Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Miroslav Klučka: Tak třeba káva...

Miroslav Klučka

Tak třeba káva...

Je to již mnoho let, kdy se mi dostala do ruky hnědá vázaná knížka La Historia me absolverá, Dějiny mi dají zapravdu, Fidela Castra. Byla to tehdy pro nás, studenty španělského jazyka, povinná literatura.

V osmdesátých letech u nás pracovalo hodně Kubánců. Měl jsem mezi nimi mnoho přátel. Říkávalo se, že někteří byli vojáci vracející se z misí v Angole či jinde. Nevím. Bylo nepsané pravidlo, že o politice jsme se nebavili. Ale oni se o ní nebavili ani mezi sebou. Byli veselí, kamarádští, návštěvě by dali vše. Zastával jsem se jich někdy ve sporech s místními; při tanečních zábavách naši lidé nelibě nesli odlišnou barvu kůže mých přátel. Tomu oni nerozuměli vůbec. Na Kubě rasismus neexistuje, ostatně jako v celé Latinské Americe. Oni se zase usmívali nad našimi opilci. Nemysleli to zle. Smáli se jako malé děti, když viděli opilce povalovat se na zemi. Něco podobného věru nelze na Kubě spatřit.

Říká se, že první dojem bývá nejsilnější, a ten první dojem bývá celní a pasová kontrola. Nevezl jsem pornočasopisy (zakázáno!), byl jsem tedy klidný, byť fronta houstla a nehýbala se. O čem se tak asi pracovník za kukaní může s turistou bavit a jakým jazykem? Byla to pracovnice. Musel jsem sundat brýle a dívala se mi pozorně do očí. Což o to, oční kontrolu znám z Kennedyho letiště v New Yorku, jenže tam ji provádí přístroj. Co hledala pod barvou mých očí, nevím. Dále se mě ptala na mé povolání a zpozorněla, když jsem jí odpověděl, že učitel. Zeptala se, na jakém stupni učím, a jednání přešlo na stupeň uctivosti. Tady se na to asi dbá. Kuba je jednou z mála zemí Latinské Ameriky, možná jediná, kde vymýtili analfabetismus a kde se vzdělanost těší vysokému uznání.

Jedním z prvních matoucích poznatků je měna. Byl jsem připraven, jako vždy mimo Evropu, uplatnit americké dolary. Všechno špatně. Říká se, že přes 50 procent obyvatel Kuby pobírá nějakou dávku v dolarech od příbuzných v USA. Takže není nic jednoduššího než uvrhnout na americkou měnu daň. Čili z každého US dolaru 10 procent do státní pokladny. Hezký příjem navrch pro vadnoucí ekonomiku. A nehezké pro turistu z dolarové oblasti.

Americké embargo Kuby je ovšem také nevybíravé. Připouští se sice dovoz potravin, ale nepřipouští se dovoz výrobků, které obsahují víc než 10 % amerických komponentů. Počítače, zdravotní přístroje... Mimochodem, ve španělském deníku El País vyšla nedávno zpráva, že Kuba hodlá tuto daň na dolar zrušit. Uvidíme.

Ale zpět ke kubánské měně. Existují dvě: kubánské peso původní, které turistům nemá vůbec přijít do ruky, a peso konvertibilní (c. u. c.), něco jako naše tuzexové bony. Na internetu nějaký český turista dává k dobru, že je nejlépe si místní měnu obstarat na ulici a za ni pak kupovat pohlednice a poštovní známky. Přijde to prý bratru až šestkrát levněji. To znělo rozumně. I ti Kubánci, kteří nemají přístup k „bonům“, přece musejí čas od času posílat dopisy. Proč by si nemohli koupit poštovní známku za své poctivě vydělané lokální pesos?

Obchodník mi dal za pět eur trochu pobaveně hrst místní měny a k tomu dodal jako suvenýr kovovou jednotku 1 peso s hvězdou a nápisem PATRIA O MUERTE. Pokud by tato mince měla být odpovědí na otázku, zda vlast, či smrt, odpověď by zněla jednoznačně: To druhé. Za tuto minci s hvězdou nekoupíš v její vlasti nic. Není konvertibilní.

