Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 6 > Jacek Żakowski: Nastal čas polské reformace

Jacek Żakowski

Nastal čas polské reformace

V úvodu autor následujících řádků odkazuje na konflikt kolem kříže postaveného před varšavským Prezidentským palácem po dubnové katastrofě vládního letadla u Smolenska. Kříž, původně obecně chápaný jako projev spontánního smutku, se později stal předmětem sporu, když měl být přenesen do blízkého kostela; radikálně katoličtí národovci ho bránili před těmi, kdo jej chtěli podle jejich názoru znesvětit. Spor utichl, patrně však ilustruje obecnější problém. Proto nepovažujeme následující úvahu za zastaralou – stejně jako rozhovor na podobné téma, který následuje. -red-

Kříž na Krakovském předměstí (ulice v centru Varšavy; překl.) není problémem církve. Ani prezidenta, premiéra, vlády nebo městských úřadů. Je to část polského problému. Strážci kříže mi nevadí. Pokud si chtějí před palácem posedět, ať sedí. Pokud někdo jiný chce, aby od paláce odešli, a myslí, že by to měl dát najevo – ať dá. Takový je folklór živé demokracie. Před paláci mocných se v celém demokratickém světě přirozeně konají demonstrace, drží hlídky, protestuje se vsedě. Chodí, stojí, sedí. Někdy celé týdny, měsíce, roky. Proč by to mělo být ve Varšavě jiné?

Zvláště když nesedí neplodně. Díky nim se v ostatních něco probouzí. Těm, kteří tam sedí, za něco vděčí nejvíc nikoliv ti, kteří jim děkují, ale ti, kteří je kritizují nebo se jim posmívají. Poprvé ve třetí Polské republice začal být jejich hlas slyšitelný a slova významná.

Kdosi řekl, že církev zajala třetí republiku v plen. Ne celé Polsko a ne celá církev. Soukromý život ve světské sféře zůstal. V plen byl zajat náš veřejný život. A v plen jej zajala konzervativní, integristická část polské církve. Nejen proto, že v závěru pontifikátu Karola Wojtyły ovládli integristé a konzervativci polský episkopát. Především proto, že kulturně dobře zapadli do postkomunistického vědomí velké části Poláků, zvláště politických elit.

Politický mechanismus byl prostý. Když padla Polská lidová republika, jedinou fungující, prakticky nedotčenou celonárodní institucí byla církev. Její síla imponovala na pozadí slabého státu, batolecích stran, teprve se klubající občanské společnosti. Každý politik tedy hledal v církvi oporu.

Tři klíče církve

1. Klíč k moci. Na začátku to vypadalo, že podpora církve má pro získání moci zásadní význam. V roce 1989 Solidarita vyhrála nad „bolševikem“ za podpory církve. Roku 1990 ji měl Wałęsa, když vyhrál nad Tymińským a Mazowieckým. Ale již výsledek prvních zcela svobodných parlamentních voleb (1991) tento předpoklad podryl. Volební katolická akce (WAK), otevřeně podporovaná velkou částí kněží, nezískala ani devět procent hlasů. Méně než Demokratická unie (UD), již episkopát neměl v lásce (12,3 proc.), ba než Svaz demokratické levice (SLD, 11,9 %). Za dva roky mýtus, podle kterého má klíč k moci církev, padl definitivně. Episkopátem favorizovaný Wałęsův Nestranický blok podpory reforem (BBWR) dostal necelých 5,5 procent hlasů a moc převzala koalice SLD-PSL (malorolnická Polská lidová strana), která získala 303 mandáty.

2. Klíč k reformám. Když začalo být zřejmé, že volby lze přece jen vyhrát episkopátu navzdory, objevila se teze, podle níž „navzdory církvi lze získat moc, ale ne reformovat stát”. Stala se nadčasovým a nadstranickým axiomem polské politiky. V podobě velice blízké ji hlásali Lech Kaczyński, Bronisław Geremek, Aleksander Kwaśniewski, kteří ujišťovali (a snad o tom byli přesvědčeni), že jen autorita církve může vytvořit citový i politický polštář tlumící otřesy transformace. Tato teze zaznívala nejsilněji, když Millerova levicová vláda přistupovala na kompromisy s církví, aby si vykoupila podporu biskupů a papeže pro hlasování „ano” v unijním referendu.

