Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 6 > Marcin Dębicki: Proč mají Poláci rádi Čechy?

Marcin Dębicki

Proč mají Poláci rádi Čechy?

Vztah Poláků k jiným národům je jedním z těch problémů, jež polské Středisko pro výzkum veřejného mínění (CBOS) sleduje již dosti dlouho, totiž od roku 1993. Pokud bychom na základě ojedinělé zprávy obvykle stěží soudili na nějaký zřetelný trend, přijmeme-li delší časovou perspektivu, můžeme si jistých zákonitostí všimnout a také se pokusit o vysvětlení příčin těch a ne jiných postojů polské společnosti. Vlastně postavení každého z téměř čtyřiceti národů, které Poláci hodnotili, může vést k zajímavých a plnohodnotným analýzám; zde se však omezíme jen na Čechy.

Jak vyplývá z poslední zprávy, která se zabývala otázkami, jež nás zajímají, přední místo zaujímají v tomto ohledu Češi. Průzkum (Vztah Poláků k jiným národům, zpráva CBOS č. 12/2010) zahrnoval reprezentativní vzorek 1052 dospělých obyvatel Polska. Jednoznačný popis onoho postavení ovšem nepředstavuje snadný úkol – závisí na tom, jak k názorům respondentů přistoupíme. Lze se ovšem soustředit na podíl osob, které ve vztahu k danému národu vyjádřily sympatii, aniž bychom hlouběji zkoumali její intenzitu – a tehdy připadne první místo Čechům, neboť právě ve vztahu k nim nejvíc dotázaných (53 %) vyjádřilo sympatii. Můžeme však také hodnocení, vyjádřené zkoumanými, zjemnit, když vypočítáme aritmetický průměr názorů zahrnutých v rozmezí od +3 (maximální sympatie) do –3 (maximální odpor) – a pak máme v čele tabulky Španěly s průměrným hodnocením +0,94; Češi pak spolu s Italy zaujímají ex aequo druhou příčku (+0,90).

V tiskových komentářích, které se výsledků této zprávy týkaly, se stavělo spíše na první metodě; hlásaly, že právě Češi jsou národem, který Poláci mají nejraději. Někteří se také snažili uvažovat o zdrojích této sympatie – a tehdy se ukazovalo, že ony výsledky přinesly jisté překvapení. K takovému závěru můžeme dojít, když se začteme například do názorů, jaké na stránkách týdeníku Przeglšd vyslovilo několik lidí, kteří se široce chápanou českou problematikou zabývají. (Dlaczego Polacy najbardziej lubiš Czechów?, zazn. B. Tumiłowicz, Przeglšd, 14. 2. 2010.)

Celkem vzato oni znalci české problematiky ve většině případů buď na položenou otázku, proč mají Poláci nejraději Čechy, neodpověděli a dali jen více či méně na srozuměnou, že na ni odpovědět nedovedou, anebo prohlásili, že takový výsledek je překvapivý, přičemž poukazovali na příčiny, proč sympatie chybí. Zdá se, že pokud tito lidé nebyli s to onen úkaz vysvětlit, je to věc závažná a stojí za hlubší zamyšlení. Zároveň stojí za zdůraznění již samotný fakt, že se takovýto jev v očích redakce týdeníku povznesl na úroveň „otázky týdne”, a právě proto se s ní obrátila na několik vůbec ne náhodně vybraných lidí. Pro polsko-české otázky – které se z různých důvodů netěší přehnané pozornosti polských médií – je to rozhodnutí nedocenitelné.

