Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Ladislav Šenkyřík: Kdo smrdí v Evropě

Ladislav Šenkyřík

Kdo smrdí v Evropě

Sebevědomý sečtělý člověk má sklon nevěřit, ale je to tak: Cestování je důležité, jak nám kladli na srdce učitelé, především jako zdroj sebepoznání, nahlédnutí vlastní existence z širší perspektivy. Nemusí to být vždy za hranice, někdy může Pražákovi stačit, aby vyrazil do severomoravského maloměsta, ale výprava do odlehlejších oblastí je přece jen větší zárukou, že za vynaložené prostředky získáte adekvátní poznání.

To si třeba můžete myslet, když bydlíte za rohem od sídla vlády, že politici jsou jen lidé zvláštního ražení, jimž moc nerozumíte a kteří jsou možná jen nešikovní, ale když se pak po dvoutýdenní nepřítomnosti vracíte – a to třeba i ze západního Balkánu –, najednou to všechno s obnovenou silou ucítíte a nejradši byste se odstěhovali. Do kolika jen premiérů jsme to už vkládali střídmé naděje a proč se tak záhy projevují jako lehce nesvéprávní?

Řečtí odboráři s výhružnými srpy a kladivy na zádech, kteří oplakávají ztížený prostor pro reálně socialistické kšeftování, smrdí o trochu víc jen na první pohled, profiltrovaný naší zkušeností. Francouzům smrdí rumunští Cikáni, Chorvatům v Hercegovině Bosňáci, Valonům Vlámové a Vlámům Valoni, a českým policistům namísto zločinců lidé pospávající přes den na lavičce v parku, zase jako za komunismu.

Vydali jsme se se ženou netradičně na dovolenou, a to dokonce k moři do Dalmácie. Těch křivd a pocitů křivd, co uvidíte už cestou! A to nemluvím o hojném počtu spoluobčanů, kteří jako křivdu pociťují už to, když je předjedete na dálnici, to je hodně české specifikum.

Navzdory internetu miluji papírové mapy a zakoupil jsem si na cestu hned dvě, jednu podrobnou a druhou taky podrobnou, ale ne zas tolik, aby člověk při cestě autem musel každé tři minuty obracet list. Na mapě (freytag&berndt, Vídeň 2009) je vyznačena rozestavěná dálnice ze Splitu do Dubrovníku, kterou staví Chorvaté pro české paštikáře, je adekvátně drahá, krásná a po sezóně už po ní nikdo nejezdí. Logicky kopíruje mořské pobřeží, a tudíž prochází (má procházet) ubohým kouskem půdy, který si jako jediný proužek přístupu k moři vydobyl mladý stát Bosna a Hercegovina. Jeho jediným příjmem z byznysu s teplými slunečními paprsky a šploucháním vln tak je skutečnost, že v chudobném státě (téměř padesátiprocentní nezaměstnanost) je pochopitelně všechno laciné, od benzinu po restaurace, a tak se zde turisté cestou na pěkné dalmatské pláže rádi zastaví. Když ale přijedete na prozatímní konec luxusní autostrády, užasnete, jak vídenští pánové Freytag a Berndt nedokázali udržet palec na tepu doby. Budoucí dálnice míří totiž narozdíl od mapy po velkoryse navrženém budoucím mostním oblouku přes úžinu na poloostrov Pelješac, aby se cestou do Dubrovníku sice o pár desítek milionů dráž, ale zato spolehlivě vyhnula oněm pár kilometrům souseda, který zřejmě úspěšným majitelům moře taky jaksi smrdí.

Při čtrnáctihodinové cestě zpět po takřka prázdné dálnici jsme na schengenských slovinských hranicích strávili dvě hodiny čekáním na odbavení s buzerací hodnou vnitřních hranic socialistického tábora (vzpomínáte na vylévání maďarských šamponů a zabavování polských novin?), obhroublou prohlídkou kufru, při které nikdo nic nehledal, ještě že jsme to znali, Rakušany to překvapovalo víc. Měl jsem pocit, že jim smrdíme (oni nám taky dvakrát nevoněli), ale pak jsme se dozvěděli, že prý to snad měla být stávka. Kdysi jsem se domníval, že stávkující má snahu přednést svůj jinak neřešitelný případ veřejnosti a získat sympatie. Ale proč, když vám ti druzí smrdí, že ano.

Z uslzeně deštivého, pobořeného Mostaru jsem si přivezl já bezvěrec tričko s nápisem „I am muslim,Ž don't panic“. Prodala mi ho usměvavá prodavačka, a třebaže jsme oba věděli, že s takovými hospodářskými příspěvky, jako byl ten můj, bude obnova země trvat dlouhá desetiletí, myslím jsme si nesmrděli.

Ladislav Šenkyřík

Čtěte také:

Tomáš Tichák: Polednice

Ladislav Šenkyřík: Ještě k té Rudé krávě

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.