Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Václav Žák: Ve slepé uličce antikomunismu

Václav Žák

Ve slepé uličce antikomunismu

Kam kráčí KDU-ČSL?

Volby v roce 2010 zamíchaly politickou scénou a KDU-ČSL zůstala před branami Poslanecké sněmovny. Je to náhoda, nebo má neúspěch hlubší kořeny?

Politolog a sociolog Tomáš Lebeda ukazoval na jednom semináři výsledky povolebního výzkumu, který dlouhodobě provádí Sociologický ústav AV ČR spolu Univerzitou Palackého v Olomouci. Podle nich KDU-ČSL patří mezi nejméně oblíbené politické strany, a ten názor má v české populaci malý rozptyl.

Jedna věc jsou data, druhá jejich interpretace. Proč je vlastně KDU-ČSL tak neoblíbená? Když si pročítáme diskusní stránky, kam píší členové a příznivci lidovců, narazíme na plejádu názorů: česká společnost je sekulární, nemá ráda křesťanské hodnoty, nerozumí nám, média jsou nepřátelská, neděláme populistickou politiku, předseda byl neoblíbený, nezvládli jsme rozvoj internetu, vycházely nepříznivé předvolební průzkumy, odštěpila se TOP 09 atd. Zaznívají i hodnocení víc řezající do vlastního masa: strana neanalyzovala své neúspěchy, za Luxe nebyla náhrada, Čunek i Svoboda stranu spíš zatížili, strana nebyla vyhraněná, byl v ní rozpor mezi Čechy a Moravou, mezi liberálnějším a konzervativním křídlem, ztratila venkov, neumí oslovit mládež apod.

Bohužel, většina těchto postřehů má jen částečnou vypovídací hodnotu. Neoblíbenost KDU-ČSL plyne, obávám se, z toho, že se straně po roce 1990 nepodařilo vtisknout profil, který by jí zajišťoval pro širší segment voličů důvěryhodný program.

ČSL vyšla z Národní fronty s dosti pochroumaným sebevědomím. Vypadalo to, jako by základní strategií strany bylo smýt národněfrontovní minulost paušálním útokem na celých čtyřicet let komunismu. Svědčí o tom psaní někdejšího deníku Lidová demokracie, v němž vynikal bývalý agent Státní bezpečnosti. Byla to chyba – v reakci se začalo psát o kolaboraci lidovců s komunisty. Přitom ve skutečnosti vytvářel deštník Národní fronty prostor pro to, aby se pod něj mohli schovat ti, kteří nechtěli vstoupit do komunistické strany. Navíc i prostor pro veřejnou aktivitu, která by v rámci KSČ nebo jiné organizace vůbec nebyla možná. Chtělo to víc sebevědomí.

Pak přišla aféra Bartončík. Dnes není pochyb, že Bartončík agentem byl. Nicméně mnoho spolustraníků ho takto nevnímalo. Bartončík nejspíš hrál dvojí hru a svoje techtle-mechtle s StB asi považoval za daň, kterou musí platit, aby mohl například šířit zakázanou literaturu. Ovšem zatloukáním a hraním si na oběť udělal pro stranu to nejhorší, co mohl: přiživil trpitelský komplex, který si hodně katolíků v české společnosti pěstuje.

Po aféře přišel Josef Lux. Na jeho politickou koncepci měla velký vliv Nadace Konrada Adenauera, spojená s německou CDU, která dosti pochopitelně Luxovi doporučovala postup, jenž kancléř Adenauer aplikoval v poválečném Německu: vytvořit masovou stranu, opírající se o křesťanské hodnoty, ale nespojenou přímo ani s katolickou, ani evangelickou církví. Bohužel, Josef Lux ten manévr nezvládl.

