunista Imre Pozsgay, který se prvního velkého setkání v Lakiteleku roku 1987 osobně zúčastnil.) Národního kulatého stolu se pak zúčastnilo i několik menších, dnes už bezvýznamných hnutí, resp. stran, z nichž dvě, Křesťansko-demokratická lidová strana (Kereszténydemokrata Néppárt – KDNP) a Nezávislá malorolnická strana (Független Kisgazda Párt – FKgP) na sebe nakonec vzaly vládní odpovědnost spolu s vítězem prvních svobodných voleb, s MDF.

FIDESZ tedy zůstal spolu s SZDSZ v opozici. Třebaže byly zajedno ve svém postoji jak proti socialistům, tak proti vládnoucím stranám, které akcentovaly národní aspekt i v jeho umírněnější podobě přece jen více, než bylo pro tyto dvě liberální strany přijatelné, vždy bylo patrné, že FIDESZ se nehodlá smířit s postavením „mladšího radikálnějšího liberálního bratříčka“ SZDSZ. Rozpor mezi nimi se vyostřil po druhých svobodných volbách v roce 1994, kdy maďarští socialisté v čele s Gyulou Hornem získali – k nemalému překvapení všech, v té době ještě klasicky pravicových stran – nadpoloviční většinu. SZDSZ se tehdy rozhodl k nečekanému kroku: v povolebních vyjednáváních akceptoval nabídku Horna a vytvořil s MSZP koaliční vládu, která měla více než dvoutřetinovou parlamentní podporu. Argumentace SZDSZ, že tím zabrání jednostranné socialistické vládě a pomůže svými liberálními ekonomickými představami postavit maďarskou podlomenou ekonomiku na nohy, nebyla úplně lichá. MDF a jeho koaliční partneři byli v předchozím volebním období zaměstnáni hlavně zaváděním základních institutů demokratického státu a hledáním platných politických vzorů v maďarské politické minulosti a neměli charismatického politického představitele, který by svou vahou zajistil nové demokracii i nepostradatelnou ekonomickou stabilitu a vizi.

FIDESZ dole, FIDESZ nahoře

FIDESZ byl s touto novou situací konfrontován po těžké vnitrostranické krizi. Koncem roku 1993, kdy volební preference dávaly této straně velkou šanci stát se významným politickým činitelem už v nadcházejících volbách, odchází několik zakládajících členů, kteří se svými liberálnějšími představami začali vzdalovat Viktoru Orbánovi, jenž pozvolna ve straně získával čím dál výlučnější postavení. Tento rozkol byl osudný: FIDESZ nakonec ve volbách jen taktak překročil pětiprocentní volební práh, a místo úvah o způsobu vládnutí se pro Orbána stalo hlavním tématem přebudování strany. Tento charismatický, pragmatický a ambiciózní mladík, výtečný řečník, vpravdě syn lidu, měl mimořádné předpoklady stát se výjimečným politikem. Větší než jeho nadání bylo od první chvíle snad jen jeho úsilí, které vynakládal na získání moci. Velmi pragmaticky vyhodnotil, že ačkoli MDF bylo ve volbách 1994 největším poraženým, jeho politický důraz na národní hodnoty, na maďarský venkov oproti Budapešti, této „vodnaté hlavě“ Maďarska s pětinou obyvatelstva země, má u voličů potenciální odezvu. Správně také pochopil, že Maďarsko, kterému nebylo dopřáno projít si vývojem moderní měšťanské společnosti, zákonitě stojí před touto cestou. Věkový limit členů do 35 let ruší strana ještě v roce 1993; idea výše uvedeného se pak v názvu strany objeví v roce 1995, kdy je přejmenována na FIDESZ – Magyar Polgári Párt (FIDESZ-MPP – FIDESZ –Maďarská občanská strana; zde je na místě poznamenat, že v maďarštině je výraz pro občana i měšťana identický: polgár).