*

S jakými názory se tedy na stránkách týdeníku Przeglšd setkáváme? Andrzej Czcibor-

-Piotrowski, bohemista, překladatel a básník, zde poukazuje na nesmírné utrpení, jaké v době socialismu snášeli Češi, a dodává, že v pozdější době začali budit úctu Poláků tím, že: „Krátce řečeno – Hašek přestal být symbolem Čecha.“ Podle A. Czcibora-Piotrowského, který podle všeho není výsledky průzkumu překvapen, se patří připsat jistý význam taky vynikající současné literatuře (Hrabal, Havel, Kundera), která podle jeho pocitu „ještě víc prohlubuje sympatii”. A přece se asi můžeme zamýšlet, jaké místo ve vědomí respondentů sehrály tyto záležitosti – časově a intelektuálně dost vzdálené tomu, co má vyhlídky na formování obrazu Čecha v očích průměrného občana Polské republiky.

Snad nejkritičtější soudy o českém prvenství, jak je určilo CBOS, vyslovil publicista a „švejkolog“ Leszek Mazan, když mj. upozornil: „To je jaksi v rozporu s realitou.“ Pokud jde o argumenty ve prospěch této teze, nabízejí se dva motivy. Za prvé: na oficiálních úrovních, například mezi prezidenty Polska a Česka, „jsou vztahy poměrně dobré, ovšem taky chladné”, vysvětloval L. Mazan. Ovšem sdělení, jakého se v médiích dostávalo k polskému příjemci, nebylo tak odstíněno: obvykle se spíš zdůrazňovalo, že oba prezidenti byli spojenci, například pokud jde o zpochybňování procesu prohlubování evropské integrace (v době konání průzkumu byl polským prezidentem Lech Kaczyński; red.). I pokud je mínění L. Mazana správné, respondenti CBOS se s argumenty v jeho prospěch stěží setkali. Druhá ilustrace teze téhož publicisty se týká předválečného období – otázky Záolží a jejích pozdějších ohlasů. Jsou však polské znalosti v tomto ohledu dostatečně silné a stálé? Zdá se, i kdyby tomu právě tak bylo, historické rány přisuzované Čechům jsou v porovnání s jinými dnešními sousedstvími Polské republiky – snad kromě Slovenska – nejslabší.

Rovněž Andrzej Rosiewicz začíná své prohlášení silným akcentem: „Vím, že se s Čechy spíš nemáme rádi.“ Je však zajímavé, že v soudech tohoto zpěváka můžeme najít spíš argumenty ve prospěch tvrzení přesně opačného. Prohlašuje tedy, že „k Čechům máme shovívavý a humorný vztah”, přičemž tento názor paradoxně vychází výsledkům průzkumu v ústrety. Zdá se totiž, že mluvíme-li o celku společnosti, city tohoto druhu mohou sklon k projevování sympatie objektu našich posměšků posilovat podle pravidla: „Jsou legrační, takže nejsou nebezpeční, a proto je lze mít rád.“ Jinak řečeno, sympatie by zde hrála roli kompenzace za to, že – jak správně prohlásil A. Rosiewicz – tady Poláci projevují sklon ke vztahu přehlíživému a humornému. „A ještě český jazyk je trochu legrační,“ dodává citovaný tanečník, což působí taky jako výstižný postřeh, který přitom patří do téhož mechanismu.

Na otázku týdeníku odpověděla také Hana Brusová, dopisovatelka ČTK v Polsku, která však už úvodem prohlásila, že neví, kde se ona sympatie Poláků vzala, aby se v další části své výpovědi soustředila na vztah Čechů k jejich severním sousedům.

Máme zde také reflexi Wojciecha Trzcionky, šéfredaktora novin Gazeta Codzienna v polském Těšíně, který uvedenou náklonnost vidí spíše „na vyšší úrovni, například na linii Varšava-Praha”. Tento novinář rovněž upozorňuje: „Na Záolší se možná až tak nemilují.“ Dodává zároveň, že také tam, u hranic, se situace zlepšuje. Je to však názor, který se vztahuje k velice úzkému problému, jenž je v Polsku spíše neznámý, přičemž samotní Poláci z českého Těšínska neměli ze zřejmého důvodu na sebemenší zastoupení ve vzorku dotázaných vyhlídky. Kromě toho se perspektiva pohraničí – kde se setkáváme především s tzv. prózou všedního dne – nekryje nutně s city, představami a mýty sdílenými těmi, kteří se s Čechy kontaktují za naprosto jiných okolností, jak si toho všimneme dále.