3. Klíč k morálce. Doplněním této teze byl také politiky stejně všeobecně a hlasitě hlásaný názor, že role církve nesmí být snižována, protože jen ona Polákům poskytuje etický systém, nutný, aby společnost fungovala. Ještě letos se tak vyjadřoval Aleksander Kwaśniewski v diskusi, kterou pořádal Tygodnik Powszechny.

Nikoli z tohoto světa

Víra v tři klíče způsobovala, že od počátku nové demokracie přiznávala moc církvi právo působit mimo jakýkoliv systém. Zvláště v přízemních záležitostech. Kněží neplatili clo za dovážená auta, bez problémů zaměstnávali načerno, příjmy církve byly osvobozeny od účetnictví, dary na náboženské účely byly zvýhodněny. V důsledku toho podnikaví kněží vytvořili velkou šedou zónu, v níž propukala spousta lokálních skandálků (například obchod s automobily, dary), ba čas od času závažné kriminální případy se slavnou aférou nakladatelství Stella Maris, patřícího gdaňské kurii, a spoustou tajemných, médii popisovaných obchodů, jež uzavírali byznysmeni v sutanách v čele s ředitelem Rádia Maria Rydzykem.

Kněží a biskupové své výsady obvykle považují za přirozenou věc. To jim prostě patří. Za tisíciletou službu. Za obranu polského ducha. Za Dobrou zvěst. V Polsku například dosud chybí zákon o reprivatizaci. A církev se ho hlasitě nedožaduje. Ale své právo na návrat nejen nemovitostí, ale také uměleckých děl (např. gdaňský oltář) považuje za samozřejmou věc. A vymáhá je bez zvláštních ohledů, přejímá-li např. nemocniční nebo univerzitní budovy – často s šokujícím nebo nezákonným přídavkem. Podobné to bylo s frekvencemi pro církevní rádia. Právo na ně dala církvi ještě Rakowského vláda (1988–1989; překl.). Potom jim vysílací rada udělila status neziskových provozovatelů, který osvobozuje od plateb za koncesi. Jedinou podmínkou je, že se nebudou vysílat reklamy. Kněží však reklamy vysílají, ale za koncesi neplatí.

Těžko z toho obviňovat jen kněze. Církev dělá to, co jí stát dovoluje. A stát od počátku třetí polské nezávislosti dovoluje církvi prakticky vše. To, oč církev žádá, i to, oč ani nežádá. Vždycky se najde nějaký velekatolický politik, který chce být lepší než ostatní a na dlouhý seznam církevních výsad ještě něco přihodí. Na začátku požadovala například církev vyučování náboženství ve školách – a vláda přihodila výplaty katechetů, kteří byli dosud placeni z farních peněz. Potom se přidali kaplani v uniformovaných složkách. A kněz na každé veřejné slavnosti. Samozřejmě katolický kněz.

Kropenka a berla

Po dvaceti letech nezávislosti je v Polsku bez katolické modlitby a kněze s kropenkou každý veřejný akt de facto neplatný. Jak papír bez razítka. Mateřská škola, silnice, vězení nebo dělo, všechno musí být posvěceno. Sporná pamětní deska na Prezidentském paláci také. Umísťovaly ji tři úřední osoby – ministr z prezidentské kanceláře, náměstek primátorky Varšavy a katolický kněz s kropenkou. To ukazuje, jak byla církev zapojena do ústavně nekonfesního státu. Kněz s kropenkou se nejspíš sám nepřizval. Byl požádán, snad i pozván ku pomoci.

Není důvod bát se svěcené vody. Pokud je známo, nikdo z ní neumřel a žádný dům se nezřítil. Ale jsou důvody, abychom se báli politiků, kteří se schovávají za sutanu. Obvykle jim totiž ani tak nejde o svěcenou vodu, jako o kropenku, kterou lze někoho jiného praštit.

V soukromé sféře se dnes světí máloco kromě velikonočního košíku. Napadlo by vás posvětit myčku nebo pokoj předělaný z ložnice na pracovnu? Ale tomograf, policejní auto, ministrova pracovna se bez posvěcení neobejdou. Ne proto, že každý ředitel nemocnice, policejní velitel, ministr je tak pobožný. Většina těch, kteří zvou kropenku ku pomoci, jsou lidé nábožensky přinejmenším chladní. Naprosto světská opatrnost si žádá, aby se úředník opřel o kropenku, ba ještě lépe o pastýřskou berlu.

