Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Petr Hrubý: Za puče

Petr Hrubý

Za puče

Z pamětí, psaných pro dcery

Poučen zkušenostmi s komunistickými předáky za přípravy Týdne dětské radosti na podzim roku 1947 jsem se začal obávat, že KSČ se ještě před květnovými volbami pokusí získat veškerou moc ve státe pučem. Obliba komunistické strany rychle klesala a mladí sociální demokraté čistili svou stranu od komunistických agentů.

Jako politicky neorganizovaný student Karlovy univerzity jsem hledal pochopení a pomoc u starších vzdělanců. Můj profesor filozofie J. B. Kozák byl činný v Kulturní jednotě, která sdružovala významné spisovatele, profesory, hudebníky, divadelníky a žurnalisty jako intelektuální protiváhu politických stran. Navrhl jsem mu, že by měl být vytvořen Klub mladých jako odbočka této organizace. Souhlasil a pomohl mi s jejím založením.

Moc jsem se nešířil se svým úmyslem dát dohromady studenty a mladé umělce, na něž hašteření studentských odnoží politických stran nedělalo dobrý dojem a odpuzovalo je. Doufal jsem tak soustředit mladé lidi, kteří by byli ochotni ještě před volbami pracovat na ozdravení přepolitizovaného tisku novým kulturně politickým časopisem, nepoplatným kolaboraci se stalinismem. Soudil jsem, že šéfredaktorem by se měl stát Jan Masaryk. Hodlal jsem vytvořit základnu na obranu demokracie proti puči. Pečlivě jsem si mezi mladými komunisty vybíral vzdělané a inteligentní jedince, jako byli Miloš Kaláb a Adolf Štern. Naivně jsem se domníval, že se postaví proti pučistickým komunistům, jako byli Gottwald, Kopecký a Slánský. Partaj mi stejně do Klubu mladých navíc poslala bijce Honzu Šterna, tehdy ještě zavilého stalinistu.

Zasel jsem také za Ferdinandem Peroutkou do redakce Lidových novin. Pověděl jsem mu o svých obavách. Potvrdil je a navíc mi řekl, že za takové krize všechno bude na bedrech prezidenta Beneše, který je těžce nemocen a komunisté to vědí, využijí toho, takže bude těžko vzdorovat jejich soustředěnému nátlaku. K připravovanému časopisu mi nabídl začáteční podporu dvou set tisíc korun. (V nově založené republice T. G. Masaryk přispěl podobně značnou částkou peněz k založení Přítomnosti.) Souhlasil s Janem Masarykem jako vhodným šéfredaktorem a dodal, že se pokusí získat jak jeho souhlas, tak dalších dvě stě tisíc korun z jeho fondu.

Peroutka vyslovil přání setkat se s vybranými mladými lidmi, aby je poznal. Pozval nás do domu Karla Čapka, kde se svého času scházívali pátečníci. Debata vyústila v dialog mezi Peroutkou a Šternem, který nakonec doznal porážku a namítl, že někdo starší, jako třeba Štoll, by dokázal komunisty obhájit lépe.

Peroutka velkoryse dokázal podpořit snahu studenta, kterého do té doby nepotkal. Pozval mě do Klubu spisovatelů na další pohovor a pozval i mou přítelkyni, která se netajila svou idealistickou příslušností ke KSČ. Dopodrobna se jí vyptával na její službu slepým a studia. Bohužel takových uvědomělých lidí, jako byl Peroutka, bylo pramálo.

Schůzky v Klubu mladých pokračovaly úspěšně; linie časopisu se zdárně rodila, víc než sto studentů pracovalo na přípravě sborníku a časopisu; dokonce i jednotlivé redakce už měly v čele schopné mladé lidi. Když Pavel Tigrid namítal, že v klubovně Mánesu máme podle vzoru Kulturní jednoty jen samé socialisty, jako generální sekretář Klubu jsem uspořádal diskusní schůzku mezi „socialisty“ a „lidovci“. Byla prý velmi zajímavá a podnětná. Sám jsem se nemohl zúčastnit, protože v akci na sblížení českomoravské a slovenské části republiky jsem v té době jezdil po Slovensku v zapůjčeném ministerském autě se šoférem a s Karolem Belákem a Dušanem Slávikem. Sháněli jsme slovenské rodiny, které by byly ochotny dát výměnou své děti na prázdniny k českým rodičům, jichž se přihlásilo víc. Proto mi také ušla schůzka členů Klubu mladých s Janem Masarykem. Stejně se nekonala, protože do Prahy přiletěl Zorin, aby dohlížel na puč, který jsem nečekal tak brzy.

