Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Lukáš Kantor: Korporace stále vládnou

Lukáš Kantor

Korporace stále vládnou

Ekologická katastrofa v Mexickém zálivu způsobená ropnou společností British Petroleum přivádí znovu na světlo obecnější problém současného světa – zbytnělou moc nadnárodních korporací.

Letos uplyne patnáct let od prvního vydání dnes již klasické bible alterglobalizačního hnutí When corporations rule the world (Když korporace vládnou světu). Autor knihy David C. Korten strávil třicet let jako rozvojový expert v Africe, Asii a Latinské Americe. Začínal jako spolupracovník USAID, později ale přešel od této americké vládní agentury k nezávislejším a méně byrokratickým NGOs. Zároveň opustil svůj původní konzervativně republikánský světonázor a zařadil se do levicového tábora kritiků „korporátní globalizace“. Tu viní z toho, že zapříčiňuje stále větší rozevírání nůžek mezi (super)bohatými a chudými, nahrazuje demokracii faktickou vládou finančních elit, podporuje celosvětovou kulturní unifikaci, ničí přírodní bohatství planety a přirozené solidární vazby uvnitř tradičních komunit. Popsané jevy pak mají na svědomí rostoucí „sociální a environmentální dezintegraci“ (nerovnost, nezaměstnanost, zločinnost, rozvodovost, devastaci životního prostředí atd.) pozorovatelnou téměř v každém státě.

Konfliktnost zájmů na zisk orientovaných korporací a hostitelských zemí ilustruje Korten na několika jednoduchých příkladech. Zahraniční firma vydělá na vytěžení určitého lesa nebo dolu (a pak se přesune jinam), často tím ale připraví lokální společenství o navyklý způsob obživy. Korporace také profituje nejvíce, když zaměstná co nejméně místních lidí za co nejnižší mzdu při minimální kvalitě pracovních podmínek, čehož smutným důkazem jsou takzvané sweatshopy rozeseté po globálním Jihu (podezření na využívání sweatshopů padlo v minulosti např. na mamutí americký obchodní řetězec Wal-Mart). Podobně se do chudých regionů přenáší většina nadměrně ekologicky zatěžující výroby, nemluvě o přímém a někdy i nelegálním vývozu odpadků (skandál vyvolal v roce 2006 případ toxických látek vyložených v Pobřeží slonoviny, které se jako jiné části Afriky stalo evropskou skládkou). Činnost nadnárodních korporací je proto v zemích třetího světa mnohdy vnímána jako pokračování exploatační koloniální vlády, privilegií elit a státem sponzorovaného plundrování.

Aktuální kauza BP však s novou naléhavostí připomněla, že působení korporací není zdaleka bezproblémové ani uvnitř bohatého Severu. Podle Kortena mají obří firmy příliš velký vliv na vládní politiku vyspělých států. USA tak jsou do značné míry ve vleku podnikatelských zájmů. Politici ostatně závisejí na příspěvcích korporací na volební kampaně a veřejnost zase na informacích poskytovaných korporátními masmédii. Postavení korporací a jejich provázanost s politikou tak ve výsledku ohrožuje samotnou podstatu (nejen americké) demokracie.

Podle Kortena navíc existuje jakási „nesvatá aliance“ mezi nejvlivnějšími korporacemi a vládami světa s konečným cílem vytvořit jednotný globální ekonomický prostor přístupný neomezeným aktivitám mega-korporací. Těmto plánům slouží Mezinárodní měnový fond i Světová banka, které pod taktovkou USA přiměly v 80. letech země Jihu otevřít se korporacím. v poslední době pak hraje významnou roli Světová obchodní organizace (WTO), jež zabraňuje vládním regulacím obchodu a střeží zisky (západních) nadnárodních firem, zejména prostřednictvím přísného režimu ochrany duševního vlastnictví, což mimo jiné komplikuje produkci levných (indických) generických léků potřebných pro chudé obyvatelstvo v rozvojovém světě, včetně zástupů nakažených virem HIV.

