Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Jan Rychlík: Na co nám je stát?

Jan Rychlík

Na co nám je stát?

Na okraj penzijní reformy

Naše pravicové vlády nás už několik let neustále straší demografickou pohromou: počet narozených dětí prý neustále klesá, počet starých lidí naopak neustále roste, takže v roce 2030 prý bude připadat na každé dva pracující občany jeden důchodce. Proto je průběžný penzijní systém prý neudržitelný. Občané si mají proto sami spořit na penze, a to nejlépe tak, že odevzdají část svého platu soukromým penzijním fondům, které nejlépe vědí, jak peníze zhodnotit. Vina vlády je prý v tom, že nedokáže reformu občanům pořádně vysvětlit. Až bud reforma řádně vysvětlena, občané za ni budou ještě ministrům líbat ruce.

Za ostatní občany hovořit nemohu, ale za sebe mohu prohlásit, že penzijní reformu zcela chápu a – což je ještě důležitější – chápu také, co je jejím skutečným cílem: stát se chce zbavit zodpovědnosti za zabezpečení zdraví a důstojného stáří občanů, chce ožebračit střední vrstvy, ačkoliv právě na jejich blahobytu stojí stabilita kapitalistického systému, a chce naproti tomu dále ulehčit na daních a příspěvcích sociálního pojištění nejbohatších daňových poplatníků a velkých firem. Tito velcí plátci prý více platit nemohou, protože hrozí, že by z České republiky vůbec odešli, a stát by tak utřel ústa.

Rozeberme si nejprve hlavní aspekty penzijní reformy a nových parametrů daňového systému. Především je třeba říci, že strašení demografickou katastrofou vůbec není namístě. Rozhlédneme-li se kolem, zjistíme, že na světě je lidí více než dost. V České republice ovšem natalita nestoupá, ale to je jev zcela běžný ve všech průmyslově rozvinutých státech a není třeba nad ním plakat. Populace žádné rozvinuté země dnes neroste primárně přirozeným přírůstkem obyvatelstva, ale přistěhovalectvím. Tento trend bude nepochybně pokračovat i v České republice. Přistěhovalcům ze zemí kulturně kompatibilních s Českou republikou není třeba se bránit, je naopak třeba tyto přistěhovalce plně zapojit do systému sociálního pojištění. Kromě toho, populace sice skutečně stárne, ale to také znamená, že lidé jsou delší dobu ekonomicky aktivní, a tedy i po delší dobu platí dávky sociálního pojištění. Zhroucení průběžného systému v roce 2030 z důvodů demografických tedy rozhodně nehrozí. Částky vybrané na sociálním pojištění dnes skutečně nestačí na výplaty důchodů, avšak nikoliv proto, že obyvatelstvo stárne anebo že málo lidí pracuje, ale především z důvodu stanovení stropu pro odvody u velkých plátců. Problém je tedy stejný jako u deficitu státního rozpočtu: vybrané daně nestačí na pokrytí nákladů, ale hlavním důvodem není ani tak rozhazovačnost státu, jako razantní snížení daní z příjmu u největších plátců.

Pak je zde problém vlastního spoření na důchod. Povinné spoření do soukromých penzijních fondů je podle mého názoru na hraně ústavy, protože jakým právem stát žádá, abych odváděl část svých příjmů soukromé instituci, na jejíž činnost nota bene nemám a nemohu mít žádný vliv? Proti dobrovolnému spoření nelze samozřejmě mít námitky, avšak za podmínky, že nebudeme chápat soukromé penzijní pojištění jako hlavní zdroj důchodů většiny občanů.

Při propagaci penzijních fondů postupuje většina tisku zcela neseriózně. V novinách i různých brožurách si můžeme přečíst, jakého zhodnocení se dočkají naše úspory vložené do fondů za dvacet, třicet nebo i více let. Pomiňme teď na chvíli skutečnost, že nikdo nemůže garantovat, že jakýkoliv fond bude mít vůbec nějaké výnosy, a abstrahujme také od nebezpečí – v našich podmínkách bohužel až příliš reálného –, že peníze ve fondu budou během třiceti let vytunelovány. Tento nedostatek by snad šel odstranit státní garancí a přísným dohledem. Ale hlavním nedostatkem celé konstrukce vlastního šetření je, že nikdo nedokáže ani odhadnout a tím méně garantovat reálnou hodnotu numerické sumy, kterou budou fondy jednou penzistům vyplácet. Fondy sázejí na jednoduchý psychologický trik: slíbí-li někomu, že po třiceti letech bude dostávat měsíčně deset tisíc korun, potenciální vkladatel podvědomě uvažuje o této sumě v dnešních cenových relacích. Nikdo samozřejmě nemůže říci, jakou kupní sílu těchto deset tisíc bude mít v roce 2041, ale jedna věc je jistá: bude to mnohem méně než dnes, protože hodnota peněz v průběhu celých dějin neustále klesá.