Za puče sice studenti demonstrovali, mnozí byli zbiti a zatčeni, ten jediný veřejný protest vsak nevyšel z iniciativy Klubu mladých. Tam si to komunisti hlídali lépe než ve stranických spolcích studentů. Přesto jsme měli velmi zajímavou zkušenost.

Na důležitou schůzi Kulturní jednoty mě pozvali, abych promluvil „jménem mladých“. Přítomní komunisté nebyli nadšeni, když jsem jim pověděl, co si o tom puči myslím. Divadelní režisér Jindřich Honzl vyskočil z křesla a přes celou místnost se na mě vrhl, aby mě škrtil. Museli ho odtrhnout. Pak ještě podobně ostře promluvil přítel Ivan Brychta z Brna, kterého jsem vzal s sebou. Stejně to nepomohlo. Jedině Ferdinand Peroutka a profesor Kovárna hájili demokracii. Většina přítomných kulturních veličin seděla na židlích a zarytě mlčela. Co mě vsak zarazilo ještě víc, byl způsob, jakým se dr. Kozák snažil získat mandát Kulturní jednoty, aby šel jejím jménem zasednout do komunisty organizovaného Ústředního akčního výboru na řízení údajné lidové revoluce. Mluvil tak dlouho, že i když mandát nedostal, zabránil aspoň tomu, aby prezidentu Benešovi byl poslán navržený telegram, přimlouvající se za ústavní řešení krize.

Pro některé z nás bylo ohromující pozorovat, jak většina politických i kulturních představitelů neměla prozíravost a jak i za puče často ani netušili, že se koná puč. Nepřipravenost byla zarážející; a navíc očividná zbabělost. Boj byl vzdán, ještě než začal. Uvedu pár příkladů.

V naší klubovně v Mánesu debata pokračovala po skončení schůze Kulturní jednoty. Profesor Štoll, který ve 30. letech i později dokázal pro svou stranu a pro bolševický „boj za pokrok“ získat několik významných českých spisovatelek, snažil se nás mladé přesvědčit o historické nutnosti komunistické „revoluce“. Opakoval několik leninských frází, jako že „když se kácí les, lítají třísky“ a „velká voda, kalná voda“. Když jsem mu namítl, že ne každá kalná voda je velká, tahal mě profesor J. B. Čapek zezadu za rukáv a šeptal: „Pane Hrubý, neničte se!“ Na naše urgence okamžitě propustit zatčené studenty nakonec Štoll, který na mě dělal dojem tupého topůrka, přislíbil, že se o to zasadí.

Za schůze Kulturní jednoty profesor Kovárna, který jako jeden z prvních protestoval proti stalinským vraždám komunistických předáků v Bulharsku a v Rumunsku a varoval komunisty, že svoboda tisku je i k jejich ochraně, ostře odsoudil komunistický puč, ale nemnoho hodin předtím ani netušil, že se koná, i když už byl v plném proudu. Z demonstrace na Staroměstském náměstí, kam jsem se přisel podívat na tu podívanou, jak Klement Gottwald s Clementisovou ruskou čapkou na hlavě si hrál na Lenina za organizovaného skandování bojůvek kolem mikrofonu a v přítomnosti dělníků, svezených nejen z pražských, ale i z kladenských závodů a dolů, aby dělali stafáž údajně lidové revoluci, jsem spěchal do bytu profesora Kovárny, doufaje přidat se k obraně demokracie. Právě doposlouchal Gottwaldovu řeč. Ujistil mě, že nejde o žádný puč, že náš národ nepůjde za takovým demagogem, že prezident Beneš všechno drží pevně v rukou. Prohlásil, že já, který na něho vždy působil klidným dojmem, jsem zbytečně hysterický, a doporučil mi, abych šel domů a uklidnil se. Nebude žádný puč. Tak mluvil hlavní kulturní představitel druhé největší strany ve státě.

Odešel jsem tedy s nepořízenou, šel jsem na Hrad pokusit se navštívit prezidenta Beneše. Kancléř Smutný mě však k němu nepustil. Totéž udělal i jeho bratru Vojtovi. Smutný za puče hrál velmi podivnou roli. Posvítil si někdo na tohoto vlivného muže, který zřejmě měl důvěrné styky s britskými místy a později v exilu podědil značnou sumu peněz, které v Londýně zbyly z Benešových válečných fondů? Jeho zásluhy o zdařilý puč byly nemalé.

