Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Tomáš Tichák: Pírko

fejeton

Tomáš Tichák

Pírko

Proč jsem se o něm vlastně ještě nezmínil? Pírko je přitom vynikající téma, hebké, jemné, něžné. A dá se s ním hlavně plavně jako vánek vznášet mezi Skyllou morálního patosu a Charybdou bolestínství. Člověku to totiž jinak nedá, aby se sebevražedně nevrhl proti jedné z těch dvou mořských oblud, když už nemůže snést, že se svět potápí.

Jen si to vezměte, kdysi se říkalo, že kometa vše rozmetá, a už je to tady. Každý den v těch i oněch zprávách někdo někoho smete, řidič chodce, rychlík návěs kamionu, anebo Berdych Verdaska, jsa vzápětí smeten Djokovičem. Anebo se už jen nezabíjí a nevraždí, ale popravuje: zvířata – „neznámý střelec pasoucí se dobytek doslova popravil“ – i lidi, zrovna v neděli prý došlo k takové exekuci v Praze-Hostivaři. Možná se brzo dočteme, že „výsledkem rvačky v baru byli dva popravení“. Anebo: nepropukají zde sice války ani morové epidemie, ale podle médií třeba Šrámkova Sobotka...

Takže už víte, proč se raději budu držet tématu. Pírko nám přinesla jedna dívka, která je zachytila poletující u nedaleké autobusové zastávky na hlavní silnici. Bylo kost a kůže, vlastně kost a dlouhá prachová srst. Proto bylo hned všem jasné, že je to Pírko. Trochu jsme je vykrmili a ono začalo projevovat zvědavost, jak už to tak u koťat bývá, a páchat – nikoli hrdinské skutky, jak onehdy říkali o komsi v České televizi, ale neplechu. Z té sice občas propadáme zuřivosti, zásadně ale ne zasmušilosti, natožpak morálnímu kýči. A co je nejdůležitější, Pírko si nechá ochotně probírat a hladit svůj péřový kožíšek. Ten, tušíme, bude mít cosi společného s velkým bílým perským kocourem, kterého potkáváme na rohu naší ulice.

Nevím, zda potřebuje kotě k životu hlazení a drbání za ušima, jisté je, že tato činnost zachraňuje duševní zdraví jeho chovatele. Snadno pak snáší, že se okolo něj bortí staré hodnoty, jež jsou postupně odhalovány jako mýdlové bubliny. Tak například podle českého tisku už i Německo a Británie pochopily, že multikulturalismus je slůvko prázdné a falešné. Z toho část společnosti i někteří její zástupci odvozují, že už se ani za veřejné přiznání „jsem rasistka“ není třeba stydět. To platí vůbec o nechvalné politické korektnosti. Když je někdo hloupý, tak je prostě hloupý a může si za to sám. Dokonce už se smí bez obalu říci, že hloupí jsou skoro všichni, takže správná otázka pro televizní diváky zní: „Kdo dal postavit Karlštejn? Pomůcka – panovník, jehož jméno je obsaženo v názvu hradu.“

Jsou ovšem ještě zabednění vyznavači pseudohodnot, ale těm je postupně vytírán zrak. Zástupcům jistého starobylého ruského města, architektům a památkářům byl prý onehdy představen projekt zhruba kilometrové vyhlídkové věže, kterou zde hodlá postavit velká těžařská společnost. Odborníci nejprve oněměli hrůzou a pak plaše vyslovili obavu, zda věž nepřebije a nepřehluší středověké městské panorama. Zástupce firmy jim s úsměvem skočil do řeči: „A vidíte – právě to chceme.“

My poučení už ovšem dávno víme, že jedinými skutečnými hodnotami jsou indexy vysílané v burzovním zpravodajství. Škoda jen, že jim nerozumíme. Naštěstí Pírko má index PX nulový a nejvyšší hodnotou je pro ně rejsek. Ukázalo se to onehdy, když s ním přiběhlo v zubech, zalezlo do kouta na chodbě a přesně hodinu hlasitě vrčelo. Teď tady sedím s Pírkem na klíně, přede si a tím mě konejší. Nad tím, že svět spěje do záhuby, se jen trpně usmívám. Bylo to tak přece vždycky, a nakonec si pokaždé nějak poradil. Ale možná, napadá mne, spěji do záhuby spíš já – tím, že je mi to už skoro všechno jedno. Možná bych se zachránil, kdybych měl místo kotěte na klíně ježka či dikobraza.

Jenže jsme dostali Pírko. Vlastně, abych to upřesnil: nedávno jsme s ním zajeli na vstupní prohlídku a diagnóza paní veterinářky zněla: „Je to kocour.“

Tomáš Tichák

Čtěte také:

Ladislav Šenkyřík: Kniha ksichtů

Marián Hatala: Už pre tú úľavu z nadávania

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.