Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Erazim Kohák: Člověk Masaryk: Od myšlenky k činu

Erazim Kohák

Člověk Masaryk: Od myšlenky k činu

Jihlavská přednáška pro Masarykovu demokratickou akademii

I. Než se stal sochou

Masaryk byl skoro celý život prostě člověk – a nikdo neměl zdání, že by to byl budoucí prezident Československé republiky s fanfárami. Žil mezi námi, chodil po ulicích, jezdil tramvají, dělal chyby, připravoval přednášky jako vysokoškolský učitel, vystupoval v tisku a ve společenské činnosti jako český vlastenec a zároveň jako loajální občan naší širší vlasti, Rakouské říše. Teprve v penzijním věku se postavil proti stávajícímu řádu a vydal se cestou, která z něho udělala uctívaného a nenáviděného „velikána dějin“, zkreslila a zastínila jeho názory a nakonec skončila sochou. Tu pak následující režimy střídavě odstraňovaly a obnovovaly. Na člověka Masaryka se přitom jaksi zapomínalo.

Tak tedy Masaryk řekněme v roce 1882, kdy se na univerzitě ještě svítilo petrolejkami: Toho roku císař svým dekretem rozdělil univerzitu Karlo-Ferdinandovu na část německou a část českou. Na tu nastoupil Masaryk jako soukromý docent, čerstvě habilitovaný na Vídeňské univerzitě. Tam studoval v ovzduší rakouského pozitivismu prof. Brentana – ač už jeho habilitační práce Sebevražda jako masový jev moderní civilizace naznačovala, že mladý docent se neomezí na faktické bádání v pozitivistickém duchu pražských herbartovců. Masaryk v ní totiž položil otázku nejen o faktu sebevraždy, nýbrž o jejím smyslu. Jak vnímá mladý člověk sebe a svět, že se rozhodne vzít si vlastní život? Smysl, to je o něčem jiném.

S takovou výbavou nastoupil Masaryk na univerzitě. Hned na počátku se mu podařilo rozdurdit tehdejšího doyena české filozofie profesora Durdíka. Masaryk byl zvyklý na volnost akademických diskusí v kosmopolitní Vídni a na veřejném semináři prokázal panu profesorovi, že se mýlí. Ve Vídni by to bylo samozřejmé. V malicherné maloměšťácké Praze to byla nehoráznost prvního řádu – mladý Privatdozent se opovažuje nesouhlasit s profesorem ordináriem! Durdík na něho psal stížnosti ještě po dvaceti letech, když umíral.

Bodrým Pražanům byl mladý Masaryk – bylo mu tehdy dvaatřicet – tak trochu záhada. Kdo to vlastně byl? Nejde mi o životopis. Ten najdete v Čapkových hovorech, v Doležalovu Masarykovi (z roku 1930) nebo v podrobné německé práci šéfredaktora Prager Tagblattu Ernsta Rychnowskyho Masaryk. Mně jde o filozofické pochopení – co považoval Masaryk za samozřejmé, jak s tím pracoval a k jakým došel výstupům.

II. Filozofické kořeny – rozum a cit

Začněme tedy od filozofie. Masarykovy filozofické kořeny bych hledal především v osvícenství. Je to trochu překvapující. Na rakouských univerzitách byl herbartismus skoro úřední filozofií. Převládající směr tu byl vědecký pozitivismus s výrazně konzervativním zaměřením. Jenže české myšlení vždy mělo svou univerzitní a svou disidentskou stránku. Podnětem obrození s jeho disidentskými postoji bylo osvícenství, a k tomu ve svérázné formě, kterou mu dal Johann Gottlob Herder.

To chce trochu vysvětlení. Východiskem je středověk, pro který nejvyšší autoritou byla tradice, církevní i světská, podle zásady „cokoli všemi vždy a všude věříno jest, toť zajisté pravda jest i vůle boží“. Tradice ovšem nevybíravě zakonzervovala všechno minulé, včetně sociálního bezpráví, aristokratických výsad a celé řady věcí dávno přežitých.

Proti nadvládě tradice se postavili lidé, kteří odmítali středověké přesvědčení, že člověk je svou přirozeností hříšný a potřebuje dozor církve a aristokracie. Osvícenci jako Immanuel Kant věřili, že lidské zlo je prostě nedokonalost – a člověk je schopen výchovy. Nese v sobě příslib plného lidství, humanitu, avšak rodí se nedokonalý a potřebuje k plnosti lidství čili k humanitas dorůst. To mu umožňuje jeho největší dar, kritický rozum a ten, ne tradice, potřebuje být pro nás poslední autoritou.

