Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Patrik Eichler: Otázky po odpovědnosti

Patrik Eichler

Otázky po odpovědnosti

Na okraj Listů 2, 3 a 4/2010

„Kde sme vtedy boli? Oprávnená otázka. Samozrejme, že sme boli na tej strane, ktorá bola proti Francovi, proti neprávostiam, proti Hitlerovi, proti rasizmu a vojne. Boli sme na tej strane, na ktorej boli všetci slušní, mysliaci ľudia v tom historickom období.“

Žo Langerová v knize Vtedy v Bratislave

Jaroslav Šabata si v roce 1948 musel být vědom násilí nového režimu a nebyl demokrat, řekl v Lidových novinách 14. srpna 2010 Václav Malý. Ad personam tak dotáhl tezi, kterou Karel Hrubý ve svých příspěvcích v polemice o odpovědnosti intelektuálů (Listy 2, 3 a 4/2010) formuloval obecně. Rád bych k té polemice připojil několik otázek. Na jedné straně totiž nejsem přesvědčen o platnosti některých východisek debaty, jak je formuloval Karel Hrubý. Na straně druhé jsem člověkem o několik generací mladším a těžko se budu s to vcítit do atmosféry první nebo třetí republiky. Proto nechci přímo polemizovat o tématu, které, jak napsala Eva Kantůrková, je polarizující samo o sobě.

Příslušníci generace „narozené kolem roku 1930“ jistě patří mezi ty, kteří se do našich moderních dějin zapsali nejvýrazněji. Pochází z ní řada významných postav hnutí Československého jara, členové posrpnového exilu i opozice a určitě i několik nejznámějších spisovatelů našeho dvacátého století. Zajímalo by mě ale, zda tuto generaci spíše než datum narození neurčuje společná zkušenost politické socializace. A zda, jak se objevuje v diskusích věnovaných Československému jaru, není tato generace definována zpětně skrze své osmašedesátnictví.

Stejně důležitá mi pak přijde pochyba, zda je to právě tato generace, kterou můžeme činit odpovědnou za děje po roce 1945, resp. 1948. Tedy za děje, které jsou dnes obecně považovány za osudové selhání české elity.

Připomenu pro forma jen několik jmen lidí více či méně spojovaných s nástupem komunistické monopolu moci anebo demokratickým disentem. Bráno chronologicky podle roku narození: Zdeněk Fierlinger (1891), Klement Gottwald (1896), Marie Švermová (1902), Oskar Langer (1907), František Kriegel (1908), Hela Volanská (1912), Lenka Reinerová (1916), Jiří Hájek (1919), Zdeněk Hejzlar (1921), Jiří Lederer (1922), Ján Rozner (1922), Karel Hrubý (1923), Jiří Pelikán (1923), A. J. Liehm (1924), Jaroslav Šabata (1927), Jakub S. Trojan (1927), Eva Kantůrková (1930) a Ivan Klíma (1931).

Sama Eva Kantůrková, narozená v roce 1930, podle mě trefně píše o „komunistických práčatech“. Lidem z generace narozené kolem tohoto roku nebylo po válce často ani jen dvacet let. Důležitější než to, jak se proměnily názory či morální ustrojení generace modrých košil od roku 1945 do roku 1968 a případně k dnešku, mi tak přijde otázka, zda a jak může práče ovlivnit obsah politiky, byť i realizované jeho prostřednictvím. Vnímám coby přesvědčivý argument tezi Evy Kantůrkové, podle které „člověka neformují programy, ale prožitky a vliv a přitažlivost zajímavých lidí“. Proti Hrubému by podle mě svědčila i odpověď na otázku, zda za vývoj po druhé světové válce odpovídá spíše on, nebo Václav Majer (1904) a spíše Jaroslav Šabata, nebo Otto Šling (1912).

Hrubý nicméně otázku směrem ke generaci práčat formuluje a Kantůrková jeho vymezení předmětu debaty přijímá. Sám tedy váhám, zda se volbou předmětu analýzy nemíjejí s tématem. Pokud chceme hovořit o poválečném Československu, není na místě se ptát spíše po kolektivní, resp. individuální odpovědnosti lidí narozených někdy kolem roku 1920, 1910 a ještě dříve? Můžeme realisticky připisovat vinu za poválečný vývoj lidem, pro které mohl únor 1948 často být první událostí politické socializace? Hrubý ve svém textu sice píše, že „skuteční viníci, kteří systém řídili a jeho ideologii (propagandu) podle politické potřeby křivili, jsou dávno mrtví“. Pokud ale svou otázku formuluje ke svým vrstevníkům, rád bych si přečetl, proč on sám, po svém soudu, „bacilu stalinismu“ nepodlehl.