Za pozornost stojí taky postřehy Mariusze Szczygła, publicisty a znalce české literatury a kultury. I když v úvodu svého vyjádření jasně prohlašuje, že neví, proč mají Poláci nejraději Čechy, aspoň dva ze sedmi motivů jeho osobní náklonnosti k představitelům tohoto národa mi připadají zvlášť inspirativní. M. Szczygieł totiž upozorňuje, že v českých zemích „se každé městečko a vesnice snaží vypadat jako z pohádky“ – což je podle všeho pozorování dostupné taky běžnému Polákovi, který tuto zemi navštívil. Když si uvědomíme, že návštěvy Poláků na druhé straně sudetských hřebenů mají převážně turistický charakter, je zde řeč o jasném trumfu – o něčem, co dokazuje, že má cenu tam jezdit a své kladné zkušenosti aspoň částečně přenášet na obyvatele navštěvovaných území. Atraktivní česká městečka jsou tu tedy argumentem ve prospěch dané volby. I když budeme předpokládat, že bližším pozorováním oněch obcí se zřejmě příliš mnoho lidí nezabývá – neboť přese všechno asi nebudou natolik silným magnetem, aby představovaly hlavní cíl masového cestování – je důležité pamatovat také na velkou popularitu Prahy (plány tohoto města a průvodce po něm můžeme najít i v knihkupectvích severního nebo východního Polska). M. Szczygieł také tvrdí: „Většina lidí, které potkávám, se zbytečně nenaparuje.“ Zdá se, že toto pozorování koresponduje s názorem, který je v Polsku stále rozšířenější, totiž že se Češi vyznačují odstupem v pohledu na sebe sama, sebeironií – což lze přijmout jako přednost. I kdyby se ostatně tyto vlastnosti nesetkaly s uznáním Poláka, je pravděpodobné, že by v něm probudily již zmíněnou shovívavost a humor, jejichž roli pro zachování kladného obrazu jsme už komentovali.

*

Bez ohledu na správnost některých úsudků není pochyb, že pro většinu lidí, kteří se ujali na stránkách týdeníku slova, bylo těžké sympatii Poláků k Čechům zdůvodnit. Zdá se, že příčinou je to, že se snažili vysvětlit jev, který se týká celé společnosti, s odkazem na prvky historického poznání (ostatně v polském kánonu nikoliv nejdůležitější), na dost okrajové části společenské a politické současnosti nebo elitní vysoké kultury. Ovšem v průzkumech tohoto druhu – které mají ctižádost diagnostikovat nálady celku – o obrazu daného národa rozhodují především následující činitele: socializace (znalosti přijaté prostřednictvím školy, názory rodinných příslušníků nebo známých), mediální sdělení (s nadmíru významnou rolí děl populární kultury) a vlastní kontakty nebo zkušenosti s daným státem a jeho obyvateli. V souvislosti s tím se zdá, že ke zde komentovanému problému se sluší přistoupit jinak a poukázat na okolnosti, které měly reálnou šanci výsledky prozkumu CBOS ovlivnit.