Osvícenský rozum dal Evropě základy modernity – představu schopnosti člověka rozhodovat sám za sebe, představu svobody a rovnoprávnosti rozumových bytostí, představu lidských práv, představu přirozené spravedlnosti a nakonec i ideály volnosti, rovnosti a bratrství. Jenže tu už zaznívá jiný motiv. Řadě myslitelů v pozdním osmnáctém století – byl mezi nimi Jean-Jacques Rousseau – připadal chladný čistý rozum jako nedostatečný nástroj pro sociální změnu. Ti hledali přístup k jádru lidství jinde – v cítění. Dnes je označujeme jako romantiky, citové dědice osvícenského rozumářství.

K nám do Rakouska přinesl osvícenské ideály císař Josef II. Po jeho smrti, v nově tvrdě konzervativním Rakousku Františka II. a I., čerpali zastánci změny a pokroku z prací německého osvícence Herdera. Ten propojil oba osvícenské proudy. Cestu k poznání podle něj otevírá rozum, jehož nedílnou součástí je i cítění.

S tím vším se setkáme u Masaryka. Ten nikdy nepochyboval o základním osvícenském přesvědčení, že jak Dějiny, tak lidský život v nich mají svůj smysl. Nepředstavují shluk náhod ani řetězec příčin a následků. Jsou účelově zaměřené. Všechno živé chce žít a uniknout záhubě. Život chce prožít plnost svého žití – a to u člověka znamená, že jeho smyslem a touhou je růst od primitivního barbarství k plnosti kultivovaného lidství.

Barbarství je u Herdera a následně u Masaryka stav soužití, ve kterém je život stálým bojem všech proti všem. Bezohledná dravost, strach a nenávist k druhým, neschopnost soucitu a bezohledné soupeření, to jsou znaky primitivního barbarství. Smyslem života člověka i společnosti je překonat zcela přirozené barbarství vyspíváním k soužití v míru. Prvotním nástrojem je tu pro Herdera ušlechtilé cítění či u Masaryka schopnost soucitu. Protože je člověk schopen sou-cítit s utrpením druhého, je schopen si uvědomit, že zraňovat druhého není „přirozené“, nýbrž barbarské, primitivní. Kritický rozum mu pak umožní vytvářet struktury soužití, které nejsou založené na soupeření, nýbrž na úctě a dobré vůli k druhému. Či zkratkou: ušlechtilé sou-cítění ukazuje člověku, že sobectví a agresivita nejsou dobré. Rozum mu ukazuje, že nejsou ani nutné. Barbarství není, co člověk „doopravdy“ je. Ukazuje jen, jak hluboko může člověk klesnout pod úroveň plnohodnotné humanity – či křesťanskou metaforou, pod obraz Boží. Žít se dá i jinak, ale vyžaduje to vědomé úsilí.

To všechno připadá Masarykovi tak samozřejmé, že se nad tím ani nepozastavuje. Z té samozřejmosti růstu k plnosti lidství odvozuje svůj program i své působení. Jeden z jeho prvních počinů v Praze se zaměřil na založení kultivovaného časopisu a na zajištění naučného slovníku v češtině. Národ považoval za přirozený krok v lidském růstu od individuálního sobectví ke společenské vzájemnosti. Národ, stejně jako člověk, teprve výchovným úsilím všech dosahuje kulturní úrovně humanity. Naučné slovníky jsou stupínky růstu k lidskosti.

Vzdělávání nestačí. K ideálům humanitním patří také demokracie. Člověk nemůže dosáhnout plné lidské důstojnosti v nesvobodě, v závislosti. Potřebuje volnost vlastních rozhodnutí, a vyspělost vlastní odpovědnosti. Úcta k člověku vyžaduje svobodu, láska k člověku vyžaduje péči. Politika je stálé vyvažování požadavku úcty k bližnímu s požadavkem lásky. Neoliberalismus nám předvedl, co znamená úcta bez lásky. Komunismus nám předvedl, co znamená láska bez úcty. Masaryk poukazuje, že společnost potřebuje obojí.

