Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Václav Klusoň: Od rovnosti k efektivní a únosné nerovnosti

Václav Klusoň

Od rovnosti k efektivní a únosné nerovnosti

Idea rovnosti je plodem 18. a první poloviny 19. století, věku osvícenectví a filozofie, která proklamovala přirozená a všeobecně platná práva člověka na svobodu, majetek, na bezpečnost a na právo odporu proti násilí. Lidé se podle této doktríny rodí jako svobodné bytosti a jsou si ve svých právech rovni. Mají přirozené právo na vlastnictví, svobodu a život. Jsou si rovni před zákonem a mají mít na základě svých schopností a talentu rovný přístup k úřadům. Privilegia aristokracie a duchovenstva mají být zrušena. To je podstatou Deklarace lidských a občanských práv, kterou v době francouzské revoluce, v letech 1791–1793, přijalo Ústavodárné shromáždění. Tato deklarace byla do jisté míry ovlivněna americkou Deklarací nezávislosti z roku 1776. Idea rovnosti měla pak své pokračování v době první francouzské republiky, kdy v roce 1848 se pod heslem Svoboda, rovnost, bratrství počala formovat francouzská levice. Idea rovnosti, rovných lidských práv přežila do moderní doby a stala se základem řady deklarací, především Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté OSN v roce 1948, i naší Listiny základních práv a svobod (Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech...), přijaté v roce 1991.

Požadavek rovnosti se stal legitimním a jeho naplnění tolik potřebným proto, že byl vytyčen v době velké nerovnosti a ve společenské atmosféře, v níž svoboda a lidská práva byla mezi lidmi rozdělena velmi nerovně; snad proto se nerovnost lidí zdála být přirozeným zákonem a lidským údělem. Požadavek rovnosti si však vyžadoval odpovědi na otázku, jak nerovnost vůbec vznikla, proč je uplatňována a zda má své zdůvodněni v přirozeném právu. Odpověď na ni předložil filozof předrevoluční Francie Jean Jacques Rousseau ve studii Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (česky 1949). Touto otázkou se zabýval i ve svém stěžejním díle Společenská smlouva, kde čteme: „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech.“ Rousseau rozlišoval dvě základní kategorie nerovností: 1) přirozenou, zejména fyzickou nerovnost, vytvořenou přírodou – rozdílnost ve zdraví, v tělesných silách, ale i ve vlastnostech ducha apod.; 2) nerovnost mravní a politickou, závisející od úmluvy a souhlasu lidí – výsady, bohatství, moc, úcta. Čteme dále: „... většina rozdílů, kterými se lidé liší, je považována za přirozenou, ač je dílem zvyků a různých způsobů života, které lidé přijali ve společnosti. ... srovnáme-li úžasnou rozmanitost výchovy a způsobu života, která vládne v různých vrstvách společnosti, s jednoduchostí a jednotností života zvířat a divochů..., pochopíme, oč rozdíl mezi lidmi musel být menší ve stavu přírodním než ve společnosti a jak se přirozená nerovnost v lidském pokolení zvětšila nerovností společenského zřízení.“

Nerovnosti důchodů a majetku

Mluvíme-li dnes o nerovnostech lidí, máme obvykle na mysli nerovnosti ve vybavení hmotnými statky, tj. nerovnosti důchodové a majetkové. Avšak též rozdíly v tělesných a psychických vlastnostech, ve schopnostech a v dovednostech, v moci a v morálce. Mnohé z těchto nerovností či vlastností jsou „vrozené“, mají genetický původ, jiné mají původ ve společnosti, ve výchově a ve vzdělání. Rovnost naopak nejčastěji vztahujeme na práva a svobody jednotlivce, na jeho postavení před zákony. Učinit lidi rovnými před zákonem je paradoxně asi to jediné, čeho jsme alespoň poněkud schopni. Ostatní nerovnosti odstranit zcela nelze a nebylo by to ani žádoucí. Některé lze nanejvýše jen zmírnit.

Majetkové nerovnosti si ovšem zasluhují hlubší rozbor. Ostatně kdykoliv dochází k rozsáhlejší akumulaci bohatství uprostřed bídy, upoutává to pozornost a je to téměř vždy zdrojem sociálního a politického napětí. Není zajisté třeba připomínat, kolik významných ekonomů, filozofů a dalších myslitelů věnovalo otázkám rozdělení bohatství pozornost. Připomenu jednoho z nich, který nebývá tak často vzpomínán. Jde o anglického filozofa a ekonoma, v jehož díle vyvrcholila klasická politická ekonomie, Johna Stuarta Milla. V polovině předminulého století dospěl k závěru, že „společenské instituce moderní Evropy vznikly z rozdělení vlastnictví, které nebylo výsledkem spravedlivého rozdělování nebo píle, ale dobývání a násilí... Vlastnické zákony nebyly dosud nikdy v souladu s principy, na nichž spočívá ospravedlnění soukromého vlastnictví... Nevytvořily spravedlivou rovnováhu mezi lidmi, ale nakupily překážky jedněm, aby poskytly výhody jiným... Kdyby stejné úsilí, jaké bylo vynaloženo na zhoršení nerovností šancí, bylo věnováno na zmírnění této nerovnosti..., kdyby tendencí zákonodárství bylo podporovat rozptýlení, nikoliv koncentraci bohatství..., pak by bylo shledáno, že princip individuálního vlastnictví nemá žádnou nutnou souvislost s hmotnými a společenskými špatnostmi, o nichž téměř všichni socialističtí spisovatelé předpokládají, že jsou od něho neoddělitelné.“ (Více o tom psal A. Kotulán.)

