Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Jiří Hochman: Trocha naděje

Jiří Hochman

Trocha naděje

Přítomnost pravice v několika vládách Evropské unie je skutečně v této době paradoxní, jak o tom napsal Jiří Pehe v posledním čísle Listů. Tradičně bylo zvykem hledat v době krize řešení nalevo a ne tam, odkud krize přišla. A je to paradoxní i v USA. Američané také mají své zkušenosti se svými dvěma politickými stranami, i když nejsou ani zdaleka tak politicky protřelí jako Evropané. Ale v USA se to tentokrát stalo za jiných okolností.

Demokratická strana, vedená Barackem Obamou, totiž vyhrála v roce 2008 volby ve chvíli, kdy se právě odvíjela největší krize od třicátých let. Američané si demokraty vybrali proto, že jim zkušenost – převážně předaná rodiči a prarodiči – velela hledat v takové situaci stranu F. D. Roosevelta, stranu, která jim usnadňovala život za největší pamatované krize, stála v čele USA v době druhé světové války a vybavila Spojené státy systémem zákonů a pravidel určených jako obrana proti rozpoutání nové spekulativní orgie, podobné dvacátým létům. (Schumpeter byl toho názoru, že kapitalisté si k tomu nějakou cestu vždycky najdou.)

Demokraté ale měli vědět, co ve chvíli bankovních a burzovních krachů dělat. Nejlepší ekonomové své doby přece ověřili, že ve chvíli selhání soukromého sektoru musí zasáhnout sektor veřejný tak, aby zabránil masové nezaměstnanosti a zhroucení finančního systému země. Jeho nezodpovědné chování, honba za ziskem a spekulativní rejdy způsobily i dnešní krizi a bylo nutné bankéře zkrotit. Demokraté měli vědět, že ochranný protikrizový kordon zákonů a pravidel z doby Nového údělu byl mezitím hluboce prolomen několika republikánskými vládami včetně té, která byla u moci až do ledna 2008. Od Obamovy vlády se pak čekalo, že bude především krok za krokem obnovovat pravidla a zákony z doby krize 30. let, že přijde s opatřeními na zvýšení pracovních příležitostí ve veřejném sektoru v době, kdy soukromý sektor krvácel ztrátou osmi milionů míst. Z důvodů, které ještě ani důmyslní ekonomové a političtí vědci nestačili dostatečně vyluštit, se to ale nestalo.

Situaci opět velmi komplikovalo to, že USA nemají žádnou veřejnou, státní nebo národní banku evropského typu. V krizových situacích hraje taková banka velmi významnou roli. Federální rezervní systém (FRS), který pozůstává z dvanácti federálních rezervních bank, byl sice vytvořen Kongresem na základě Zákona o federální rezervě z roku 1913 a členové jeho hlavních orgánů jsou jmenováni prezidentem a schvalováni Kongresem, ale jinak je celá instituce na federální vládě nezávislá. Podle vlastního řádu nemusí rozhodnutí Rady guvernérů FRS vyžadovat „schválení prezidenta nebo někoho jiného ve výkonné či zákonodárné části vlády“. Ačkoli je to nicméně formálně vzato centrální banka USA, je to organizace soukromá a patří velkým soukromým bankám. Protože je to instituce zodpovědná za americkou měnu a za kolosální zadlužení federální vlády, je předmětem velké pozornosti a kritiky. (Poslední a nejdůkladnější odborná práce o FRS vyšla r. 2007 a napsala ji známá americká autorka, právnička Ellen Hodgson Brownová. Kniha má titul The Web of Debt, Pavučina dluhů, a vydalo ji nakladatelství Third Millenium Press, Baton Rouge, Louisiana. Je solidně dokumentovaná a má víc než 500 stran. Není to ale čtení pro jemné duše.)