Občané se prý nemají spoléhat na stát a mají se o sebe postarat sami, slyšíme dnes a denně. Ano, spoléhat se na stát dnes jaksi není dostatečně pravicové, a tudíž zřejmě ani moderní. Naskýtá se ale otázka: Jsme tedy podle současné vlády vůbec oprávněni v něčem se na stát, kterému platíme daně a který v případě potřeby máme bránit, spoléhat a něco po něm žádat?

Odpověď na tuto otázku vyžaduje historický exkurs. Náš současný evropský stát se vyvinul z pozdního absolutistického feudálního státu, resp. ze státu osvíceneckého. Tento stát převzal řadu funkcí, které do té doby měli feudální pozemkoví vlastníci či královská města. Asi každý ze školy ví, že poddaní museli na svého feudálního pána pracovat, odvádět mu různé dávky a poslouchat jej. Ale méně je už známo, že také vrchnost měla povinnost se o své poddané starat. Byla-li neúroda, musel feudální pán půjčit poddaným obilí k setí, musel se postarat o poddané, kteří upadli do bídy, musel spravovat majetek sirotků, nemocným bez prostředků zabezpečovat lékařskou péči atd. Podobně se i královská města musela chovat ke svým zchudlým městským obyvatelům. Samozřejmě, že úroveň této péče byla velmi primitivní a často nedostatečná, ale to v této souvislosti není podstatné: pečovatelská funkce vrchnosti vůči poddaným byla naprosto nezpochybnitelná.

Evropský stát postupně od 18. století přebíral některé pečovatelské funkce přímo do své agendy úměrně tomu, jak se tvořil moderní státní aparát, kterému podléhali všichni obyvatelé bez ohledu na svou stavovskou příslušnost. Část těchto sociálních funkcí později stát sice zpětně přenášel na obce nebo svazky územní samosprávy, avšak tím nebyl nijak narušen mechanismus vzájemných vztahů mezi státem a poddaným, resp. pomalu vznikajícím občanem, který nyní stojí na místě poddaného. Tak jako dříve poddaný byl povinen věrností a poslušností své vrchnosti, a za to se mu od ní dostávalo ochrany a pomoci, tak je nyní občan povinen loajalitou vůči státu, a ten je povinen jej chránit. Oproti poddanému má občan vůči státu i určitá politická práva, ale – a to je neméně důležité – stát zároveň převzal závazek se o občana postarat, pokud by se ocitl v nouzi a bude pomoc potřebovat. Občan nemusí od státu nic chtít a může se o sebe zcela starat sám, ale stát se své povinnosti starat se o své občany zbavit nemůže. Postarat se o penze občanům, kteří řádně platí sociální pojištění, je tedy povinností státu, a nikoliv samotných občanů. Není proto ani možné, aby stát uložil občanům povinnost šetřit si na penzi ukládáním peněz do soukromých fondů, na které nemá žádný vliv, a u kterých tudíž není žádná garance, že se z nich vložené peníze neztratí anebo je neznehodnotí inflace.

Nebude od věci ujasnit si zásadní historický rozdíl mezi jakýmkoliv evropským státem a státy, které vytvořili v zámoří evropští přistěhovalci. Státy budované Evropany v zámoří, tedy především USA, vznikaly „zdola“ a takříkajíc na zeleném drnu. Vystěhovalci věděli, že jdou do neznámých končin, a tím na sebe vzali dobrovolně i povinnost umět se o sebe postarat. Nemohli totiž žádat, aby se o ně někde v rozsáhlých prérijních oblastech amerického Západu staral stát. Není jistě náhodou, že systém povinného sociálního pojištění byl v USA zaveden teprve ve třicátých letech 20. století a systém povinného zdravotního pojištění zde neexistuje dones. Ale žádný evropský stát nevznikl tímto způsobem. Známý výrok amerického prezidenta Johna F. Kennedyho „Nemysli na to, co pro tebe může udělat Amerika, mysli na to, co můžeš udělat pro Ameriku“ zní uším každého Evropana až absurdně. V evropských poměrech by jej těžko nějaký politik vyslovil, protože by se jednak u voličů zřejmě zcela znemožnil a jednak by byla možná dokonce otevřena i otázka jeho duševní příčetnosti. Už před rokem 1914 řekl totiž jeden poslanec v říšské radě přesně opačnou větu: „Proč bych měl něco dělat pro stát, který pro mne nedělá nic?“ Tento přístup mnohem lépe vystihuje náš evropský (a ovšem také český) přístup ke státu. Jestliže se stát dnes odmítá starat o naše penze a tvrdí, že se o ně máme starat sami, jestliže nechce investovat do péče naše zdraví a tvrdí, že se má občan o ně především starat sám, jestliže dokonce je často problematická i péče státu o výkon spravedlnosti a péče o naši bezpečnost – na co nám takovýto stát je?

Jan Rychlík (1954) je historik.

Čtěte také:

Václav Klusoň: Od rovnosti k efektivní a únosné nerovnosti

Jiří Hochman: Trocha naděje

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.