Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Václav Jamek: Homo flexibilis (člověk shrbený) aneb Jak to překazit

fejeton

Václav Jamek

Homo flexibilis (člověk shrbený) aneb Jak to překazit

(Levice jako civilizační úkol I)

Politická bezradnost dnešní levice, alespoň v Evropě, neplyne možná ani tak z toho, jak obtížné je zformulovat nosný alternativní program, jako z malého odhodlání, ze všestranně sdílené neochoty rvát se, dát se opravdu do boje... totiž do práce. Správně tušíme, že ta by byla těžká a ze všeho nejvíc by vyžadovala vytrvalost. Jak říká můj bratr dělník, lidé reptají, ale před činem se leknou, možná i proto, že chybějí důvěryhodní a spolehliví vůdčí duchové z jejich středu, kteří by nespokojenosti dali tvar, směr a postupné cíle. Na druhé straně máme odborové předáky, kteří nevědí, k jak velké sociální akci lze vůbec vyzvat, aby potom nestáli na náměstích sami a neudělali tak víc škody než užitku. Lid práce a jeho tradiční představitelé žijí tedy v jistém stupni vzájemného odcizení, nevědí, co mohou jedni od druhých očekávat. Pappenheimští se vlastně navzájem znají až příliš dobře, a s naprostou jistotou vědí jen to, že spolehnutí není v naší zemi na nikoho. Zkazila se nám už i upřímnost: stala se výsadou lidské odrůdy známé jako Nestyda z Čech (Bohemus Impudicus), která si za svými barikádami z peněz myslí, že si může dovolit všechno a nic se jí nemůže stát. Třeba (namátkou ze včerejších novin) jistý Škárka, poslanec a podle všeho tvor nadmíru odpudivý, když mu soud musel nařídit, aby se po Praze pohyboval toliko ve svém osobním vozidle, zcela oddělen od všeho obyvatelstva, protože jeho přítomnost v tramvaji či nedejbože na chodníku by vyvolávala pohoršení, jímž by tuze utrpělo veřejné zdraví i veřejný pořádek. Tak zrovna tenhle si pustí pusu na špacír, rozmázne, co může, neobává se ničeho, hotový stegosaurus v porculánu. Ale bát by se měl: nikoli snad nás, páchnoucích a hrbících se („flexibilních“) nižších obratlovců, mohl by však být stižen obdobnou zničující upřímností některého ze svých zlatem opancéřovaných soudruhů.

Zajímavé je, že tento nepříliš vyspělý druh predátora se v nejistotě vedle hrubého násilí, jako jsou nájemné vraždy, pokouší také o velmi primitivní mimikry, například prohlásí své předchozí nezáludně vychloubačné výlevy za mystifikaci. Pozornosti naší policie sice uniká všechno, zato paleontologům určitě neuniklo, že v posledních týdnech se to stalo hned třikrát.

Toť naše mystifikující pravice. Kdoví, co se z ní ještě vyklube. Napjatě očekáváme.

Podtrženo a sečteno, za víc než dvacet let se u nás nepodařilo obnovit civilizovanou společnost; není divu, když podle předpokládaných „obnovitelů“ (přesněji majetkových restitutorů) žádná společnost ani neexistuje, natožpak civilizace (ta je příliš vysoko nad jejich rozlišovacím prahem, nastaveným přízemněji k hladině „kapitál–nemovitost“). Poslední zbytky už tak chatrné společenské smlouvy berou za své právě v těchto dnech. Jenže jak by řekl ten, kdo ještě nezapomněl úplně všechno z Marxe, bití ještě nejsou dost biti, pořád toho mohou ještě ztratit daleko víc než jen „vlastní okovy“. Někteří – proroci naruby – slyší zpětně růst i trávu, která už desítky let neroste, ale dokud máme dost jídla v lednici, blížící se pohroma nás nezajímá, přestože už pohltila obývák a knihovnu. Jediné poučení z dějin – říkal prý Hegel – je to, že se z nich poučit neumíme; jako fraška se všechno opakuje tolikrát, až je z toho naprostý paskvil. Kolikrát jsme už doplatili na to, že člověk se nikdy neodhodlá k činu, dokud by odpomoc byla snadná. Kdepak! To by přece bylo příliš snadné. Není nad to reagovat, až když je pozdě, a my musíme udělat nemožné... nebo taky nemusíme, a je po nás. Zatím ať si nás vrchní požumpný mlátí po hlavě svým pfynančním naběrákem, nic se neděje, my máme mísu a na míse maso. Naši monarchisté se mohou radovat: dynastie Ubuovců usedla na volný český trůn.

