Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Jiří Holý: Vzpomínky nacisty Alberta Speera

Jiří Holý

Vzpomínky nacisty Alberta Speera

Albert Speer (1905–1981) byl netypický představitel nacistické elity. Pocházel z velmi bohaté a kultivované rodiny ve Švábsku, stejně jako dědeček a otec se stal architektem. (V rodinné tradici pokračuje i jeho syn, který byl mimo jiné zodpovědný za Expo 2000 v Hannoveru.) Patřil k oblíbeným žákům předního německého architekta profesora Tessenowa, už ve třiadvaceti se stal jeho asistentem na Technické vysoké škole v Berlíně. V roce 1931 vstoupil do nacistické strany poté, co byl uchvácen jedním z Hitlerových projevů. Po převzetí moci nacisty jeho prestiž stoupala, posléze se stal Hitlerovým dvorním architektem. Za německý pavilon na světové výstavě v Paříži 1937 získal velkou cenu. Připravoval gigantickou přestavbu Berlína a dalších německých měst, například obrovský stadion v Norimberku pro 400 000 lidí. Během války se z architekta změnil na organizátora zbrojní výroby, stal se ministrem a jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků. Od února 1942, kdy stanul v čele německého zbrojního průmyslu, se mu podařilo do léta 1944 výrobu zbraní zvýšit více než trojnásobně. Podle Speera samého to bylo hlavně proto, že rušil autoritářské metody řízení a oceňoval iniciativu a odbornost. Využíval ovšem také otrocké práce vězňů a zahraničních dělníků. Logicky se proto po válce ocitl před norimberským tribunálem. Jako jeden z mála zde projevil lítost a uznal vinu, což mu zřejmě – spolu s tím, že se na konci války snažil zabránit Hitlerovým šíleným příkazům – zachránilo život. Odseděl si dvacet let ve věznici ve Špandavě. Když po propuštění vydal v roce 1969 knihu vzpomínek, po níž následovaly dvě další, vyvolal velký ohlas a jeho publikace byly přeloženy do mnoha jazyků. Nyní vychází první z nich česky pod názvem Řídil jsem Třetí říši.

Albert Speer byl člověk nesporně kultivovaný, inteligentní a múzický. V tom byl mezi prominenty Hitlerova režimu výjimečný. I za války se scházel s francouzskými umělci, Charlesem Despiau, Jeanem Cocteau, Mauricem de Vlaminck. Těžko si ho představit vedle hrabivého Göringa, cynického erotomana Goebbelse a chladně amorálního praktika Himmlera. Britský časopis Observer jej v dubnu 1944 líčil jako jediného schopného manažéera a technokrata uprostřed doktrinářského a zkorumpovaného stranického systému. Jak je možné, že se tento člověk stal Hitlerovým důvěrníkem a jedním z nejmocnějším mužů nacistického státu? A jak se vyrovnával se spoluodpovědností za masové zločiny hitlerovského Německa?

Na tyto otázky hledalo odpověď už mnoho historiků a politologů. Mnozí Speera vnímali jako zločince, který se od ostatních nacistických pohlavárů lišil jen větší inteligencí a rafinovaností. Nacisté a neonacisté jej považovali za zrádce, neboť v Norimberku uznal legitimitu mezinárodního soudu, přiznal vinu a varoval před ničivou mocí moderní techniky ve spojení s diktaturou. Také ostatní vězni ve Špandavě se od něho distancovali, protože spolupracoval s vězeňským pastorem a bojovníkem proti nacismu Georgesem Casalisem, jenž se vyjádřil s obdivem o Speerově cestě k pokání a zpytování svědomí. Shodou okolností se dostal na sklonku života do sporu s popíračem holocaustu Davidem Irvingem. Irving totiž v knize Hitlerova válka (1977, česká vydání 1998, 2000 a 2005) tvrdil, že Hitler přinejmenším do října 1943 nevěděl o vyhlazování Židů. Speera to velmi rozhořčilo. Prohlásil, že je směšné, že by se něco takového dálo bez vůdcova vědomí. Prozrazuje to základní neznalost povahy nacistického Německa. To, že pro takový Hitlerův rozkaz nejsou doklady, nic neznamená, neboť mnohé jeho rozhodující pokyny byly vydány jen ústně. Benevolentně ke Speerovi přistupoval známý Hitlerův monografista Joachim Fest, jehož kniha o Speerovi vyšla 1999 a rozhovory se Speerem 2005. Podle něho ztělesňoval lepší stránku nacistického režimu. Speer i podle svých memoárů totiž viděl v Hitlerovi osobnost, která překoná chaos strašné hospodářské a morální krize, hráz proti pronikání stalinského bolševismu. Tento názor už ostatně zazněl v proslulém německém „sporu historiků“ v polovině osmdesátých let, kdy pravicově a nacionalisticky orientovaní vědci a novináři kladli otázku, zda nacistický totalitarismus není srovnatelný se stalinismem a zda nástup nacismu není radikální reakcí na komunismus. V diskusi však převážilo opačné stanovisko, podle něhož by to znamenalo relativizaci zločinů nacismu.

