Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Milan Otáhal: Disident Petr Pithart

Milan Otáhal

Disident Petr Pithart

(K semdesátinám)

Porážka obrodného procesu okupací Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla sice pro národ šokem, ale nevzdal se a pokusil se o odpor proti nástupu tzv. normalizace, který vyvrcholil v srpnu 1969. V prvních letech po nástupu Husákova vedení pokračovali zejména tvůrčí inteligence a vysokoškolští studenti v úsilí udržet své pozice v stavovských organizacích. Aktivně vystoupili proti vedení jak reformisté, kteří byli zbaveni moci, tak část radikálních studentů a bývalých členů Československé strany socialistické v Brně, jejichž programem zůstával socialismus a cílem bylo svržení nového stranického vedení. Stále ještě totiž přetrvávalo mínění, že normalizační režim brzy padne, a chtěli k tomu přispět. Procesy s politickými protivníky v roce 1972 však prokázaly, že se bude třeba připravit na dlouhodobou existenci „normalizace“ a tomu přizpůsobit i strategii boje proti jejím reprezentantům.

Petr Pithart vstoupil do KSČ v roce 1960 s přesvědčením, že tak pomůže změnit poměry. Podporoval reformní proces, i když měl k němu kritický vztah, jak ho vyjádřil v monografii Osmašedesátý. Z KSČ vystoupil na podzim 1968, čímž dal najevo, že nesouhlasí s okupací a následným politickým vývojem. Odjel na stipendijní pobyt do Oxfordu, kde se zformoval jeho světový názor, stal se konzervativcem, i když toto označení sám dlouho nepoužíval. Tam si také uvědomil, že boj proti novému zřízení bude během na dlouhou trať, a že pro domácí opozici bude proto velmi důležité udržovat kontakty s exilem, zejména posrpnovým, s nímž se shodoval v cíli, tj. jeho odstranění. Exil totiž mohl přispět jak k seznamování západní veřejnosti se situací u nás a s činností opozice, tak k hledání podpory zejména u politických orgánů západních států. Na druhé straně pomáhal domácí opozici posíláním literatury i finančních prostředků, umožňujících například vydávání samizdatů, a tvůrčí inteligenci, která nemohla publikovat doma, uveřejňovat výsledky její práce na Západě. Umožnil tak opozici nejen přežít, ale i rozvíjet činnost. Klíčovou zásluhu, že takové kontakty byly vybudovány, má právě Petr Pithart, který celou záležitost jak navázat a udržovat styky s exilem až detailně probral při svém pobytu v Anglii s předním představitelem posrpnového exilu Jiřím Pelikánem. Vlastní kontakty s exilem měly i jiné skupiny, například exkomunisté kolem Milana Hübla, ty byly ale přerušeny po jeho zatčení. Kanál, který vybudoval Petr Pithart, však fungoval po celou dobu, kdy byl v domácím prostředí jeho organizátorem, což svědčilo o tom, jak byl po všech stránkách dobře promyšlen. Vzhledem k této vysoce konspirativní činnosti se neangažoval a ani nemohl v tehdejším opozičním hnutí, které vystupovalo veřejně. Po několika letech se u něj projevila pochopitelně únava a obavy z důsledku prozrazení, a rozhodl se proto předat svou „funkci“. Příležitost poskytla Charta 77, po jejímž podpisu se o něj začala zajímat Státní bezpečnosti. Tím skončila ta úloha Petra Pitharta, která podle mého názoru nebyla dosud doceněna, a z představitele disentu činu se stal předním reprezentantem disentu reflexe.

Nezamýšlel se však jen nad úlohou a činností disentu, ale věnoval se i obecnějším problémům, zejména českým dějinám 19. a 20. století, v jejichž analýze nalézal i odpovědi na základní otázky, totiž v jaké situaci se nacházel národ v období tzv. normalizace a kde jsou její kořeny; jedním z výsledků byla kolektivní práce, která vyšla pod pseudonymem Podiven a ihned vyvolala velmi kritickou až emocionální odezvu. I další Pithartovy studie, které kritizují český etnicko-kulturně jazykový nacionalismus, proti němuž postavil alternativu, tj. ideu občanského vlastenectví, jsou významným přínosem. Narážely však již tehdy na nesouhlas hlavního jádra disentu, jak to dokazuje například diskuse kolem stati Pokus o vlast. Bolzano, Patočka a my v roce 1979.

