Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Jacek Kubiak: Druhé mládí Národní fronty

Jacek Kubiak

Druhé mládí Národní fronty

Slovní spojení „Národní fronta Jeana-Marie Le Pena“ jde do starého železa. Teď bude „Národní fronta Marine Le Penové“.V polovině ledna převzala dcera legendárního vůdce francouzské extrémní pravice po svém otci moc ve straně. Poprvé v dějinách tohoto uskupení došlo ke změně až na samém vrcholu. A to, jak se na demokratickou stranu sluší, v důsledku svobodných voleb mezi jejími členy. Navíc se o funkci předáka ucházeli dva kandidáti – dcera dosavadního šéfa a jeho první zástupce Bruno Gollnisch. Jean-Marie Le Pen neskrýval, že jeho favoritem je Marine. Tak také hlasovali jeho spolustraníci. Nová vůdkyně krajní pravice to zdůrazňuje při každé příležitosti, neboť tento fakt ji nejen legitimizuje, ale ukazuje také Národní frontu v novém, lepším světle než dosud. Právě obnova obrazu strany je hlavním úkolem Marine Le Penové. Má Frontě přinést reálnou moc ve Francii. Ta změna ve Frontě může znamenat závažné přesuny na francouzské politické šachovnici.

Nová síla?

Národní fronta (Front national) nezískává jen svou demokratizací. Hlavním činitelem, který jí může zajistit nový elektorát, je neoblíbenost prezidenta Nicolase Sarkozyho. Díky tomu se může Marine Le Penová klidně chystat na vstup do prezidentských voleb. Výzkumy jí dávají na startu kolem 20 procent hlasů, což ve Francii teoreticky postačí k postupu do druhého kola. Je jen otázka, s kým by se v něm měla utkat. S reprezentantem levice, nebo pravice? Její nadějí je to, že to bude varianta první, přičemž voliči pravice se neodhodlají dát hlas socialistovi. Aby ovšem mohla snít o vítězství a vládě krajní pravice, musí Marine nejdřív svým způsobem ovládnout duše nejen sympatizantů Národní fronty, ale, což je důležitější, rovněž dostatečného počtu Francouzů.

Vůdce takové strany, jako je Národní fronta (FN), vždycky musel být silný, pevný, odhodlaný. A strana mát být k jeho obrazu a podobě: vůdce je strana, strana je vůdce. Pro kmetského Le Pena ovšem nutnost udržet obraz neochvějného vůdce začala být problémem. V posledních letech dvaaosmdesátiletý politik dosahoval stále obtížněji někdejší vyzývavosti, vervy a nezlomnosti, třebaže se snaží této taktiky neustále užívat. V roce 2007 dostal na Le Pena zálusk sám Nicolas Sarkozy – aby dosáhl prezidentského úřadu, potřeboval hlasy jeho voličstva. A získal je. Jenže, jak se ukázalo, dočasně.

V místních volbách v březnu 2010 dosáhla nejmladší ze tří dcer vůdcových Marine Le Penová, vzděláním advokátka, manželka stranického aktivisty a matka tří dětí, na severu Francie podobného úspěchu jako její otec na jihu – oba získali ve svých obvodech přibližně 22 % hlasů ve druhém kole. Stařičký Jean-Marie Le Pen pocítil tehdy, jako by se mu vrátilo mládí. Tím radostnější, že vyhlídky na nástupnictví jeho dcery v čele strany se začaly jevit docela pravděpodobně. Marine nabrala vítr do plachet, přičemž využívala svých četných předností: mluví méně anachronickým jazykem než její otec a vyhýbá se konfrontačnímu stylu. Jméno pak přitahuje stále voliče Fronty a mírná ženská tvář láká nové.

Národní fronta je Le Penovo dítě

Strana vznikla v roce 1972 a do ledna 2011 nikdy nezměnila předáka. Zrodila se z extrémně pravicové formace Ordre nouveau čili Nový řád – s keltským křížem jako symbolem a se sloganem „Obroda vlastenectví“. Krajní stranou byla rovněž po celou dobu Le Penova panování. Prvních deset let své existence zůstávala FN na okraji francouzské politické scény, v jednotlivých volbách získávala nejvýš jedno procento hlasů. Ode dna se odrazila v roce 1984, když přivedla do Evropského parlamentu deset poslanců. Poté díky politickému manévru Françoise Mitterranda, který v roce 1986 změnil volební systém na poměrný, Národní fronta nastěhovala do parlamentu, tentokrát národního, francouzského, celých 35 poslanců – výsledek dodnes neopakovaný. Le Penovo uskupení získalo statut první strany extrémní pravice a začalo přitahovat politické síly, které na ně dosud pohlížely nevraživě nebo lhostejně, mj. monarchisty a konzervativní katolíky.