Nedivme se tedy, že dnes, po sto sedmdesáti letech, se s problémem nerovného rozdělení vlastnictví stále – a možná ještě v daleko větší míře – setkáváme. Vždyť během transformace došlo k historicky ojedinělým přesunům majetku, v rámci nichž velmi rychle – během jednoho desetiletí – vyrostla třída neobyčejně bohatých lidí, mimo jiné též jako důsledek porušování právních a etických norem. Avšak též díky tomu, že právní řád a postup reformátorů a zákonodárců tak rychlé zbohatnutí umožnil. V takové situaci lze sice právem otázku velké majetkové nerovnosti klást, obtížné je však na ni ke spokojenosti všech odpovídat.

Velké, až „nesouměřitelné“ rozdíly v bohatství a v důchodech se obvykle nejvíce projevují ve spotřebě. Nesouměřitelnost ve spotřebě vzbuzuje nevraživou pozornost nejen chudých a nouzí trpících vrstev, nýbrž bývá trnem v oku i dalších vrstev a jednotlivců. A také mnohých respektovaných sociálních myslitelů; u nás kupříkladu Jana Kellera. Již na přelomu devatenáctého a dvacátého století podrobil sžíravé kritice životní způsob a spotřební zvyky americké bohaté třídy zakladatel institucionální ekonomie Thorstein Veblen a uvedl do oběhu dnes již běžné výrazy, jako jsou kupř. okázalá, plýtvavá spotřeba, okázalá zahálka apod. Okázalé plýtvání časem a úsilím stejně jako okázalé plýtvání statky jsou podle něj způsoby životního způsobu, kterými je demonstrováno velké bohatství; luxus jako životní způsob bohatých.

Luxusní spotřeba měla však v minulosti i velmi významné obhájce. Jedním z nich byl Dr. Bernard Mandeville (1670–1733), autor proslulé Bajky o včelách, v níž popíral ctnostný charakter střídmosti a vyzdvihoval hýřivost (marnotratnost), protože spotřebovává velká množství statků a utrácí velká jmění, čímž mnoha lidem dává práci a poskytuje živobytí. V moderní době se obhajoby ujal velmi respektovaný ekonom L. v. Mises, představitel rakouské ekonomické školy a klasického liberalismu. Luxus bohatých nepovažoval za velký problém, protože luxusní spotřeba je pojem z historického hlediska velmi relativní; co je dnes statek běžné spotřeby, byl před několika generacemi až pobuřující luxus hrstky boháčů. Proto se i dnešní luxusní spotřeba v budoucnosti stane nezbytností. Podle Misese má každý pokrok ve spotřebě nejprve formu luxusu, za čas se však takový statek stane součástí běžné spotřeby. I když je v tom nepochybně zrnko pravdy, v obecné rovině a v podmínkách, v nichž dnes žijeme, je to úsměvný argument. Že by se luxus dnešních boháčů stal v budoucnosti samozřejmostí, běžnou spotřebou většiny? Že by se současný obrovský rozměr plýtvavé a okázalé spotřeby stal spotřebním standardem většiny obyvatelstva? A co ta menšina? Neodvažuji se ani pomyslet, k jakým obrovitým rozdílům ve spotřebě a v životním způsobu budoucích bohatých a chudých by došlo, ani nemám sebemenší představu o rozměru devastace přírody, která by důsledkem takového vývoje byla. Spotřeba by totiž přestala být prostředkem udržení zdravého života a stala se prostředkem jeho soustavného ničení.

Opusťme proto pochmurnou eschatologickou vizi vývoje, jež z Misesovy obhajoby luxusu vyplývá, a vraťme se k úvahám o udržitelnosti nerovnosti bohatství v podmínkách udržitelného ekonomického rozvoje. Tedy k cestám vedoucím k určitému omezování nerovností v rozdělení důchodů a majetku, ke skromnějšímu životu, včetně skromnější spotřeby. Týká se to nejen velmi bohatých lidí, nýbrž do jisté míry i příslušníků střední třídy. Taková politika by totiž vzbudila velkou nelibost a odpor nejen velmi bohatých. Přivítaly by ji však chudší vrstvy. Postupné zmírňování velkých rozdílů v rozdělení příjmů a majetku v bohatých a chudých zemích by řešilo celosvětový problém chudoby. Redistribuce majetku a důchodů v globálním měřítku, tj. jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i mezi nimi, s cílem odstranění největší bídy a zajištění důstojného života pro všechny obyvatele planety patří však zatím jen do říše snů a utopií. Nemám představu o konkrétním mechanismu, který by zajišťoval odpovídající ekonomický růst a zároveň způsoboval chudnutí bohatých a bohatnutí chudých. A tedy by byl pro všechny obyvatele planety přijatelný, bez válek a násilí.

Producenti nerovností

Hlavním producentem nerovností ve vybavení jednotlivců hmotnými statky, v majetku a v důchodech, je trh – anebo přesněji řečeno – instituce trhu. Druhým – a stále významnějším producentem tohoto druhu – se stávají ilegální mechanismy korupce, podvodů a malverzací, založené na amorálním jednání. Odstranění nebo alespoň zásadní zmírnění nerovnosti prvního typu a nastolení větší rovnosti by bylo možné jen cestou zrušení trhu, tržních mechanismů. Abychom však mohli touto cestou jít, muselo by být zároveň zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, protože trh bez dělitelných a převoditelných vlastnických práv není možný. Ovšem o nic jednodušším problémem není ani odstranění korupce a podvodů. Tato zhoubná choroba se v mnohých zemích již šíří do různých orgánů společenského systému a nabývá hrozivých rozměrů. Její příčinou je hluboce pokleslá morálka, velmi nedokonalé zákony, nevýkonná soudní moc a nakonec i faktická neochota nemalé části obyvatelstva (tedy nejen profitujících politiků), která z nerovností těží a obohacuje se, k podstatným změnám. Možná, že se některé země již přiblížily k bodu, v němž faktický boj proti korupci nebude politicky únosný a voliči v rámci volebních kampaní se budou nuceni spokojovat jen s líbivými hesly politických stran. V tom případě bude ovšem produktivita trhů co do vytváření důchodových a majetkových nerovností umocňována vysokou produktivitou korupce, lží a podvodů...