Je samozřejmě dost prekérní, že Spojené státy, největší světový věřitel i dlužník, nemají veřejnou státní banku a že i výroba amerických peněz (kromě mincí) je v rukou soukromé instituce (která je vládě půjčuje). Mnohokrát se různí lidé pokoušeli tuto situaci změnit, ale nikdy se to nikomu nepodařilo, protože moc finančního kapitálu je nezdolná. Uvažme například, že jenom pokud jde o nechvalné deriváty, různé banky společně dokázaly dát na trh tyto bankovní „produkty“ v celkové hodnotě 370 trilionů $, 28 x víc, než kolik obnáší roční hodnota celého amerického hospodářství. Autorka Pavučiny dluhů mj. cituje názor Henryho Forda na americký bankovní a měnový systém: „Je dobře, že Američané nerozumějí našemu (finančnímu) systému, protože kdyby mu rozuměli, věřím, že by byla do rána revoluce.“

Nelze se ale divit, že když se v roce 2007 začali hroutit finanční giganti, FRS je spěchala zachraňovat (stálo ji to sedm trilionů dolarů). Ale když jsou na pokraji bankrotu významné veřejné instituce (mnohé státy Unie, mnoho měst a mnoho penzijních fondů), předseda FRS Ben Bernanke spěchal oznámit, že těmto orgánům nebude FRS žádnou pomoc poskytovat. Federální vláda ostatně nebyla schopná včas ubránit systém podpor v nezaměstnanosti, který se republikánům podařilo v Kongresu sabotovat.

Když Obama převzal v lednu 2008 otěže vlády, zpočátku to vypadalo, že nová vláda neví, co vlastně má dělat. Prezident se soustředil na prosazení nové organizace zdravotnictví, která vstoupí v platnost až v roce 2014, přičemž mu z něho republikáni ukradli tu nejdůležitější složku, a tou bylo veřejné zdravotní pojištění. Prezident dělal zbytečné ústupky soukromým pojišťovnám, které se podobají štěnicím. Přitom hlavním cílem nového systému bylo zabránit astronomickému vzestupu nákladů na zdravotnictví, a to mohl zajistit jenom veřejný sektor. Mezitím se rozvíjely obvyklé problémy s krizí spojené. Federální vláda sice v Kongresu prosadila finanční stimulus v řádu 700 miliard dolarů, použitý mj. na pomoc pro státy a města, jejichž daňové příjmy klesaly skoro katastrofálně. Stimulus byl příliš malý, dnes už je skoro úplně vyčerpaný a řada států je na kraji bankrotu: Kalifornie, New Jersey, Illinois, Kansas, Maryland, Oregon... Bude nutné zvyšovat daně, ale to mnohé státy v referendu odmítly... na radu republikánů. Republikánští guvernéři, kteří byli nedávno zvoleni, už ale své názory upravují – a nejen na daně, ale i na federální podporu.

Klesající daňový příjem došel tak daleko, že v mnoha státech se omezují základní veřejné služby, např. veřejná bezpečnost a obrana proti požárům. V Arizoně došlo i k zastavení některých nákladných zdravotních úkonů, např. transplantací tělesných orgánů.

Nejméně pět milionů rodin přišlo zatím o své domy, protože nemohly platit hypotéky; a tento proces není zdaleka u konce. Očekává se, že ještě dalších pět milionů rodin své domy ztratí. Federální vláda s žádným řešením této situace nepřišla.

Krize je ovšem společenský problém. Roste zločinnost. V jednotkových krámech se vesele krade. Noviny často píší o společných sebevraždách celých rodin. Je to velmi smutný čas. Obamovu vládu ale zvolily miliony lidí, kteří takřka čekali zázraky. Prezident ale to očekávání neplnil. Brzo také byl veřejně kritizován svými dosavadními stoupenci, nejčastěji mladými lidmi. Stovky webových stran vyjadřují hluboké zklamání. A v této situaci proběhly volby zvané „poloviční“ – konají se v polovině čtyřletého prezidentského období. Před těmito volbami se hbitě organizovala a aktivizovala politická pravice, a ta se hlavně prosadila při volbách do Sněmovny reprezentantů. Demokrati v dolní sněmovně ztratili většinu a takřka ztratili většinu i v Senátu. Federální vláda tedy nemůže v Kongresu prosadit žádný zákon, který by zmírňoval situaci lidí přímo nebo nepřímo postižených krizí. Je to patová situace, neřešitelná až do příštích prezidentských voleb v roce 2012.

Mezitím došlo k tragédii v Arizoně, kde si dvaadvacetiletý člověk, zmatený nenávistnou předvolební kampaní pravice, šel koupit pistoli s prodlouženým zásobníkem a rovnou odtud šel a pokusil se zabít demokratickou členku Sněmovny reprezentantů, která byla opět zvolena. Přitom zabil šest jiných lidí. Způsobilo to veřejný otřes. Politické napětí se trochu uvolnilo, ale víc se o tom říci nedá.

