Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Tomáš Tichák: Psí život

Tomáš Tichák

Psí život

V čekárně u ordinace mi padl zrak na titulek bulvárního deníku: „Ministryně Kovářová: Likvidace otců.“ Bylo to vydání z března a to tehdy ještě nikdo netušil, kdo všechno bude likvidován po volbách. Z internetu lovím jen některé případy: „Reforma je vůči zdravotně postiženým likvidační.“ – „Rozjela se už likvidace Akademie věd?“ – „Ceny obilí na Klatovsku jsou likvidační, varuje agrární komora.“ – „Antidiskriminační zákon může mít likvidační dopad.“ (www.podnikatel.cz) nebo „Vypuštění rybníka je pro kempy likvidační.“ (Jindřichohradecký deník) – „Zastavme běsnění – mnohdy nedůvodné kácení a likvidační ořezy dřevin.“ (www.bruntal.net). Někdy jsme dokonce postaveni před kruté dilema, neboť záchrana jednoho způsobí likvidaci druhého: zatímco „podniky se obávají, že zdražení elektřiny by pro ně mohlo být likvidační“, fotovoltaická asociace varuje před „likvidační vyhláškou na obnovitelné zdroje“.

Napadlo mne, že je to vedlejší efekt svobody projevu: slova postupně ztrácejí účinek, a proto chceme-li být slyšeni, nezbývá než čím dál hlasitěji křičet a hlavně přehánět. Za časů nesvobody projevu stačil k výbušnému účinku často jen tiše pronesený jinotaj. O likvidaci se tehdy nemluvilo, byť se na ní v mnoha odvětvích života systematicky pracovalo. A literární časopisy, ty legální již zlikvidované, vycházely v samizdatu či exilu, ať se likvidátoři vztekali sebevíc. Dnes se to má s likvidací asi takto: „Ruský kanonýr Ovečkin dostal za likvidační zákrok dvouzápasovou stopku.“

Zlehčuji to opatrně. Mám stále napaměti svého dědečka, který jakoukoli společenskou nespokojenost odmítal s poukazem na bídu a nespravedlnost panující za jeho mládí. Bojím se však, zda nejsilnější slova jednou nebudou chybět, až budou opravdu zapotřebí. Až se třeba ideje Národní strany stanou běžnou součástí politického života. Tím spíš, když dnes nikdo ani trochu nezakřičí při výroku ministra Johna, že bývalý pravicový extrémista mu v jeho straně nevadí. Její stanovy totiž členství zakazují pouze bývalým komunistům. Prostě stanovy a zákon a pořádek musí platit, padni, komu padni. Anebo koho se dovoláme, až nás bude kdosi opět tajně sledovat a odposlouchávat – nyní ovšem s tím zásadním rozdílem, že na tržním principu? Dnes jsou nejrozšířenější názory podobné příspěvku na adrese zbornik.blog.idnes.cz: „Najímání... agentur na sledování osob se nám může zdát jako poněkud neetické chování, nicméně zákon nic takového nezakazuje. ABL a další bezpečnostní agentury jen zaplnily mezeru na trhu. A teď se z toho dělá aféra...“

Na závěr něco skutečně hrozného. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale nemohu, chci-li aspoň trochu ulevit svědomí. Vina je totiž pouze moje a smýt ji nelze. V pátek večer jsem vstal od počítače, a abych se protáhl, zaběhl jsem do nedalekého supermarketu. O půlnoci, když jsem počítač vypínal, jsem pak začal pátrat po našem psovi. Neúspěšně. Nechal jsem ho totiž uvázaného u nákupních vozíků. Vyběhl jsem do noci, ale samozřejmě bezvýsledně. Byli jsme zoufalí. Na pohotovostní lince psího útulku nám dali jistou naději. Do šesti hodin ráno, kdy se tam teprve otevírá, jsme bděli a představovali si, jak se třese smrtelnou hrůzou v kleci, ba ještě horší věci.

Ošetřovatelka nás vedla ranní tmou mezi otřásajícími se kotci. Pak z jednoho vyvlekla cosi malého, vyděšeného a špinavého. Že je náš, jsme ani nemuseli prokazovat, skoro nás zadusil. Vděčně jsme zaplatili nocležné a ta milá paní, aby nás utěšila, řekla: „Tak si aspoň zkusil zas něco jiného.“

Druhý den, abych si toho nešťastníka udobřil, vzal jsem ho na výlet k pramenu Odry. Ačkoli není daleko, nikdy jsem u něj nebyl, snad se mi nechtělo – ani po turistické značce – do vojenského prostoru. A netušil jsem, jak je ten pramen mohutný. Neprýští jen pod oficiálním přístřeškem, ale tryská i široko kolem. Uklouzl jsem, upadl na záda a od hlavy k patě se zanořil do bahna. Bylo mi jasné, že zasáhla spravedlnost. A byl to zákrok tak trochu likvidační.

Tomáš Tichák

Čtěte také:

Jan Novotný: Sága

Ladislav Šenkyřík: Kdo smrdí v Evropě

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.