Podle Hrubého komunisté morální oprávnění pro svou činnost (víru) ztratili „nejpozději s politickými procesy“ padesátých let. Pokud ale máme hovořit o legitimitě komunistického (resp. radikálně levicového) hnutí v té době, potřebujeme vědět, co mu dodávalo legitimitu (během socialistických revolucí) po první světové válce anebo koncem naší první republiky. A čím to bylo, že tato legitimita byla po válce nejen československou veřejností široce akceptována. Není zde Hrubého teze o pouze „tzv. legitimitě“ komunistické strany po únoru 1948 pouze ahistorickým přáním?

Na půdě sociální demokracie

Karel Hrubý podle mě svým textem znovu poukázal na nedokončenou debatu uvnitř české sociální demokracie. Jednu její stranu po dlouhá léta personifikuje on sám, stranu druhou pak v úvodu zmíněný Jaroslav Šabata. Jde v ní o spor mezi historickými sociálními demokraty, kteří v roce 1948 odmítli sloučení s KSČ, a skupinou, která v posledku převzala část jejich dědictví a skrze Československé jaro a levicově demokratický disent ve vlasti je přenesla do obnovené strany.

První skupina hájí tezi, že komunisté zničili organizační i intelektuální struktury československé sociální demokracie, měli by se za to omluvit a být potrestáni. Druhá strana odpovídá, že sociální demokracie v únoru 1948 přestala být dějinotvornou silou a že touto silou se stala strana komunistická. Z KSČ, a ne ze sociální demokracie, posléze vzešlo Československé jaro, levicově demokratický disent i sametová revoluce.

Jako obvykle v debatě o poválečných dějinách Československa přitom záleží na tom, zda větší důraz klademe na ty, kdo se nastolení komunistického monopolu moci snažili zabránit, anebo na ty, kdo chystali jeho pád. Dnes bychom sice řekli, že přesvědčení anebo i fakt, že něco odehrálo svou historickou úlohu, nás neopravňuje to zničit. Snadno ale uvěřím, že po katastrofě druhé světové války taková teze neplatila.

Polistopadová sociální demokracie, jakkoli obnovená a hlásící se ke své historické tradici, je díky přínosu bývalých komunistů z různých období jinou stranou, než byla v polovině čtyřicátých let. A samozřejmě také jinou stranou, než by se stala bez února 1948. Vylučovat jednu tradici z vývoje nejsilnější strany naší demokratické levice ale znamená, že nebudeme s to naše poválečné dějiny a poválečný intelektuální vývoj na naší demokratické levici soudržně popsat.

Pasivita všech tzv. demokratických stran na konci třetí republiky je známá. Zdeněk Kárník svého času hovořil explicitně o politicích „spících“. Komunisté podle něj neměli ani v lidu, ani v politických špičkách soupeře, který by byl dostatečně na úrovni.

Nebyla chyba mladé generace, že jí lidé jako Ivan Olbracht nebo Jaroslav Seifert nedokázali předat zkušenost z bolševizace KSČ: Mladí intelektuálové z obou generací vstoupili do strany, která nabízela radikálnější řešení humanistických otázek než sociální demokracie. Starší generace nepředala té mladší zkušenost, že bolševizovaná strana provádění demokratické / „davové“ politiky nepřipustí.

Otázka, kterou vidím za větami Karla Hrubého, tedy zní: Jak se vyrovnat s historickým selháním demokratické levice reprezentované československou sociální demokracií? A nemůže se dnes obdobné selhání opakovat? V této debatě by ale mladí komunisté čtyřicátých a padesátých let byli jen zástupným terčem. Takto formulována by ovšem otázka Karla Hrubého byla přínosem pro aktuální debatu o budoucnosti strany i hnutí.

Na jejím základě bychom se mohli nově vztáhnout k dnes argumentačně zastaralému „bohumínskému usnesení“. Mohli bychom hovořit o tom, proč sociální demokracie tak obtížně oslovuje veřejnost v době, kdy poslední hospodářská krize stále ještě není minulostí. „Práčata“ české pravice, jakými jsou předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných Kristýna Kočí (1985) nebo herec Jiří Mádl (1986) nejsou těmi, koho bychom mohli vážně činit odpovědnými za vývoj na naší politické scéně. Miroslava Kalouska (1960) nebo Petra Nečase (1964) ovšem už ano.

Postoje morální a politické

V tom se skrývá Evou Kantůrkovou zformulovaná odpověď na Hrubého otázku, zda se ve třiceti poválečných letech mohly proměnit morální postoje příslušníků generace intelektuálů narozených kolem roku 1930 stejně, jako se proměnily jejich názory. Jejich morální postoje se totiž nutně proměnit nemusely.

Účast na práci Akčních výborů Národní fronty se ve své době mohla zdát rychlejší cestou ke spravedlivě fungující společnosti stejně, jako se dnes pravicová koalice může rychleji dobrat svých cílů tím, že v parlamentu jednoduše neodpovídá na žádné otázky opozičních poslanců.