Vraťme se však k odstraňování nebo ke zmírňování důchodových a majetkových rozdílů cestou nahrazení trhu nějakým jiným mechanismem, pravděpodobně založeným na centrálním řízení ekonomiky a na společenském vlastnictví výrobních prostředků. Zkušenosti s tímto systémem jsou stále aktuální, stejně jako jsou živé vzpomínky na přídělové hospodářství za druhé světové války. V obou případech šlo o tzv. bilancování hmotných, finančních a pracovních zdrojů a o jejich plánovitou a závaznou alokaci. Rozdělování potravin mezi obyvatelstvo se například za války provádělo pomocí potravinových lístků, na které každý obdržel stejné množství potravin, jež bylo nutné k udržení života a výkonnosti. (Některé profese, kupř. horníci, měli vzhledem k namáhavosti a nebezpečnosti práce zvýšené příděly). Podobně tomu bylo i u nás v období 1948–1990, kdy v různém rozměru a v různém stupni závaznosti byly takto bilancovány a alokovány i ostatní zdroje. V takovýchto systémech jsou si lidé v disponibilitě hmotných i finančních zdrojů poměrně rovni. Za tuto rovnost se však platí vysoká cena, kterou je nízká výkonnost celé ekonomiky.

Mnozí lidé se dnes netají velkým zklamáním z fungování trhu a někteří autoři dokonce uvažují o alternativních systémech. Ve svých oprávněných kritických postojích však zapomínají, že v morálně pokleslém prostředí přeplněném nedůvěrou a neodpovědností nemůže být úspěšný žádný řídicí mechanismus, tedy ani mechanismus trhu. Stejně jako svoboda v neodpovědnosti je i trh v prostředí neodpovědnosti a nedůvěry marnou nadějí na zvyšování blahobytu, na solidární soužití a na zvyšování společenského pokroku. Je ovšem otázka, zda a do jaké míry dnešní podoba „trhu“ (často nesoutěžního) a tržních institucí k tomuto stavu sama přispívá. Lidé, kteří uvažují o alternativách, jež by si přáli, by měli proto přesněji popsat, co chtějí a jak toho chtějí dosáhnout. Tedy popsat cílový model, jeho komponenty, přednosti a především – jeho slabé stránky a hlavní rizika. V tom jsme ostatně všichni dost vycvičení v rámci kritiky jak současného tržního modelu, tak modelu centrálního plánování. Avšak ještě důležitější a naprosto nezbytnou je otázka, jak takového „chtěného“ modelu dosáhnout a současně jak se jeho „nechtěným“ následkům vyhnout. Nelze vynechat kupříkladu vysvětlení, jak zrušit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, když dobře víme, že i Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, stanoví: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ I když připustíme, že by se našla parlamentní většina k přijetí odpovídajícího zákona, kde vzít prostředky na náhradu, jež by nepochybně byla stanovena na základě tržních cen? Ustanovení Listiny se pravděpodobně týká konkrétního případu. Nedovedu si představit, co vše by bylo třeba změnit a upravit, kdyby šlo o znárodnění ve větším rozsahu. Asi změnit ústavu; k tomu by ovšem bylo zapotřebí ústavní většiny. Snadno představitelné jsou však důsledky takového kroku z mezinárodního pohledu a reakce kapitálových trhů, které by pro ekonomiku takové země byly v době globalizace nepochybně zničující.

Měření

Raději se proto vrátíme k našemu tématu. Žijeme v době poměrně velkých důchodových a majetkových nerovností. Tyto nerovnosti lze měřit pomocí tzv. Lorenzovy křivky a GINI-koeficientu (G-koeficientu). Lorenzova křivka znázorňuje závislost procenta příjmu (závisle proměnná) na procentech obyvatelstva (nezávisle proměnná). Rozlišujeme tři případy: 1) A-křivka absolutní rovnosti, kdy procentu obyvatelstva (x) odpovídá stejné procento celkového příjmu (y). Kupř. 40 % obyvatelstva se podílí 40 procenty na celkových příjmech; 2) B-křivka skutečného rozdělení příjmu – tzv. Lorenzova křivka, kdy procentnímu podílu obyvatelstva neodpovídá procentní podíl celkových příjmů, který je vždy nižší; 3) C-křivka absolutní nerovnosti zobrazuje případ, kdy na jednu osobu připadne celý příjem. Z těchto křivek je pak odvozen GINI-koeficient, vyjadřující poměr velikosti plochy vymezené křivkou absolutní rovnosti a Lorenzovou křivkou k celé ploše pod křivkou absolutní rovnosti. Čím více se L-křivka přibližuje křivce absolutní rovnosti, tím je důchod (majetek) rozdělen rovnoměrněji. Hodnoty koeficientu se pohybují v intervalu (0;1), přičemž hodnota 0 označuje dokonalou rovnost, hodnota 1 pak dokonalou nerovnost rozdělení. K tomu dlužno poznamenat, že bohatší země mají většinou menší nerovnost nežli země chudší a že rozdělení majetku (křivka Lm) má nerovnoměrnější rozdělení, nežli má rozdělení důchodů nebo příjmů (křivka Ld.).