V březnu 1995 se asi na jeden rok stal ministrem financí Maďarska Lajos Bokros, s jehož jménem jsou spjaty tzv. Bokrosovy balíky neboli dosud nejradikálnější finanční a ekonomická opatření novodobého Maďarska, která radikálními finančními kroky a zahájením reformy velkých sociálních systémů nastolila ekonomickou stabilitu a předpoklady pro ekonomický růst. Svými neoliberálními ekonomickými kroky však Bokros dosáhl i toho, že se stal nejnepopulárnějším politikem Maďarska po roce 1989 a podle většiny analytiků-politologů byl i hlavním „strůjcem“ volebního neúspěchu koalice MSZP-SZDSZ ve volbách 1998.

Přesto i v roce 1998 získala nejvíce mandátů MSZP, což však nestačilo, aby spolu s SZDSZ vytvořila koalici. FIDESZ tak na bázi širší koalice s FKgP a MDF (ale bez ultrapravicové Strany maďarské pravdy a maďarského života – Magyar Igazság és Élet Pártja – MIÉP Istvána Csurky) dokázal vytvořit těsnou pravicovou koalici.

FIDESZ během 2–3 let vládnutí z Bokrosových balíčků ekonomické stability nejen žil, ale mohl si dovolit některé sociálně tvrdší a nepopulární prvky z nich i vypustit, přičemž přísně dbal rozpočtové kázně země. Na mnohá klíčová místa jednotlivých resortů dokonce přivedl mnohem dynamičtější, pružnější mladé kádry, kteří ukazovali lidem sympatičtější tvář, než na jakou byli zvyklí z Kádárova socialismu. Orbán si byl také vědom toho, že MSZP stačila za svou dlouholetou historii vybudovat mnohem propracovanější strukturu i na venkově (včetně té klientské), a intenzivně se pustil do úkolu rozšířit a vybudovat analogický systém FIDESZu, často se však nedostal dál než právě k vybudování a prohloubení vlastní klientely. Tato strategie se zdála být úspěšná a veškeré předvolební preference naznačovaly, že strana vyhraje volby 2002 bez větších problémů, nota bene ve chvíli, kdy MSZP měla vážné problémy postavit do voleb akceptovatelného stínového premiéra. Toho nakonec – ve spolupráci s SZDSZ – přece jen našla v osobě Pétera Medgyessyho. a to právě ve chvíli, kdy důsledky klientelismu FIDESZu vynesly na povrch první korupční aféry.

FIDESZ-MPP postavila svou předvolební kampaň na prezentaci vlastních výsledků vládnutí a na více než přehnaných slibech do budoucna... MSZP reagovala negativní kampaní a ještě většími sliby a volby nakonec těsnou většinou vyhrála.

Dosud popsaný vývoj se odehrával ve standardních rámcích, platných v demokratickém světě. Ani Bokrosovy balíky nikterak nezastřely skutečnost, že i když to byla levicová vláda, kdo provedl ekonomické reformy liberálními kroky, šlo pouze o existenční politickou nutnost, nicméně v Maďarsku je, resp. byla do té doby v zásadě přehledná politická struktura, kde levice je levicí a pravice pravicí. Pravda, mezitím byla strana FIDESZ-MPP v roce 2000 přijata do Evropské lidové strany EPP, a tím tedy opustila Liberální internacionálu.

K radikalismu

To, co nastalo na maďarské politické scéně po volbách 2002, se však od politických standardů dost významně odchyluje.