Generace narozená kolem roku 1930 měla za sebou osobní zkušenost druhé světové války. Mnohdy jistě pamatovala nuzotu první republiky, jak ji v Obrázcích z domova popisuje Karel Čapek. Jejich rodiče jistě pamatovali dobu, kdy platilo, že když dělník zorganizoval stávku, musel s proštípnutou pracovní knížkou odejít často i do jiné země. Věřím, že většina těchto lidí, zvláště intelektuálů, nechtěla nikomu ubližovat. Že chtěla především rychleji dosáhnout spravedlivějších poměrů.

Přímých odkazů k první republice coby inspiračnímu zdroji „modrokošilaté“ generace přitom najdeme řadu. Konkrétním odkazem je třeba „Šabatův“ brněnský Index (jehož vydání z třicátých i šedesátých let dnes Národní muzeum na výstavě Poklady Moravy ukazuje ve stejné vitríně). Zmínit můžeme odkazy na aktivitu studentských generací třicátých let v poválečných časopisech. Svou roli v rozvoji této generace měl zjevně surrealismus.

Jak ve svých vzpomínkách (Vtedy v Bratislave, Marenčin PT 2007) píše Žo Langerová, když odpovídá na otázku, kde byla v době stalinských čistek, a proč si na jejich základě neuvědomila zrůdnost stalinského režimu: „Boli sme na tej strane, na ktorej boli všetci slušní, mysliaci ľudia v tom historickom období. Na strane Sovietskeho zväzu. Nič tretie neexistovalo. Kde inde sme mali stať vtedy, keď každá pochybnosť alebo kritika Ruska bola vodou na jedovatý Goebbelsov mlyn.“

Jaroslav Šabata pak v knižním rozhovoru Sedmkrát sedm kruhů (Votobia 1997) říká: „Můj obdiv k sovětskému Rusku nebyl obdiv k Rusku pětiletek. (...) O předválečném sovětském Rusku jsem nevěděl skoro nic. Byl to obdiv k zemi, která čelila antidemokratickému zběsilci jménem Hitler.“

Druhá Hrubého otázka zní: „Proč bacil stalinismu mohl tak úspěšně bujet v organismu některých, zatímco jiní mu odolávali?“ Kromě obratnosti, vůli k moci a z toho vyplývající lákavosti, kterou disponovali komunisté, mi jako dostatečný argument pro příklon práčete k radikálním řešením přijde zkušenost hospodářské krize a válečného vraždění. Odpověď na otázku, proč někteří odolávali, bych hledal podobně jako Eva Kantůrková u vlivu a přitažlivosti zajímavých lidí. A připojil bych i „programy“, o kterých Eva Kantůrková pochybuje.

Programy totiž nemusejí mít jen podobu vázaných knih. Může jít o politické linie spojené s psaním různých novin anebo diskusními kluby. Uměl bych dokázat, že třeba o občanské válce v Jugoslávii psalo v devadesátých letech Právo způsobem, který se s psaním Respektu o stejném tématu ani jen neprotínal. Témata, o kterých mají různé skupiny obyvatel úplně odlišné informace, bychom jistě našli i dnes. A neplatilo to v letech třetí republiky ještě silněji?

Jak píše Žo Langerová: „... každá pochybnosť alebo kritika Ruska bola vodou na jedovatý Goebbelsov mlyn. Keď človek dôsledne zastával stanovisko v prospech strany, ktorú si zvolil, stal sa dobrovoľne slepým voči tomu, čo strana robila. A preto sme boli na Stalinovej strane.“ Proto, a také pro sjednocující zážitek z antifašistických shromáždění na podporu bojující španělské republiky.

Pokud jde o desítiletí trvající spor o roli a osud české sociální demokracie ve druhé polovině čtyřicátých let – z historického pohledu neobstála, a tedy obstát nemohla. Pokud se lidé „z generace narozené kolem roku 1930“ přiklonili ke komunistické straně, pokud v jejím rámci usilovali o svobodu, solidaritu a spravedlnost v duchu tradic demokratizující levicové politiky a pokud stáli na straně „všech slušných myslících lidí v daném historickém období“, pak se jejich morální ustrojení vůbec proměňovat nemuselo. A máme si jich vážit stejně, jako si vážíme Karla Hrubého a dalších soudruhů za to, že nesli čtyřiceti lety exilu prapor kontinuity sociálnědemokratické strany.

Patrik Eichler (1984) je novinář.

Čtěte také:

Karel Hrubý: Ještě o odpovědnosti intelektuálů

Eva Kantůrková: Odpovědnost intelektuálů

Karel Hrubý: Odpovědnost intelektuálů

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.