Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Eline de Ridderová: Proč by ČR neměla spoléhat na EU při řešení problému korupce

Eline de Ridderová

Proč by ČR neměla spoléhat na EU při řešení problému korupce

Korupce je fenomén, před kterým není možné v české společnosti uniknout. A i když se nás nedotkne přímo, nevyhneme se tématu. Po dlouhá léta boj proti korupci spoluvytvářel podobu českých veřejných debat, zejména v době voleb. V tomto smyslu ani poslední volby nebyly výjimkou, téma korupce se dokonce stalo mottem volební kampaně. Objevilo se ve volebních programech většiny strany a pro stranu Věci veřejné se korupce stala dokonce tématem klíčovým.

I když je korupci nyní věnována velká pozornost, jde bezesporu o téma, které není v rámci politické agendy nijak nové a mělo a má své místo ve veřejné diskusi. Problém začal získávat podstatnou pozornost okamžitě po pádu komunistického režimu a minulých dvacet let politici všech směrů slibovali, že se tématem budou zabývat a že přijmou antikorupční program s cílem ne-li přímo s korupcí skoncovat, tedy aspoň snížit korupční praxi v České republice.

Nejsou to ale jen čeští politici, kteří se problémem korupce v České republice zabývají. V kontextu východního rozšiřování tento fenomén vyvolával pozornost také v Evropské unii. Ta si byla dobře vědoma závažnosti tohoto problému, aktuálních i možných budoucích důsledků, a proto se snažila kandidátské země v jejich boji proti korupci podporovat. Ale od vstupu do EU uplynulo už víc než šest let a jen málokdo by se odvážil tvrdit, že korupce již v české společnosti nepředstavuje problém. Položme si tedy otázku, proč Evropská unie nebyla v boji proti korupci v ČR úspěšnější.

Je zřejmé, že tato otázka patří mezi ty, kde nelze nalézt jednoduchou či jednoznačnou odpověď, protože korupce je složitý problém, který také nelze řešit jedním řezem. Bez ohledu na komplexnost tohoto fenoménu se Evropská unie snažila země střední a východní Evropy v jejich boji proti korupci podpořit. V době přístupového procesu v pravidelných zprávách o stavu připravenosti jednotlivých zemí pro vstup do EU Evropská komise upozorňovala nejen na existenci korupce, ale i na to, že korupce zůstává stále velmi rozšířeným fenoménem, který musí být co nejdříve řešen. V tomto směru Česká republika nepředstavovala žádnou výjimku; také v pravidelných zprávách týkajících se České republiky se zdůrazňovalo, že korupce je problém, který je nutné řešit ještě před vstupem do EU.

Kromě takovéto formy politického nátlaku EU podporovala boj proti korupci i poskytováním finanční podpory. V letech 1998–2006 EU poskytla Praze 16,4 milionů eur, aby podpořila antikorupční opatření. Dodatečných 42 milionů se poskytlo projektům, které podporovaly boj proti korupci nepřímo, dotýkaly se systémového nastavení. Šlo o podporu nezávislosti soudců, posilování vymahatelnosti práva, zlepšení institucionální a administrativní kapacity země, posílení boje proti organizovaném zločinu atd. Celková finanční částka ať již přímé, či nepřímé podpory protikorupčním projektům dosáhla přinejmenším 15 % všech předstupních fondů, které byly do České republiky alokovány. To samo o sobě ukazuje, že EU si byla vědoma, že korupce v zemi představuje vážný problém.

Ale bez ohledu na politický tlak a finanční pomoc se zjevně nic moc nezměnilo. Podle údajů takových organizací, jako jsou Světová banka a Transparency International, se zdá, že se situace v průběhu posledního desetiletí spíše zhoršuje. Jaké je vysvětlení? Proč politický nátlak a finanční pomoc od Evropské unie nevyústily v pozitivnější výsledek?

Hlavní příčinu omezeného dopadu protikorupčního úsilí EU nalezneme v rozsahu jejích kompetencí. Je skutečností, že od svého založení v roce 1957 EU přijala velké množství zákonů, mnohé z nich se přímo dotýkají nejrozmanitějších aspektů našeho každodenního života. Pohybují se od zemědělství přes sociální a zdravotní péči až po politiku životního prostředí; skutečně je jen velmi obtížné najít oblast politiky, která není do to či oné míry ovlivněna pravidly a regulacemi, které vyvinuli v Bruselu. Tato pravidla, která musí být implementována ve všech zemích (členských státech i těch na členství aspirujících), poskytují Evropské unii široké pravomoci ovlivňovat domácí vývoj.