Nezvyklé nepochybně bylo mj. už i to, že ačkoli Orbán v čele strany nevyhrál přísně vzato už třetí volby, neodešel ani nebyl odvolán z čela strany (a to ani o čtyři roky později, tj. roku 2006, kdy volby prohrál znovu!). Své porážky veřejně nikdy neuznal, vítězi nikdy nepoblahopřál, pokaždé viděl ve výsledcích voleb zákeřné intriky a svou porážku vždy halil do líbivých a politicky velmi nebezpečných sloganů: po prohraných volbách 2002 to bylo heslo „Vlast nemůže být v opozici“, přičemž bylo nad slunce jasnější, že právě on a jeho voliči jsou těmi, kdo představují vlast. Toto schéma se posléze přeneslo i na antagonistický etnický pár Maďaři – Nemaďaři, prozatím jen v této mírnější podobě. Své projevy Orbán pravidelně končil heslem – podle italského vzoru – „Maďarsko do toho, Maďaři do toho!“

Orbán však z porážky vyvodil i praktické politické úkoly: prohra byla důsledkem nedostatečné organizovanosti strany, je tedy třeba dostat se ke každému voliči, především na venkově. Vytvořil celostátní síť tzv. občanských kroužků (Polgári Kör), s neobyčejnou energií jezdil „konzultovat“, „diskutovat“ s lidmi, angažovat je pro FIDESZ-MPP. Jedním z organizátorů občanských kroužků byl i Gábor Vona, dnešní předseda strany Jobbik a zakladatel Maďarské gardy. Orbán se také rozhodl etablovat FIDESZ-MPP jako jedinou pravicovou stranu: zbytky ostatních stran, které se politicky opotřebovaly a rozpadly (FKgP, MDF, KDNP, část odborů), integroval do FIDESZu-MPP pod heslem „Jeden tábor, jeden prapor“, což sice formálně vždy vypadalo jako korektní dohoda, prakticky však šlo o anexi jednotlivých politických subjektů, jejichž členové mohli být rádi, že dostali novou politickou šanci. FIDESZ-MPP se přerodila r. 2003 ve FIDESZ-MPSZ (Magyar Polgári Szövetség – Maďarská občanská unie).

Orbán nezapomněl ani na média. Pod heslem, že veřejnoprávní i soukromá média jsou pod levicovým a liberálním (!) terorem, vytvořil stranickou soukromou zpravodajskou televizi Hír TV (Zpravodajská TV), jeden z celostátních deníků Magyar Nemzet (Maďarský národ) učinil de facto stranickým listem; později pak vznikla i televizní stanice Echo TV, liberální celostátní deník Magyar Hírlap (Maďarský zpravodaj) byl privatizován a vznikl deník, který byl napravo i ve srovnání s dalšími médii. Obdobně oslovuje radikální pravici také časopis Demokrata (Demokrat) a intelektuálně přece jen náročnější Heti Válasz (Týdenní odpověď). Fluktuace pracovníků v jednotlivých médiích je relativně velká a nejednou v nich jako nejradikálnější žurnalisté vystupují bývalí komunističtí novináři. Výraz radikální je tu třeba brát jako eufemismus, ti nejradikálnější – především pak v posledním volebním období – přímo v živém vysílání posílali premiéra či kohokoli jiného, kdo se jim nezamlouval, zcela neeufemisticky „do pr...“.

Orbán tedy lovil hlasy i na krajní pravici, a to nejen v médiích. Často se tvářil, že „neslyší“ nebo „nerozumí“ nekorektním, vulgárním, xenofobním vyjádřením ultrapravice, hlavně představitelům strany MIÉP, a zároveň si „mistrně“ osvojil slovník krajní pravice, z něhož některé emblematické výrazy (např. životní prostor) tu a tam propašoval do svého projevu.

