Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Václav Jamek: Kapitalismus se opravit nedá (ale my si ho zasloužíme)

fejeton

Václav Jamek

Kapitalismus se opravit nedá

(ale my si ho zasloužíme)

Právě u nás probíhající pozoruhodný experiment, který se při své revolučně zpátečnické metodě ani nesnaží být vědecký, ba ani racionální (počítá s působením jakési makroekonomické ektoplasmy, jíž propůjčuje tvar ruky, i když není jasné, jak se to při její neviditelnosti dá zjistit), zřejmě ukazuje, že vloží-li se do jedné kadinky (nechci psát rovnou „mísy“, to by bylo ke Schwarzenbergovi příliš kruté) všechny roztodivné sloučeniny, jež tvoří dnešní českou pravici, vzniká velmi nestálá výbušná směs, latríny letí do povětří, padni kam padni. Ještě že je tam (v kadince) máme: oni se navzájem tak milují, že do konce volebního období každý prozradí na ty druhé všechno, co ví, a tak se před našimi užaslými zraky nečekaně rozestře celé úchvatné panorama zpronevěry státních prostředků, které jsme si za posledních dvacet let ze svých daní zaplatili. Překvapivý to zvrat aliancí: Pravda a nenávist slavně vítězí nad lží a láskou! Nešlo to v dobrém, a ve zlém to jde! Zničující upřímnost vládnoucí garnitury tak našim pracujícím, z hejlů ohleduplně přejmenovaným na daňové poplatníky, hezky objasní, kam přijdou peníze ušetřené z jejich platů i z osekaných a stále se prodražujících veřejných služeb. Konečně také lépe chápeme, proč bohatí nechtějí platit daně: jaký by to mělo smysl, krást své vlastní peníze; nebo ještě hůř: strkat je do kapes konkurenci? Navíc až budou ty služby privatizované, budou si je u nich daňoví... hejlové vlastně kupovat, a to by museli být Vlastníci opravdu hloupí, aby jim na ně připláceli ze svého! Na konci této logiky stojí nevyhnutelná otázka poslední: proč by vůbec měli „ze svého“ vyplácet luze nějakou mzdu? Vyspělý otrokářský řád máme na dosah ruky.

Má-li si kunderovská ironie dějin vychutnat opravdu hrůzostrašný triumf nad Havlovým nenapravitelným „idealismem“, pak je to Tady a Teď! Tomu idealismu nevyrostl za čtvrt století ani zoubek, takže se nelze divit, že v postkomunistickém období bylo Idealistovou hlavní historickou úlohou dělat roztomilého plyšáčka mocným tohoto světa: připadali si vedle něho takoví hodní. Nutno uznat, že tady lež s láskou získala proti pravdě a nenávisti pár bodů k dobru. Ale ne dost. Protistrana pořád s obrovským náskokem vede.

Je ovšem dost dobře možné (a průzkumy veřejného mínění tomu nasvědčují), že ani jednání tak zničující, jaké naše otřesná pravice dnes předvádí, ji nakonec nezničí. To by znamenalo, že většina hejlů – zřejmě v představě, že si vždycky něco naklovají i pro sebe – se čepýří, jen aby se neřeklo, a s korupcí vlastně souhlasí. Pokud s korupcí souhlasí, vlastně se na ní (přinejmenším) pasivně podílejí, a měli by tudíž sedět ve vězení. Příliš se spoléhá na to, že nadpoloviční většinu národa do vězení posadit nelze. Nadpoloviční většinu asi ne, ale celý národ ano, celý národ se do vězení dostane raz dva, ani se žádné nemusí stavět, už jsme to několikrát zažili, a jak to tak vypadá, zažijeme to znova. Možná to nebude jenom celý národ, ale rovnou celý svět.

Asi nedáváme dost pozor, ale situace světa je zoufalá, což by nás trošku znepokojovat mělo. Globalizace nepřináší víc svobody, ale jen uzavřený obzor; přijde-li nová diktatura, nebude před ní úniku. Kapitalismus loni promarnil poslední šanci, jak se polidštit, chaos nebo otroctví jsou nepříliš vzdálené skutečné možnosti vývoje (a my jsme už málem jediný národ na zeměkouli, který si takový osud zaslouží, protože zkáze už tolik let bez nejmenšího zakolísání zaníceně pomáháme). Ultraliberální protireformace zkrachovala, ale dál pokračuje, dál nám ji s bohorovnou drzostí vnucují, i když je zcela zřejmé, že jejich reformy většině lidí neprospějí a potřebné nejsou.

Jaké ekonomické racionalitě odpovídá například to, že na jedné straně se nám vykládá, jak v důsledku technického rozvoje ztratila práce na důležitosti, takže už není nutná, a s jejím pronájmem to tudíž vypadá špatně (takže se nemáme divit, když se za ni míň platí), ale zároveň by lidé měli pracovat pokud možno až do devadesáti? Pročpak to – když už v padesáti letech pro většinu z nich žádná práce nebude? Jako jediný zjistitelný smysl důchodových pseudoreforem se tak jeví záměr zprotivit lidem život a soustavným stresem zkrátit průměrný lidský věk, jejž lékařská věda příliš velkému počtu lidí neprozíravě prodloužila (což se také uvádí jako argument!). Délkou lidského věku se přitom operuje demagogicky, bez započtení produktivity práce, která se naopak zdůrazňuje, když se má cena práce srazit. (Spoléhá se přitom na to, že uctivému „selskému rozumu“ tato „expertní“ jednostrannost unikne, a zatím tomu tak skutečně je.) Pokud potřeba práce klesá, měl by z toho plynout důsledek úplně jiný: lidstvo by z povinnosti pracovat mělo být vyvazováno rovnoměrněji, do důchodu by se tudíž mělo odcházet dřív: úměrně skutečné potřebě! A pokud potřeba práce ve skutečnosti neklesá, měla by práce vynášet tolik, aby si člověk mohl stáří zaplatit. To by si ovšem vyžádalo nový přepočet skutečného lidského bohatství a jeho lepší rozdělení, aby prospěch z lidského pokroku byl lépe sdílen. Něco takového však planetární ekonomická oligarchie bůhvíproč nehodlá dopustit: je přece tak bohatá, že víc už nepotřebuje; takže je zřejmě také hloupá a zločinně chamtivá.

Tato jediná antinomie ukazuje, že celý ultraliberální projekt je podvod na lidstvu. Žádná z jejich „reforem“ není v pořádku. Je čas vzbouřit se a nevěřit. Kdykoli dnes nějaký ekonom na planetě otevře ústa, měli bychom vědět, že lže a že jeho řemeslo je nectné, protože ekonomika se obrátila proti zájmům života. Ratingové agentury by měly být policejně obsazeny, bankéři prohlášeni za nesvéprávné a dáni pod kuratelu občanských výborů: oni přece svým zběsile nezodpovědným jednáním nejprve vyvolali celosvětovou krizi, pak se nažrali veřejných peněz, a teď, když jim otrnulo, budou řvát na nás, že příliš utrácíme! Proti tomu jsou naše malé české zpronevěry hadr.

Ekonomickou zvůli musí zas vystřídat vůle politická. Jinak bude možná demokracie brzy jen zanedbatelně krátké, navěky uzavřené období v nekonečných dějinách samovlád a bezpráví.

Václav Jamek

Čtěte také:

Václav Jamek: Konzervatismus čili utopie

A. J. Liehm: Humory

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.