Co se týče boje proti korupci, evropské zákonodárství obsahuje určitá opatření, která měla být implementována kandidátskými zeměmi střední a východní Evropy. Pravidla EU pro veřejné zakázky a praní špinavých peněz přispívají nebo budou přispívat k boji proti korupci. Ale většina právních opatření týkajících se korupce se vztahuje jen k finančním procesům uvnitř EU samé, spíše než k řešení problémů korupce uvnitř členských států. Tak, ačkoli se evropské zákony dotýkají širokého okruhu politik, korupce uvnitř národních států zůstává dodnes mimo rámec kompetencí EU a v rukou národních politiků.

EU má jen málo právních nástrojů v boji proti korupci v členských státech, což omezilo vliv, který EU mohla na kandidátské země vykonávat. Problémem do současnosti je to, že EU nemá jasné řešení problémů korupce a nemůže předložit jasný model k omezení projevů korupce uvnitř jednotlivých zemí. Unie nemůže požadovat ani soulad se svými antikorupčními standardy prostě proto, že žádné k dispozici nemá.

Skutečnost, že EU nemá vlastní antikorupční modely či standardy, se odrážela i na podobě politického tlaku, který EU na přistupující země, jako byla Česká republika, vytvářela. Přestože byl na Prahu vyvíjen nátlak, aby se vyjadřovala k problému korupce při každé možné příležitosti, formulace požadavků ze strany EU zůstávala vždy poměrně vágní a velmi abstraktní. Požadovala „zvýšení úsilí“, „zlepšení vymahatelnosti práva“ a zvýšení transparentnosti, místo aby využívala pevných kritérií (fixed benchmarks) k hodnocení reálného pokroku v boji proti korupci. Výsledkem byla naprostá nejistota, co je třeba učinit, aby se dal konstatovat pokrok kandidátské země v boji proti korupci, a ani nebylo jasné, čeho je nutné dosáhnout, aby kandidátská země protikorupční požadavky splnila.

Vágnost požadavků ze strany Evropské unie tak ponechala pro Českou republiku a další kandidátské země prostor, aby zvolily vlastní cestu boje proti korupci. Vzhledem k tomu, že jenom několik pravidel či zákonů mělo být implementováno, národní vlády měly volnou ruku jak řešit problém podle konkrétních podmínek. To neznamená, že by snahy Evropské unie byly zbytečné. Díky tlaku ze strany EU se téma korupce stalo součástí politické agendy a donutilo domácí vlády, aby nastolily protikorupční programy a iniciativy. Jejich obsah a účinnost byl již ovlivňován politikou jednotlivých států.

Z toho, co zde bylo napsáno, je tedy zřejmé, že nedostatek pravomocí silně omezil moc EU aktivně podporovat boj proti korupci v kandidátských zemích. Navíc zatímco možnosti Evropské unie byly omezeny již během přístupových jednání, ještě se o poznání zmenšily po vstupu do EU. Jakmile se ČR stala plnohodnotným členem EU, přestala být již předmětem každoročního monitorování vnitřního vývoje a jeho zveřejnění. Jinými slovy, politický nátlak, který byl účinným nástrojem v období před vstupem, nemohl být již aplikován. Navíc ke ztrátě politického nátlaku je nutné také připočítat konec finanční pomoci na boj proti korupci, která byla poskytována z předvstupních fondů. Jako členský stát EU České republika již nedostává takové množství finančních prostředků, které dostávala před vstupem.

V současné době může Evropská unie ovlivňovat vývoj v členských státech jen prostřednictvím přijatých zákonů a nařízení, přitom, jak jsme si ukázali výše, politika boje proti korupci zůstává mimo rámec kompetencí i odpovědnosti EU. To je základ, který brání účinnějšímu vstupu do řešení problémů korupce v jednotlivých členských státech.

Lze tedy konstatovat, že EU bude mít jen marginální možnost ovlivnit budoucí boj proti korupci uvnitř České republiky. EU nemá zázračné řešení problémů korupce – to je fakt, který bolestivě potvrdila finanční krize v Řecku. Česká republika musí primárně spoléhat na vlastní síly pro boj s korupcí v budoucnosti a na kompetenci českých politiků. Lze snad jen věřit, že politická přihlášení se k boji proti korupci se naplní.

Eline de Ridder (1980) je politoložka, působí na Katedře politických věd Gentské univerzity v Belgii. Letos pobývala v Olomouci a v Praze na pozvání redakce Listů a politoložky Vladimíry Dvořákové; pozvání pro ni bylo součástí ceny Pelikán, již Listy udělily loni právě V. Dvořákové.

Čtěte také:

Vladimíra Dvořáková: Občané jako aktéři politiky

Karel Hrubý: Odpovědnost intelektuálů

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.