Mocní hráči

Korporace nepředstavují jen podnikatelské subjekty, nýbrž zvláštní instituce současného systému globálního vládnutí ovlivňující politickou, sociální i kulturní tvář civilizace. Nadnárodní korporace fungují jako jedna z nejvýznamnějších hybných sil globalizace, která jejich působení dále usnadňuje, takže počet korporací neustále narůstá. Korporace dnes zaměstnávají miliony lidí po celé planetě, jsou motorem výzkumu a inovací, přispívají skrze daně miliardami různým národním vládám a konečně produkují značnou část zboží a služeb.

Zároveň dochází ke koncentraci majetku a podílů na trhu v rukou stále menšího počtu korporací, často v důsledku státem povolených fúzí a akvizic. Větší či menší oligopol dnes panuje na trhu s automobily, ale i s potravinami, stejně jako v oblasti těžby a obchodování se surovinami nebo třeba mezi účetnickými a poradenskými firmami či ve světě médií.

Obří korporace dominující v globální ekonomice sídlí stále většinou v USA (zde především), Evropě a Japonsku. Mocné korporace (často vlastněné státem či podnikající současně v různých hospodářských sektorech) se však začaly vynořovat i v rozvojovém světě, zejména v Číně, Indii, Malajsii, Venezuele, Mexiku, Brazílii, Saúdské Arábii atd. Za poslední desetiletí tak pozorujeme relativní pokles zastoupení (čistě) amerických firem na seznamu největších světových korporací – „skokany“ posledních let jsou čínský Sinopec a indický ArcelorMittal.

Pokud jde o BP, byla ještě loni čtvrtou největší korporací na světě. v roce 2009 zaujímaly vůbec ropné společnosti sedm míst ve skupině deseti největších světových korporací, kterými se staly v tomto pořadí: 1) Royal Dutch/Shell, 2) ExxonMobil, 3) Wal-Mart, 4) BP, 5) Chevron, 6) Total, 7) ConocoPhillips, 8) ING Group, 9) Sinopec, 10) Toyota (podle The World's Largest Corporations: Global 500 magazínu Fortune). Tyto a další korporace získaly postupně větší moc, než má řada národních států dohromady. Ve skupině sta největších ekonomik světa (měřeno velikostí výnosů korporací a HDP států) tvořily v roce 2003 korporace mírně nadpoloviční většinu, což znamená, že tyto firmy byly bohatší než téměř sto padesát států (podle publikace Global Inc.: an atlas of the multinational corporation). Takováto převaha korporací samozřejmě znevýhodňuje vlády, které musejí jednat se zahraničními firmami. Národní státy se tak dnes navzájem předhánějí v podbízení investorům, pro které se snaží vytvořit co nejvýhodnější podnikatelské (daňové, právní) prostředí (proces známý jako race to the bottom). Přímé zahraniční investice však po dlouhou dobu směřovaly téměř výhradně jen do malé skupiny rozvojových zemí hlavně v Asii, zatímco naprosté minimum kapitálu putovalo třeba do Afriky. Korporace nicméně bez váhání spolupracovaly s nedemokratickými režimy, které považovaly za stabilní a spolehlivé klienty Západu.

Hříchy korporací

Korporacím se vyčítá celá řada věcí, především jednostranná honba za ziskem a zneužívání moci. Jejich podnikání ve slabých a ke klientelismu náchylných rozvojových státech podle kritiků ovlivňuje vládní politiku natolik, že se často stává nedemokratickou ve smyslu odpovědnosti k vlastním občanům, jejichž přání nezřídka ustupují zájmům korporací. Korupční potenciál velkých firem je vskutku značný – mají k dispozici placené lobbisty a mohou nabízet lukrativní posty vládním úředníkům a politikům poté, co opustí své veřejné funkce (své o tom vědí i v Německu, kde bývalý kancléř Schröder nastoupil do dceřiné společnosti ruského molochu Gazprom, se kterým předtím jako předseda vlády připravoval projekt plynovodu Nord Stream). v úplatkářských aférách namočená francouzská ropná společnost Elf šla ještě dál – rovnou si vybudovala celou síť klientelistických vazeb (s gabonským prezidentem Omarem Bongem v čele) napříč africkými státy, v nichž podnikala.