Nerovnoměrné rozdělení znamená, že rozdíly v důchodech, případně v majetku, mezi bohatými a chudými jsou velké a v případě velmi vysokých hodnot G-koeficientu jsou bohatí velmi bohatí a chudí velmi chudí. Největší rovnoměrnost důchodů (nejnižší hodnoty koeficientu) vykazují dnes Švédsko (0,23), Dánsko a Slovinsko (0,24), Island, Česká republika (0,25) a Slovensko (0,26). Naopak nejvyšší nerovnoměrnost má Namibie (0,70), Botswana (0,63), Středoafrická republika (0,61) a Jižní Afrika (0,58). USA vykazují nadprůměrnou hodnotu (0,45) stejně jako např. Bolivie a Haiti (0,59), Kolumbie, Honduras a Chile (0,54), Venezuela (0,48), Čína (0,47) a Rusko (0,41). Většina evropských zemí a dalších průmyslově vyspělých zemí má poměrně rovnoměrné rozdělení; např. Belgie, Francie, Německo a Norsko (0,28), Kanada (0,32), Spojené království (0,34), Nový Zéland (0,36), Japonsko (0,38) a další. (List of countries by income equality, Wikipedia)

O nerovnoměrném rozdělení bohatství mezi zeměmi svědčí i tyto údaje: v třicetiletém období 1960–1991 zaznamenalo 20 % nejbohatších zemí nárůst podílu na světovém důchodu z 80 % na 95 %, zatímco pro 20 % nejchudších zemí jejich již beztak nepatrný podíl dále klesl z 2,5 % na 1,4 %. Zpráva institutu WIDER (Univerzita OSN v Helsinkách) z roku 2008 uvádí, že více než polovina světových aktiv je dnes majetkem 2 % nejbohatších lidí, zatímco 50 % nejchudších se musí spokojit pouze s jednoprocentním podílem a že 10 % nejbohatších vlastní 3000násobek majetku dolních deseti procent. (Blíže: Justin Frewen, Global Crisis News, March 2010.)

Nerovnost postihuje stále větší počet světového obyvatelstva; údajně okolo 80 % obyvatel dnes žije v zemích, v nichž důchodové nerovnosti stále rostou, a pouze 4 % obyvatelstva v zemích, kde se snižují. Nerovnost údajně doprovází ekonomický růst, což je pro zastánce neoliberalismu velmi vítané. (K tomu se ještě vrátím). Skutečností však zůstává, že na bohatství země se podílí stále menší počet světového obyvatelstva a že kolem 1,2 mld. lidí živoří s 1,25 $ na den. Ekonomický růst je v některých zemích paradoxně doprovázen růstem chudoby, přičemž její snížení bez odpovídajícího rozdělení nerovností asi nebude možné. Nerovnost způsobuje sociální vylučování, snižuje soudržnost společnosti a ohro-žuje solidaritu soužití. Nerovnosti v důchodech a v majetku plodí další nerovnosti ve spotřebě, ve vzdělání, ve zdravotní péči a v sociálním a důchodovém zabezpečení a v dalších oblastech. A nepřiměřeně omezují svobodu chudých a méně majetných. Americký sociolog holandského původu Jan Nederveen Pietersee označil tyto nerovnosti za historicky bezprecedentní, jaké nelze zdůvodnit ani morálně, ani ekonomicky. U nás Jan Keller nehovoří v těchto souvislostech již o nerovnosti, nýbrž o nesouměřitelnosti.

Je nutno se ještě stručně zmínit o druhém konci rozdělení bohatství a obrátit pozornost k velmi bohatým. Největších boháčů, miliardářů, je dnes na celém světě podle údajů časopisu Forbes z března 2010 na 1011, což je o 218 více, nežli jich bylo v roce předešlém. Reálná hodnota jejich majetku se zvýšila o 50 %, což znamená, že největší světoví boháči se stali ještě bohatšími. Nejbohatším mužem planety se stal mexický telekomunikační magnát Carlos Slim Helú; jeho čistá hodnota majetku činí 53,5 mld. $, na druhém místě je Bill Gates (53 mld. $) a na třetím další Američan Warren Buffet (47,0 mld. $). Celkový majetek těchto tří mužů činí 153,5 mld. $, což při kursu 18,7 Kč/$ činí v korunách: 2870 mld. (81 % HDP ČR v roce 2009). Dlužno však zdůraznit, že tito lidé bývají většinou i velkými mecenáši; kupř. Bill Gates s Warrenem Buffetem založili nadaci, které věnovali přes 60 mld. $ (asi 1/3 HDP ČR v roce 2009), z níž je financován boj proti AIDS a dalším chorobám, podporována věda, výzkum a vzdělání. Ostatně filantropie vždy patřila k dobrým vlastnostem velkých amerických boháčů. Andrew Carnegie, jeden z nejúspěšnějších podnikatelů a nejbohatších Američanů posledních desetiletí 19. století, byl přesvědčen, že nejlepším způsobem jak využít bohatství je věnovat je již během života obecnému blahu. Znám je jeho pozoruhodný výrok: Člověk, který umírá v bohatství, umírá v hanbě. Na tuto tradici navázalo mnoho dalších velmi bohatých Američanů.

Obraťme nyní pozornost k další skupině na pravém konci rozdělení bohatství, k vrcholovým manažerům korporací. Jejich příjmy se v uplynulých třech desetiletích zvyšovaly zejména v USA natolik, že vyvolávaly živou diskusi o oprávněnosti neuvěřitelně vysokých příjmů, vyplácených přirozeně na úkor akcionářů. Pozoruhodným rysem tohoto trendu bylo, že podstatnou část příjmů manažerů tvořily majetkové převody formou akciových opcí. Tato forma odměňování sváděla k nafukování zisků a k dalším podvodným aktivitám, jež pak navozovaly tržní atmosféru podporující další růst tržních cen akcií, které zdaleka neodpovídaly jejich vnitřním hodnotám. To v mnohých případech vyústilo do velkých finančních skandálů korporací. Společnost ENRON je dnes symbolem neblahého vývoje.