Otázka je, jestli ho v tehdejších podmínkách zvládnout mohl. CDU sice zakládali bývalí členové nacisty rozprášené katolické strany Zentrum, ale strana vznikala znovu a do svých řad přijala evangelíky i řadu bývalých členů NSDAP. Například Kurt Georg Kiesinger, z něhož se stal koncem 60. let kancléř a předseda CDU, byl také bývalý nacista. Pravda, Jaspers se proto zřekl německého občanství, intelektuálové protestovali a dokonce mu spolustranička dala na kongresu facku, ale CDU na konceptu otevřenosti trvala. Adenauer také přijal na začátku do státní služby víc než 90 procent úředníků, které okupační mocnosti neprověřily.

Lidovci však přežili ponížení Národní fronty jako celek, a pochopitelně se chtěli od komunistů distancovat. Vsadili proto svoji identitu na ostrý antikomunismus. V roce 1990 kandidovali spolu s ostře antikomunistickou KDS disidenta Václava Bendy a dalšími malými uskupeními pod hlavičkou KDU–Křesťansko-demokratická unie. Za takových okolností byl však smířlivý postup, který volil kancléř Adenauer v Německu, prakticky nemožný.

Nebylo pak divu, že když se Josef Lux snažil KDU-ČSL otevřít konzervativně smýšlejícím lidem, kteří prošli byť krátkou epizodou v KSČ – třeba Petru Pithartovi –, nesetkal se uvnitř strany s velkou libostí. Jenže uzavření se před komunisty zároveň znamenalo, že strana neměla členy, kteří by měli zkušenost s vedením a řízením hospodářství. Žádný Marián Čalfa se ve straně nevyskytoval. A když posléze se stranou začal pracovat špičkový teoretický ekonom L. Mlčoch, straně vadil jeho ani ne roční pobyt v KSČ okolo roku 1968. Všimněme si typického úkazu: strana ani nepřevzala princip smířlivosti z CDU, ani nedodržovala ten svůj. Výsledek? Rozmazaný politický profil.

V podstatě stejný scénář platí pro další klíčový politický koncept převzatý z Německa: sociálně tržní hospodářství. V Německu s ním CDU slavila rozhodující politické úspěchy. Proč? Protože slovo „sociální“ mělo naznačit jistou kontinuitu, že se země po létech nacionálního socialismu nevrací do éry liberálního kapitalismu bez sociální odpovědnosti státu. Nezapomeňme, Hitler se dostal k moci po velké hospodářské krizi. U nás, kde se KDU-ČSL pod vlivem ponižující zkušenosti s Národní frontou, ještě akcentovanou aférou Bartončík, vymezovala jako pravice, musela veřejnost nutně její koketování se souslovím „sociálně tržní“, jemuž kromě několika jedinců vůbec nikdo nerozuměl, opět vnímat jako jakýsi podezřelý úhybný manévr. Zejména ve srovnání s přímočarostí Václava Klause, pro něhož bylo sociálně tržní hospodářství oxymóronem ze slovníku třetích cest, které vedou do třetího světa.

Jak daleko od církve?

Když se pak Josef Lux stal symbolem potopení Klausovy vlády v krizi 1997, ve veřejnosti převládlo negativní hodnocení politiky KDU-ČSL. Klaus se málokdy snažil osobně diskreditovat nějakého politika tak jako jeho. Přidali se další, třeba Vladimír Jiránek se svou nechutnou karikaturou. Namaloval Luxe, jak říká: „Renomovaní historici tvrdí, že lidovci byli vždycky svině. Není to pravda. Jsou až teď.“

Další zásadní odchylkou od Adenauerovy strategie byla úzká vazba KDU-ČSL na katolickou církev. Symbióza škodila oběma: církvi i straně. Církev naprosto nepochopila, že se její prestiž v letech komunismu obnovila opozicí proti režimu, a dožadovala se podílu na moci: „Nejsme žádní zahrádkáři!“ Místo starosti o potřebné, které začala transformace vytvářet, se starala o majetek. Podařilo se jí rychle prohospodařit kredit: stačí připomenout voršilky a katedrálu. A KDU-ČSL, místo aby usilovala o nekonfesní charakter, se k církvi úzce přimkla a v jejích chybách ji podporovala, pokud je sama nevyvolala. Ludvík Motyčka, poslanec Federálního shromáždění, se chlubil, že církevní restituce vymyslel on. Potom, co se církevní funkcionáři dušovali, že výčtovým zákonem a návratem majetku kongregacím a řádům restituční nároky končí.