Tedy demokracie jako výraz úcty a lásky k bližnímu. Nikdo není pán, nikdo není rab. Všichni jsme rovnoprávně občané, bez ohledu na barvu pleti, vyznání či původ. Masaryk se ujal obrany Leopolda Hilsnera zčásti proto, že pověru rituální vraždy považoval za přežitek barbarství, který nepatří do výbavy kultivovaného národa. Ujal se ho také proto, že byl přesvědčen, že Hilsnerovi se nedostalo spravedlnosti proto, že to byl opravdu nepěkný lidský typ, povaleč, k tomu menšinovému původu, jenže i tak člověk se všemi právy. Masaryk byl přesvědčen, že pokud se náš národ má začlenit do společenství kultivovaných národů, nesmí přechovávat barbarskou pověru či upírat spravedlnost člověku, který neodpovídá představám většiny.

A potom ještě jedno: Masaryk byl přesvědčen, že nestačí kultivovaní jedinci. Společnost potřebuje být kultivovaná i v tom, jaké životní podmínky vytváří pro své členy. Protože stát byl rakouský, česká společnost potřebovala sama vytvářet celou řadu struktur a vztahů, které o sto let později označujeme jako sociální stát. V českých zemích vznikla vyspělá tradice zemědělského družstevnictví dávno, než ji komunisté zničili násilnou kolektivizací. Vznikala nákupní a spotřební družstva, aby lidé nezůstali napospas velkoobchodům. Ani dnes k vyspělé společnosti nestačí jen sociální stát v novodobém smyslu. Patří k ní i občanské iniciativy. Kdykoliv se společnost nebo stát vzdají odpovědnosti za předpoklady kultivovaného soužití, přestávají být masarykovské. Filozofický kořen, ze kterého vyrůstá Masarykovo myšlení a jednání, je ideál soužití ve svobodě, spravedlnosti a ve vzájemné úctě a dobré vůli. Je to ideál plně vyspělého lidství v sociálně odpovědné společnosti. Takové důsledky Masaryk vyvozoval ze svých filozofických kořenů.

III. Náboženské kořeny

O kořenech náboženských už bylo mnoho napsáno, někdy zasvěceného – např. v knize Masaryk od J. L. Hromádky –, ale také mnoho povrchního, tu chvály, tu hany. Sám bych užil jako východisko uvědomění, že Masarykovy náboženské kořeny jsou výrazně křesťanské, ne katolické nebo evangelické a už vůbec ne ideologické – protože i z víry se může stát ideologie.

Pro Masaryka víra – on sám říkal náboženství – v žádném případě není otázka ideologie či věrouky, soustavy pouček, které katecheta naprogramuje do mysli věřícího. Právě pro věrouku užíval Masaryk poněkud zmatečně slovo víra. Tedy náboženství – v Masarykově smyslu slova, pro nás obyčejně víra – je především životní postoj a přístup k životu. Ten Masaryk nikdy nevyjadřuje dogmaticky, jen jej projevuje v myšlení i žití. Je to především postoj důvěry, že svět, Boží stvoření, se nesnaží člověka zničit. Spíš naopak. Svět, stvoření Boží, má svůj řád a svoji správnost. Pokud člověk usiluje o dobro, tedy pokud žije a jedná v souladu se správností všeho stvoření, svět je na jeho straně.

I Masarykovo pojetí řádu a správnosti věcí je výrazně křesťanské, byť ne sektářské. Jeho východiskem je Masarykův údiv nad darem života a vděčnost za něj. Vždyť by nic nemuselo být! Že něco je, člověka zavazuje, aby ve všem svém jednání a žití přistupoval ke všemu s láskou k bližnímu a všemu stvoření a zároveň s úctou k jeho svébytnosti. Všechno, co kdy Masaryk řekl o etice, vychází z tohoto základního postoje vděčnosti, úcty a lásky. Ne s farizejského dodržování určitých pouček a zvyklostí, nýbrž z otevřeného postoje lásky a úcty. Masaryk zdůrazňuje slova Ježíšova – miluj Boha a miluj svého bližního jako sebe samého. To přikázání obsahuje celou Masarykovu etiku. Karlu Čapkovi výslovně říká: „Můj socialismus, to je láska k bližnímu.“

Je to postoj, který v naší křesťanské tradici připomíná nejvýrazněji Petra Chelčického a Jednotu bratrskou. Přesto Masaryk nikdy nebyl sektář, ani v myšlení, ani v žití. Vyrůstal jako katolík, svou dospělost prožil jako věřící evangelík, ve stáří překonával věroučné rozdíly hluboce společným postojem, který ve svém stáří označoval jako pohled pod zorným úhlem věčnosti. V takovém odstupu se vytrácejí chvilkové lásky a záště, vytrácejí se okamžité výhody, pro které tak často obětujeme čest i čisté svědomí. Co vyvstává z odstupu věčnosti, je to, co je dobré a pravdivé, co vychází z lásky a dobré vůle. Kdo obětuje ideál okamžité výhodnosti, prodává podle Masaryka svou duši.