Ostatně nic jsem nedostal ani za tu hrst bankovek, které jsem držel v ruce. Hned v blízké tržnici mě obchodnice vyvedla z omylu: v celém Varaderu není obchod, ve kterém bych ty peníze uplatnil. Snad prý někde v Havaně, dodala. Nedal jsem se. Zeptal jsem se, kde je hlavní pošta, a vydal se tam. V úzké chodbě stáli tři lidé a čekání se protáhlo na dvacet minut. Pochopil jsem, že jsem se ocitl mimo pásmo vyhrazené turistům. Trávil jsem čas čtením citátů Che Guevary na stěnách; docela se mi líbily, a kdyby o to stál, podepsal bych je. Byly o spravedlnosti pro všechny a rovnosti všech. Konečně jsem se dostal na řadu. Známky nemáme, nejblíže je prý dostanu v obchodním centru na 44. ulici. Neztrácel jsem čas úvahami, proč je tak smělé očekávat na hlavní poště ve městě poštovní známky. Klid, říkal jsem si, proč chceš měnit svět? Onen místní obchodník mi později s chápavým úsměvem a bez protestů mých pět eur vrátil.

V hotelovém pokoji byla televize se satelitními programy, vybranými zřejmě podle zemí návštěvníků. Tak jsem měl možnost sledovat Deutsche Welle, CNN v americké a španělské verzi, televize Kanady, Ruska, Francie a Číny. Ke zhlédnutí byly i dva domácí programy, jeden vzdělávací a druhý řekněme politicko-kulturní. Líbil se mi „canal educativo“. Uváděl přijatelnou formou ucelené naučné programy fyziky, chemie, matematiky a také anglického jazyka. Myslím, že by to uvítali i rodiče u nás v době státních maturit, aby si oprášili znalosti a mohli svým ratolestem konkurovat. Ten druhý kanál mi byl důvěrně známý. Vysílal zprvu převážně zprávy ze 17. světového festivalu mládeže a studentstva v Jihoafrické republice. Svazáci, kteří se vypravovali na prvořadou světovou událost, vyjadřovali odhodlání bojovat za mír a socialismus a jejich spolubojovníci, kteří zůstali doma, slibovali splnit a překročit pracovní úkoly i za ně.

Do toho přicházel občas Fidel Castro se svými „reflexiones“, zamyšleními nad událostmi doma i v zahraničí. V paměti mi utkvělo, že i taková velmoc, jako jsou Spojené státy s veškerým nukleárním potenciálem, může být ochromena, jak dokázal autor WikiLeaks. U zpráv ze světa většinou šlo o poslední úspěchy bratrské Venezuely pod vedením Huga Cháveze a dokumentační záběry na krizi kapitalismu, mezi nimi na rozhořčené tváře odborářů z Prahy při stávce 8. prosince 2010.

Radio Reloj (Rádio Hodiny) vysílání zahájilo 1. července 1947, vysílá 24 hodin denně a je zvláštní tím, že v pozadí jsou slyšet hodiny, jak odtikávají každou minutu. Každou chvíli pak hlas moderátorky oznamuje přesný čas. Tato zpráva je pravdivá. Předpověď počasí patří mezi zprávy pravděpodobné.

Z tisku jsem nemohl pominout Granmu, noviny Ústředního výboru Komunistické strany Kuby, které se jmenují podle jachty, na níž se v roce 1956 Fidel Castro se spolubojovníky přeplavil z Mexika na Kubu a zahájil revoluční tažení. V hotelu se tyto noviny objevovaly pro veřejnost zřídka, většinou až odpoledne. Byl bych si je kupoval, jenže nikde na stáncích k vidění nebyly. Noviny informovaly o dění na Světovém festivalu mládeže a studentstva, o stavbě železnice, o pomoci kubánských lékařů v boji proti choleře na Haiti, později uváděly plné znění projevů na 6. řádném zasedání Poslanecké sněmovny. Ve čtvrtek 16. 12. 2010 přinesly noviny Granma i zprávu z České republiky. Podle ní český ministr životního prostředí podal demisi kvůli podezření z korupce ve výši 20 milionů eur.

