Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 6 > Sylva Fischerová: Legenda

Sylva Fischerová

Legenda

Viola Fischerová zemřela 4. listopadu 2010. A ještě do třetího letošního čísla nám nabídla svůj právě napsaný text. Vážili jsme si toho. Ale nejen proto zveřejňujeme místo vzpomínky, co o ní napsala před pěti lety její sestra. -red-

„Dcera filozofova, přítelkyně prezidentova, manželka spisovatelů, básnířka.” Tak by mohla znít hádanka v kvízu z české literatury. Její řešení přes veškerou nepravděpodobnost opravdu existuje: je jím Viola Fischerová.

Jsou lidé, kteří se už za svého života stanou legendou. Viola Fischerová k nim patří. Proto by taky hádanka mohla znít jinak: „největší žijící Múza české literatury”, „femme fatale skupiny šestatřicátníků”, „kněžna české poezie”...

Není snad čtenáře Hrabalova Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, kterému by neutkvěla aspoň část motta, jež dalo knize jméno:

Mlékárna by mohla prodávat i za tmy
Začít sama žít je víc než narození

Je možno chápat nevíru

jako nerozlišující pozornost

Ostatně inzeruji dům

ve kterém nechci bydlet

Pod verši je podepsána Viola Fischerová. Na den, kdy rozhodnutí o titulu knihy padlo, Viola vzpomíná: „Chodila jsem s ním po Praze celé odpoledne bosá. V lijáku se mi totiž rozpustily moje sandály.“ Ale to je jenom jedna z mnoha historek. Vladimír Justl, editor spisů Vladimíra Holana, uvádí, že předobrazem Evy v básníkově díle je právě ona. Vzpomínky na Violu, svou dávnou lásku, vzpomínky tu méně, tu zcela osobní, prolínají Zábranovým Celým životem. Vzpomíná na ni také Václav Havel v Dálkovém výslechu, vzpomíná na ni Jiří Kuběna a mnozí další: nejmilovanější, nejkrásnější... Ivan Diviš prý s oblibou vyprávěl, jak kdysi do rychlíkového kupé vešla Viola Fischerová, usedla proti němu, zula si střevíce a položila si nohy na básníkův klín. „Je to skoro pravda,“ komentuje vzpomínku Viola, „jen ty nohy jsem mu nedala na klín, ale vedle něj na sedadlo.“ A já sama si pamatuji Vladimíra Janovice, básníka a tehdy redaktora Československého spisovatele, jak sedí proti mně v křesle a říká: „Viola? No to byl ale kus!“, slova, o kterých bych nikdy nepředpokládala, že je tento distingovaný muž je schopen vyslovit.

Šestatřicátníci

Viola ale nikdy nebyla jen pasivní inspirátorkou, ženou, která působí pouze svým zjevem. Byla členkou legendární skupiny tzv. šestatřicátníků (název je odvozen od data narození většiny členů), která představovala živý obraz společenské a kulturní reality padesátých let: původně to totiž byla skupina studentů večerních kursů pražského Akademického gymnázia, do kterých chodily děti z tzv. buržoazních rodin, protože se kvůli původu přímo na gymnázium nedostaly. Studenti dokonce vydávali svůj časopis – jmenoval se Rozhovory 36, kde byly publikovány básně, prózy, politické a filozofické stati a kritiky, možná první samizdat v českých zemích. To byl ale jen začátek: Jiří Paukert (Jiří Kuběna) po seznámení s Václavem Havlem založil v Brně místní odnož šestatřicátníků, které dal název Brněnská šestka a kam patřil mj. prozaik Pavel Švanda a Viola Fischerová. Šestka si půjčovala knihy, které nebyly k dostání, a fungovala domluva, že kdo narazí na nějakou zajímavou knížku, dá ji přečíst ostatním. Intenzívní byly ale i styky s Prahou – s Václavem Havlem (ty ostatně zprostředkovali dětem rodiče, tedy Václav M. Havel a filozof J. L. Fischer), s Janem Grossmanem, Janem Zábranou, Josefem Jedličkou, později s Věrou Linhartovou a Josefem Topolem, ale také se staršími Fryntou, Chalupeckým, Kolářem, s Holanem nebo Mikulášem Medkem. Byla to skupina lidí, která – podle Violiných slov – HLEDALA: „My jsme samozřejmě byli natolik sečtělí, abychom věděli, že hesla o socialistickém realismu jsou od ďábla, že se s podstatou umění míjejí. Významné bylo, že jsme se v tom hledání orientovali na skutečnou uměleckou, ale i lidskou elitu té doby, a tím se vytvářela i měřítka, jimiž jsme poměřovali své vlastní věci. Nikdo přitom nepomýšlel na to, že bychom naše texty mohli publikovat. Odpor k oficiální kultuře plné lži a blbosti byl tak dokonalý, že nás to ani nenapadlo. V té době se všichni mohli zbláznit, když Milan Kundera vydal sbírku Člověk, zahrada širá. Ščipačov byl vrcholem milostné lyriky. My jsme si říkali: No a co? Přitom naše věci podléhaly nejerudovanější kritice, jakou jste si mohl tenkrát u nás představit. Když vaše verše posuzuje Kolář, Zábrana nebo Holan, co můžete chtít víc?“