Nápor na rozpočet

Po volbách tedy vládu opět vytvořila MSZP a SZDSZ v čele s premiérem Medgyessym, který své vládnutí začal tím, že předvolební sliby začal plnit. Jistě, pracovníci státní sféry a veřejného sektoru byli v Maďarsku placeni špatně, ale například padesátiprocentní zvýšení mezd zhruba dvojnásobnému počtu úředníků v Maďarsku, než kolik je jich u nás, bylo pro ekonomiku nemalou zátěží. Státní rozpočet s sebou vláčel prakticky už od války mnohem robustnější dluhy, jež byly v kádárovském socialismu ještě zvyšovány, a dále tu byla od 80. let imigrace ať už etnických Maďarů z Ceaucescova Rumunska či z oblastí zasažených balkánským konfliktem a také např. i finanční podpora zahraničních Maďarů. FIDESZ-MPSZ tyto rozpočtové výdaje odhlasoval – koneckonců to bylo v politické logice: nebudeme šetřit na našich potenciálních voličích, ačkoli ekonomika země takové výdaje může unést jen stěží.

Politicky obzvlášť nahnutá vypadala situace sotva tři týdny po nástupu nové vlády, kdy deník Magyar Nemzet uveřejnil dokument, podle kterého byl Péter Medgyessy vysoce postavený tajný agent pod č. D-209. Premiér zpočátku obvinění popíral, nakonec ale přiznal, že byl agentem ekonomické rozvědky v letech 1977 a 1982, a to jen proto, aby zajistil své vlasti kontakty na západní finanční svět... SZDSZ zpočátku žádal jeho okamžitou rezignaci, přes protesty svých zakládajících členů mu však nakonec umožnil setrvat v úřadě, v němž vydržel ještě další dva roky. Nicméně zdálo se, že FIDESZ-MPSZ už nemusí nic dělat, v příštích volbách mu moc takříkajíc spadne do klína.

To signalizovaly i volby do Evropského parlamentu v roce 2004, kdy MSZP dosáhla špatných výsledků. Tuto situaci využil koaliční partner SZDSZ a spolu s vnitrostranickými kritiky Medgyessyho donutili premiéra k rezignaci. Do čela vlády navrhli ambiciózního mladého politika Ference Gyurcsánye, ministra sportu a dřívějšího Medgyessyho poradce. Mimo jiné od něho očekávali, že v nadcházejících volbách bude schopen čelit obratnému Orbánovi, k čemuž Gyurcsány předpoklady nepochybně měl.

Gyurcsány, jehož vláda za necelé dva roky do řádných voleb nepřinesla nic zásadního, v roli premiéra jen improvizoval, dynamickým vystupováním se mu však podařilo navrátit důvěru voličů v MSZP a načrtnout představu změny své socialistické strany ve stranu Blairova typu.

FIDESZ-MPSZ zvolila pro svou negativní volební kampaň 2006 velmi nešťastné heslo: „Žijeme hůře než před čtyřmi lety“, což rozhodně nebyla pravda. Když pak v tradičním televizním předvolebním duelu porazil Gyurcsány Orbána sebejistým, rétoricky velmi sofistikovaným výkonem, jaký býval Orbánovou doménou, zrodilo se nemalé překvapení: FIDESZ-MPSZ, které mnozí předpovídali už tehdy dvoutřetinové volební vítězství, volby opět prohrála.

Gyurcsány si byl dobře vědom, že další čtyři roky politické nečinnosti by pro jeho stranu byly smrtící. Věděl však taky velmi dobře, že prosazení reforem není se starými stranickými kádry možné. a tak na podzim roku 2006 přednesl před svými soudruhy na uzavřeném zasedání socialistické frakce v Balatonőszödu velmi emotivní projev. Výraz soudruh je zde namístě použít bez uvozovek, neboť jazyk jeho projevu, plný hospodských, familiárních vulgarismů, byl velmi cíleně určen právě oněm starým partajním kádrům, kterým měl připomenout, že jako strana v posledních dvou letech vlády v jednom kuse lhali, nic nedělali, jen aby nepohřbili šanci uspět ve volbách. Teď, po vyhraných volbách, mají dvě možnosti: buď se otevřeně pustit do neodkladných reforem, anebo úplně zmizet po čtyřech letech z politického života.