Masarykův spor s tehdejší římskokatolickou církví měl jiné kořeny. Pro staré Rakousko představovala církev především oporu nejen trůnu, nýbrž celého společenského systému, který stál v cestě demokratickému vývoji monarchie. Církev se tehdy stavěla proti představám o občanské svobodě a rovnoprávnosti na stranu pozdního feudalismu. Monarchie na oplátku považovala církev za ideologickou paži své moci. Masaryk nebyl „proti církvi“ – byl sám věřící a vážil si náboženství, včetně katolického. Stejně tak nebyl proti monarchii – stejně jako Palacký i on považoval Rakousko za náš stát. Šlo mu však o demokratickou reformu mocnářství a osvícenskou reformu náboženství. Dostal se do střetu s církevní hierarchií, ne s vírou – či jak on by řekl, ne s náboženstvím.

Masarykovo pojetí vztahu češství s křesťanstvím mělo tři stupně. Bylo mu jasné, že český stát a kultura české šlechty vyrůstala z křesťanského pojetí lidského soužití a z účinné pomoci církve v budování státu již od devátého století. Jenže v devátém století ještě neexistoval český národ v moderním smyslu, a ani existovat nemohl. V moderním smyslu označuje slovo národ množinu svobodných občanů, které spojuje vědomí společné totožnosti. Než mohly vzniknout národy v moderním smyslu, museli vzniknout svobodní a uvědomělí občané, kteří se zamýšlejí nad svou totožností.

K tomu u nás dochází v druhé polovině 14. století. Tu se v českém státu v rámci české křesťanské kultury začíná rodit český národ z lidového úsilí o očistu a obnovu pokleslé církve. Věrný katolík Jan Hus, usilující o obrodu církve, byl jen jedním z lidových kazatelů, kteří stáli u zrodu českého národa. O půl století později se k nim připojili bratří Jednoty bratrské, kteří by nahradili církev náboženským společenstvím zcela jiného typu. Ze zápolení reformace s protireformací se rodil první český národ.

Ten první český národ vzal za své v pobělohorské normalizaci. Násilné „normování“ na jednu povolenou víru podťalo občanskou iniciativu reformace a s ní i ono společenství českého národa, zrozené z víry. Když se v našem národním obrození začal rodit nový národ, nebylo to už přímo z náboženské víry, nýbrž z ideálů velké demokratické revoluce, z osvícenských představ o svobodě a rozumu jedince a z romantických představ o citovém základu národního společenství.

Masarykovým zásadním přínosem bylo uvědomění, že novodobé ideály humanitní navazují na ideály dob náboženské obrody v údobí reformace, jak evangelické, tak katolické. Novodobý český národ a novodobý český stát navazují na své renesanční předchůdce stejně, jako renesanční češství navazuje na dědictví české státnosti a kultury ve středověku.

Z této křesťanské tradice čerpá Masaryk svůj stěžejní pojem Pravdy. Odvolává se na Jana Husa, leč jeho pojetí Pravdy má daleko starší kořeny v Augustinovi. Pravda, jak ji chápe Masaryk, není jen věta, kterou můžeme prokázat důvody a prosadit logikou či mocí. Pravda není ani souhrn všech pravdivých vět. Pravda je v poslední instanci ona pravdivost či správnost života a dění, o níž již byla řeč. Zas tu narážíme na přesvědčení, že život není jen nahodilý shluk událostí, jedna za druhou, že má svoji správnost a pravdivost. Věta může být pravdivá, protože skutečnost má svoji pravdivost, které věta odpovídá. Či prostě, to, co říkáme, může být pravda, protože to, co je, je Pravda a ne jen nahodilý zmatený shluk.