Tím se lišíme od většiny demokracií. A není to žádná polská tradice, ale naprosto čerstvý konformismus lidského druhu homo sovieticus. V meziválečném Polsku žádná taková klerikální okázalost nebyla. Přišla s komunismem. Piłsudského by ani nenapadlo, aby někdo posvětil jeho koně Kasztanku. Důstojnost by mu nedovolila, aby takto hledal stvrzení svého vlastenectví nebo polské identity. To Bierut (ačkoliv byl ateista a sovětský agent) došel k závěru, že musí podpírat loket primase nesoucího monstranci. Protože věděl, že jako vlastenec a příslušník národního společenství není věrohodný. A primas mu to dovolil, dobře věda, s kým má tu čest. Když Gomułka potřeboval legitimizovat moc, převzatou od Bieruta, vydal se najisto k primasovi. Právě z tohoto období vzešla dodnes pokračující hra církve a státu, v níž obě strany všelijak žonglují cukrem a bičem. Když dáte, dostanete cukřík. Nedáte, sáhneme po biči. Zavedete náboženství do škol – zmírníme kritiku. Dáte vysílací frekvence zdarma – podpoříme reformy. Podepíšete konkordát – podpoříme vstup do Unie.

Takto přímo se to nikdy neříkalo. Ale kdo měl rozumět, rozuměl.

Gnose vpřed!

Jak se to často stává, na prolnutí moci a církve nejvíc nezískali účastníci transakcí, ale ti, kteří – jako Rydzyk, Marek Jurek a poslední dobou Jarosław Kaczyński – žádají stále víc a odmítají kompromisy. Institucionální církev nakonec vstup do Unie podpořila, rádio Maryja – nikdy. Biskupové akceptovali kompromisní potratový zákon; Marek Jurek – nikdy. Církev souhlasila, že ponechání kříže před Prezidentským palácem by bylo přece jen přehnané; Kaczyński to nikdy neuzná. Nijak jim to však nepřekáží, aby se nadále zaštiťovali katolicismem.

Síla této sekty se rodí z odmítnutí složitosti světa a – na což upozornil prof. Zbigniew Mikołejko – z půvabu gnostické hereze, pěstěné v Polsku (a v Americe), která svět vidí jako pole neustálé bitvy mezi Satanem a Bohem, Kristem a Antikristem, Světlem a Tmou. Církev před staletími gnosi a manichejství odmítla, ale polský lidový katolicismus se s tím nikdy nevyrovnal. Nikdy totiž nepřikládal váhu výplodům teologie. V zemi, která fakticky neprošla reformací, vyplýval katolicismus z kmenové sounáležitosti, a tak nebyl důvod zvlášť uvažovat, co vlastně pro naši totožnost znamená. Protože jsme mezi sebou de facto neměli protestanty, nemuseli jsme přemýšlet, co z našeho katolictví vyplývá.

Srůst polského ducha s katolictvím, a pak i státu s církví, přál manichejským a gnostickým vizím. Vždyť my jsme byli samozřejmě dobří a okupant byl zlý. Nejen politicky, ale taky v sakrálním smyslu. Polsko jako Kristus národů se vydával do boje s Antikristem – carismem, císařstvím. S Říší, s bolševikem, se Sověty, Totalitou. Polský katolicismus, který tomuto boji dával posvátný smysl, musel upadat do hereze.

Manichejská politická teologie se přenesla do nynější Polské republiky a kolonizovala veřejný život. V převládajících příbězích polské politiky nejsou lepší a horší – jsou jen zlí a dobří. Podobné je to v intelektuálních debatách. Pro jedny je Balcerowicz Bůh, pro druhé Antikrist. Jedni vyznávají Michnika a druzí Rydzyka. Jedni Miłosze (Herberta, Gombrowicze) uctívají a druzí jím opovrhují. Kukliński musí být hrdina, anebo zrádce. Podobně Jaruzelski. Wałęsa je agent, anebo spasitel. Nejsilněji to propuklo v době, kdy byl premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho bratr, v období tzv. čtvrté republiky, která Poláky rozdělila na agenty a ostatní. To – navzdory zdání – pokračuje. Kdo chválí Tuska, ten musí považovat Kaczyńského za pitomce. Kdo si Kaczyńského váží, ten plive na Tuska. Nelze říci, že nějakou část pravdy má ten a nějakou onen. Kdo se o to pokouší, stává se vyvrhelem.