Fronta sílila. Teď pro ni hlasovalo 10 až 16 % Francouzů, pocházejících stejně tak ze střední třídy jako z dělnického prostředí. Nacionalismus a populismus Le Pena přitahoval, a činí to nadále, hlavně frustrované voličstvo, obávající se imigrace z arabských zemí, ohrožené nezaměstnaností a snící o rozhodném právu tvrdé ruky. Le Pen a jeho dcera svým voličům slibují, že odešlou imigranty do zemí jejich původu, zajistí pracovní místa, sociální spravedlnost, patřičné respektování zákona a bezpečnost. Heslem Národní fronty se stal slogan „Francie Francouzům“ a straničtí aktivisté v čele s Le Penem jsou stále častěji obviňováni z obyčejného rasismu, antisemitismu a antiarabismu. Fronta však těmto hlasům odporuje a vždycky má na svých kandidátkách několik „ukázkových“ černochů, Arabů a Židů.

Zrady a pády

Před čtyřmi lety byla kvůli Sarkozymu strana Le Penových zase na lopatkách. V parlamentních volbách posbírala Fronta čtyři procenta hlasů a samotný vůdce sotva 10 % ve volbách prezidentských. Katastrofální výsledky vehnaly největší stranu francouzské krajní pravice do finančních nesnází. Bylo třeba prodat sídlo, zvané hrdě Paquebot (Koráb) v Saint-Cloud u Paříže a naslouchat tomu, jak média věští straně nevyhnutelný pád. Pro Le Pena bylo pokoření tím bolestnější, že ve vlastních řadách začalo přibývat smrtelných nepřátel. Taková je logika vůdcovských stran, přičemž historie vnitřních vzpour a zrad ve Frontě sahá do konce 80. let.

Tehdy propuklo zuřivé soupeření dvou Jean-Marie Le Penových důvěrníků Bruna Mégreta a Jeana-Pierra Stirboise o druhé místo ve straně. Konec sporu přinesla teprve smrt druhého z nich při automobilové nehodě. Ta část Francie, která nebyla Frontě nakloněna, tehdy obdivovala strom, jenž se „postavil do cesty“ Stirboisovi.

Bratrovražedné boje se ve Frontě samozřejmě vzedmuly vždycky, když se postavení strany zhoršovalo. V roce 1998 se Bruno Mégret (společně se starostou města Marignane Danielem Simonpierim – a starostenské úřady náležející FN bylo lze spočítat na prstech jedné ruky) snažil vrazit příslovečný nůž do zad vůdce. Vzpoura skončila Mégretovou politickou marginalizací, ale strana pod vedením Le Pena přežila jen velmi obtížně. V roce 2001 Le Pen posvětil jako svého nástupce Bruna Gollnische, univerzitního právníka a japanistu z Lyonu. Šlo o to, aby utišil klevety, podle kterých měla moc ve straně převzít Marine. Ačkoliv působila jako rychle sílící aktivistka Fronty na severu země, byla tehdy ještě příliš mladá a nezkušená, než aby uvažovala o oficiálním převzetí stranického kormidla.

Zdánlivý úspěch

Postup Le Pena do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002 by z něj měl udělat druhého politika ve státě, hned za zvláště frontisty nenáviděným Chirakem. Byla to však v očích vůdce FN planá naděje. Buď jak buď, porážka, kterou utrpěl v důsledku nebývalé mobilizace Francouzů, cítících ohrožení potenciální volbou šéfa Fronty prezidentem, předvedla, že nemůže počítat s širší podporou a koalicí s jakoukoliv politickou silou ve státě. Svými tezemi (mj. slavnými „historickými detaily“, jakými podle něj měly být pece krematorií v Osvětimi) a nedostatkem sebeovládání v politických diskusích, který ho vedl dokonce k pěstním potyčkám, získal slávu enfant terrible francouzské politiky. Styděl se za něho každý Francouz, který nebyl stoupencem krajní pravice.

Tváří v tvář této porážce se začala Národní fronta zase štěpit. Ačkoliv Mégret zůstával stále prvním z nepřátel, hned za ním se začala opět formovat řada dalších Brutů: Jacques Bompard – starosta města Orange, Philippe David de Beauregard – Bompardův podřízený, Marie-France Stirboisová – vdova po prvním neúspěšném uchazeči o nástupnictví po Le Penovi, Jean-Claude Martinez – aktivista z Akvitánie, Fernand Le Rachinel z Normandie. Řady Fronty opustil také dosud nejvěrnější z věrných Carl Lang, jehož postavení na severu Francie smrtelně ohrozila právě Marine Le Penová. V lednu 2009 za sebou zabouchla dveře spoluzakladatelka FN a mnohaletá Le Penova zástupkyně Martine Lehideuxová, přičemž odvedla ze strany čtveřici jiných „historických“ aktivistů Fronty.