V celém poválečném období až do počátku 80. let minulého století se poměr celkových odměn vrcholových řídicích pracovníků amerických společností k průměrným mzdám nijak výrazněji neměnil a pohyboval se na dvaceti až čtyřicetinásobku průměrné mzdy. Potom se však začal prohlubovat a svého maxima dosáhl kolem roku 2000, kdy průměrná roční mzda amerického dělníka se rovnala částce, kterou si prezident společnosti, v níž byl dělník zaměstnán, vydělal za jeden jediný den! Prudký nárůst celkových odměn amerického vrcholového vedení měly na svědomí především akciové opce, k jejichž rozšíření došlo v období prudkého růstu kursu akcí do roku 2001. O velikosti příjmů manažerů té doby a o podílu akciových opcí na jejich odměnách poskytuje zajímavé informace přehled platů a odměn dvaceti nejvýše placených prezidentů amerických společností v roce 2003, kterou uveřejnil časopis BusinessWeek 19. 4. 2004. Tak kupř. průměr základního platu této „dvacítky nejúspěšnějších“ činil pouhých 6,9 mil. $, což představovalo necelých 15 % jejich celkových příjmů, jež činily 46,5 mil. $. Nejlépe placen byl tehdy Reuben Mark, prezident společnosti Colgate-Palmolive, jehož celkový roční příjem činil 136 mil. $ a základní plat jen 5,1 mil. $. Na druhém místě stanul Steven P. Jobs, prezident společnosti Apple Computer, s celkovým příjmem 74,8 mil. $ a s nulovým základním platem! Jeho příjmem byly jen dlouhodobé odměny, zejména opce. Tito lidé systematicky přecházeli z kategorie zaměstnanců do kategorie vlastníků, resp. akcionářů. (Zainteresovaného odkazuji na svoji knihu vydanou v r. 2010.)

Některý čtenář si možná položí otázku, jež mu jaksi mimovolně vyplyne z jeho představ o sociální spravedlnosti. Možná se bude tázat, zda propastným rozdílům v hmotných odměnách odpovídají i stejně propastné rozdíly ve výkonnosti, kvalifikaci, zásluhovosti nebo v sociální odpovědnosti, když bude porovnávat vrcholové manažéry s jinými špičkovými profesemi, s lékaři, vědci v přírodních a technických vědách, některými vysokoškolskými učiteli, inženýry apod. Hledání odpovědi se obvykle točí okolo toho, v jakých podmínkách takové „megapříjmy“ vznikají. Laciná odpověď bývá nasnadě: v podmínkách trhu, v jeho příslušných segmentech, jakým je i „trh manažerský“. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že v tomto, jakož i v jiných podobných případech o trh (soutěžní) v pravém smyslu nejde a ani jít nemůže – vstup na něj je relativně uzavřený, restriktivně různými způsoby podmíněný. Kromě toho na těchto „trzích“ funguje jakýsi mechanismus „ozubeného soukolí se západkou“, který propojuje platy dané profese a zná jen pohyb „vpřed“, nikoliv pohyb „vzad“; mechanismus je nastaven jen na zvyšování příjmů a neumožňuje jejich snižování. Tím vytváří privilegované postavení některých sociálních skupin, jež stále roste a nerovnosti prohlubuje. Tento mechanismus je skutečně jedním z významných faktorů produkujících nerovnosti v tržní ekonomice.

Trojice amerických univerzitních profesorů A. S. Levine, F. H. Frank a O. Dijk se v době právě nedávné věnovala výzkumu tzv. výdajových a spotřebních kaskád. Ukázalo se v něm, že okázalá a nadměrná spotřeba těch nejzámožnějších vrstev (kupř. vrcholových manažerů v korporacích) je vzorem a objektem napodobování bezprostředně nižší, avšak rovněž relativně velmi bohaté vrstvy, která se chce svému vzoru (i hodnotovému) co nejvíce přiblížit. Obdobně se chová další bezprostředně níže postavená skupina, a tak to jde dále. Tempo však udává vždy ten první. Tento proces napodobování se posléze zastaví, až narazí na mez, za níž vlastní zdroje už nepostačují a začíná zadlužování. Rostoucí touha vyrovnat se těm, kteří jsou bezprostředně nad námi, vykonává trvalý tlak na růst příjmů i nelegálními nebo amorálními postupy. Zde neexistuje odpočinek ani ústup z dosažených pozic. Tyto příjmové a spotřební kaskády se tedy až příliš nápadně podobají našemu právě zmíněnému mechanismu ozubeného soukolí se západkou. Mechanismy tohoto druhu nutně generují stále větší a větší nerovnosti.

Připomeňme jedno zajímavé stanovisko k vysokým odměnám, jež ve své slavné knize vyslovil J. A. Schumpeter (2004). Motivační schéma kapitalismu považoval za velmi jednoduché ve své jedinečnosti a za mimořádně efektivní ve své síle a důslednosti, protože je založeno na příslibech velkého bohatství i na hrozbách velké nouze s nutnou příměsí štěstí či naopak neštěstí. V jeho knize čteme: „Atraktivní odměny, mnohem vyšší, než by vyžadovalo konkrétně vynaložené úsilí, připadající hrstce šťastlivců, tak motivují daleko účinněji, než by dokázala rovnější a ,spravedlivější“ distribuce, činnost ohromné většiny podnikatelů, kteří obdrží za své úsilí daleko skromnější kompenzaci či nedostanou vůbec nic nebo ještě méně než nic, a přesto dělají vše, co je v lidských silách, protože mají před očima ty velké odměny a přeceňují své šance na podobný úspěch.“ Zde je na místě připomenout, že každý růst má své náklady, mezi něž patří i cena, kterou platíme za důchodové a majetkové nerovnosti. Kdyby takových nákladů nebylo, byl by ekonomický růst asi nižší; růst není přirozeně volným statkem! Problémem ovšem je výše takové ceny.

