Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Jiřina Šiklová: Devadesátník

Jiřina Šiklová

Devadesátník

Knihy v exilu pod taktovkou Bedřicha Utitze

Když je člověku deset nebo dvanáct let, je třeba dodržet přesné datum oslavy narozenin. Když je člověku devadesát, na nějakém měsíci zdržení tolik nezáleží. Takový oslavenec více než dárek ocení připomenutí toho, co udělal, alespoň dodatečné ocenění. Řeč je o Bedřichu Utitzovi, který se narodil 20. listopadu l920, před Hitlerem emigroval do Anglie, bojoval v britské armádě a byl u Tobruku, po demobilizaci pracoval v ČTK, ale již v roce 1949 ho vyhodili. Našel si místo jako dokumentarista v Thomayerově nemocnici, šel do rozhlasu jako dopisovatel a v roce 1968 opět emigroval a skončil v Kolíně nad Rýnem. Jednou v létě 1990 mně právě tam u Rýna vypravoval, jak jako voják britské armády přišel do Kolína nad Rýnem, který byl doslova „naplacato“. Jen věže Dómu trčely do nebe. Taky pobořené. Bedřich si prý pomyslel: „To jsme to trochu přehnali.“ A uteklo třiadvacet let a on se v tom starém a znovuobnoveném městě ocitl znovu. Tentokráte jako exulant i se svoji rodinou. Našel tam azyl, práci v rozhlase a novinách. A již v roce 1971 na jaře tam spolu s dalším dosti opomíjeným exulantem Adolfem Müllerem začínají s nakladatelstvím Index. A v současnosti zase žije Bedřich Utitz – přátelé mu někdy říkávali Fricek – v Praze na Petřinách. Myslí mu to dobře, ale hodně, hodně špatně vidí; s pomocí vynikajících synů a jejich rodin to docela dobře zvládá, přestože jeho manželka Irena před pár lety zemřela. Nahrávací zařízení, různé magnetofony, přehrávače a hlavně přátelé, kteří za ním chodí, ten zrak vynahrazují. Když jsem s ním dělala interview, vypadal spokojeně. Starý pán, jehož předkové tu byli již za Rudolfa II., pěkně upravený, s krásnými, ušlechtilými rysy.

Nejvíce mne zajímalo nakladatelství, které spolu s Adolfem Müllerem na jaře 1971 založili. Nahrávku si doplňuji údaji z knihy Dušana Havlíčka Listy v exilu a korespondencí, která byla roku 2003 uveřejněna Vilémem Prečanem v Ročence Československého dokumentačního střediska. Krátce po začátku normalizace lidé v exilu, paralelně v Evropě a za Atlantickým oceánem v Torontu, založili dvě nakladatelství pro vydávání knih v češtině a slovenštině. Na změnu režimu v té době velkého détante určitě nečekali. Na díky taky nečekali.

Jako první knihu vydali Jiřího Hochmanna Jelení Brod. „Rukopis knihy jsme měli k dispozici, chtěli jsme vydal Škvoreckého Tankový prapor, ale on, či spíše jeho žena Zdena Salivarová, taky začínali s nakladatelstvím Sixty Eight Publisher, a tak nám to vyfoukli,“ konstatuje jubilant. Aby společnost mohla být v Německu registrována, měla být sedmičlenná. Ale ve skutečnosti korektury, korespondenci, jednání s tiskárnou, distribuci dělali jen ve dvou. Adolf Müller a Bedřich Utitz. K dispozici neměli ani e-mail, ani xerox, jen poštu a docela obyčejný telefon, na kterém vytáčeli čísla.

Před sebou mám o tom obsáhlý, skoro osmdesátistránkový článek Viléma Prečana, zachycující korespondenci mezi Torontem, Kolínem n. Rýnem, Římem, kde byl Jiří Pelikán, a Paříží, kde byli Pavel Tigrid a A. J. Liehm.

Měla bych sice honem honem psát oslavný článek na Bedřicha, ale začetla jsem se do té korespondence. Vše je provázeno precizními poznámkami a odkazy pod čarou od Viléma Prečana, a tak čtu, místo abych psala. Za těch osmnáct let vydali v Indexu 157 knížek (dodatečně ještě dalších třináct po převratu). Několik videokazet s významnými lidmi v exilu, například rozhovor s Otou Šikem v St. Galenu roku 1986, diskuse lidí v exilu o roce 1968 po dvaceti letech a další a další. To se taky distribuovalo.

Měla jsem to privilegium – protože jsem se angažovala ve spojení mezi exilem a námi zde v Československu, jak se říkávalo „domovem“ –, že jsem mnohé rukopisy a skoro všechny ty knihy z nakladatelství Index držela v ruce. Neříkám, že jsem je četla. Spíše jsem v nich listovala a pak je dávala dál. Ne po webu, po síti sítí, on-line – ale pěkně z ruky do ruky. Po staročesku.