Rok po Speerově smrti vyšla knižní studie mladého německého historika Mathiase Schmidta, která dokazuje, že Speer klame, když tvrdí, že nevěděl o praktikách holocaustu, neboť měl informace o deportacích Židů z Berlína, a tedy nemohl nevědět o jejich plánovaném vyhlazení. A v roce 1995 vyšla nejrozsáhlejší publikace o Speerovi, kterou napsala Gitta Serenyová (český překlad 1998 jako Albert Speer. Zápas s pravdou). Autorka, která se proslavila rozhovorem s velitelem likvidačních táborů Sobibor a Treblinka Franzem Stanglem a svou knihu začala připravovat ještě za Speerova života (1978), jej vnímá jako složitou osobnost, která měla dvojí tvář. Na jedné straně neosobní pragmatik a geniální organizátor, workoholik, který nešetřil sebe ani jiné, na druhé entuziasta, který podléhal sugestivnímu Hitlerovu působení (psycholog Alexander Mitscherlich dokonce soudil, že vztah mezi Hitlerem a Speerem byl latentně erotický). Na druhé straně i Hitler, v kterém dřímal potlačený architekt, obdivoval Speera pro jeho kultivovanost a pracovní tempo. Tímto vztahem lze vysvětlit, že Speer, jak píše ve vzpomínkách, ještě v polovině roku 1944 šířil mezi německými průmyslníky víru ve vítězství nacistických zbraní a že v polovině dubna 1945 riskoval život, aby se letěl rozloučit s vůdcem (jehož rozkazy už bojkotoval) do bunkru v obleženém Berlíně. Byl dojat jeho zoufalstvím a osamělostí.

Naopak Speerův racionální pragmatismus převážil tam, kde se vůči Hitlerovi vyjadřuje kriticky. Hitler podle něho obsáhl velkou sumu znalostí, uměl jednat s lidmi, měl charisma, ale vyznačovaly ho také diletantismus, stále větší izolovanost od reality a omezenost. „Hitlerův technický obzor ale byl ohraničen první světovou válkou, stejně jako jeho představa o světě, názory na umění i jeho životní styl.“ (s. 263) Nepochopil význam tryskových stíhaček, raket, naštěstí ani atomové bomby. Považoval jadernou fyziku za „židovskou vědu“, a to možná zachránilo Británii, protože ani anglofil Hitler (žil v iluzi o možném spojenectví s Brity jako germánskými bratry) by neváhal svrhnout na Londýn atomovou bombu.

Podobně sebekriticky reflektuje Speer své působení architekta. Nová přestavba Berlína, kterou s Hitlerem připravovali už před válkou, získávala stále více rysy odlidštěné megalomanie. „Když jsem ale s odstupem jedenadvaceti let uviděl barevné fotografie modelu, vzpomněl jsem si bezděčně na babylonské kulisy z filmu Cecila B. de Milleho. Vedle fantastického dojmu jsem si náhle uvědomil i hrůzu této architektury: precizní projev tyranie. (...) odklon od mých počátků se neprojevoval jen reprezentativní nadměrnou velikostí mých staveb. Už neměly ani nic z původně zamýšlených dórských rysů, staly se ryzím ,uměním zkázy‘. Bohatství, nevyčerpatelné prostředky, které jsem měl k dispozici, ale i Hitlerova stranická ideologie mě přivedly na cestu stylu, který se spíše vracel k přepychovým palácům orientálních despotů.“ (s. 188)

Speer přiznává, že souhlasil s válkou, že mu nevadily Hitlerovy plány na světovládu a vytvoření velké Germánie s osmimilionovým Berlínem. Nicméně popírá, že by věděl o poměrech v koncentračních táborech, eutanázii, holocaustu, řádění einsatzgruppen v Rusku. Stručně se zmiňuje o šoku z Křišťálové noci v listopadu 1939 a o tom, že ho jeho známý varoval, aby nikdy nepřijal pozvání navštívit Dolní Slezsko. „Nezeptal jsem se ho, nezeptal jsem se Himmlera, nezeptal jsem se Hitlera, nehovořil jsem o tom se svými důvěrnými přáteli. Nepátral jsem – nechtěl jsem vědět, co se tam stalo. Muselo se jednat o Osvětim. V těchto vteřinách, když mne Hanke varoval, se celá odpovědnost znovu stala skutečností. Právě na tyto vteřiny jsem musel myslet především, když jsem při Norimberském procesu před mezinárodním soudem konstatoval, že jako důležitý člen vedení Říše nesu celkovou zodpovědnost za vše, co se stalo. Neboť jsem se od tohoto okamžiku s těmito zločiny cítil morálně a neodvratně spojen, protože jsem zavřel oči ze strachu, že objevím něco, co by mne mohlo dovést k důsledkům. Tato chtěná slepota vyvažuje vše pozitivní, co jsem možná v poslední etapě války činit měl a chtěl. Před touto slepotou se tato činnost smrskává v nic. Právě proto, že jsem tenkrát selhal, se cítím ještě dnes za Osvětim osobně zodpovědný.“ (s. 396–397)