Když jsem nemohl mluvit s prezidentem, zasel jsem do kanceláře Josefa Kopty. Tento ruský legionář, známý svými romány ze sibiřské anabáze, vedl kulturní kancelář Hradu. Do té doby jsem ho osobně neznal. Přijal mě a dal si vyložit mé dojmy, taky mi vsak doporučil, abych přestal být hysterický a uklidnil se. „Náš národ vždycky byl pro socialismus,“ řekl. Neměl žádné pochopení pro mou námitku, že skutečný socialismus nelze budovat pučisticky proti většině národa a násilnými protidemokratickými metodami. Odcházeje z jeho kanceláře jsem musel projít skupinou komunistických předáků, kteří si pomáhali do kabátů poté, co prezident Beneš ve své kapitulaci vzdal další odpor a přijetím demise doznal porážku nestatečných demokratů. Vůdce národních socialistů Petr Zenkl jezdil po Praze na zapřenou v taxíku, a když uslyšel v rozhlase, že Beneš přijal demisi, rozbrečel se.

Jak jsem se dozvěděl od lidoveckého přítele Jana Kolára, když přisel do redakce deníku své strany, aby pomohl vydat zvláštní číslo listu, přítomní redaktoři ho nabádali, aby mlčel: „Tři členové akčního výboru přišli, aby převzali redakci. Sedí ve vedlejší místnosti.“ – „Tak proč jste je nevyhodili?“ Dívali se na něho zděšeně a nechápavě. Měli snad bojovat?

Hroznou scénu Kolár zažil v budově parlamentu. Dorazil tam za dvouhodinové stávky, vyhlášené Zápotockým na podporu „lidové revoluce“. Byl svědkem toho, jak lidem zvolení poslanci hájili statečně demokracii: vrhli se na obložené chlebíčky a víno, když je číšníci přestali hlídat. Později ani jeden poslanec nehlasoval proti vládě sestavené Gottwaldem.

Ministr zahraničí Jan Masaryk prohlásil, že si s komunisty rád zavládne, že nikdy nepůjde proti vládě lidu (ačkoliv se puče zúčastnily jen předem připravené komunistické bojůvky, jako třeba Lidové milice) a že nikdy nepůjde proti Rusům (proč ne, zvlášť když naléhali od podzimu na puč a na jeho podporu hrozili svými vojsky?). Jeho táta tak slavjanofilsky nemyslel.

Nevím, kolik mladých lidí v ty dny zoufale, „hystericky“ pobíhalo po Praze a jiných městech a marně hledali starší zodpovědné politiky, ochotné bránit demokracii. Mladá generace aspoň uspořádala studentský pochod na Hrad. Pro mnohé z nás trapná podívaná na neprozíravé a nestatečné demokraty byla určujícím zážitkem pro budoucnost.

Když rozhlas pár dní poté oznámil, že Jan Masaryk byl nalezen na dvoře Černínského paláce pod okny svého bytu a že skončil sebevraždou, rychle jsem tam došel. Doufal jsem, že to bude znamení k opravdu lidovému pokusu zvrátit puč a budou tam davy. Byl jsem však znovu zklamán. Na prostorném náměstí jsem byl sám. Nepustili mě k ministrovým tajemníkům, které jsem poznal, když jsem dojednával schůzku Klubu mladých s Janem Masarykem. Na chodbách bylo vzrušení a zmatek. Před jinými vraty Černínského paláce opodál hlídkoval starší muž. Šel jsem k němu, abych se dověděl pravdu. „Prosím vás, neptejte se na nic, jsem legionář, mám ženu a děti, nemůžu vám nic povídat,“ žebronil s uplakanýma očima. „Tak mi alespoň povězte, je to pravda, jak říkal rozhlas, že spáchal sebevraždu?“ – „Ne, není,“ řekl rozhodně a rychle zmizel za vraty. Bojím se, že i tento strážce pravdy a Černínského paláce se ocitl na seznamu mnoha obětí případu.

Za nějakou dobu z vrat vyjel velký vůz. Myslel jsem, že odváží Jana Masaryka. A tak jsem taky šel domů. Nikdo mě od té doby nemohl přesvědčit, že to byla sebevražda.

Petr Hrubý (1921) studoval FF UK, v srpnu 1948 odešel do exilu do Ženevy, založil tam časopis Skutečnost; pracoval ve Svobodné Evropě, od r. 1964 žil v New Yorku, v letech 2001–2007 působil na UK v Praze. Publikuje – také knižně – anglicky i česky.

Čtěte také:

Sylva Fischerová: Legenda

Blanka Kostřicová: Železné cesty

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.