Vzpomínám si – spíše než na obsah –, jaké emoce provázely například to, když jsem měla v ruce knížku Jiřího Hochmana, „venku“ vydanou, a on tehdy byl zrovna hospitalizován v Thomayerce u prof. Otakara Šmahela, kde jsem pracovala. Mám či nemám o tom mluvit před autorem? Mám přiznat, že to taky vím?

Na seznamu knížek z prvních let je taky Radoslava Seluckého Východ je Východ (1972), Motáky z Ruzyně (1973), Tigridova Politická emigrace v atomovém věku (1974), Naděžda Mandelštamová (1975), Vyhnanství Mojmíra Klánského, Vaculíkova Sekyra, soubor fejetonů Čára na zdi. Hlasy z domova, Seifertův Morový sloup, Rippeliniho Praha magická (1978), Šimečkovo Obnovení pořádku (1979)... Nedá se pokračovat. To bych celý článek věnovaný Bedřichovi Utitzovi zaplnila jen seznamem knih, které on vydával před čtyřiceti lety. Současně tam vydávali Knižnici 150 000 slov, kterou pro nás obětavě v Paříži připravoval další spolupracovník Indexu A. J. Liehm. Byl to jakýsi digest v češtině, takže kdo se k tomuto tisku dostal, věděl, co se „venku“ píše o různých otázkách mezinárodní politiky, ale i literatury a kultury. Jedna část vydání byla zmenšena a na tenkém papíře, aby se toho dalo více tajně provézt.

Teprve teď si uvědomuji, kolik v tom bylo práce. Ti lidé měli v exilu rodiny, děti, manželky, museli si tam zařídit byt, vydělávat peníze, uživit se, vydělat si tam znovu na penzi. A před sebou žádnou perspektivu, že by se do republiky někdy vrátili a mohli vůbec o tom, co v zahraničí dělali, s někým mluvit. Jak poznamenal Dušan Havlíček, který taky emigroval a žil v Ženevě a s touto skupinou spolupracoval, „exilové nakladatelství nebylo profesí, ale jen koníčkem“. Z dopisů z již citované ročenky a z rozhovoru s Bedřichem Utitzem z roku 1971 jasně vyplývá, že tito lidé neočekávali, že zde dojde ke změně. Sice B. Utitz dostal v roce 1998 Řád TGM z rukou toho „pravdoláskaře“ Václava Havla, ale o tom tehdy skoro nikdo nevěděl a dnes se o tom zase již neví.

Přesto si nestěžuje. Je naopak spokojený s tím, co dělali a udělali. Každá knížka vycházela v 1000–1200 exemplářích, část si sami koupili, aby ty knihy pak mohli poslat v desítkách exemplářů do Československa. Zde se po nich jen zaprášilo. Četly se tu doslova do roztrhání, pořád dokola se půjčovaly, znovu slepovaly, některé i znovu vázaly. Když nakladatelství Index v Evropě a druhé za mořem v Torontu začínala, tak si vyměňovali dopisy, v nichž si také píší: „Svět je malý, naše snažení různě po světě je podobné a jde jen o to neplýtvat energií a domluvit se...“ A o pár měsíců později: „... mnoho věcí, které nesporně poznamenaly vývoj, bylo plodem iniciativy velice soukromé.“

Nepřipadali si bezmocní. Nečekali, že to za ně někdo udělá. Byli v cizině, přesto to byli vlastenci. Až se to slovo vlastenci skoro stydím napsat. Tak to velké slovo honem shodím velice prozaickým citátem z té korespondence. Dne 31. 3. 1971 napsal Bedřich Utitz Josefu Škvoreckému: „Naším úmyslem je vydávat výhradně díla, která v Československu nemohou vycházet. Pokud něco vyděláme, uhradíme z toho další knížku...“ Až mě to dojímá. Většina z těch, co to v Indexu dělali, již zemřela. Tak alespoň jednomu ze zakladatelů Indexu v Kolíně nad Rýnem je třeba za tuto službu pro naši kulturu, jazyk, literaturu, poděkovat. A Bedřichu Utitzovi dodatečně i gratulovat. Někdo mu ale tento článek musí přečíst. On na to sám již nevidí. Tak tam zajedu a přečtu mu to, až to vyjde v Listech, pěkně zřetelně a nahlas.

Jiřina Šiklová (1935) je socioložka a publicistka.

Čtěte také:

Josef Škvorecký – Lubomír Dorůžka: Dopisy přes oceán

Milan Otáhal: Disident Petr Pithart

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.