Gyurcsány zde nepochybně udělal svou největší politickou chybu, když neodhadl, jaká nebezpečí číhají na stranu i na něho osobně, pokud se jeho projev – ať už s přispěním vlastních lidí či cizí pomocí (vlastně dodnes se to neví) – dostane na veřejnost. To se pochopitelně stalo. Další vývoj si zcela jistě pamatuje každý český čtenář z televizního zpravodajství: útok na budovu maďarské veřejnoprávní televize, hořící auta, masové demonstrace, sabotáž důstojných oslav 50. výročí maďarské revoluce 1956, neboť Kossuthovo náměstí před budovou parlamentu bylo ve dne v noci okupováno davem frustrovaných lidí. Zde si dovolím velmi osobní vzpomínku z léta 2006, kdy jsem se poblíž Kossuthova náměstí zúčastnil prezentace knihy o šestapadesátém z pera Paula Lendvaiho, emigranta právě z roku 1956. Bylo skutečně skličující, když diskusi s autorem podbarvoval zápach moči a fekálií, táhnoucí se otevřenými okny od parlamentu.

Další hrubnutí

FIDESZ-MPSZ se pochopitelně pokusil využít nastalou situaci ke svržení vlády. To, že byl Gyurcsányův projev označen za „lživý“, je příznačné pro celé nadcházející období až do letošních voleb. Prohlásit konečně pravdomluvný projev za lživý skutečně postrádá jakoukoli logiku a slouží jen „logice“ ulice a emocí. Prvních několik měsíců Orbán v úspěch „tiché“ podpory ulice skutečně věřil. FIDESZ-MPSZ organizovala vlastní demonstrace, účastnila se – na odděleném pódiu – demonstrací na Kossuthově náměstí, které pak vyústily v ultimatum na odstoupení vlády. s Orbánem v čele pak poslanci dokonce demonstrativně odstranili zátarasy kolem parlamentu, když se v zimních měsících policii (a zimě...) konečně podařilo zabránit další okupaci náměstí. Prezident László Sólyom, zvolený jinak s podporou FIDESZ-MPSZ, vzděláním právník a první předseda Maďarského ústavního soudu, si byl velmi dobře vědom, že v parlamentní demokracii ulice nesmí mít takovou roli, jakou může sehrát v diktaturách, a celkem taktně „přinutil“ FIDESZ-MPSZ k návratu do parlamentních lavic.

Obstrukcím ale zabránit nemohl. Jakmile se Gyurcsány objevil na zasedání parlamentu, poslanci FIDESZ-MPSZ pokaždé demonstrativně opustili sál. k oslabení vládních ambicí však měli i dostatek jiných, legitimních prostředků. Když se například vláda přes všechny těžkosti pustila do reformy zdravotnictví (mj. zavedením poplatků u lékaře, privatizací nemocnic apod.), zorganizovali referendum, v němž bylo vše zamítnuto.

Média se neobyčejně radikalizovala. Tolerování ulice uvolnilo stavidla dalšímu hrubnutí společenského diskursu. v zemi zesílil latentní antisemitismus, který byl v maďarské společnosti 20. století z různých důvodů v jisté „plebejské“ podobě vždy přítomen. Sociálně velmi frustrované početné romské obyvatelstvo se stávalo čím dál častějším terčem radikalizující se pravice. Zkrátka se ukázalo, že za léta „zavádění demokracie po maďarsku“ vzniklo nemalé množství frustrovaných lidí, kteří parlamentním stranám jednoduše nevěří. a to je hlavní příčinou ustavení nejen nechvalně proslulé Maďarské gardy (Magyar Gárda), ale zejména její mateřské strany Jobbik (celý název zní Jobbik Magyarországért Mozgalom – Hnutí za lepší Maďarsko; jobbik znamená v maďarštině „to lepší“ a „jobb“ znamená též „pravicový“). Ze všeobecné nedůvěry se zrodilo i hnutí Lehet Más a Politika (Politika může být jiná – LMP), které se v zájmu utlumení až nenávistného parlamentního boje pravice proti levici ukazuje voličům, jako volební alternativa.