Ve třetím světě zhoršuje popsaný problém ještě navíc fakt, že příliv zahraničních investic a činnost korporací obvykle zvětší v dané zemi rozdíly mezi bohatými a chudými a také naruší lokální kulturu a tradiční způsoby života. Příkladem mohou být korporacemi vlastněné extenzivní farmy pěstující plodiny na vývoz, které vytlačují z (úrodné) půdy původní drobné zemědělce.

Korporace také bohužel nabízejí své zbytné a někdy dokonce přímo škodlivé produkty (např. Coca-Colu, značkové cigarety nebo umělou výživu pro děti) i chudým lidem z rozvojových států, kteří však potřebují mnohem spíše základní potraviny za dostupnou cenu. Činnost korporací pak v mnoha ohledech významně poškozuje životní prostředí (BP i ExxonMobil vypouštěly za rok více oxidu uhličitého než Velká Británie nebo celá Střední Amerika dohromady) a někdy vede i k tragédiím, jakou byla smrt tisíců Indů po havárii americké chemičky v Bhópálu v roce 1984.

Nadnárodní korporace disponují obrovským kapitálem, který jsou schopny v rekordním čase přemísťovat po celé zeměkouli. Tato mobilita může mít velmi neblahé důsledky, jak ukázala asijská finanční krize v roce 1997 způsobená do značné míry právě prudkým odlivem zahraničního kapitálu z regionu. Jindy naopak chtějí korporace v zemi zůstat, ale místní vláda tomu není nakloněna nebo hrozí změnou podmínek či přímo znárodněním. Vlivné korporace pak někdy použijí domovský stát na ochranu svých zájmů. Příkladem budiž vojenská intervence USA v Guatemale v roce 1954 kvůli pozemkové reformě, která by omezila postavení významné americké firmy United Fruit Company. Mnozí se pochopitelně domnívají, že i za současnými americkými „misemi“ stojí také nějaký ten podnikatelský záměr. a nejde přitom zdaleka jen o Washington. Již zmiňovaná společnost Elf působila na africkém kontinentu vždy v těsném spojení s francouzskými tajnými službami. Jejím cílem nebylo pouze těžit ropu, ale i udržovat neokoloniální sféru vlivu Paříže. v 90. letech 20. století se Elf dokonce zapletla do válečných konfliktů v Kongu a nepřímo v Angole, kde po určitou dobu současně sponzorovala obě bojující strany. Až tak daleko jsou schopné korporace zajít, aby si zajistily budoucí kontrakty a z nich plynoucí zisky.

Vzbouřené komunity

Americký sociolog Al Gedicks zmapoval ve své knize (Resource Rebels: Native Challenges to Mining and Oil Corporations) masmédii ignorovaný nebo dezinterpretovaný boj, jenž jsou s korporacemi nuceni vést mnozí obyvatelé třetího světa. Jen od počátku 90. let vzrůstal odpor proti těžařským společnostem u domorodých kmenů v Kolumbii, které si chtěly zachovat vlastní posvátnou zem neporušenou. Za požadavky místních se postavila mezinárodní síť aktivistů, což celé kauze dodalo na publicitě.

Zhruba ve stejné době začali znovu bránit svůj tradiční způsob života – opět ve spolupráci s celosvětovou aliancí vědců a členů nevládních neziskových organizací – i Indiáni v brazilském deštném pralese. a byť je to stálo vládní ústrky a někdy bohužel i život, dosáhli nakonec jistých úspěchů.

Další a zřejmě nejostřejší projev protikorporátní vzpoury přinesl rok 1994, kdy v mexické provincii Chiapas otevřeně povstali zapatisté, aby dali najevo nesouhlas s těžbou ropy v oblasti a s nově vzniklou Severoamerickou dohodou o volném obchodu (NAFTA). Domorodé obyvatelstvo se ovšem různou měrou bouřilo i v Panamě či v Peru a v Ekvádoru. v roce 2000 pak v Bolívii propukly masové občanské nepokoje, kterými se podařilo docílit zrušení nepopulární privatizace vodních zdrojů a odchodu odpovědné americké společnosti Bechtel z této nejchudší jihoamerické země.