*

Prezident Obama letos pronesl svou Zprávu o stavu Unie ve chvíli, kdy především převládá nejistota nad ekonomickou situací. Většinou se bohorovně čeká na „zotavení“ a média pilně zaznamenávají všechno, co by případně mohlo nasvědčovat, že se hospodářství samo od sebe vylepšuje. Zejména se sleduje, zdali veřejnost utrácí víc než před rokem nebo před měsícem. Je to ovšem důležitý ukazatel, protože vnitřní americký trh reprezentuje více než 70 procent hospodářství Spojených států. Ale velmi přesné americké statistiky přece ukázaly, že od konce 70. let probíhala koncentrace bohatství v rukou jednoho procenta lidí, kteří tenkrát dostávali devět procent celého příjmu a v roce 2007 dostávali 23 procent. To je kardinální přesun, a bohatí kromě toho utrácejí opatrně.

Většina Američanů – pro lepší dojem se tomu říká „střední třída“ – v posledních třiceti letech významně zchudla a obrací v rukou každý dolar. Jsou také zadlužení, často si půjčili na dům, jehož cena šla nejdříve silně nahoru a pak podstatně spadla a padá dál (přízrak deflace). Mnoho lidí platí hypotéku na cenu domu, který už nikdy takovou cenu mít nebude. Situace se významně nezlepší, pokud se nezmění rozdělování bohatství. Politolog Robert Reich Obamovi radí, aby předložil návrh na změnu daňových pravidel tak, aby se obnovil progresivní systém výběru daní z doby F. D. Roosevelta. Aby se například u příjmu vyššího než pět milionů platilo 60 procent. Přitom mě napadá, co by tomu řekl třeba pan Blankfein, generální ředitel investiční banky Goldman Sachs, kterou FRS a ministerstvo financí v roce 2008 taky zachraňovaly. Blankfeinovi totiž právě zvýšili plat a „kompenzaci,“ takže za loňský rok dostal celkem 13,2 milionů dolarů. Jelikož Obamova vláda je teď k byznysu přátelská (business-friendly), Blankfein se ovšem nemusí obávat, že by Reichův návrh přijala.

Místo změny v podstatě věci pravice žádá „zmenšenou vládu“ snížit veřejné výdaje a hlavně snižovat federální deficit. Deficit je velký, ale nic se nestane, když se bude především řešit nezaměstnanost. Jsou nutné veřejné práce, hlavně na infrastruktuře. Je zkušenost z velké krize 30. let, že to nabídne mnoho pracovních příležitostí. Obama ale pravici ustoupil a začal také mluvit o přednostní nutnosti snižovat deficit. V nynější situaci by v Kongresu stejně neprosadil nic, protože k tomu nemá hlasy. Naštěstí tam nemůže nic prosadit ani pravice, republikáni.

Nejdůležitější ovšem zůstává ekonomická situace, která také rozhodne příští volby v roce 2012. Hlavním ukazatelem je nezaměstnanost, zatím prakticky stejně vysoká jako loni. Očekává se, že v dohledné době se opět zvýší přes 9,5 procent. Mnoho lidí, kteří rezignovali a přestali žádat o podporu (je to úmorný proces), se nyní na úřady práce vrací. S republikánskou většinou v dolní sněmovně se přitom nedá počítat s tím, že by tam mohli demokrati prosadit prodloužení podpor, které vyprší většinou v červnu. Předseda FRS Ben Bernanke neočekává, že z této krize bude nějaké východisko dříve než za pět let. Krugman to považuje za optimismus. A navíc, nový zákon o dozoru nad finančním sektorem je děravý, takže bankéři se mohou rozběhnout do dalších spekulativních dobrodružství.

Čtu proto nevyslovenou otázku, co za těchto okolností dělat, když je živitel rodiny vyřazený z normálního životního cyklu na takřka deset let, a u lidí přes padesát je to ve skutečnosti vyřazení definitivní. Slušně placená zaměstnání se v podstatě vytratila. Některé automobilky, jako General Motors, přijaly zpátky část zaměstnanců, propuštěných před třemi lety, ale za zlomek jejich někdejšího platu. To, co se nabízí – pokud se to vůbec nabízí –, jsou skoro bez výjimky nejisté, dočasné práce, mizerně placené. Nic není jisté. Když jdu na ryby, potkávám tam staré přátele, kteří už nepřicházejí pro radost, že něco „bere“. Rádi by přinesli domů večeři.