Viola, jak věděli všichni, psala verše. Dokonce na výzvu Jana Grossmanna, tehdejšího redaktora nakladatelství Československý spisovatel, sestavila v roce 1957 ze svých textů sbírku nazvanou příznačně Propadání a přinesla mu ji. Historka se už také stala legendou: oba stojí na Národní třídě, kde nakladatelství sídlí, před skleněnou vitrínou knihkupectví, a Grossmann říká: „Poslyš, mně se ta knížka moc líbí, ale jestli to vydáme, ukamenujou tebe, ukamenujou mě a rozbijou tuhle výlohu.“ Tím celá věc skončila – skončila o to zásadněji, že hyperkritická Viola se, především pod vlivem precizních, svou poetikou tak odlišných textů přítelkyně Věry Linhartové na celá dlouhá léta odmlčela a přestala úplně psát poezii.

Bez trhliny v mozku nelze žít

Šedesátá léta znamenala pro mnohé ze šestatřicátníků, ale i pro jejich starší souputníky uvolnění a první možnost publikovat své texty a stát se součástí oficiálního literárního života. Viola už tou dobou nepíše, po studiích češtiny a polonistiky je zaměstnána jako referentka v Karlových Varech, aby se posléze vrhla s veškerou svou energií do práce v literární redakci Českého rozhlasu. Zároveň se seznamuje s Pavlem Buksou neboli Karlem Michalem, svou velkou životní láskou. Pavel je úspěšný spisovatel, jeho díla jsou dokonce zfilmována, Viola se stěhuje k němu na Zbraslav – je to dům s balkónem hned vedle lékárny na zbraslavském náměstí – a nepíše. Přichází srpen 1968 a ruská vojska. Celá generace šestatřicátníků i jejich souputníci jsou svobodymilovní lidé, kteří nedělají kompromisy s režimem. Všichni mají, slovy Bohumila Hrabala, trhlinu v hlavě: „bez trhliny v mozku nelze žít“. Co to ale znamená tváří v tvář čerstvé nesvobodě a zotročení?

„Byl-li nějaký rozhodující moment, který nás definitivně zviklal, tak to byla filmová projekce v kině na Zbraslavi, asi deset dnů po srpnové okupaci v roce 1968. Nějaký chytrý člověk stočil všechny sjezdy Svazu mládeže od roku 1948 do šedesátých let. Pozorovali jsme s komickým zděšením tytéž lidi, jen pořád tučnější a plešatější, kteří mleli stále totéž. Mlátili jsme se s Pavlem smíchy, ale když jsme vyšli ven do letní noci, stáli jsme najednou jak zařezaní a já řekla: Tohle ještě jednou? Tak to už ne. A podstatné bylo, že Pavel chtěl odejít.”

Čekala je švýcarská emigrace, Basilej, země, kde Viole „nic nepřipomínalo nic“, tedy země bez vzpomínek, jejímž obyvatelům Pavel – možná neprávem – nemohl přijít na jméno. Přestal psát. Viola vystudovala germanistiku a historii na univerzitě a živila se mezitím ledasčím: prodávala hrnce, pracovala v divadle, aby nakonec oba skončili jako učitelé: on na gymnáziu, ona nejprve na zdravotní a pak na učňovské škole, kde vyučovala němčinu, ale i základy práva, nauku o státu a nauku o hospodářství. V létě roku 1984 se Pavel v noci doma zastřelil. Trhlina v mozku se rozšířila v propast – a Viola, jako v barvotiskovém morytátu, tu zůstala nad ním, ve vesmíru roztříštěném na tisíc kusů, s otázkou: O ČEM TO TEDA BYLO, KDYŽ TO SKONČILO TAKHLE?