V poločase posledního volebního období už bylo jasné, že reformy přes vládu Gyurcsánye nevedou. FIDESZ-MPSZ zaútočila i na další zranitelné body Gyurcsánye: na jeho minulost bývalého vedoucího činitele Komunistického svazu mládeže, který díky této funkci a své třetí manželce, dceři bývalého čelního komunistického představitele, znal i někdejší stranickou a hospodářskou elitu Kádárova režimu a díky těmto konexím se v 90. letech dopracoval v podnikatelské sféře k obrovskému majetku... To alespoň tvrdila FIDESZ-MPSZ. v důsledku několika dalších nepříliš šťastných projevů Gyurcsány nejen velmi rychle ztratil důvěru, ale stal se velmi nepopulárním politikem vůbec. v této těžké situaci ztráty důvěry osobní i stranické vytratila se z jeho politiky nejen dynamika, ale víceméně jakákoli akceschopnost, neboť každý jeho krok vyvolal obrovskou nevoli. Ve chvíli, kdy ekonomika opravdu hrozila krachem, předal Gyurcsány vládu poloúřednické vládě Gordona Bajnaiho, který z evropských peněz a z půjčky MMF v nouzovém režimu dovedl zemi k volbám a s tvrdými opatřeními se mu podařilo finanční stabilitu Maďarska obnovit.

FIDESZ-MPSZ v posledních měsících mohla už skutečně jen v klidu čekat, až jí moc spadne do klína. o povolebních tématech představitelé strany důsledně a záměrně nemluvili, pouze do omrzení opakovali, že mají program, který se zakládá na jiné koncepci: budou snižovat daně, vytvoří milion pracovních míst, zajistí pořádek apod. Svou lidovost pojali v tomto období pokud možno ještě šířeji: dali jasně najevo, že mají pochopení i pro ty voliče, kteří jsou obyvateli chudých kádárovských sídlišť, a rozumí jejich nostalgii po starých časech.

Procesy, které se v uplynulých dvaceti letech v Maďarsku odehrály, měly a mají četné své kritiky a analytiky na obou stranách. Orbán měl nepochybně pravdu v tom, že kritické intelektuální hlasy, relevantní i v západní Evropě, jsou v Maďarsku i mimo něj převážně levicové, a tudíž namířené hlavně proti němu. Je však i mnoho těch, kdo podávají velmi vyrovnané analýzy zařazené do hlubších historických kontextů. Jedním z nich je politolog Ervin Csizmadia, který již rok před letošními volbami upozornil na určitá nebezpečí: „Tak jako v dobách dualismu začala prosazovat zachování monarchie Liberální strana, tak po roce 2002 reprezentovala západní orientaci MSZP a v době vlády Ference Gyurcsánye už strana uvěřila i tomu, že tuto orientaci reprezentuje proti svému ,populistickému‘ konkurentovi výhradně ona. v krátkém čase pak proti této atitudě zesílil i její obvyklý historický protipól, sklon k ukřivděnosti, či jinak řečeno sklon ke všeobecné negaci. Je dobré si připomenout Istvána Bibóa: ,Problémem není samo o sobě jedno nebo druhé, nýbrž obojí dohromady.‘ Vedoucí FIDESZ-u a MSZP možná ani nevědí, že Maďarsko od rolu 2002 nehraje jen na evropském hřišti 21. století a pokouší se jakžtakž udržet na scéně, ale opět rozvinulo koberec z 19. století, po kterém účastníci kráčejí s patřičným sebevědomím a ovšem nehynoucím odporem vůči druhému. Ale nedivme se, politická elita každé země může vybírat jen z toho arzenálu vzorců chování, který mu byl historicky dán.“ (A rendszerváltás fogalmáról – o pojmu změny režimu, ÉS, 26. 6. 2009.)