Dlouhotrvající krize je pro miliony lidí životní katastrofa.

Co je chudoba? Statisticky vzato jsou to lidé, kteří žijí ve čtyřčlenných rodinách s celkovým ročním příjmem 22 000 dolarů nebo méně. V roce 2009 (poslední statistická ročenka) jich bylo skoro 44 milionů. Bob Herbert, komentátor New York Times, udělal rozhovor s akademickým odborníkem na chudobu, profesorem právnické fakulty Georgetown University ve Washingtonu Peterem Edelmanem. Edelman se svým oborem zabývá mnoho let a zná ho v podrobnostech. Řekl mj., že existuje i ještě nižší kategorie, a to čtyřčlenné rodiny, které žijí za 11 000 a méně dolarů. V této „tragické kategorii“, řekl, žije nyní 17 milionů lidí. Je to polovina úředně uznaných chudých. Mezi těmi je více než 15 milionů dětí. To už není chudoba, to je bída.

Je to žalostné na tyhle podrobnosti vůbec pomyslet.

Máme ale před sebou dva roky, ve kterých nebude možné udělat něco podstatně účinného. Budeme čekat, že se to nějak zlepší samo od sebe.

V posledním čísle levicového respektovaného týdeníku The Nation (vychází od roku 1865) vyšel rozhovor s Russem Feingoldem, který byl senátorem za stát Wisconsin třikrát po sobě, až loni ve volbách těsně prohrál. Feingold je všeobecně uznávaný pokrokář, slušný, čestný a naprosto neúplatný člověk. Vrátil se domů do svého skromného domu v Middletonu a k profesuře na Marquette University v Milwaukee.

Feingold si na nic nestěžuje – prostě ho smetla vlna příliš dobře financované kampaně proti Obamovi a proti demokratům. Vysvětluje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu z přelomu let 2009–2010 uvolnilo cestu pro velký kapitál – banky a korporace, které mohou financovat volební kampaně republikánů podle libosti. Feingold říká, že si nikdy nemyslel, že by to Nejvyšší soud schválil. To bylo ovšem naivní. Přesto ale nepřestává věřit v ideje pokrokových lidí, jako je on sám, a je „šťastný, je pyšný na to, že může být součástí pokrokového hnutí“. V době strávené ve Washingtonu viděl, jak se to město mění z města vládního na obrovské ústředí velkých korporací. To, co probíhá, ničí demokracii, řekl. Moc kapitalistických institucí je neuvěřitelná, obrovská, nezdolatelná. Je to srovnatelné s „Pozlaceným věkem“ před sto lety. Ale tentokrát je ten Pozlacený věk na steroidech. Jinými slovy, všechno je na dluh.

Dostal nakonec otázku, jestli si myslí, že tomu Obama rozumí. „Ano, do jisté míry,“ odpověděl Feingold. „Myslím, že skutečnost, že byl v (letošní) Zprávě o stavu Unie ochoten udělat něco, co by myslím žádný prezident nikdy neudělal – přímo se postavil proti tomu nezákonnému rozhodnutí Nejvyššího soudu –, mi dává trochu naděje, že opravdu rozumí tomu, co toto (soudní) rozhodnutí znamená pro náš systém vládnutí.“

Je zde ovšem ta krize, mrška. Bude-li trvat jen deset let, je to málo? Jedna z klasických kapitalistických krizí byla tzv. Velká krize 1873–1896. Tu ještě zažil Marx, ale když umřel, trvala ta krize ještě třináct let. Nevyřešily ji ani kolonie. Jak dlouho by trvala krize 30. let, kdyby nebylo války, se ovšem nedá říci. Galbraith, myslím, připouštěl, že by ještě trvala dost dlouho. Schumpeter, který byl u toho, by s ním souhlasil. Dnešní krizi měla předejít globalizace, ale jak víme od Stiglitze, mělo to spoustu vad. Ovšem – někde potřebujeme investovat...

Jiří Hochman (1926) je novinář, žije na Floridě.

Čtěte také:

Jiří Pehe: Paradoxní defenzíva

Grigorij Mesežnikov: Úplná mocenská diskontinuita

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.