Tak či onak, nic lepšího zatím asi nezbývá než se zamýšlet nad tím, jak odlišně by se dal svět uspořádat; a doufat přitom, že ten okamžik těsně předtím, než je na všechno s konečnou platností pozdě, dokážeme rozpoznat. Vlastně si myslím, že česká levice by se neměla programově vyměřovat vůči kašpárkovské vládě, kterou si český národ, celosvětově známý svou zálibou v mystifikacích, dobrovolně a řádně zvolil. Nic pořádného by z toho nevzešlo, paskřivost stávající politiky by se do představ o nápravě zase jen paskřivě otiskla. Člověk roste s velikostí protivníka, nešťastná česká pravice nestojí ani za to, aby se s ní jako s protivníkem jednalo... tedy, kdyby tak nezacláněla. Koncepce by měla být vystavěna v jasných, rovných, všeobecných, všelidských souřadnicích. Levice musí pochopit samu sebe jako civilizační úkol – protože pravice v této úloze selhala a nikdo jiný není k dispozici. Z velmi pádných důvodů jsem přesvědčen o tom, že politická levice, jakkoli si stále sama sebou nejistá, drží ve svých rukou nejen osud sociálních práv, ale přetrvání demokracie jako nenahraditelné civilizační hodnoty. To by si měla uvědomit a na tom by měla stavět. Myslím tím skutečnou demokracii, tedy způsob vlády, díky němuž může mít každý jedinec skutečný vliv na život celku, ne tedy ono chrastítko pro zombie, které z ní udělala pravice, když změnila politiku v prázdnou iluzi a vyvedla skutečnou moc mimo dosah občana, mimo jakoukoli veřejnou kontrolu, a tedy mimo jakoukoli společenskou smlouvu, která by se ještě dala nazvat smlouvou, a nikoli diktátem. Ve hře je dnes, a to na velmi dlouhou dobu, nejen společenské uspořádání světa, ale dokonce status člověka jako druhu: Homo erectus et sapiens, člověk vzpřímený a myslící, má projít přeměnou, v jejímž důsledku se z něho stane homo flexibilis, což v překladu odpovědném, do češtiny jadrné a upřímné provedeném, nedává nic jiného než „člověk shrbený“.

Nic takového se nesmí stát.

Konzervativní vůle demokratické levice – tj. zachování zcela nedávno (teprve v polovině 20. století!) získaných sociálních práv – není jen plně oprávněná: kritický, negativní pohled na současný převládající politický kurs světa je dokonce nejprve potřeba ještě rozšířit a prohloubit, formulovat nejprve, co přesně se nesmí stát, co nelze dopustit, co není přijatelné, má-li člověk zůstat člověkem ve smyslu civilizačním (ve své uspořádané, společně utvářené jednotě) a ve smyslu mravním, který je jedinou zárukou a základním projevem lidské svobody. Poznáme-li, co se stát nesmí, nejspíš se postupně dobereme i toho, co se pro to musí udělat.

Žádná ratingová agentura v celém vesmíru nemá právo předepisovat lidstvu, čím má být, jak má vypadat jeho svoboda a na čem v jeho životě záleží. Je čas dát to jasně a zřetelně najevo.

Václav Jamek

Čtěte také:

Marián Hatala: Elita a „elita“

Tomáš Tichák: Pírko

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.