Státník? Napoleonek?

Jedno je jisté: současná vláda v čele s Viktorem Orbánem vzala na sebe neobyčejnou odpovědnost. Hodnotit alespoň relativně objektivně jejich činnost je však zatím více než předčasné. v této chvíli lze říct, že její první kroky nenašly zrovna velké pochopení v okolním světě, ale ani v Evropě či v zámoří. Nedávné politicky nezodpovědné prohlášení dvou čelných představitelů vládní strany o ekonomické situaci Maďarska, které je údajně před státním krachem, zahoupalo kursem forintu a vyvolalo negativní reakci i na vzdálenějších burzách světa. Lze ho interpretovat jako nekompetentní, ale i jako naivní pokus o mapování manévrovacího prostoru nové vlády před jednáním s Evropskou unií a MMF o otázkách letošního a nadcházejícího rozpočtu. Do stejné kategorie lze zařadit i první neúspěšné kolo jednání maďarské vlády se zmíněnými institucemi – v obou případech Orbán vzápětí uklidnil trhy, že Maďarsko svým závazkům dostojí. a patrně i EU a MMF správně pochopily, že Orbán nechce před nadcházejícími komunálními volbami riskovat šance své strany na úspěch oznámením závažných ekonomických reforem. Něco – byť velmi málo a velmi nevyrovnaně – už naznačil ve svém prvním programu formulovaném ve 29 bodech, který představil parlamentu.

Obsazení klíčových mocenských a hospodářských pozic zneklidňuje zatím jen domácí politickou scénu. Volba nového prezidenta Pála Schmitta může naznačovat, že Orbán si ani v neprezidentském maďarském politickém systému nepřeje, aby se prezidentem stal člověk typu Árpáda Göncze, ale dokonce ani Lászlóa Sólyoma, kteří přes omezené pravomoci byli v případě potřeby přece jen schopni svou osobní autoritou dát najevo důležitost svého úřadu. Může však rovněž znamenat – jak o tom mnozí spekulují –, že Orbán ústavní změnou zamýšlí vytvořit prezidentský systém a do té doby chce mít v čele člověka, který mu posléze tento úřad bez problému předá. Chystaný zásah do odměňování předsedy Maďarské národní banky kritizovaly mezinárodní instituce, především Evropská centrální banka, z principu statutární nezávislosti národních bank. Orbánovi ale zřejmě mnohem víc jde o změnu osoby než o mzdu šéfa banky. Plošné změny v médiích, ve vedeních státních firem, v dozorčích radách apod. také mohou být předmětem nekonečných sporů, ale prozatím snad nejvážnější obavy lze vyslovit v souvislosti s jmenováním člena FIDESZu do čela Kontrolního úřadu a bývalého šéfa Úřadu vlády FIDESZu v období 1998–2002 ústavním soudcem, který nesplňuje zákonné předpoklady.

Sousedství

Na naší domácí i na slovenské politické scéně vyvolaly největší ohlasy dva kroky nové maďarské vlády, které spolu úzce souvisejí: uzákonění výročního dne Trianonské smlouvy památným dnem a usnadnění získání dvojího občanství pro Maďary v sousedních zemích.

Jistě, oba tyto kroky přišly v době slovenských voleb a potud určitě nepřispěly ke klidu na mezinárodní politické scéně. Stejně k němu ovšem nepřispěl ani prezident Václav Klaus, který k 90. výročí Trianonské smlouvy uspořádal seminář, a třebaže nebyl pozván ani jeden maďarský historik, odbornou úroveň a punc důstojnosti akci dodali dva známí čeští „historici“ – Jan Koukal a Jiří Weigl. Trianonské výročí bude pro Maďary ještě velmi dlouhou dobu smutnou vzpomínkou, podobně jako pro nás invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, mnichovský diktát, anebo třeba 15. březen 1939. Maďarsko Trianonskou smlouvu podepsalo a i demokratické Maďarsko opakovaně na politické scéně potvrdilo, že nemá v úmyslu na tom nic měnit. Viktoru Orbánovi lze vytknout leccos, ale jeho proevropsky orientovaná politika, proevropské politické kroky byly vždy mnohem jednoznačnější než například kroky české pravice.