Podobná situace existovala také v Asii a v Africe. v 90. letech sílila nevole na Filipínách, kde zlatokopové (doslova i přeneseně) z často kritizované britské korporace Rio Tinto těžili nerostné suroviny, čímž znečišťovali místní přírodu. Členové ohrožených komunit reagovali protesty, peticemi a nakonec i blokádami. Těžařské společnosti se však spojily, aby vydíraly vládu v Manile, že odejdou do Indonésie, pokud zpřísní režim ochrany životního prostředí.

Ještě horší stav panuje v Nigérii, v níž vládly vojenské diktatury nepřetržitě od roku 1960, kdy země získala nezávislost. Ropné korporace (na prvním místě Shell) operující v deltě řeky Niger spolupracovaly s dominantní etnickou skupinou bez ohledu na její potlačování početných minorit. Vytěžované pobřežní oblasti jsou nesmírně ekologicky poničené (John Vidal napsal 30. května 2010 v britském Guardianu, že tato přehlížená devastace Nigérie je ve skutečnosti mnohem horší než katastrofa v Mexickém zálivu) – v neposlední řadě zde mizí vzácné mangronové lesy a místní obyvatelé přicházejí o možnost tradičního živobytí (zemědělství, rybolov), což ovšem Shell ani nigerijskou juntu netrápí. Naopak, když se v první polovině 90. let zvedl lokální odpor kmene Ogoni, vláda v Lagosu – podle některých na popud a možná i s pomocí firmy Shell – přistoupila k represím zahrnujícím i justiční vraždy vedoucích kritiků, včetně známého básníka a spisovatele Ken Saro-Wiwa.

Jde tedy o obecný problém – aby umožnily nerušené podnikání zahraničních firem a zlikvidovaly případné místní protesty, vlády rozvojových států často přistupovaly k porušování lidských práv, včetně masakrů či masového vysídlování. Jako by nestačilo, že korporace si v zemích třetího světa často vydržují vlastní ozbrojené jednotky, aby chránily svůj business a zastrašovaly eventuální nespokojence. Nejsmutnější je, že samotné vlády rozvojových států se zadlužují u západních věřitelů kvůli koupi zbraní, kterými pak potlačují vlastní obyvatele bránící exploataci krajiny – západními korporacemi.

Pomůže OSN?

Pochybné praktiky řady firem podnítily volání po takzvané korporátní odpovědnosti (corporate responsibility) nebo dokonce korporátním občanství (corporate citizenship). Tyto pojmy vyjadřují ideál, kdy obchodní společnosti zohledňují kromě zisku i širší sociální a ekologické dopady svého podnikání.

Přispět k polepšení korporací se na konci 90. let rozhodla i jediná mezinárodní univerzální organizace OSN. Její tehdejší generální tajemník Kofi Annan vyzval (i v reakci na masivní alterglobalizační protesty v Seattlu) na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 1999 byznysmeny, aby se přidali k nově vzniklé iniciativě UN Global Compact. Projekt se podařilo oficiálně spustit již v roce 2000. Bylo to poprvé, kdy se OSN přímo spojila se soukromými firmami. Global Compact ale zahrnuje i státy a zástupce občanské společnosti, čímž vytváří partnerství mezi všemi hlavními aktéry současného systému globálního vládnutí. Na jedné platformě se zde setkávají vlády, města, korporace, odbory, obchodní komory, nevládní neziskové organizace a OSN, zejména její specializované agentury a iniciativy jako Mezinárodní organizace práce, Rozvojový program OSN, Environmentální program OSN či Vysoký komisař OSN pro lidská práva.

Participující firmy se zavazují splňovat deset principů ohledně důsledného dodržování lidských práv, slušných pracovních podmínek, vysokých standardů ochrany životního prostředí a protikorupčních zásad. (Některé firmy se ovšem podobnými pravidly – alespoň na papíře – řídily již dříve. Řada korporací měla a má vlastní codes of conduct, jakkoli bohužel často platí, že podniky kýženou odpovědnost nahrazují jen efektní PR strategií.)