Petr Pithart však přispíval podnětně i do diskusí o zaměření disentu. Chartu 77 uvítal, proto ji také podepsal, ale záhy si začal uvědomovat – spolu s jinými – nebezpečí, které se v ní skrývalo, tj. jisté elitářství. Dospěl k závěru, že „se začínáme cítit ,my‘ (tj. chartisté), jako ti lepší, spravedliví, na rozdíl od zbytku národa“. Východisko nacházel v otevřenosti vůči společnosti, doporučoval chovat se tak, aby nám lidé „rozuměli a sympatizovali (s námi), pomáhali nebo dokonce se k nám přidávali další lidé. Tomu jsem podřizoval všechno a byl jsem ochoten jít do konfliktů s většinou chartistů.“ S tím souvisela potřeba překonat rozdělení společnosti na „my“ a „oni“, a to nejen v současnosti, ale hlavně v budoucnosti za demokratických poměrů. Nástrojem měla být myšlenka vlasti, v níž by byl každý občanem, nevylučovala tudíž na rozdíl od etnicko-jazykového pojetí z vlasti nikoho, ani Němce, ani věřící, ale ani „lidi režimu“. Právě tento závěr vyvolal ostrou reakci mezi disidenty, z nichž řada se obávala, že to vlastně znamená spolupráci s politickými představiteli. O překonání tohoto protikladu se sám pokusil pořádáním jakýchsi salónů, v nichž se scházeli disidenti, lidé ze šedé zóny, ale i z oficiálních struktur a diskutovali o problémech, které se jim zdály zásadní či aktuální. Byla to sice jen záležitost malého počtu lidí, ale ukazovala, že je to možné.

Pithartovy závěry ukazovaly na názorovou odlišnost mezi ním a V. Havlem v odpovědi na otázku co dělat. Havlův postoj byl radikální, nepřihlížel k možnostem obyčejných lidí a žádal po nich nemožné, tj. žít v pravdě, což vedlo k prohloubení izolace disentu ve společnosti. P. Pithart pokládal za nejdůležitější zabránit budování ghetta, na němž se chartisté podíleli.

S problémem vztahu k lidem souvisel i problém heroizace, který se v disentu objevil v roce 1979 v souvislosti s Vaculíkovým fejetonem O statečnosti, jenž vyvolal v disentu velkou diskusi a potvrdil rozpory v názorech mezi V. Havĺem a P. Pithartem v otázce jak postupovat vůči společnosti. Vaculík v něm vyslovil obavy, aby disent zbytečně neprovokoval moc činy, které nebudou mít žádný společenský ohlas, a naopak mohly lidi odradit. P. Pithart v té souvislosti uvedl konkrétní příklady, ples železničářů, jehož se chtěli přední chartisté zúčastnit, ale byli ihned u vchodu zadrženi. Co tím chtěli dokázat? Nebo – zdálo se mu nepatřičné, že sám Havel šel předat finanční podporu perzekuované rodině, byl však – což se dalo předpokládat – zadržen a peníze byly zabaveny. Oč šlo – dokázat statečnost, nebo předat peníze?

Vaculíkův fejeton dal P. Pithartovi také podnět, aby se znovu zamyslel nad Chartou 77 a jejím postavením ve společnosti. Upozornil na úlohu „aktivní menšiny“, která na sebe brala veškerou odpovědnost za lidi, a tak jim vlastně neumožňovala samostatně se projevovat a působit. Pro další činnost disentu pokládal za rozhodující zabývat se tím, co umožňuje, že režim bez větších problémů odolával. Příčiny nespatřoval v jeho podstatě, tedy jak se „drží skrze policii a potlačování, ale jak se drží skrze souhlas, byť i stydlivý a zastíraný všeobecným nadáváním, jak se drží skrze dobrovolnou, protože výhodnou konformitu, jakkoli zastíranou protirežimní gestikulací“. Již tehdy upozornil na problém konsensu, který dnes pokládají historikové za klíčový a na jehož analýzu se zaměřují. Orientaci na slovní protesty a podpisové akce pokládal za plýtvání silami. Uznával sice, že i prohlášení, že král je nahý, má svůj význam, ale je k tomu třeba určité situace, která tehdy nebyla. Východiskem se mu zdála „drobná práce“, kterou chápal jako „každé úsilí cosi kolem sebe změnit, cokoli, co lze dělat dobře a poctivě“. Byl to způsob, jak zapojit obyčejné lidi do úsilí o změnu poměrů, nevyžadoval totiž hrdinství a nekladl nepřiměřené nároky.

Pithartova orientace na analýzu společnosti, jejich vazeb na moc a na „drobnou práci“ byla jistou alternativou v Chartě 77 a dávala disentu novou perspektivu, zejména v situaci, kdy aktivní veřejně projevovaný nesouhlas nebyl možný. Ani v tomto směru nebyl podle mého názoru význam P. Pitharta jako disidenta dodnes doceněn.

Milan Otáhal (1928) je historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny.

Čtěte také:

Petr Pithart: Devětaosmdesátý – Proti společnému ohrožení

Karel Hrubý: Ještě o odpovědnosti intelektuálů

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.