U nás doma

Opusťme nyní výšiny velkého bohatství a nerovností a vraťme se domů, do ČR. Ta, jak jsme viděli z hodnot G-koeficientu, patří mezi země s nejvyšší rovností rozdělení důchodů (0,26). Tato hodnota je založena na odhadech příjmů v různých kategoriích a pochází z roku 2005. Pokud bychom tento odhad považovali za věrohodný, prokázaný, pak bychom se asi museli spokojit s dlouhodobější stagnací ekonomiky, resp. s relativně nízkým růstem a naše touha po vyšším růstu by pak byla patrně doprovázena i touhou po větší nerovnosti; hodnota G-koeficientu 0,26 by nás v takovém případě neuspokojovala. Funkční závislost mezi růstem HDP a hodnotami G-koeficientu je však složitější. V letech 2004–2007 se růst HDP pohyboval mezi 4 a 6 %, takže jsme snad mohli očekávat i vyšší míru nerovnosti. Hodnota G-koeficientu však v té době patřila k nejnižším na světě. Bohužel nemáme k dispozici žádnou dlouhodobou řadu těchto hodnot, takže si podobné otázky nelze ani klást. Kromě toho G-koeficient založený na Ld může sice sloužit k hrubému porovnání nerovností v důchodech mezi zeměmi, avšak informace, kterou o stavu nerovností ve společnosti přináší, není zdaleka úplná. Chybí k ní důležitý doplněk v podobě G-koeficientu zobrazujícího nerovnosti v majetku a zahrnujícího druhý nejdůležitější zdroj nerovností – totiž korupci a podvody. Obecně tedy platí, že Lorenzova křivka majetkové nerovnosti (Lm) je více vzdálena od křivky absolutní rovnosti, nežli je Lorenzova křivka důchodové nerovnosti (Ld). Potřebné údaje však nejsou k dispozici.

Postkomunistické země, které prošly ekonomickou transformací, mají skutečně hodnoty G-koeficientu vesměs vyšší. Privatizace byla nepochybně v mnohých případech spojena s vysokými korupčními příjmy. I když vykazované hodnoty v ostatních posttransformačních zemích trpí stejnými nedostatky jako u nás, jsou přesto v porovnání s ČR vyšší. Kupř. Polsko a Litva (0,36), Gruzie (0,40), Rusko (0,41), Čína (0,47), ale i Lotyšsko (0,37), Estonsko (0,34), Rumunsko a Ukrajina (0,31). Spolu s námi vykazují nízké hodnoty jen Slovensko (0,26) a Maďarsko (0,28). Považuji proto uvedený odhad G-koeficientu pro ČR za nevěrohodný.

Musíme proto využívat i další, doplňující, možná i věrohodnější údaje, jež rovněž do určité míry o důchodových nerovnostech vypovídají. Zajímavé jsou informace o rozdělení skupin zaměstnanců a samostatně výdělečných osob podle velikosti mzdy, kterou pobírají. Podle K. Nováka (2010) činí u nás nyní průměrná hrubá mzda 26 225 Kč a za posledních deset let vzrostla o 78 %, přičemž mzdy v tomto období paradoxně rostly ve veřejné sféře rychleji nežli ve sféře podnikatelské. Na průměrnou hrubou mzdu však dnes nedosahuje 67,7 % zaměstnanců, takže stejnou nebo vyšší mzdu má 32,3 %. Kromě toho 50 % zaměstnanců má mzdu nižší než 20 900 Kč; dolních 10 % má pak mzdu nižší nežli 12 000 Kč a horních 10 % zaměstnanců vyšší než 41 000 Kč. Značné rozdíly jsou v regionech.

Zajímavé by byly údaje o odměnách či o velikosti příjmů v jednotlivých profesních skupinách, aby bylo možno srovnat příjmy manažerů, lékařů, advokátů, soudců, politiků a dalších. Ve Velké Britanii je zveřejňování příjmů vrcholových manažerů společností, jejichž akcie jsou kótovány na veřejných trzích, povinné. Ve většině zemí je však zveřejňování takových údajů jen doporučováno, a to v Kodexech správy korporací. Přesto jsou taková doporučení mnohými firmami dodržována podle zásady „Dodrž nebo vysvětli!“

Měření majetkových a důchodových (ne)rovností je tedy v praxi značným problémem. Přesto jsou zveřejňované odhady Gini-koeficientu a dalších údajů důležité alespoň pro porovnání jednotlivých zemí z hlediska trendů ekonomického růstu a rozsahu chudoby. Naléhavost přijetí kroků ke zmírnění velkých nerovností je jak v zemích chudých, tak bohatých značná. V prvním případě tato opatření pomáhají odstraňovat chudobu, v obou případech pak přispívají k sociálnímu a politickému smíru.

Nerovnost a spravedlnost

Sociální spravedlnost bývá diskutována právě v souvislosti se sociální rovností resp. se sociální nerovností. Do ní pak obvykle bývá zahrnována i rovnost příležitostí, zejména pokud jde o rovnost podmínek přístupu ke vzdělání, k práci, k občanskému a osobnímu uplatnění. Protože žijeme v době velkých nerovností („.. nerovnost se stala akutním, chronickým, endemickým příznakem moderní společnosti – Ralf Dahrendorf), zní požadavek rovnosti příležitostí velmi atraktivně, a proto bývá právem do pojmu sociální rovnosti zahrnován.