Nepřijel jsem na Kubu jen hledat mouchy, některým věcem ale člověk utéci nemohl. Tak třeba oslavná píseň Comandante Che Guevara, kterou nám hráli i při vstupu do přírodní rezervace, mi začala lézt na nervy. Ať byl Che jakýkoliv, tohle si nezasloužil. Podle jednoho českého poradce z té doby byl Che skutečný revolucionář: práce na ministerstvu ho smrtelně nudila, porady svolával až hodně po půlnoci a během nich neustále prováděl sborku a rozborku zbraně a kontroloval čistotu hlavně proti svým spolusedícím.

Turista neujde skupině zvané Los Cinco, Pětice. Obličeje pěti odsouzených jsou vidět všude, pod nimi slova jako dignos, patriotas, volverán (důstojní, vlastenci, vrátí se). Přijel jsem na Kubu u vědomí, že v kubánských žalářích je doposud jedenáct politických vězňů, ale vysvětlení je samozřejmě jinde: oněch pět důstojných vlastenců bylo v roce 1998 odsouzeno v USA na doživotí za špionáž. Píší se o nich knihy a protestuje se na nejvyšších místech.

Večer přicházeli místní hudebníci a hráli hostům na přání. Přál jsem si Cuando salí de Cuba. Nic zlého jsem nemyslel. Je to kubánská píseň, tak ať mi ji zahrají, když jsem na Kubě. Chlapci se chvilku radili, pak řekli, že tuhle neznají. A že mi zahrají jinou kubánskou. Marně jsem se jim snažil napovědět slova. O dva dny později jsem je potkal na chodbě hotelu. „Hoši, neříkejte, že neznáte Cuando salí de Cuba. Vždyť tu zná celý svět!“ Jeden z nich si mě vzal stranou a zašeptal „Está prohibido“. Pak jsme se tiše bavili o tom, kdy a kde ta píseň vlastně vznikla. Jde o píseň kubánského emigranta, kterému se stýská po domově. Představte si, že by v době zákazu Matušky u nás chtěl turista po hudebnících, aby mu zahráli dejme tomu Už koníček pádí.

Na zmíněném 6. řádném zasedání Poslanecké sněmovny opět zazněla z úst samotného armádního generála Raúla Castra slova věnovaná mládeži, ale i těm „méně mladším“: o nutnosti uskromnit se ve prospěch revoluce, která si žádá obětí. Jako turista nemohu dělat unáhlené závěry na základě několika setkání s místními. Je pravda, že vás na ulici staví lidé a škemrají o peníze. Jednoho takového jsem později viděl v restauraci. Dal si zmrzlinu. V Mexiku je ale takových mnohem víc. A jsou mnohem drzejší. Pochybuji, že pak chodí na zmrzlinu. Kuba je ovšem policejní stát. Takže jsou tam lidé při styku s cizincem ostražití. A když dostanou dejme tomu bankovku v hodnotě 10 eur, mají problémy, jak ji proměnit na svoje c. u. c.

Měl jsem za to, že na Kubě alespoň nebude vysoká kriminalita. Z mého ušlechtilého smýšlení mě ale vyvedla finská turistka, které neznámý pachatel strhl fotoaparát z ruky, stalo se v Havaně a na rušné ulici za bílého dne. Podobně jako u nás kdysi byli veksláci, je Havana protkána sítí podomních obchodníků s doutníky. Neubráníte se setkání, byť nás průvodce varoval a i německá cestovka, níž jsme jeli, považovala za nutné varovat klienty před nákupem falešných doutníků, které prý projdou na celnici „holografickým zkoumáním“. A tresty jsou přísné.

I stalo se, že mě na ulici oslovila půvabná Kubánka, zda bych nešel prohlédnout si zboží. „Copak tam prodáváte?“ – „Todas las comodidades,“ dostalo se mi tajuplné odpovědi s nápovědí v úsměvu. Všechny druhy komodit, to mohlo znamenat i děvčata... Ba ne, tady šlo jasně o tabák. A také že ano. V tajné místnůstce vytáhla originál krabici s 20 COHIBA doutníky, i originální pečeť. Slevila z 50 eur na čtyřicet. Byla mi velmi sympatická, a já opravdu koupit nechtěl, jsem nekuřák, co bych s tím dělal. Vyměnili jsme si vizitky, políbili na tvář a rozešli v dobrém.

