Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Milan Šimečka: Kamenožráči

Milan Šimečka

Kamenožráči

Milan Šimečka patril medzi najvýznamnejšie postavy nezávislého myslenia v Československu. Pochádzal z Ostravy, univerzitu absolvoval v Brne a odvtedy žil v Bratislave. Jeho poslednou oficiálnou vydanou knihou pred „normalizáciou“ boli Sociálne utópie a kríza utopizmu. Do roku 1970 prednášal na VŠMU, po okupácii sa už mohol zamestnať len ako robotník a nesmel viac publikovať.
Jeho kniha Obnovenie poriadku je považovaná za najprenikavejšiu analýzu husákovskej normalizácie. Charakteristickým znakom Šimečkovho písania bola jasnosť, ľahkosť a akoby samozrejmosť jeho uvažovania a argumentácie. Obnovenie poriadku bolo preložené do dvadsaťjeden jazykov.
Nasledovali knižky Koniec nehybnosti, Kruhová obrana a spoločne s Miroslavom Kusým Veľký brat a Veľká sestra a pravidelné fejtóny v samizdatovom periodiku Obsah. Roku 1980 ho uväznili a strávil takmer rok vo vyšetrovacej väzbe v pražskej Ruzyni. Na Slovensku bol jedným z veľmi mála ľudí, ktorí písali slobodne a publikovali svoje texty v samizdate alebo v cudzine pod vlastným menom, čo nieslo so sebou prenasledovanie a intenzívny záujem bratislavskej Štátnej bezpečnosti, v jeho prípade ešte posilnený tým, že bol Čech. Tým viac, že aktívne vnášal na Slovensko pre režim potenciálne nebezpečný kontakt s nezávislou českou literatúrou a disentom. Akokoľvek sa Štátna bezpečnosť snažila ho izolovať, jeho prirodzená autorita postupne rástla, na Slovensku i v Čechách. Pred svojou smrťou, roku 1990, bol niekoľko mesiacov hlavným poradcom prezidenta Václava Havla. Jeho priatelia Gedor Gál, František Mikloško, Martin Bútora a Miroslav Kusý neskôr v Bratislave založili Nadáciu Milana Šimečku.
Milan Šimečka zomrel náhle, ako šesťdesiatročný. Bolo to v Prahe 24. septembra 1990; 6. marca 2010 by sa bol dožil 80 rokov.
-mf-

Není to tak dávno, co jsem své ženě vypravoval tu historku o kamenožráčích, možná rok, možná dva. Ale konkrétní souvislosti jí vypadly z paměti, a tak když jsem jí před několika dny kamenožráče připomněl, prohlásila, že ach ano, že matně vzpomíná, že o nich četla, ale teď už neví kde, že snad u Saroyana nebo u Vaculíka. A to mě nadchlo. Když by, podle mé ženy, mohl psát o kamenožráčích Saroyan nebo Vaculík, proč bych o nich nemohl napsat já? Protože, pokud vím, Saroyan o kamenožráčích nikdy nepsal a Vaculík se nedostal dále než k morčatům. Jediný člověk, kterého jsem zatím slyšel o kamenožráčích hodnověrně vypravovat, je strojník z rypadla TS 45 Poclain Lubomír Kolník.

Lubomír Kolník mě zasvětil do problematiky jejich života asi tak před dvěma lety. Učinil to způsobem tajemným a sobě vlastním. To jsme spolu tehdy pracovali při nakládce jílu. Jíl, jak známo, je velmi jemná zemina a jen málokdy se v ní objeví valounek. Ale nám se tehdy vynořil krásný bílý valoun o váze nejmíň desíti kilogramů. Lubomír při pohledu na kámen zastavil beze slova stroj, seskočil dolů, sebral valoun, pozorně ho očistil, zabalil do papíru, vložil do tašky, ve které si nosil svačinu, a tu pak zavěsil ve stroji na hák. A čekal, co já na to. Tak jsem mu udělal radost a  zeptal se, nač mu ten kámen bude. A on řekl, že to bude pochoutka pro jeho kamenožráče, protože takové kousky mají právě nejraději. A já se pak zeptal, jestli jim to bude stačit, a on řekl, že doufá, že hej, protože zatím má jenom párek a devět mladých. A tak jsme pokračovali a já se dozvídal z jeho vyprávění plné lásky k těm milým živým tvorům podrobnosti z kamenožráčího života.