K reformaci

Církev musela před staletími odmítnout manichejství a gnosi, vycházející z předkřesťanské tradice, protože je nejde spojit s láskou v bližnímu. Poslové Antikrista si nezaslouží lásku ani milosrdenství. Gnose musí přinášet krutost a autoritářství, protože Světlo nemůže přiznat, že Temnota má trochu pravdy. Zlo musí být Dobrem zničeno.

S tímto dědictvím mají katolicismus a demokracie podobnou potíž. Demokratickému státu sakralizace škodí, podobně jako absolutizace společenských hodnot, institucí a lidí, protože jeho největší silou je podřízení všeho kritice, kompromisům a změnám. Církev pravidelně na sakralizaci ztrácí, protože když posvěcuje jedno, odpuzuje druhé, vystavuje se štěpení, odsuzuje se k manévrování, ztrácí autoritu i věřící. Po dvaceti letech takové politiky zeslábly stejně církev i stát. Na obzoru se objevilo cosi jako reformace.

Nejdřív se začala štěpit církev. Rádio Maryja – načež různé skupiny laiků fakticky vypověděly poslušnost hierarchii. Za krátkou dobu přinutila spontánní hnutí spjatá s integristy a tradicionalisty, kteří se vždycky dívali na kompromisy se státem a světem nedůvěřivě, k odstoupení dva arcibiskupy (Varšavy a Poznaně), načež celou hierarchii popadla do lustračních kleští, které bolestně narušily autoritu zkostnatělé instituce. Jakmile pak po smolenské tragédii církev stvrdila kult Lecha Kaczyńského, když mu věnovala místo na Wawelu, náhle se s nečekanou silou objevili ti, kteří odedávna státu vyčítali nadměrné kompromisy s církví.

Zpod masek korektnosti vyskočila dlouho skrývaná napětí a rozdíly. Ukázalo se, že nejen nejsme všichni katolíci a že katolicismus má stále více významů, ale také že pro nečekaně velkou, dosud mlčící část společnosti začala být nepřijatelná rutina spojenectví oltáře a trůnu, demoralizující obě instituce. Už nejen volnomyšlenkáři, profesionální ateisté a antiklerikálové, feministky, radikální levice, ale lidé ztotožňovaní s občanským středem začali toto spojenectví otevřeně kritizovat.

Může nás to zneklidňovat a můžeme předvídat novou, méně či více studenou náboženskou válku. Myslím, že je lepší zahlédnout v onom rozvázání jazyků šanci, jakou západní demokracii dala reformace, čili otevření cesty k vybudování moderního státu a církve, jíž časné nezakrývá pohled k věčnému. Snad církev před dvaceti lety chvilku představovala klíč k moci. Dnes jím není, o čemž se nedávno přesvědčil Jarosław Kaczyński. Možná byla před patnácti lety církev skutečně klíčem k bolestivým reformám transformace. Dnes jím není nejen proto, že jsou za námi, ale také proto, že sama je v nesnázích. Snad bylo možné před deseti lety vzhledem k zátěži komunistického období sentimentálně věřit, že nám církev poskytuje etický řád, bez něhož se ztratíme. Dnes mlha času opadla a vidíme, že onen řád je zakódován v kultuře, v křesťanské civilizaci, v evropské tradici a identitě, ale naprosto jistě ne v církvi jako instituci tvořené lidmi slabými, hříšnými a bloudícími tak jako ostatní.

To nám otvírá cestu k modernizaci – civilizační, hospodářské, sociální, politické – jejíž podmínkou je vědomá autonomie náboženství a státu, církve a společnosti, sféry sacrumprofanum, zakotvená v právu i demokratických zvyklostech.

(Polityka, www. polityka.pl, 25. srpna 2010)

Jacek Żakowski (1957) je jedním z nejvlivnějších polských novinářů, autorem řady knižních rozhovorů, průvodcem vlastními televizními a rozhlasovými pořady; pracuje v týdeníku Polityka, komentáře publikuje zejména v deníku Gazeta Wyborcza.

Čtěte také:

Lech Kaczyński: Svoboda a pravda

Piotr Pogorzelski: Janukovyč bere vše

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.