Průvodce nám řekl zhruba: „Až do konce osmdesátých let nám pomáhal spřízněný Sovětský svaz a východoevropské země. Po rozpadu Sovětského svazu se tyto země vydaly na cestu jiným směrem a my jsme zůstali sami. Nastalo dost krušné období, ceny cukru na světových trzích padaly a my jsme museli nechat mnohé pole opuštěné, jak můžete pozorovat. Dnešními našimi spojenci v ekonomice jsou tyto země, v pořadí důležitosti: Venezuela, Čína, Kanada a Španělsko.“

Proč tolik spoléhali na pomoc odjinud? A když už, proč nepožádali Sovětský svaz či NDR, aby jim dodaly stroje na obdělávání půdy a pěstování jiných plodin? Vždyť dosud používají převážně pluhy a jiné nářadí určené k zapřažení ke zvířatům a i zde dle místního tisku trpí nedostatkem náhradních dílů. Proč třeba na rozdíl od jiných karibských států nechávají kokosové plody jen tak povalovat se na zemi, proč je nikdo nesbírá a neprodává turistům do hotelů?

Ale možná se blýská na lepší časy. V říjnu 2010 byly vyhlášeny zákonné normy pro rozšíření a uvolnění pracovní činnosti na vlastní účet. Jinými slovy, pro drobné soukromé podnikání. Vyprávěl mi o tom jeden muž: „Představte si, že rodina chová třeba slepice. Má víc vajec, než může sama spotřebovat. Nyní bude stačit zaplatit daň, a může ta vajíčka prodávat. To je ohromné. Takhle to je přece všude na světě, proč by to nemohlo být u nás? – Tedy, ona ta rodina prodávala vajíčka i tak, ale načerno, někdo na tom bohatl a neplatil daně.“

Prosincové 6. řádné zasedání Poslanecké sněmovny se zabývalo především ekonomikou. Jak už to bývá, bylo konstatováno, že i přes dosažené úspěchy se nepodařilo splnit plán ve všech oblastech, zejména pak na úseku... atd. Zasedání se pomalu chýlilo ku konci, vybraní náhodní účastníci položili otázky, soudruh Marino na ně odpověděl a následovalo hlasování. Dopadlo to dobře, závěry schválilo 100 % účastníků a předsedající se mohl obrátit na Raúla Castra, aby pronesl závěrečné slovo. Myslel jsem, že armádní generál řekne, že považuje zasedání za ukončené, ale hluboce jsem se mýlil.

Raúl Castro prohlásil, že nebyl zvolen do čela strany proto, aby zradil revoluci. Že však nová ekonomická doba si žádá i nové ekonomické pohledy. Do jeho projevu se začal vkrádat revoluční patos. „Socialistické výdobytky musí sloužit těm, kteří je potřebují. Tak třeba káva. Platíme za její dovoz, proč bychom ji nemohli sami pěstovat? ... Revoluce je věc velmi individuální, podle podmínek té které země. Kuba nikdy nebude nikoho kopírovat. Ale na druhé straně je možno se učit ze zkušeností jiných, včetně kladných věcí kapitalismu.“ Zde se pustil laskavým slovem do vzpomínek na setkání s nějakým rolníkem na venkově, který se ho ptal na jakýsi dlouhodobý problém, jenž ho trápil...

Odešel jsem na večeři a vrátil se na konci třetí hodiny stručného slova závěrečného řečníka. Do slov se již vkrádala únava, to bratr, to byl jiný kabrňák, se svými osmihodinovými projevy! Když Raúl definitivně skončil, podal ruku kolemstojícím spolubojovníkům a odešel za plentu. Ostatní vstali a ovacemi se ho domáhali zpět. Ano, vrátil se jako rocková hvězda, usmíval se, zamával pěstí ve vzduchu a něco vykřikl, snad vencerémos, a zase se odebral za plentu. Zasedání skončilo a večeře pro zasedající mohla začít.

Před kubánskými pracujícími stál nový rok a s ním i nové, ještě náročnější úkoly.

Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.

Čtěte také:

Miroslav Klučka: Debatovat se Španěly...

Dagmar Vaněčková: Črty nejen z Rakouska

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.