Není zde místo na analýzu nauky o Česku, s jakou se nyní žák v polské škole setkává, když však vezmeme v úvahu historické reálie tohoto sousedství – zvláště na pozadí jiných sousedů Polské republiky –, můžeme předpokládat, že tyto poznatky jsou na jedné straně skromné, na druhé pak – že je v nich poměrně málo negativních prvků. A pokud jde o starší generace, je třeba mít na mysli i to, že v minulém systému se Československo představovalo jako „bratrská“ země PLR, což znamenalo potlačení „nepohodlných témat”. Samozřejmě že ve společné minulosti můžeme najít nejednu událost, která nápravě obrazu souseda nepřidala; pomineme-li však otázku Záolší, měly obvykle okrajový charakter, dosah nanejvýš regionální a přitom jsou časově dosti vzdálené. Kromě toho, když už připomínáme fakta širší veřejnosti méně známá, musíme mít na mysli také to, že před rokem 1989 se čile rozvíjela spolupráce polských, českých a slovenských disidentů, přičemž její konkrétní plody se připomínají dodnes; můžeme se setkat dokonce s názorem, že pro polsko-české vztahy (polsko-česko-slovenské) to byla doba neobyčejně přínosná. Jestliže se i současné vztahy mezi Varšavou a Prahou vyvíjejí celkem vzato správně, můžeme říci, že kromě zmíněné otázky Těšínska – jejíž poslední zřetelný akord byl slyšitelný ve větším měřítku hned po druhé světové válce – by běžný Polák těžko poukázal na nynější nebo minulé rozpory, v jejichž důsledku by Polsko utrpělo.

Nedostatek špatných zkušeností je sice pro utváření obrazu jiného národa velice důležitým činitelem, ovšem větší sílu mají podle všeho okolnosti naznačující skutečnou sympatii. Je známo, že jedním z nejdůležitějších činitelů narušujících nepříznivé stereotypy je často individuální zkušenost, přičemž její význam bývá ještě pádnější, když dochází ke kontaktu na úrovni, která oběma stranám dovoluje zachovat si poměrně rovné postavení. Jestliže tedy může mít Ukrajinec, který bude v Polsku zaměstnán jako levná a nekvalifikovaná pracovní síla, hodně příležitostí potvrdit si stereotyp Poláka-pána, atraktivní výlet do českých zemí, kdy má právě polský turista pocit, že je klient, jenž může mít své požadavky a rozmary, přičemž právě jemu má být posluhováno (což může vést i k autosugesci, že je „pán”), podporuje vznik a poté posílení pozitivních asociací spojených s oblastí, která emocionální stavy tohoto typu podporuje. Bezvýznamná tu není ani skutečnost, že v ČR se snad každý Polák – aspoň o nejzákladnějších věcech – může dorozumět vlastním jazykem, což způsobuje, že uvedené pocity zakoušejí skoro všichni (dalším činitelem je zde již zmíněné znění české mluvy).

Důležité přitom je, že se Česká republika těší mezi Poláky velké popularitě, neboť – jak vyplývá z průzkumů z roku 2009 – tuto zemi tehdy navštívilo 21 procent dotázaných. Lepšího výsledku (36 %) dosáhlo jen Německo (Poláci o svých zahraničních cestách a znalosti cizích jazyků, Zpráva CBOS č. 111/2009). Opodstatněná je přitom otázka po povaze cest právě do tohoto státu. Pokud jde o ČR, jedni zde hledají kosmopolitní (čti: západoevropskou) tvář nesmírně populární Prahy, jiní se vydávají do hor, například na lyže, přičemž si pochvalují tamní infrastrukturu. Při tom všem je to pak pro většinu Poláků země geograficky blízká a stále poměrně laciná, což je nepochybně důležitá okolnost, která napomáhá, aby se hodnotící cítili dobře. Lze samozřejmě předpokládat, že návštěvy v českých zemích si dopřávají především obyvatelé jihu Polska a větších měst, zůstávají tedy mimo oblast zájmu a (nebo) možností lidí ze severu Polské republiky. Zdá se však, že i v takové situaci – relativní lhostejnosti anebo neznalosti, prostě: neutrálního postoje – bude recepce Čechů v okolí Suwalek nebo Koszalinu vlídnější než například vztah Dolnoslezanů či obyvatel Zelené Hory k Ukrajincům (a také Bělorusům nebo Rusům) nebo pocity obyvatel Podlesí či Podkarpatska vůči Němcům – a tedy vůči společenstvím, ke kterým se respondenti vztahují mimořádně výrazně.