Původně měl Lubomír jenom samičku. Bylo to tiché zvířátko, které pobíhalo po bytě a vystačilo s několika kamínky, které jí přinesl z ulice, a s opadanou omítkou. Kamenožráčí samičce však bylo smutno, trápila se, fňukala a pískala zvláštním způsobem, až za ní jedou přilezl samec a už spolu zůstali. V důsledku přirozeného běhu věcí vrhla samička devět mláďat. Lubomír se rozhodl, že jich sedm utopí, jako se topí štěňata nebo koťata; kamenožráči neumějí plavat a padají ke dnu jako kámen. Ale neměl, když na to přišlo, to srdce. Jeho žena sice bručela a navrhovala, aby celou kamenožráčí rodinku přestěhoval do sklepa. Ale Lubomír nechtěl, protože tam by mohli kamenožráče vyslídit cizí děti a trápit je. Tak zůstali kamenožráči v bytě a Lubomír přiznal, že jsou s nimi stále větší starosti; živit jedenáct hladových krků není žádná legrace. O kamení sice není nouze, ale tahat to domů! Řekl jsem, že by je mohl pouštět v noci ven, aby se sami nažrali. Ale on řekl, že to nejde, protože oni ničemu nerozumějí a mohli by se pustit do obrubníků, do schodů, do podezdívek, do parkovišť a do soch, a on by z toho mohl mít nepříjemnosti. Dobří kamarádi mu vyklopili před domem dvě fůry štěrku. Ale i ty už pomalu docházejí a Lubomír se v noci probouzí a naslouchá, zda se kamenožráči už nepustili do panelů. Více jsem se už o nich nedozvěděl, a také jsem nic neřekl, když jsem na konci směny zjistil, že Lubomír ten krásný kámen z tašky vyhodil a nakradl do ní švestky.

Jak jsem později zjistil, nebyly kamenožráči nijakým tajemstvím mezi Lubomírem a mnou. Věděli o nich všichni bagristé, šoféři, ba i skladníci a dispečeři. A mě upoutalo, jak rozdílně se lidé k existenci těch zvířat stavěli. Záměrně jsem zaváděl na Lubomírovy kamenožráče řeč a bylo to jako takový zvláštní detektor dobromyslnosti a tolerance. Zeptal jsem se třeba: slyšel jsi o těch jeho kamenožráčích?, a hned jsem měl výsledek! Lidé nedobří, takoví, co třeba mlátí doma ženu, nebo ti zlostní, co nepomůžou, lidé urážliví a takoví, co jdou strašně po penězích, lidé naštvaní a politicky vyspělí, ti všichni mávali pohrdavě rukou, ošklivili si samotnou představu těch ubohých zvířat, co na nich nejsou, a významně dělali prstem na čele kolečka. Naopak, lidé veselí, dobromyslní, chudáci bez peněz a bez domů, pijáci vína, kluci, co si lehli třebas na chodník, aby viděli holce pod sukně, obětavci a takoví, co vždycky zastaví, aby tě vytáhli, když jsi až po nápravy v blátě, takoví se z kamenožráčů těšili a občas se Lubomíra na jejich zdraví i poptali.

Ale jak léta běží, Lubomír o kamenožráčích moc nemluví. Taky trochu zestárnul. A taky si myslím, že dobromyslná lež je pěkná, když je kolem dost pravdy, aby pěkně vynikla. A jak čas běží, není tak lehké vyniknout s pěknou lží. Tuhle mě Lubomír zase zastavil a řekl, že mi zazpívá árii z opery Slepení psi. Ale nezazpíval a já si myslím, že taková opera ani neexistuje.

Bratislava, 7. 1. 1976

Milan Šimečka

Čtěte také:

Marta Frišová: Proti smrti

Blanka Kostřicová: Šest krát devět

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.