Ještě kajícněji psal Speer v dopisu z vězení své dceři Hildě (stala se významnou pedagožkou, humanitární pracovnicí a získala si uznání pomocí obětem nacismu) v roce 1953: „Ptáš se, jak se mohl inteligentní člověk přidat k takové věci. Chci ti na svém vlastním konkrétním příkladu ukázat, jak k tomu mohlo dojít. Začnu, s dovolením, od toho nejtěžšího: nechce-li se někdo zbaběle vyhnout tomu, aby pohlédl do tváře pravdě, musí nutně říci, že pro to není žádná omluva ani ospravedlnění. A právě v tom smyslu jsem přesvědčen o své vlastní vině. Víš, jsou věci, za něž musíme nést odpovědnost, i kdybychom si z ryze faktického hlediska mohli najít omluvy: strašlivost toho zločinu předem vylučuje jakýkoli pokus o ospravedlnění...“ (cituje Serenyová, s. 35)

Samozřejmě je nasnadě otázka, zda se ve Speerovi svědomí neprobudilo pozdě. Spoluvinou se obtížil už mnohem dříve než při rozhovoru s Hankem o Osvětimi. V dialogu s Gittou Serenyovou posléze přiznal, že viděl a věděl jen to, co vidět a vědět chtěl. Hitler se už v roce 1941 netajil svými plány „vyhnat Židy na Východ“ a člověk, který s ním často obědval, večeřel a rozmlouval, to nemohl neslyšet. Tato slepá mravní skvrna není pochopitelně příznačná jen pro Speera. Když zůstaneme v nacistickém Německu a v okruhu jeho přátel, můžeme připomenout Wernera von Brauna, hlavního konstruktéra německých raketových zbraní a později tvůrce nosiče Saturn V, který vynesl americké kosmonauty na Měsíc. Nebo slavnou režisérku Leni Riefenstahlovou, která mimo jiné natočila řemeslně dokonalý a z hlediska filmové estetiky převratný dokument o norimberském sjezdu NSDAP a Hitlerovi Triumf vůle (1934). Riefenstahlová píše o Speerovi s obdivem ve své autobiografii (česky V mé paměti, 2002). Byla podobně jako Speer fascinována Hitlerovými projevy a patřila k těm, které Hitler protežoval. Když se na začátku května 1945 dozvěděla o jeho smrti, proplakala celou noc. I ona píše, že nevěděla o vyhlazování Židů. „Až po válce jsem se od Spojenců dozvěděla, že je odvlékali do koncentračních táborů a zabíjeli je tam.“ (s. 316) Hájí se proti obvinění z antisemitismu, píše o svých židovských přátelích a o tom, že se před Hitlerem neskrývala s kritikou jeho rasové teorie. Některá její tvrzení ovšem, jak se zdá, vyvracejí Goebbelsovy deníky a další dokumenty. Ve srovnání se Speerem vyznívají memoáry Riefenstahlové jako sebeobhajoba a budování vlastního pomníku.

Na obálce knihy Řídil jsem Třetí říši se dočteme, že českému čtenáři se konečně dostává do ruky unikátní dílo. Unikátní dílo to možná je, jenže česky už vyšlo. V roce 1996 vydalo brněnské nakladatelství Bonus A tutéž Speerovu knihu v jiném překladu Heinze Schwarzbacha pod názvem V srdci Třetí říše. (Oba názvy se přitom podstatně odlišují od originálu, který se jmenuje Erinnerungen, tedy Vzpomínky; až anglický překlad se jmenuje Inside the Third Reich.) Je to pro mě záhada jak z hlediska copyrightu, tak z hlediska nakladatelské strategie. Nedá se totiž očekávat, že právě tato kniha bude tak velkým kasovním trhákem, ale ani se dost dobře nemůže stát kultovním textem pro neonacisty. Navíc následující Speerovy knihy Špandavské deníky (1975, anglicky opět pojmenována atraktivněji Spandau, the Secret Diaries) a Stát otroků (1981, americké vydání Infiltrations) jsou obecně považovány za literárně zajímavější. Takže dvojí překlad téže knihy v průběhu čtyř let je nejspíš případem nakladatelského neumětelství. Nasvědčuje tomu i fakt, že Speerovy vzpomínky – na rozdíl od Goebbelsových Deníků, které vydává Naše vojsko s důkladným kriticko historickým aparátem R. G. Reutheho, a konec konců i memoárů Riefenstahlové opatřených kritickou předmluvou Blahoslava Hrušky – nejsou jakkoli komentovány. Místy působí až kouzlem nechtěného, když je například Rudolf Hess v rejstříku charakterizován jako „zástupce Vůdce“. Škoda, kniha si zasloužila větší péči.

Albert Speer: Řídil jsem Třetí říši, přeložila Šárka Krtková, Grada Publishing, Praha 2010, 586 s.

Jiří Holý (1953) je bohemista, literární vědec, profesor Univerzity Karlovy.

Čtěte také:

Eva Kantůrková: Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala

Pavel Švanda: Kissingerovy názory

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.