Na cestách zaznamenává zřejmě nejeden Polák změnu, jakou lze v posledních dvou desetiletích pozorovat ve vztahu Čechů k jejich sousedům ze severu. Rodí se dojem, že to byla doba nezbytná, aby si nad Vltavou přivykli na novou situaci, v níž Polák přestává být překupníkem či zlodějem a stává se hostem nebo zákazníkem, který je sice náročný, ale také za to platí a rád se vrací.

Velice důležitým prvkem, který podporuje kladné zkušenosti, je popularita české kuchyně. Není přitom podstatné, že smažený sýr, knedlíky, guláš nebo pivo představují nabídku, která se může jevit jako kulinářsky málo vytříbená a také dosti nezdravá, což je zvlášť zásadní, budeme-li se držet západoevropských trendů. Tady jde o to, že tyto pokrmy jsou jakýmisi ikonami, které u mnoha lidí bleskově ožívají, když se řekne „Čechy”. Na uvedeném příkladu je ostatně vidět, že se Čechům podařilo svou zemi prosadit jako zem, která se v určitých kruzích spojuje – třeba i v rovině popkultury – s pozitivními zkušenostmi; co víc – kdyby nebylo Slovenska a do jisté míry i Maďarska, mohli bychom říci, že znakem těchto asociací je jejich výhradní postavení právě ve vztahu k českým zemím.

Můžeme si troufnout tvrdit, že ve vědomí Poláků Česká republika stále zřejmě působí jako laciná země. Je ovšem pravda, že mluvíme-li o turistických návštěvách, za přinejmenším několik posledních let jejich finanční atraktivita zřetelně klesla (především jde o konkrétní fakt, jakým je slabší kurs zlotého vůči koruně), přece jen se mezi mnoha lidmi – hlavně turisty, a tedy lidmi navštěvujícími tuto zemi příležitostně – lze setkat s názorem, že v Česku je lacino. Jestliže je toto tvrzení nadále opodstatněné, například pokud jde o pivo, nepochybnou atrakci této země, je to už diskutabilnější, pokud jde o ceny jídla nebo noclehů.

Plnější analýza této problematiky by vyžadovala opustit kontext úzce český. Bylo by tedy za prvé zajímavé popsat okolnosti, které jsou odpovědné za nízké postavení ostatních sousedů (kromě Slovenska) v průzkumu CBOS. Za druhé by pak stálo za to podívat se na celou skupinu společností, vůči nimž Poláci zaujímají nejvlídnější postoje, neboť tu lze spatřit jisté schéma. Prvních pět míst totiž zaujímají buď národy z jihu Evropy (Španělé, Italové, Francouzi), nebo z nejbližšího – řekněme: středoevropského – okruhu (ČR, Slovensko a také Maďarsko, zaujímající ex aequo šestou příčku). Co spojuje obě tyto kategorie? Především nepřítomnost historických zátěží i současných rozmíšek, ale také pozitivní asociace „prázdninového“ charakteru.

*

Okolnosti uvedené v článku patrně nejsou pro všechny přesvědčivé. Těžko tedy vyloučit tvrzení, podle kterého není ve zmíněném průzkumu sympatií – zvláště pokud jde o vysoké postavení Čechů – všechno tak nesporné. V úvahu je třeba vzít také hlasy, že Čechy nemáme ani tak rádi jaksi absolutně – jako společnost vyznačující se jistými znaky, kterých si zvlášť ceníme a které přitom představují conditio sine qua non „objektivního“ prvenství v průzkumech tohoto druhu – ale pouze ve srovnání s jinými národy. Sama konstrukce průzkumu totiž znamená, že v onom žebříčku prostě někdo vyhrát musel. To je pravda, ale pamatujme zároveň, že „sympatie společnosti“ je ze své povahy jev kontextuální, že – jinak řečeno – něco takového jako „absolutní sympatie“ neexistuje.