Účastníky Global Compact se postupně staly stovky korporací ze všech světových regionů. Jde ale stále pouze o dobrovolnou záležitost. Projekt navíc nepředstavuje nástroj regulace – nikoho vážně nehlídá, nic reálně nevynucuje a nijak samostatně nezkoumá skutečné chování firem. Participující společnosti pouze pošlou příslušné kanceláři OSN prohlášení o podpoře stanovených principů a zpětně za rok pak předkládají zprávy o svých praktikách ve sledovaných oblastech. Tyto zprávy se následně objeví na webu Global Compact, ovšem s upozorněním, že za pravdivost uvedených informací odpovídají pouze dotyčné korporace. Zároveň platí, že jediným trestem za nedodržení zmiňovaných principů zůstává symbolické vyškrtnutí ze seznamu účastníků Global Compact (mnoho firem již bylo skutečně vyškrtnuto).

Kritici se proto domnívají, že projekt nepřinese žádný výrazný pokrok, možná naopak ještě poslouží k zakrytí hříchů korporací líbivým logem bezzubé OSN. Podle Kortena lze očekávat spíše diskreditaci OSN než nápravu sobeckých firem. Ostatně součástí iniciativy byly od počátku i ty nejkontroverznější korporace jako Nike, Shell, Rio Tinto, Bayer či DuPont, všechny známé svojí nenasytností, porušováním lidských a sociálních práv nebo rozsáhlou environmentální degradací. Dlouholetým účastníkem Global Compact je i nyní pranýřovaná BP. Ta měla podle zpráv médií vědět o závadách na později potopené těžební plošině Deepwater Horizon. Na veřejnost rovněž pronikly informace, že vnitřní kontroly BP opakovaně odhalily nedodržování bezpečnostních pravidel. Systematické zanedbávání údržby ale znamenalo snížené provozní náklady a tedy i vyšší firemní zisky. Právě honba za nimi představuje pravou příčinu katastrofy v Mexickém zálivu.

Druhá dekáda Global Compact tak nezačala vůbec dobře. Pesimismus však přesto není na místě. Koneckonců, největší moc drží ve svých rukách občané-spotřebitelé, zejména ve vyspělých zemích. Někteří se proto v USA odhodlali k bojkotu čerpacích stanic s logem BP, byť v tomto případě nechtěně poškodili především lokální majitele a provozovatele, kteří s provinilým ropným gigantem pouze spolupracují. Různé kampaně z minulosti ale ukázaly, že tlak aktivistů a veřejného mínění dokáže přispět k pozitivním změnám v chování korporací.

Problém trvá

Nacházíme se v paradoxní situaci, kdy existují celosvětové dohody regulující vládní zásahy vůči korporacím, zatímco nemáme žádný mezinárodní právní řád, který by upravoval a případně i vynucoval jejich odpovědné chování. Korporacím se oprávněně vyčítá, že vydírají státy, zasahují do jejich vnitřních záležitostí, zneužívají levné pracovní síly, korupce a nízkých standardů ochrany spotřebitelů a životního prostředí a ještě se často vyhýbají placení daní, například pomocí daňových rájů.

Je ale třeba hodnotit každou korporaci individuálně a ocenit některé pozitivní změny, ke kterým došlo v poslední době, byť často až pod tlakem kritiky. Zároveň nelze přehlížet obecný nezpochybnitelný přínos korporací, jenž spočívá v tom, že přese všechno odvádějí státům značné sumy na daních, produkují ve velkém relativně dostupné zboží, vytvářejí pracovní místa v hostitelských zemích (nezřídka naopak s lepším platem a podmínkami než tuzemské firmy), přinášejí s sebou moderní technologie, kapitál, know-how a dnes již také často přispívají na různé charitativní účely nebo i výstavbu infrastruktury v místě svého podnikání.

Korporace tak představují složitý fenomén, který se jako tolik jiných věcí vymyká černobílému vidění. Jisté je jen to, že velké firmy budou i v budoucnu velice významným aktérem současného systému globálního vládnutí. Relativní propast mezi Severem a Jihem se navíc stále spíše zvětšuje a s tím i převaha (dosud pořád ještě většinou západních) korporací nad početnou skupinou rozvojových zemí, ve kterých je zneužívání moci ze strany korporací nejvážnější. Hlavní problém tak trvá dál.

Lukáš Kantor (1985) je absolventem politologie FF UK a studentem mezinárodních vztahů FSV UK.

Čtěte také:

Štěpán Steiger: Chmurné vyhlídky amerických demokratů

Antonín Rašek: Obamova afghánská koule u nohy

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.