Poezie jako obrana

Vždycky to trvá, než člověk znovu začne žít. Impuls, odkud bere sílu začít znovu, je většinou náhlý a nepředvídatelný. Viola nejprve přesidluje do Německa a uzavírá druhý sňatek se spisovatelem Josefem Jedličkou. Začíná také spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa. To všechno ale stále ještě není rozhřešení. „Pamatuji se přesně, jak se narodila moje první vydaná knížka. Jeli jsme s Jedličkou na Pavlův hrob a já najednou spatřila za předním sklem naprosto zřetelně Pavlovu tvář. Byl tak blízko, že jsem si říkala: Aha, my se tady teď někde rozbijeme a on je tu proto, aby si nás odvedl. Ale nic se nestalo. Když jsme jeli zpátky, napsala jsem pár řádek na kus papíru a ráno jsem zjistila, že je to báseň, a nejspíš klíčová. A začala jsem psát Zádušní básně za Pavla Buksu, aniž bych přemýšlela o tom, jestli na to mám nebo ne.“ Je to kniha děsivé odkrytosti, kde není kam uhnout a na co se vymluvit, kde nastolené otázky je třeba zodpovědět i za cenu sebeobvinění a ztráty iluzí. Kniha, kde nelze lhát.

Touto knihou, vydanou v roce 1993, vstupuje Viola poprvé oficiálně do české poezie – aby se odtud, jak sama říká, začaly postupně jako odnože štěpit další sbírky poezie s rychlostí, která je pochopitelná snad jen díky dlouhým létům mlčení. Stáří, přátelé a blízcí lidé, a stále znovu otec a matka, ohrožené válečné dětství, první a druhý manžel (Josef Jedlička umírá roku 1991 a Viola se poté vrací do Prahy, kde – prozatím – končí její „divoká dráha domovů“) – to jsou témata jejích básní, místy halasovsky oproštěných, jindy kolářovských „básní-událostí“, kde se slovem šetří a vždycky jde o to, co je za slovem – co se děje v trhlině v mozku a v srdci a v těle a kde stejně důležitou roli jako slovo hraje mlčení.

Viola jako sociální instituce

Violu jsem jako dospělá potkala až po jejím návratu do Čech, v době, kdy oba rodiče už byli mrtví a ona se pro mě rázem stala nejen starší sestrou, ale taky hlavní zásobárnou rodinných informací. Díky ní se začaly rodinné historie rozkrývat v mnohem dramatičtějších a osudovějších konturách, než v jakých byla ochotná mi je podat matka. Píšu o tom proto, že stejný zážitek s Violou musí mít i mnozí další: ať se s ní dáte do hovoru o čemkoli, přes veškeré zákruty osobních kataklysmat, v nichž ne vždycky jste schopní se orientovat, nakonec odcházíte obdarováni, poučeni o další historii, detail či přímo klíč k životu toho nebo onoho člověka, o konkrétní objasnění té které zákruty doby a její podivnosti. Viola JE sociální instituce. Její byt na Barrandově je otevřen mnohým, její chata na Elbě je už dlouho v létě nabízena těm z blízkých, kdo pobyt potřebují... Peníze jsou v kultuře tématem a priori nízkým a zapovězeným – a přece Viola pomáhá těm, kdo to potřebují a kdo jsou v dosahu její péče, ať už je to Hana Fousková nebo jinak bezejmenní známí nebo zvířata.

Viola je živel. Ale ten, kdo se k živlu přiblíží a nenechá se jím pozřít, nikdy neodchází neodměněn.

(Rozšířená verze textu, který vyšel poprvé v srpnu 2005 v MF Dnes.)

Sylva Fischerová (1963) je básnířka, prozaička a klasická filoložka.

Čtěte také:

Viola Fischerová: O Wojciechu Siemionowi

Sándor Majoros: Očná choroba

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.