Konečně obecně platí, že strana, která si do vínku dává morální hodnoty, se posuzuje mnohem přísnější optikou než strana, pro niž jsou peníze až na prvním místě. A tak skandály, které se okolo lidoveckých politiků periodicky objevovaly, vedly k podezření, že strana je stejná jako ostatní, jenom pokrytecky hovoří o morálce. Osud KDU-ČSL tak začal záviset na dvou faktorech: věrnosti tradičního voličského jádra, které se tenčilo opotřebováváním strany v praktickém vládnutí, a chybách ostatních stran. Snad nejvyššího vzedmutí dosáhla KDU-ČSL v časech tzv. opoziční smlouvy 1998–2002, která znechutila velkou část veřejnosti. V roce 2000 lidovci získali v senátních volbách 8 křesel a v roce 2002 měl poslanecký klub KDU-ČL ve sněmovně 22 poslanců. To byla nejvyšší čísla od roku 1989.

Jakmile ODS a ČSSD přestaly spolupracovat, prostor pro KDU-ČSL se opět zúžil. Strana se v roce 2002 dostala do vlády, tentokrát se sociální demokracií a Unií svobody, a nesla důsledky za dosti zmatené vládnutí. Odnesla to v roce 2006 druhým nejhorším volebním výsledkem od roku 1990. Ovšem smršť taktických chyb nastala po patových volbách v roce 2006. Zahájil ji předseda Kalousek, když několik týdnů před komunálními volbami náhle přestal jednat o koalici s ODS a zelenými a nabídl spolupráci sociální demokracii a tím nepřímo i KSČM. Tvrdil, že to udělal proto, aby zamezil vzniku velké koalice a likvidaci politického prostoru pro malé strany. Bohužel, udělal to po několikaleté antikomunistické propagandě. A tak i když velká koalice by (teoreticky, ODS ji nechtěla) nebezpečím byla, jeho manévr odmítla nejen veřejnost, ale samotní členové strany. Kalousek skončil jako předseda a na jeho místo nastoupil Jiří Čunek.

Případ Jiřího Čunka patří k těm nejzamotanějším v nejnovějších českých dějinách. I když je možné, že se na žádné korupci nepodílel a byl jen obětí šikovné intriky, prestiž strany těžce poškodil. Nejpozději v okamžiku, kdy mu policie sdělila obvinění, měl sám odstoupit a trvat na veřejném soudním projednávání. Tím, že to neudělal a že připustil intervence z Nejvyššího státního zastupitelství, poškodil nejen stranu, ale samotné státní zastupitelství, posléze celou justici. Pro veřejnost se stal jenom dalším potvrzením lidovecké nedůvěryhodnosti.

KDU-ČSL nebyla schopna zamezit znovuzvolení Václava Klause, člověka, který po celý svůj politický život ztělesňoval fundamentální rozpor s hodnotami zastávanými KDU-ČSL, prezidentem. Nejen to, řada lidovců jeho volbu otevřeně podporovala. Údajně pod tlakem některých biskupů. Předseda Svoboda volbu odůvodňoval očekávanou (!) podporou Klause a ODS pro církevní restituce. Podotýkám, očekávanou, on ji s nikým nedojednal, takže řada spolustraníků si bokem trpce stěžovala, že spíš myslí na sebe a ne na stranu. Co byl výsledek? Restituce shodil prezidentův nejvěrnější poslanec. A prezident v den inaugurace předvedl, jak si představuje křesťanské rodinné hodnoty, které ve své volební řeči, když lovil lidovecké hlasy, tolik sliboval. Za pár týdnů se předseda Svoboda spolustraníkům za volbu Klause omluvil.