Vycházejme z předpokladu efektivně uspořádané společnosti a právního státu s výkonnou tržní ekonomikou a položme si otázku spravedlivého rozdělení vlastnictví v souvislosti s výsledky fungování soutěžního trhu. Soutěž na trhu, jak je dobře známo, může přivodit jak velké zisky, tak velké ztráty bez ohledu na „zásluhy“ postižených nebo těch šťastnějších. Ti, kteří na trhu neuspěli, popřípadě utrpěli ztráty tak velké, že z něho byli dokonce vyřazeni, někdy tržní mechanismus obviňují z „nespravedlnosti“. Stejného odsudku se trhu dostává i od těch, kteří stojí stranou tržního zápolení a s údivem, avšak i s určitou dávkou závisti pozorují rostoucí bohatství úspěšných podnikatelů. Výsledek tržní soutěže však není možné označit za spravedlivý nebo nespravedlivý, neboť nezávisí jen na vůli a na vynaloženém úsilí konkrétního jednotlivce, nýbrž na rozhodnutí mnoha dalších jednotlivců a na nepředvídatelných okolnostech, na něž žádný jednotlivec nemůže mít vliv. Takového označení by bylo možné použít jen jako metafory v souvislosti s pravidly, jimiž se fungování tržního řádu řídí. Jsou-li kupř. v konkrétním případě narušeny principy soutěže, mohli bychom její výsledky označit jako „sociálně nespravedlivé“ a požadovat, aby nějaká autorita, zejména stát, podmínky fungování soutěžního trhu obnovila. Tržní soutěž není totiž na oceňování zásluh nebo vynaloženého úsilí účastníků naprogramována. Soutěžní trh v pravém slova smyslu neodměňuje, trestá však neúspěch; úpadek může postihnout nejen neschopné a lajdáky, nýbrž i ty, kteří vynaložili velké úsilí, um a důvtip. Naopak úspěch mohou mít třeba jen průměrní nebo zcela podprůměrní a nepoctivci. Spontánní tržní proces je něco jako loterie, a přitom loterii nikdo za sociálně nespravedlivou instituci neoznačí. Sociální spravedlnost v tomto případě nelze chápat jako odpovědnost někoho (kupř. státu) za to, že každý dostane to, co si vzhledem k vynaloženému úsilí, dovednosti a nákladům zaslouží, co mu jaksi „právem“ náleží. Tedy že je někdo, kdo zcela vyrovná případné „nespravedlivé“ rozdělení majetku a důchodů, k němuž v důsledku fungování tržního mechanismu došlo.

S určitým zjednodušením můžeme tuto část úvahy uzavřít zjištěním, že za „sociálně nespravedlivé“ nemůžeme považovat ty nerovnosti, jež jsou produktem soutěžního trhu. Sociálně nespravedlivé a sociálně neodpovědné je však jednání, jež porušuje pravidla trhu, obecná pravidla slušného chování a zákony, tedy jednání, jež se projevuje v nejrůznějších formách krádeží, podvodů, korupcí a malverzací. I tyto – a možná právě tyto – aktivity jsou původci velkých majetkových nerovností. Proto za sociálně nespravedlivou nerovnost důchodů a bohatství možno označit jen tu část nerovností, jež vznikla jako důsledek podvodného, nezákonného a neetického chování a za existence nesoutěžního trhu.

Namístě je snad ještě poznámka k užitečnosti majetkové nerovnosti v tržní ekonomice. Jak již bylo naznačeno, nerovnost důchodů a majetku je produktem tržní ekonomiky a absolutní odstranění této nerovnosti by v konečném účinku tržní systém velmi poškodilo, nebo jej dokonce zničilo. Pokud totiž výsledky soutěžního trhu nejsou redistribučními opatřeními korigovány, je prvořadým zájmem každého racionálně jednajícího účastníka tržního zápolení vyvinout maximální úsilí, aby zvýšil pravděpodobnost své tržní úspěšnosti a aby na trhu vytvořený zisk akumuloval a posléze jej využil k efektivnímu investování. Uplatňování principu majetkové nerovnosti spolu s vlastním zájmem vede v podmínkách soutěžního trhu ke spoření a k akumulaci a posléze k efektivnímu investování, což ovšem majetkové nerovnosti dále prohlubuje. Usilovná a vynalézavá práce totiž až ve spojení s kapitálem vede k ekonomickému růstu. Naopak eventuální důsledné uplatnění principu rovnosti spojeného se soustředným sebezájmem by úsilí a iniciativu podlomilo a spotřebu by preferovalo před akumulací. „Dokonce ti, kteří nahlížejí na nerovnost bohatství a důchodů jako na politováníhodnou věc, nemohou popřít, že je ku prospěchu postupující akumulace kapitálu. A je to právě přírůstek akumulace kapitálu, který vyvolává technologická zlepšení, zvyšování mzdových sazeb a vyšší životní úroveň.“ (L. v. Mises). Tak se ovšem podnikatelé chovají jen v prostředí soutěžního trhu, bez takového trhu budou preferovat spotřebu před akumulací.

Představme si na okamžik, že bychom úkol rozdělování důchodů a majetku přenesli z oblasti soutěžního trhu plně do oblasti demokratických politických institucí. Těm by nezbylo nic jiného nežli měřit výkon každého jednotlivce včetně jeho užitečnosti a „po zásluze“ jej odměňovat. Tento úkol je prakticky nesplnitelný a každá snaha v tomto směru by ve svobodné společnosti vyvolala bouři kritiky na nespravedlnost administrativního rozdělování. I když otázka spravedlnosti rozdělení by zde zajisté byla právem položena, samotná politika a demokracie by nebyly schopny ji uspokojivě řešit. Tržní hospodářství a politická demokracie se sice vzájemně podmiňují, avšak zájmové prolínání obou oblastí je velmi nebezpečné. Soutěžní trh (tržní hospodářství) tím, že produkuje a reprodukuje důchodové a majetkové nerovnosti, podstatným způsobem odtěžuje politickou demokracii, která by úkol distribuce majetku a důchodů nezvládla, a naopak by vyvolávala trvalé sociální a politické napětí. Trh tak politiku sice odtěžuje, avšak sociální konflikty neodstraňuje ani příliš nezmírňuje. Spíše naopak. Při absenci tržní soutěže však trh a politika obvykle splývají, což má daleko horší důsledky.