Ta správnost, pravdivost všeho stvoření, života i dějin, je, co křesťané od dob Augustinových chápali jako Pravdu Páně. Proto heslo – a Masarykova celoživotní zásada – že Pravda Páně vítězí – v žádném případě neznamená, že husiti vyhrajou nebo že té či oné ideologii se dostane celosvětového přijetí. Znamená a vyjadřuje to důvěru, že navzdory všem našim rozbrojům a zmatkům se v životě a v dějinách nakonec prosadí ona základní správnost života a dějin. Zdaleka ne vše dobře dopadne, mnoho lidí bude umírat v přesvědčení, že ta či ona zrůdná ideologie definitivně ovládla svět. Přesto v pohledu sub specie aeternitatis se v životě a v dějinách prosazuje ona základní pravdivost a správnost stvoření.

Proto má pro Masaryka smysl usilovat o tu pravdivost a správnost života a dějin i tehdy, když se zdá, že v našem společenství zcela převládla lež a bezpráví, či jak píše žalmista, když „všichni porušeni jsou, a ohavnou páší nepravost; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho“ (Ž 53,2b,4). Zní to docela aktuálně, a muselo to znít aktuálně i Masarykovi. Proto se Masaryk postavil proti rukopisným padělkům – protože lež otravuje správnost věcí. Proto byl přesvědčen, že nic není veliké, co není pravdivé. Proto byl přesvědčen, že demokracie je možná jen jako diskuse, společné hledání, ve kterém si žádný názor nenárokuje konečnou pravdu. Pravda je víc než kterákoliv věta. Když prosadíme určitou soustavu vět jako pravdu samou, přestáváme být hledači pravdy. Pravda vyžaduje pluralitu.

To je nakonec ovoce Masarykových náboženských kořenů: důvěra, že skutečnost – život a dějiny – mají svou pravdivost, důvěra, že v hledání pravdy a správnosti je stvoření na naší straně, a důvěra, že jsme schopni podřídit pohled okamžitých popudů a přání zornému úhlu věčnosti.

IV. Státnické kořeny: solidarita v různosti

Masarykova každodenní politika vycházela po celý jeho život z jeho filozofických a náboženských kořenů. Byla důsledně demokratická, jak ostatně vyplývá z jeho osvícenských představ, a zároveň sociální, jak pro něho vyplývalo ne z Marxe, nýbrž z Kázání na hoře a ze základního přikázání lásky a úcty. Celý život se snažil učit své spoluobčany jak být demokraty – učil je hledat pravdivost a správnost života, učil je přistupovat k druhým s dobrou vůlí a s úctou k svébytnosti. Snažil se v Království českém budovat demokratický český národ.

Jenže Masarykova politiky byla nutně také státnická. Šlo mu o náš slovanský národ, český i slovenský, v českých zemích a v Horních Uhrách. To bylo jeho první zaměření. Jenže šlo mu také o náš stát, což tehdy znamenalo celé staré Rakousko a po roce 1877 Rakousko-Uhersko. Šlo mu také o náš stát v užším smyslu, o Království české v rámci rakouského soustátí. Nebylo to tehdy prosté.

Masaryk čerpal své státoprávní názory především z Palackého a jeho Ideje státu rakouského. Palacký byl přesvědčen, že drobné státy střední Evropy a Balkánu nemohou zajistit svým národům potřebné státoprávní zastřešení, pokud si budou hrát na malé velmoci, trvat na své svévolné svrchovanosti a uzavírat se do ostře střežených hranic. Potřebují si vytvořit společnou zastřešující strukturu, která by byla demokratická, nadnárodní a společná všem. V rámci takové národnostně a nábožensky neutrální struktury by mohl každý drobný národ plně rozvinout svoji kulturní svébytnost.

Palacký považoval staré Rakousko za takový nadnárodní útvar, aspoň v náznaku a v příslibu. Rakousko faktické ovšem bylo zatuchle aristokratické, tvrdě, uzavřeně římskokatolické. Rakousko bylo podle Palackého potřeba udržet. Jenže aby bylo Rakousko udržitelné, muselo by projít zásadní demokratickou a sociální proměnou, která by je oprostila od zátěže feudalismu a klerikalismu. Proto Palacký usiloval o šlechtění českého národa – a o demokratickou a sociální transformaci rakouského státu.