Nepochopený německý příklad

Snad eticky nejskandálnějším hlasováním poslanecké sněmovny té doby byl „dárek“ pro firmu ČEZ. Parlament jí zajistil bezplatný přístup k emisním povolenkám v hodnotě 68 miliard Kč. Na návrhu se podílel poslanec KDU-ČSL Libor Ambrozek, pro návrh hlasovali jak Cyril Svoboda, tak Michaela Šojdrová. Pro ilustraci: duo Nečas a Němcová se hlasování zdrželo, Miroslav Kalousek byl proti. Vzhledem k tomu, že nikdo z vedení lidovců nejel na výlet do Toskánska, je pravděpodobnější, že hlasování bylo spíš výrazem naivity než korupce. Ovšem v důsledku je to jedno. O situaci ve straně ještě víc vypovídá, že nikdo nevystoupil s hlasitou kritikou jejího počínání. Hned by byl o stranu v médiích zájem.

Světlým zjevem v poslaneckém klubu KDU-ČSL byl poslanec Ludvík Hovorka. Spolu se svým kolegou Carbolem měl lví podíl na tom, že se během Topolánkova vládnutí nepodařilo těžce poškodit systém veřejného zdravotnictví. Veřejnost si výjimečnosti Hovorky byla dobře vědoma. Na internetu se objevovaly názory, že vykoupil všechny hříchy KDU-ČSL od roku 1989. Co udělala strana s poslancem Hovorkou? Vzala ho jako ikonu pro kampaň v roce 2010 s heslem „Nepřipustíme likvidaci veřejného zdravotnictví“? Ani náhodou. Spíš ho považovala za obtíž. Předseda klubu Severa ho neustále napomínal. Hovorku zařadili až na čtvrté, nevolitelné místo kandidátky ve Zlínském kraji. Pak se sice v preferencích dostal až na místo první, v kraji dostali lidovci téměř deset procent, nejvíc v celé republice – ale celkově strana propadla. Není divu. Cyril Svoboda nebyl schopen straně vrátit ani kurs, ani důvěru a smysl, proč by ji měli lidé volit?

Za chyby se v politice platí. Lidová strana nedokázala vystoupit z dráhy, na kterou ji naváděla národněfrontovní minulost. Na rozdíl od Německa, kde se CDU stavěla znovu z trosek celého stranického systému, měla mnohem těžší výchozí pozici: emoční zátěž, kterou si odnesla ze čtyřicetiletého let soužití s KSČ. To jí zabránilo otevřít se i bývalým komunistům a vzít za svůj původní postoj kardinála Vlka „lustrovat musíme vlastní svědomí“. Naopak, z antikomunismu si udělala identifikační znak, který prohlašovala za „pravicový“. Jenže pravicovost byla v české společnosti také spojena s ekonomickým neoliberalismem a bezohledností, která z něho vyplývala. To ovšem bylo v přímém protikladu s potřebami voličů, které lidovci měli – ti vyžadovali propracovanou sociální a hospodářskou politiku.

Prostě KDU-ČSL se nepodařilo uvést do souladu potřeby praktické politiky s ideologií, kterou by její členstvo sdílelo. Naopak, během let osifikovaly předsudky, které brání, aby se KDU-ČSL mohla chovat jako CDU, tedy jako strana skutečně otevřená, nekonfesní, opřená o křesťanské hodnoty a současně pragmatická. Cesta k nápravě a novému získání důvěry bude vyžadovat důkladnou sebereflexi.

Václav Žák (1945) je šéfredaktorem Listů.

Čtěte také:

Pavel Šaradín: Pád dvou stran

Václav Klusoň: Užívejte si a šetřete!

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.