Velká bída uprostřed velkého bohatství není dobrým vysvědčením pro žádnou, sebebohatší společnost. Přesto v každé společnosti existuje skupina obyvatelstva, která se nachází ve stavu nouze a která se vlastními silami nebo pomocí svých bližních ze svízelné situace nemůže vymanit. Často není v takových případech pomoc nejbližšího okolí ani možná nebo dostatečná, takže tito lidé jsou zčásti nebo zcela odkázáni na pomoc státu. Od něj je proto nezbytné takovou pomoc kategoricky vyžadovat. A to bez ohledu na to, jakou ideologií jsou politici, kteří jsou právě u moci, ovládáni. Je třeba počítat s tím, že žádné společenské uspořádání nemůže být tak dokonalé, aby nouze byla zcela vymýcena. Ať se budou v budoucnosti střídat vlády jakkoli různých politických směrů a jakkoliv bude úspěšná jejich hospodářská politika, vždy kolem nás budou chudí a bezmocní. A to i v takových ideálních situacích, v nichž by se dařilo nerovnost bohatství poměrně dobře vyrovnávat. Chudobu a utrpení jedněch nelze vyvažovat bohatstvím či zámožností druhých. Společnost není statistický agregát, nýbrž sociální souhrn jednotlivců, z nichž někteří konkrétní pomoc naléhavě potřebují. Neplatí zde kategoricky vyslovovaný požadavek neoliberálních politiků, že každý musí být schopen se sám o sebe postarat, že je za vlastní osud odpovědný. Osobní odpovědnost nás solidarity s osudy našich bližních nezbavuje. Neusilujme proto jen o své maximální štěstí, nýbrž zmírňujme obtížné postavení a utrpění druhých.

Předejme však slovo K. R. Popperovi (1994): „Podle mého názoru vychází z lidského utrpení přímý mravní apel, totiž apel na pomoc, zatímco neexistuje nic podobného v případě volání po větším štěstí člověka, kterému se beztak daří dobře... Měli bychom namísto největšího štěstí pro co nejvíce lidí skromněji požadovat pro všechny co nejmenší míru zbytečného utrpení...“

Z toho plyne, že zmírňování nerovností nelze redukovat jen na občasnou pomoc v nedostatku a v bídě, na charitu či filantropii; tento úkol se musí stát konstitutivní součástí sociálně-liberálního modelu společnosti. Možno to říci také tak, že princip solidarity je součástí každého efektivního a sociálně přijatelného modelu tržní ekonomiky. Nestačí se bezhlavě pídit po ekonomickém růstu, aniž bychom současně nehledali a neuplatňovali prostředky umožňující posunovat stále větší počet lidí ke středu rozdělení a těm, kteří tam již jsou, neotevírali cesty k lepšímu uplatnění, a tedy i k větším důchodům a majetku. Na pravé straně intervalu rozdělení musí ovšem takový systém – stejně důsledně – od těch nejbohatších vyžadovat i větší oběti právě ve prospěch rovnoměrnějšího a solidárního rozdělení.

Nerovnost a etika

Na závěr bychom se mohli pokusit odpovědět na otázku, zda existuje taková úroveň (ne)rovnosti, která by byla nejen ekonomicky prospěšná, nýbrž i sociálně přijatelná. K takové odpovědi musíme si ovšem zvolit vhodné kriterium. Pro zjednodušení a lepší porozumění si zvolme jako kriterium ekonomický růst (růst HDP) a přijměme hypotézu, že tato proměnná, tedy růst, který si označme písmenem G, závisí na velikosti (ne)rovnosti, tedy na nezávisle proměnné, kterou si označme písmenem I. Tuto závislost si pak můžeme formálně zapsat jako funkci G = F(I). Zkoumání průběhu takové funkce má dvě východiska: 1) dokonalou rovnost rozdělení; 2) dokonalou nerovnost rozdělení. Z povahy věci vyplývá, že v obou případech se růst ekonomiky bude rovnat nebo přibližovat nule. Začneme-li v prvním případě (vyjdeme z bodu 1) rovnost postupně odstraňovat, a budeme-li tedy nerovnost rozdělení zvětšovat, začne ekonomika růst a tento růst bude postupně nabývat na dynamice, až se posléze v určitém bodě zastaví a začne klesat. Tento bod si pro názornost označme symbolem Im; právě v něm je dosahováno maxima růstu. K tomuto bodu je ovšem možno dospět i z východiska dokonalé nerovnosti (z bodu 2). Zde tedy nastoupíme cestu opačným směrem, tj. cestu snižování nerovností. I na této cestě bude docházet k postupnému zvyšování ekonomického růstu, až posléze opět dospějeme k bodu maximálního růstu, v němž obě cesty končí. V praxi se ovšem postup po obou cestách zastaví dříve, tj. ještě před dosažením bodu maximálního růstu. Může k tomu dojít kdykoliv v okamžiku, kdy při dvou různých hodnotách (ne)rovností je dosahováno stejné hodnoty růstu. Zda se taková zmenšená oblast stane i oblastí cílovou, záleží na tom, převáží-li ve společnosti tlaky na další zvyšování nerovnosti v jednom, nebo na snižování nerovnosti ve druhém, protichůdném směru. Jen pokud by tlaky z obou stran přetrvávaly, pak by se obě oblasti zmenšovaly, až by posléze splynuly s úsečkou ImC. Při nerovnosti Im by pak bylo dosaženo maximálního růstu a nerovnost Im by se stala obecně přijatelnou. Oblast takto vymezenou můžeme považovat za oblast efektivní a sociálně únosné nerovnosti. Tyto otázky byly zkoumány – jak jsem se již zmínil – trojicí amerických ekonomů ve zcela nedávné době a též v Institutu WIDER Univerzity Spojených národů v Helsinkách.

Podrobnější zkoumání nerovností není v rámci této úvahy možné, její formalizace se vymyká povaze našeho časopisu. Spokojíme se tedy s konstatováním, že důchodová a majetková (ne)rovnost je nejen ekonomickou, nýbrž v daleko ještě větší míře sociální a etickou kategorií. Tento závěr je ovšem jen zdánlivě triviální; pokusíme-li se v praxi alespoň poněkud realizovat principy, o nichž zde byla řeč, uvědomíme si složitost úkolu.

Václav Klusoň (1926) je ekonom.

Čtěte také:

Jaromír Císař: Trh bydlení – česká cesta

Václav Klusoň: Vlastnictví a svoboda

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.