Byl to ušlechtilý ideál, který ovšem předpokládal, že němečtí občané státu rakouského budou ochotní být na prvním místě občany státu rakouského a až druhotně součástí národa německého, podobně jako jeho čeští občané budou prvotně rakouskými občany a národnostně, kulturně Češi. To se mohlo zdát schůdné ještě Bolzanovi v první polovině 19. století, avšak s nástupem velkoněmeckého zapálení se stalo iluzí. Velkoněmecká představa jednoho německého státu, který zahrnuje všechny lidi německé kultury po celé střední Evropě, zjevně nebyla slučitelná s mnohonárodním společenstvím rakouským. Když v roce 1918 došlo k rozpadu Rakouska, velkoněmecký nacionalismus, oslabený válkou, nebyl dost silný, aby vytvořil všeněmecký stát. Byl však natolik silný, aby mohl ohrozit drobné nástupnické státy. K tomu ostatně došlo již po dvaceti letech.

Na takovém pozadí se musel státnických úkolů ujmout Masaryk. Po celou dobu svého pražského působení, od roku 1882 do roku 1912, se Masaryk držel Palackého. Až na sociálně demokratické „austromarxisty“ v tom byl mezi českými politiky výjimkou. Mezi těmi méně realističtí blouznili o suverénním národním státě českém, který by jiráskovsky bránil národ proti všem. Že pro zemi s naší rozlohou a polohou a se smíšeným česko-německo-židovským obyvatelstvem to byla nezodpovědná iluze, to věděl snad každý, ale nikdo to neříkal nahlas.

Jen o něco méně nerealistická byla představa, že budoucí český stát pokvete pod ochranou velkého spojence, který nezištně zaručí bezpečí, avšak nebude zasahovat do českých věcí. Tehdejší pravice v zastoupení Karla Kramáře si český stát představovala jako ruský protektorát pod žezlem jednoho z Romanovců. Deset let po Masarykově smrti se Kramářova koncepce českého státu jako ruského protektorátu stala skutečností, s katastrofickými následky.

Ty následky mohl Masaryk předvídat již v osmdesátých letech 19. století. Dobře znal Rusko, neměl o něm iluze. Zatímco čeští vlastenci horlili proti Rakousku, Masaryk si uvědomoval, že pro český národ představuje jedinou schůdnou alternativu. Proto dál usiloval o demokratickou a sociální transformaci monarchie. Jeho působení v Říšské radě, jeho vystoupení proti ministru zahraničí Aehrenthalovi a jeho účast na záhřebském procesu nesloužily bezprostředním českým zájmům. Představovaly poslední úsilí o zachování Rakouska jeho proměnou. Češi je naléhavě potřebovali.

V. Pak zasáhly dějiny...

Když první světová válka prokázala nevyhnutelnost rozpadu Rakouska, Masaryk rozhodně vstoupil do boje za budování nového státu, který by mohl poskytnout zaštítění řadě rozdílných národností – a získat jejich podporu. Jen takový stát mohl přežít v oblasti zoufale promísených malých národností. Celá řada náznaků prokazuje, že Masaryk si toho byl vědom. Dobře znal národnostní složení českých zemí, znal německý i český nacionalismus. Věděl, že národní stát, který patří jednomu národu a ve kterém se všichni ostatní historičtí obyvatelé stanou trpěnou menšinou, nemůže přežít jako svobodný. Může jej udržet jen převaha síly jeho velkého ochránce. Masaryk nedůvěřoval velkým ochráncům. Proto doufal, že nový český stát bude středoevropským Švýcarskem, ne národním státem po vzoru Pruska.

Byl to nesmírně náročný úkol. Legionáři nebojovali za mnohonárodní stát. Bojovali za český stát, ve kterém by Češi byli pány tak jako kdysi Němci v Rakousku. Jenže čeští Němci byli prosáklí velkoněmeckými představami. Nechtěli být Čechoslováky německé národnosti. Ani Slováci se nebyli ochotní rozpustit v československé směsi o nic víc než českoslovenští Maďaři. Československá republika představovala veliký ideál a téměř nadlidský pokus o jeho uskutečnění. Jenže úkol byl příliš veliký. Masarykovo Československo se rozpadlo rok po jeho smrti – a ani vojenský zásah spojenců v době Mnichova by je nemohl zachránit.

To se ostatně prokázalo, když obnovené Československo obětovalo Masarykův humanismus potřebám vysídlení německé části svých obyvatel a našlo svého velkého ochránce v Sovětském svazu. Ten je udržel dalších čtyřicet let, ovšem za cenu svobody. Když velký ochránce stáhl svá vojska, Československo se rozpadlo, tentokrát definitivně.