Sleduji samozřejmě nelibě, když předseda Maďarské křesťanskodemokratické lidové strany vysvětluje v maďarské televizi, že maďarským občanstvím dostanou Maďaři za hranicemi zadostiučinění i ve „veřejnoprávním“ (sic!) smyslu: to je evidentní pletení pojmů nebo cynická lež. Stejně tak je ale nepochopitelné, že jsem v české veřejnoprávní televizi neslyšel reakci na vyjádření Ficovy vlády, že na Slovensku zavedou podobný zákon, jaký je v Česku, který neumožňuje dvojí občanství. Nevím o tom, že by někdo tuto lež komentoval. Ostatně Jiří Paroubek podpořil členství Ficovy strany v Socialistické internacionále. Který sociálnědemokratický princip k tomuto kroku Paroubka přivedl? Není přece ničí povinností, ať už jde o levici či pravici, podporovat pochybné kroky slovenských politiků pod hlavičkou obrany slovenského bratra.

V otázce maďarského nacionalismu beztak dali nejlepší odpověď voliči na Slovensku, kteří upřednostnili společnou stranu Híd--Most. To ale nikterak neznamená, že na Slovensku je s maďarskou menšinou vše v pořádku a že Slováci jsou Maďary očerňováni nespravedlivě. Jak už to tak bývá, někdy je to tak, někdy jinak. Velmi sympaticky se v této souvislosti vyjádřila v exkluzivním rozhovoru pro maďarskou televizi při setkání premiérů V4 premiérka Iveta Radičová, která bez rozpaků potvrdila, že i slovenské zákony znají institut dvojího občanství, ba existuje i něco jako české a slovenské dvojí občanství. Ukázala také otevřenost jednat s maďarskou vládou o normách, které toto dvojí občanství umožní a celkem jednoznačně se postavila za právo menšin „beztrestně“ používat na Slovensku mateřský jazyk. To je vskutku diametrálně jiný tón, kterému bychom rozhodně měli fandit.

Musíme si totiž umět připustit i alternativu, že tyto dva první kroky maďarské vlády byly zacíleny hlavně vnitropoliticky: nestály celkem žádné peníze, pofoukaly voličům bolístky jakožto opatření „na vylepšení nálady“, ale zároveň vzaly vítr z plachet ultrapravicovému Jobbiku už v počátcích jeho fungování v maďarském parlamentu. o tom se v Maďarsku veřejně mluví. Orbán také před ozbrojenými silami prohlásil, že jakoukoli spolupráci členů těchto sil s polovojenskými útvary v zemi (rozuměj: s Maďarskou gardou) bude považovat za neplnění vojenských povinností. i tomu bychom měli fandit.

Orbán má vůbec plné ruce práce: především musí zahnat zpět do láhví všechny džiny, které vypustil nebo přinejmenším pomáhal vypustit. Bude to opravdová zkouška pro jeho charisma, zkouška toho, zda jeho tah na branku skrývá státníka, skutečného politika, anebo jen politováníhodného napoleonka. Dějiny soudí v dlouhodobé perspektivě vždy spravedlivě: přízeň přitakávačů, fanatických a nekritických voličů není radno přeceňovat. Moudřejší je být pokorný vůči plynoucímu času.

Evžen Gál (1957) je hungarista, přednáší na Filozofické fakultě UK. Byl ředitelem Českého centra v Budapešti.

Čtěte také:

Juraj Charvát: Čiastočne český scenár a maďarská karta

Gábor Zsille: Prózy a básně

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.