Boj o vedení ve straně po stařičkém Le Penovi probíhá už rok. Oficiálně byli rovnoprávnými předákovými zástupci Bruno Gollnisch i Marine Le Penová, ale bezohledné prosazování vlastní dcery, zpečetěné rozchodem s Carlem Langem, neponechává nikoho na pochybách, komu předák v skrytu požehnal jako svému nástupci. Výsledek místních voleb z března 2010 to jenom potvrdil a již v polovině dubna téhož roku sama Marine oznámila, že se bude ucházet o vedení strany a kandidovat v prezidentských volbách, čímž Gollnische přivedla k zuřivosti.

Dárek od Sarkozyho

Za dobrý výsledek v místních volbách nevděčí však Fronta jen své síle, ale spíše nepopulárnosti samotného Sarkozyho. V roce 2007 jeho strategie spočívala ve zdařilém spojování vody s ohněm, tedy současném získávání hlasů socialistů i krajní pravice. Úspěšně se podbízel voličům Le Pena, když lehce zastřeně, ale jasně sliboval splnění základních požadavků předáka FN: účinné (s důrazem na to slovo) omezení imigrace, deportace nelegálních imigrantů do zemí jejich původu, snížení nezaměstnanosti, současně posílení étosu práce, národní hrdosti, ústup od evropských závazků a zvýšení bezpečnosti Francouzů.

Úkol budoucího prezidenta byl strašlivě těžký. Musel totiž před voličstvem Fronty skrývat vlastní proevropské ladění, židovské kořeny i liberální přístup k ekonomice (ačkoliv snížení daní je jedním z požadavků Fronty, nikdo ho přece neoznačí za liberální, výhradně za populistický). Přesto se věc podařila. Po vyhraných volbách Sarkozy oznámil, že potřel Národní frontu, přičemž obraz toho, jenž pokořil Le Pena, měl prezidentovi získat sympatie jak na levici, tak i na umírněné pravici.

Jenže voliči krajně pravicových stran v žádné zemi nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Věděl to stejně tak Jean-Marie Le Pen, jako Nicolas Sarkozy. Prezidentovy nesplnitelné sliby (frontisty by uspokojily jen masové deportace imigrantů, definitivní zákaz výstavby mešit a diskriminace vyznavačů islámu) musely způsobit návrat této voličské skupiny pod křídla Le Penových. Sarkozy může být překvapen jen tím, že k tomu došlo tak rychle. A Le Pen i Národní fronta prožívají své druhé mládí a radují se z nových úspěchů strany. Odnedávna už jen čestný předák Fronty se opět naparuje a věští brzké a tentokrát už definitivní vítězství strany pod dceřiným vedením.

Vabank

Střetnutí s Gollnischem nebylo snadné. Ačkoliv je Marine Le Penová mezi frontisty ztotožňována s otcem, což jí zajišťuje velkou popularitu u voličů, Gollnisch má větší zásluhy a za sebou značnou část stranického aparátu. Obětavě vytvářel alternativní dějiny Francie, odporoval dominanci liberálního myšlení a frontisty nenáviděné politické korektnosti. V roce 2004 rozpoutal bouři, když zpochybnil rozměry hitlerovských zločinů a objektivitu historika Henryho Roussoa (mj. kvůli jeho židovskému původu), předsedy komise zabývající se otázkami rasismu a popíráním nacistického vraždění. Soud první instance došel k závěru, že je vinen popíráním zločinů proti lidskosti, ale odvolací soud rozsudek zrušil na základě „rozporů ve výpovědi obviněného“. Pro frontisty to bylo velké Gollnischovo vítězství, které ho legitimizuje téměř stejně jako Le Pena, který už léta holocaust popírá. Právě z těchto důvodů nebude odstranění persóny pro Frontu tak zasloužilé snadné. Navzdory přehlídce úsměvů předákových i jeho dcery musí si Marine teprve získat náklonnost stranického aparátu. A když pak i tato bitva dopadne dobře, nezbude Marine Le Penové nic jiného než boj o křeslo prezidenta republiky. Další kolo tedy už za rok – v dubnu 2012.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, poslední dvě desetiletí žije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza).

Čtěte také:

Lukáš Kantor: Korporace stále vládnou

Dagmar Vaněčková: Črty nejen z Rakouska

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.