VI. Co zbývá z Masarykova velkého ideálu?

Zbývají především Masarykovy filozofické zásady. Dál platí, že smyslem lidského života i smyslem dějin je růst od barbarství boje všech proti všem k humanitě soužití ve vzájemné úctě a dobré vůli. Pokud bereme Masaryka vážně, potřebuje být naším úkolem především výchova národa – občanů – k vyspělosti lidství, k humanitě. Potřebujeme budovat stát, který by všemožně podpořil růst svých občanů k občanské vyspělosti a zajistil pro ni předpoklady. Ve stopách Masarykových nám nestačí stát jako četník a sanitář nad bojem všech proti všem. Potřebujeme stát nejen demokratický, nýbrž i sociální.

Zbývají Masarykovy náboženské zásady. Potřebujeme si zachovat nadhled zorného úhlu věčnosti. Naše politika a všechen náš život trpí zoufalou krátkozrakostí. Naše dlouhodobá rozhodnutí vyrůstají nejednou z krátkodobých popudů a přání. Opětovně obětujeme ideál chvilkovým náladám. Potřebujeme posuzovat s odstupem, pod zorným úhlem Dobra a zla, ne výhod a nevýhod. Jenže zoufale nepotřebujeme sektářský dogmatismus, ani ve filozofii, ani ve víře, ani v politice. Poučili jsme se, že ideál vyzbrojený mocí se stává ideologií, ať je to ideál politický nebo náboženský. Potřebujeme Masarykovu nedogmatickou důvěru ve správnost a pravdivost života i dějin – i Masarykovu odvahu jednat podle ní.

Zbývá nám Masarykův státnický nadhled. Naše situace se nezměnila. Jsme dál národ příliš malý, abychom se zahalili do své svrchovanosti a obklopili ostnatým drátem. Vždyť i ti husité bojovali proti všem jen v Jiráskově básnické představivosti! V historické skutečnosti usilovně hledali spojence a usilovali o uznání své pravověrnosti římskou Církví. Tedy ne velmocenská strategie, ale také ne strategie Velkého spojence. Zkušenost nám potvrdila, co věděl Masaryk – že velký spojenec tísní – a v kritickém okamžiku obvykle zklame. Potřebujeme Masarykovu strategii budování společenství rovných, které by nám zaručilo státoprávní zastřešení. Tentokrát tu možnost máme. Evropská unie je tím, čím Rakousko i Československo potřebovalo, leč nedokázalo být – společenstvím rovných.

Pokud chceme pokračovat na cestě, na kterou nás nasměroval Masaryk, potřebujeme budovat stát,

– který je demokratický i sociální,

– který si je vědom svých náboženských kořenů a chápe nadhled věčnosti, avšak neprotežuje žádnou formu zbožnosti,

– a který bude čím dál tím víc integrální součástí Evropské unie a záštitou naší české kulturní svébytnosti.

Není ovšem nikde psáno, že se tou cestou musíme vydat. Pro mnoho našich spoluobčanů jsou humanismus, demokracie a sociální solidarita něčím zastaralým. Představa spořádaného světa, ve kterém je možné soužití ve smíru a dobré vůli, jim připadá naivní. Daleko víc je láká síla, soutěž a boj se zásadou Čert vzal bábu, dědka! Kolik aut máš, tolikrát jsi člověkem.

Možná právě tak nás nasměrují volby. Prý je to pokrok. Pro mě je to skluz do barbarství. Možná proto, že jsem starý, tak starý, jako jednou budou dnešní mladí. Ač také možná proto, že jsem odchovaný Masarykem.

Tato přednáška vychází z autorovy knihy Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení (Filosofia, Praha 2009). Po prvním, rychle vyprodaném vydání, jež v Listech recenzoval Karel Skalický, nyní vychází druhé. Přednáška byla pronesena v Jihlavě na pozvání Masarykovy demokratické akademie Kraje Vysočina (ještě před volbami komunálními a senátními). Listy autora požádaly o souhlas se zveřejněním.

Erazim Kohák (1933) působí ve Filozofickém ústavu AV ČR.

Čtěte také:

Jan Zeno Dus: Žijeme v šesté republice?

Eva Kantůrková: Odpovědnost intelektuálů

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.