Z téže výhrady vyplývá také fakt, že je třeba velice opatrně zacházet s oním „nej”. Zde nejde jen o v úvodu zmíněný alternativní čtení výsledků, ale také – zjevné bez ohledu na metody analýzy – sotva minimální rozdíly v hodnocení jednotlivých národů (ostatně nejen těch z čela seznamu). Stojí totiž za povšimnutí, že průměrná bodová hodnota, jakou zaznamenali Řekové, zaujímající desátou příčku, činila 0,80 – tedy všeho všudy o 0,1 bodu méně než Češi.

Zároveň však zdůrazněme, že onen kladný vztah, jaký vůči Čechům uvedli respondenti, má zvláštní hodnotu vzhledem k tomu, že Polsko a Česká republika jsou přímí sousedé, což často kladným citům nepřeje (velice dobře dopadli v tomto směru také Slováci, kteří zaujali 5. místo). Ovšem pokud jde o jiné sousedy Polské republiky, nejlépe (19. místo) byli hodnoceni Litevci.

Na tomto místě ještě jednou odkažme na názor, který vyjádřil na stránkách týdeníku Przeglšd Leszek Mazan. Vzpomíná totiž na prohlášení prof. Jaroslava Valenty, který v 90. letech přijal kandidaturu na předsedu obnoveného Sdružení polsko-českého přátelství, „ale pod podmínkou, že se z názvu vyškrtne slovo ,přátelství‘, protože nejprve je třeba se poznat, potom mít k sobě úctu, a teprve na konci je přátelství”. K tomuto hlasu L. Mazan dodává následující pointu: „Průzkumy tedy ukazují něco, co není.“ Můžeme-li souhlasit s tvrzením, že polsko-české přátelství (o česko-polském nemluvě) skutečně neexistuje (taky o něm není ve zprávě CBOS řeč), těžko se vyhnout otázce, proč by tato skutečnost měla rušit existenci obyčejných sympatií. Konečně pak – což není nejméně důležité – citovaná slova J. Valenty se týkají doby vzdálené od nynějška přinejmenším jedno desetiletí.

Shrneme-li názory, jaké vyjádřili komentátoři pro týdeník Przeglšd, sluší se ovšem upozornit, že nejen oni samotní se dívají na současné polsko-české vztahy (zdůrazněme: polsko-české, a ne naopak) prismatem minulých dob, to se totiž stává například i vědcům. Ovšem v nynějších analýzách bychom měli brát v úvahu také to, že údaj, jaký získáváme ze zmíněného průzkumu, není důsledkem nějaké jednorázové, náhodné události, budící náhlý a zároveň pomíjivý „příliv lásky”. Jak totiž v letošní zprávě CBOS čteme, již v roce 1993, kdy byl poprvé sledován vztah Poláků k jiným národům, „pouze ve vztahu k Čechům a Slovákům zkoumaní deklarovali častěji sympatii než odpor”, ve vztahu k ostatním sousedům odpor převládal. Vidíme tedy už delší dobu, že úroveň sympatie k Čechům nejen že je na Visle čímsi stálým, ale také vykazuje rostoucí tendenci. To pak – bez ohledu na všechna dilemata a to, jak bylo kdysi – může přát aspoň opatrnému prohlášení, že Češi na mapě polských sympatií bezpochyby vynikají.

Marcin Dębicki (1976) působí na Pracovišti sociologie pohraničí Sociologického ústavu Vratislavské univerzity. Zabývá se vztahy mezi společnostmi Střední Evropy. Polsko-českým otázkám věnoval diplomovou i doktorskou práci.

Čtěte také:

Miroslav Kusý: Slovensko a česká cesta

Piotr Pogorzelski: Janukovyč bere vše

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.